Konec, nebo začátek?

1. července 2018 v 19:40 | Alida
Zdravím!
No, nebudu chodit okolo horké kaše a půjdu rovnou na věc.
Jak je vidět, moc nejsem aktviní. Mým prvotním důvodem byla škola, která mě okrádala o všechen čas. Ale teď, když začaly prázdniny, nevím co popravdě dělat. Před týdnem jsem byla v Anglii a od té doby, co jsem se vrátila, se cítím, jako by mi něco chybělo, nemůžu přijít na to co by tohlo být.
A tak s těžkým srdcem pozastavuji tento blog. Podíívejte se zpět na zvýrazněné slovíčko, které je tak důležité. Není to konec, jenom prostě...možná víte.
Popravdě mám pocit, jako by mi život do teď jenom protékal mezi prsty a já žila ze dne na den. Ráno vstát, najíst se, udělat hygienu, jít do školy, vrátit se... Takový nekonečný kruh, ze kterého se mi podařilo v Anglii vypadnout. Uvědomila jsem si spoustu věcí, věcí, které bych chtěla udělat.
Tohle neznamená, že s psaním končím. Pokud máte stále zájem o mé příběhy, najdete je zde na mém Wattpadu. Psaní příběhů je velkou součástí mého života a až do jeho konce se jim chci věnovat, ale jenom zčásti, jsou tu i další věci, které bych ráda udělala.
Nedávno jsme ve škole psali úvahu a já si vybrala téme Žít, nebo být? musím uznat, že jsem na výsledek hrdá. Ráda bych vám tu napsala větu z této úvahy. Když se podívate zpět, doopravdy jste žili? Zkuste si na tuto otázku odpovědět.
Vím, že jsou tu příběhy, které nejsou dokončené. Jednou je možná dokončím, je tu hlavně jeden, který nechci aby zůstal bez konce, možná víte o který jde. Nikdy nezapomenu na to, kdy jsem poprvé vydala kapitolu onoho příběhu a s bušicím srdcem čekala na první reakce, které mě vážně ohromily. A tak začala má dráhá spisovatelky, která je teď mou nedílnou součástí.
Nikdy nevíme, co nás čeká v budoucnosti, co nás čeká zítra, nebo za pouhou jednu vteřinu. Život se může obrátit vzhůru nohama a ani nevíte jak.
Jak jsem jednou řekla své kamarádce: Neříkej SBOHEM, řekni ZASE SE UVIDÍME. Já pevně doufám v to, že se tak jednoho dne stane a mé příběhy zde na blogu zpět příjdou k životu.
Takže na závěr chci říct,
Zase se uvidíme.

 

Tamashi Yukari- Kapitola 2- Cizí tvář

5. května 2018 v 20:17 | Alida

Sobota je zde a s tím i druhá kapitola :D



Yukari

Prudce jsem zalapala po dechu a otevřela oči do tmy. V uších mi velice nepříjemně pískalo a hrudník mi svírala jakási podivná těžká síla. Zvedla jsem ruku a natáhla ji směrem, kde by se měl nacházet můj noční stolek. Našla jsem telefon a rozsvítila obrazovku, světlo mě na chvíli omámilo. Vyjekla jsem a telefon dopadl s ránou na zem. Obrazovka krátce zablikala, ale zůstala svítit. Vedle mě se ozvala další rána a následné hlasité zaúpění.
Ohlédla jsme se a spatřila podivně vypadající tmavou siluetu. Se stále otočenou hlavou se mi podařilo najít lampu na stolku a rozsvítit ji.
Z mého hrdla se vydral dlouhý jekot. Ze země na mě koukal nějaký muž a tvářil se dost zmateně. Natáhla jsem ruku za sebe, ale nahmatala jsem prázdno, a následně také skončila na zemi, hned vedle telefonu z jehož tapety se na mě usmívaly dvě tváře- jedna patřila mě a ta druhá vypadala až moc, jako onen muž.
Podařilo se mi sundat ze sebe deku, kterou jsem stáhla při pádu s sebou. Loktem jsem se u toho praštila do stolku a vyjekla.
V hlavě mi sice stále nepříjemně hučelo, ale i tak jsem dokázala rozeznat věci okolo sebe. Nacházela jsem s v něčí ložnici, a podle digitálních hodin na stole bylo něco málo po osmé ráno.
Klekla jsem si na všechny čtyři a opatrně nahlédla přes okraj postele, jestli spatřím onoho muže. Okamžitě jsem se přitiskla zády k posteli když jsem se setkala se jeho modrýma očima.
Zhluboka jsem se nadechla a pokusila si vybavit, co se včera stalo. Mých smyslů se zmocnilo pískání pneumatik, zápach spálené gumy, země a kouře. Prudce jsem zalapala po dechu a pocítila, jak mi tep nabral šílenou rychlost. Včera mě... Přitiskla jsem si ruku na ústa, abych nezačala ječet. Auto...Nehoda... Já...
Z poza druhé strany postele se ozval tichý hlas. ,,Kdo jsi?"
,,N-na" vydala jsem chraplavým hlasem, takže jsem si odkašlala. ,,Na to bych se tě mohla ptát i já."
,,Jmenuji se Tamashi Shingetsu" řekl k mému velkému překvapení. Nastalo ticho a mě došlo, že bych také měla něco říct. ,,Yukari Yoru."
,,Jak jsme se sem dostali? Nevypadá to, jako nemocniční pokoj. I kdyby byl, proč je tu jenom jedna postel? K tomu dvojitá" pokračoval muž. Absolutně zmatená jsem odolala hodlání se na něj podívat s výrazem, jestli to myslí vážně. Vzhledem k tomu, že jej neznám, on mě asi také ne, se choval podezřele klidně.
Skousla jsem si spodní ret a přitáhla si kolena k sobě. ,,Neměla bych tu být... to auto..." Znovu jsem uslyšela pískavý zvuk pneumatik, na kůži mě polechtala husí kůže.
,,Počkej, ty..."Ozvalo se zalapání po dechu. ,,Mohu se na tebe podívat?"
Překvapením jsem zamrkala očima. Mírně jsem natočila hlavu. ,,Proč?" Tak jo, jeho chování nebylo divné, bylo iracionální.
,,Chci se o něčem ujistit" vysvětlil. Uslyšela jsem šustění látky a zaskřípání podlahy. ,,Nic ti neudělám, slibuji. Jsem stejně zmatený jako ty."
Znovu jsem si skousla spodní ret. Samozřejmě jsem mu v žádném případě nevěřila. Nestane se každý den, že se probudíte v cizí místnosti vedle neznámého muže, tedy ne těm kteří nejsou pod vlivem nějakých látek. Po chvíli jsem došla k názoru, že stejně nemám na výběr. Nemůžu se tu za tou postelí krčit navždy.
Zhluboka jsem se nadechla a vstala. Pomalu jsem se otočila čelem k němu, ale raději jsem se dívala do strany.
Tamashi nic neřekl, jenom na mě zamyšleně hleděl. Po pár vteřinách pootevřel ústa šokem a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Udělal klopýtavý krok vzad.
Chystala jsem se ho zeptat, co se děje, když se mobil na zemi začal zvonit. Mírně jsem nadskočila a pohlédla na jméno volajícího. Takahiro. Nikoho takového jsem neznala. Když zvuk neztichl ani po chvíli, byla jsem nucena telefon zvednout. Roztřesenou rukou jsem přejela po displeji a hovor přijala. ,,Haló?"Zašeptala jsem roztřeseně.
Malém jsem telefon znovu upustila, když se na druhém konci ozval velice hlasitý hlas. ,,Yukari! Konečně! Kde vězíš! Dnes máme tu důležitou akci! Šéfová už šílí! Hej! Jsi tam! Řekni něco!"
,,Já..." Polkla jsem a pohlédla na Tamshiho, který se tvářil, jakoby viděl ducha.
,,Zníš nějak divně" řekl muž jménem Takahiro tiším hlasem. ,,Není ti dobře?"
Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Hlasivky se mi stáhly, cítila jsem, jako by mi pod nohama mizela země.
,,Pokud ti není dobře, tak tě omluvím. Mám zavolat Tamashimu? Asi bude dávno na klinice, ale kvůli tobě-"
,,Ne!" Vyjekla jsem prudce a tím sama sebe překvapila. Na druhém konci nastalo ticho. ,,Já... Necítím se zrovna nejlépe, tak mě prosím omluvte..."
,,Proč mi vykáš?" Zasmál se Takahiro. ,,Ale dobře, omluvím tě. Tak ať je ti brzy lépe."
,,Hlavně Tamashimu nevolej" podívala jsem se na muže, který se představil jako Tamashi. ,,Nechci mu dělat starosti."
,,Jsi jeho žena, je jeho povinností se o tebe starat" namítl Takahiro. Mé srdce vynechalo úder a až teprve teď jsme si všimla lesklého prstýnku na mé ruce. ,,Slib mi, že mu dáš vědět, dobře?"
,,D-dobře" zakoktala jsem, abych se vyhnula dalším zbytečným otázkám.
,,Tak ho pozdravuj. A vyřiď mu, ať se o tebe hezky postará, jinak si to s ním vyřídím."
,,Dobře" zašeptala jsem.
,,Uvidím se, až ti bude lépe. Brzy se uzdrav." Ozvalo se pípnutí, když zavěsil. Moje ruka klesla k mému tělu a telefon znovu dopadl s ránou na zem.
,,Proč ti volal Takahiro?" Zeptal se Tamashi.
,,Ty ho znáš?" Zamrkala jsem překvapeně očima a rukou se opřela o noční stolek, svět před očima se mi točil.
,,Je to můj nejlepší přítel a- je ti dobře?"
,,Já..." Přitiskla jsem si ruku na čelo. ,,Co se to tu děje? Kde to jsem? A ty jsi...kdo?"
Tamashi pozvedl ruce. ,,Hlavně se uklidni, na vše přijdeme. Chceš vodu, nebo něco?"
Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a těžce usedla na postel. ,,Bylo tam auto a pak... Co se pak stalo? A jak to že jsi tak klidný?" Nedůvěřivě jsem si jej sjela pohledem.
,,Já vím" řekl a usedl na druhý okraj postele. ,,Všiml jsem si ho, když jsem jel na kole. A ty... jsi tam stála tak nehybně, chtěl jsem ti pomoc. Ale poté, co jsem tě strhl stranou si nic nepamatuji. A k té mé klidnosti... Myslím, že by ani jednomu z nás nepomohlo, kdyby jsme začali vyvádět když ani nevíme, kde jsme..."
,,Cože jsi udělal?" Můj hlas vyletěl o několik oktáv výš. ,,Ty jsi tam byl?"
Přikývl na souhlas a založil si ruce na klíně. Nastala chvíle ticha, kterou rušil občasný zvuk z venčí. Přitáhla jsem si kolena k tělu a opřela se o ně bradou. V hlavě jsem měla naprostý zmatek, který přerušovala vzpomínka na nehodu. Pohledem jsem se zahleděla na prsten na mé ruce a následně na telefon na zemi, kde stále svítila tapeta. Mohla by... ne... to přece...
,,Možná jsme se dostali... bude to znít divně... ale..." Tamashi se zavrtěl a pročísl si vlasy. ,,Ne, nesmysl... ale prakticky by to vysvětlovalo..."
,,Budoucnost" zašeptala jsem tiše do svých kolenou. Sevřela jsem ruce okolo svých nohou, v duchu začala svádět souboj s tou myšlenkou.
,,Nejspíše ano" řekl. Pocítila jsem, jak se matrace krátce prohnula, když vstal. Pak jsem uslyšela jak hlasitě sykl. Otočila jsem hlavu a spatřila, jej, jak zírá na svou paži. ,,Sen to asi nebude, dost to bolelo" protřel si kůži.
Položila jsem chodidla na zem a zastrčila si vlasy za uši.
V duchu jsem se vrátila k tomu, co mi řekl. A k té mé klidnosti... Myslím, že by ani jednomu z nás nepomohlo, kdyby jsme začali vyvádět když ani nevíme, kde jsme... ,,Co budeme dělat?" . To, že bych tu teď začala jančit, nebo dokonce zavolala policii či rodiče, by vážně ani jednomu z nás nepomohlo. Možná to bude i všemi těm fikcemi, co jsem četla jako malá, abych zabila čas o samotě.
O mou nohu se otřelo něco hebkého a já se otřásla. Následně něco vyskočila na postel a začalo se mi to otírat o paži. Zadržela jsem dech a pohlédla na zdroj. Zamrkaly na mě dvě modré zářivé oči. ,,Mariko?" Zachroptila jsem. Kočka se mi znovu otřela o paži a začala vrnět.
Z druhé strany jsem pocítila další hebkou srst a otočila hlavu. Tentokrát se na mě dívaly dvě hnědé oči zrzavé kočky.
,,Akiko?" Ozval se Tamashi. Hned na to, se ocitl na mé straně a nevěřícně zíral na kočku. ,,Jak..." Jeho pohled padl na Mariko, která si ho se zájmem prohlížela. Natáhl se ke mě a já se stáhla dozadu, ale do rukou uchopil zrzavou kočku a začal si ji prohlížet. Kočka mu krátce kýchla do obličeje a nesouhlasně mňaukla.
,,Co ty ti děláš a jak?" Znovu pohlédl na Mariko, která mrskla ocasem a zastříhala ušima.
Vzala jsem svou kočku do náruče a vstala. ,,To je tvoje kočka?"
,,Kocour" opravil mě a položil ho na zem. ,,Jenomže co tu dělá, to..." Zahleděl se na svou ruku, kde se leskl kovový kroužek. Pak pohlédl na mé ruce a zůstal zírat. Nejspíše tu část o tom, že jsem jeho žena přeslechl.
,,Myslím si" odkašlala jsem si, abych se zbavila stáhnutí hlasivek. ,,Měli bychom se podívat dál, nejenom tady trčet."
Tamashi přikývl, ale neudělal ani krok. Rozhodla jsem se, že budu první já a otevřela dveře do tmavé místnosti, kde jsem rozpoznala sedačky, stůl a televizi. Udělala jsem krok vpřed a mé chodidlo polechtal koberec. Natáhla jsem ruku na stěnu a pokusila se najít vypínač, podařilo se a místnost osvětlilo bílé světlo. Přimhouřila jsem před náhlým světlem oči.
Udělala jsem krok v před a napravo si všimla řady rámečků. Prudce jsem se zarazila a zůstala zírat na vystavené fotky. Na některých na mě hleděly známé tváře, jako například Rinko, Arato a k mému překvapení i mí rodiče. Některé z nich jsem neznala, drobnou světlovlasou dívku a rozcuchaného hnědovlasého muže, pak postarší pár. Uprostřed všech těch fotek byla jedna v zdobeném rámečku. Dech se mi zarazil v hrdle. Byla jsem na ni já a Tamashi. Mé o něco starší já, mělo na sobě... svatební šaty.
Uslyšela jsem za sebou zalapání a po dechu a všimla, si že Tamashi stojí těsně u mě a také zírá na fotografii. Pod ní byla další s námi, třeba u moře, nebo před školní bránou s diplomy.
,,Jak..." Vydechl a pohlédl na mě. Nedokázala jsem na to nic říct, jenom nevěřícně zírat.
Ticho přerušilo zvonění telefonu. Tamashi s sebou trhl a pohlédl na stůl v obýváku, kde na stole vyzváněl další telefon. Na displeji svítila fotografie postarší ženy s nápisem Matka. Tamashi přistoupil k telefonu a opatrně jej vzal do rukou. Po několika vteřinách sebejistě hovor zvedl. ,,Ano, mami? Ach, promiň, ale... Yukari nebylo zrovna nejlépe, tak... dobře... ano... neboj se... jistě.....budu....zatím a děkuji." Zavěsil a zůstal zírat na telefon ve svých rukou. Během jeho hovoru jsem pustila Mariko na zem a rozhodla se jsem vydat dál a zjistila že na obývací pokoj se napojuje kuchyň. Otevřela jsem nejbližší dveře, které vedly do prostorné koupelny. Přešla jsem k zrcadlu se sklopenou hlavou a hleděla na dva kartáčky v kelímku. Následně jsem pozvedla hlavu a uviděla svůj odraz, který mi byl známou a zároveň cizí tváří. Barva vlasů a očí, i tvar mých očí a dalších částí obličeje byl stejný, ale zdál se nějak podivně starší. Bez toho, aniž bych odvrátila pohled, jsem se štípla do ruky a sykla, odraz v zrcadle udělal to samé. Zvedla jsem ruku a dotkla se chladné skla, i toto odraz dokonale zopakoval.
Za mnou se objevila Tamashiho tvář, tvářil se dost překvapeně. ,,To si děláš srandu" zíral na svůj odraz. Zvedl ruku a přejel ji po svém obličeji.
Společně jsme se vydali dál, ale našli jsme pouze prázdný pokoj, nejspíše pokoj pro hosty a předsíň. Tamashi otevřel hlavní dveře. Zalapala jsem po dechu, když jsem spatřila chodbu a v ní další dveře, jenž jsem nepoznávala.
Otočila jsem se a rychlým krokem se vydala k nejbližšímu oknu, tedy do kuchyně. Otevřela jsem ho a přimhouřila oči před náhlým větrem. Prudce jsem zalapala po dechu a hleděla na rušnou ulici Tokia, hluboko pode mnou. Odstoupila jsem od okna a zády vrazila do Tamasiho, okamžitě jsem uskočila stranou. ,,Ono to... vážně..." Pohlédla jsem dolů na Mariko, která nás celou dobu následovala i s kocouřím společníkem.
,,Já vím" vydechl Tamashi. ,,Ocitli jsme se v budoucnosti."
Polkla jsem. ,,Ale jak..."
,,Slyšel jsem o cestování v čase, ale ve fikcích, kdy měl hlavní hrdina nehodu a ocitl se někde jinde..."
,,Ale on se ocitl v minulosti, aby mohl té nehodě zabránit" namítla jsem. Překvapeně na mě zamrkal očima. ,,To je pravda...ty čteš?"
,,Jistě, kdo by- " Zarazila jsem se. ,,Hele, na to není správná doba, nemyslíš?"
,,Jo, promiň" poškrábal se na zátylku. ,,Co chceš dělat?"
Nastala další chvíle ticha, díky jsme se na sebe navzájem dívali. Ani jeden z nás nevěděl, co teď bude. Možná je tohle všechno jenom špatný sen a - Pohlédla jsem znovu na kočky, které z nás nespouštěly pohled. Pak jsem se znovu podívala na vystavené fotky a na zátylku mě polechtal vánek. ,,Na to, aby to byl vše pouhý sen, je to až moc skutečné" zašeptala jsem. ,,Nebo teď ležíme někde v kómatu..."
,,To je možné, ale nějak tomu nevěřím" Tamashi se otočil směrem k fotografiím. ,,Jestli jsme se vážně ocitli v budoucnosti, tak to znamená, že my dva..." Koutkem oka na mě pohlédl a tváře se mu mírně začervenaly. Pocítila jsem jak mě polilo horko. Ustoupila jsem o krok dozadu a ucítila za svými zády prázdno otevřeného okna.
Tamashi se ke mě otočil s pozvednutými dlaněmi. ,,Neboj se. Nic ti neudělám, vážně. K tomu oknu bych se moc nepřibližoval, pád bude dlouhý." Na důkaz ustoupil více dozadu, až na druhý konec místnosti.
Udělala jsem krok vpřed od okna, ale i tak byla od něj co možná nejdále. ,,Co chceš udělat?" Zopakovala jsem jeho předchozí otázku.
,,Pokud je to pravda a my dva jsme..." Odmlčel se a krátce polkl. ,,Manželé. Myslím si, že by bylo divné, kdybychom začali zběsile pobíhat a tvrdit, že jsme z minulosti."
,,Rozvod asi také nepřipadá v úvahu, lidé by se ptali" namítla jsem a on souhlasně přikývl. ,,Podle stavu tohoto bytu, nejsme ten typ páru, který spolu nevychází" řekla jsem a on na mě zmateně pohlédl. ,,Vzhledem k tomu, že mí rodiče nejsou skoro doma a když jsou, tak se jenom hádají, tak je vše takové opuštěné, ale taky to vypadá vše čistě. Žijeme v celkem velkém bytě a vzhledem k škole, nemám čas vše pořád uklízet."
,,To je mi líto" řekl. Mávla jsem nad tím rukou. ,,Dokud nenajdeme způsob, jak se vrátit zpátky, budeme se muset zařadit do tohoto...času."
,,Tobě to nevadí? Vždyť mě neznáš..." Namítl a krátce pohlédl na fotografie. ,,Pokud máme hrát na ty kterými máme být, musíme se chovat... však víš."
,,Je tu ještě možnost, že když půjdeme spát, tak se probudíme v realitě, ale i tak... Přečetla jsem toho hodně a vím, že panikařit a poletovat tady s tím, že jsem z minulosti by nikomu nepomohlo. Nejlepší bude zapadnout."
,,Takže ráda čteš?"
Pozvedla jsem na něj nechápavě obočí, že se mě ptá na něco, co se sem nehodí.
,,Myslím si, že bude nejlepší, když si toho o sobě řekneme co nejvíce, abychom nevzbudili pozornost" konstatoval a já pochopila.
Zhluboka jsem si povzdechla. ,,To je tak... šílené. Opravdu tomu začínáme věřit?" Mlčky jsme na sebe pohlédli. Už po několikáté nastala chvíle ticha, kterou přerušovaly zvuky z ulice Tokia.
,,Myslím si, že nám nic jiného nezbývá."


Předchozí / Následující


Tamashi Yukari- Kapitola 1- Den před budoucností

28. dubna 2018 v 18:19 | Alida
Hele kdo je naživu? No konec řečí, stejně se tu možná zase na několik týdnu neobjevím( škola= žrout času a energie...)
Doufám, že si užijete můj nový příběh. :D


Yukari
Když jsem ráno vstala, nastala má každodenní rutina. Zajít do koupelny, dát kočce jídlo, najíst se, postlat... Tentokrát mi však ještě přibylo obléknout se do školní uniformy, kterou jsem měla již od prvního dne jarních prázdnin ve zavěšenou na dveřích skříně. Při zapínání sukně jsem však měla problém s již dlouho pokaženým zipem. V duchu jsem si připomněla, že bych s tím už mohla konečně něco udělat. Otočila jsem se, abych zavřela okno, ale na krátkou chvíli jsem pohlédla do parku, který se nacházel před našim domem. Takhle brzo ráno v něm bylo typické ticho a klid, jedině sem tam proběhl nějaký běžec, či pes se svým pánem. Opřela jsem se o okenní parapet a vydechla. ,,Poslední ročník na střední škole..."
Do paže se mi otřelo něco hebkého, pohlédla jsem do modrých kočičích očí. ,,No, musím si to pořádně užít, že? Mariko..." Podrbala jsem ji na bradě a ona se mi opřela hlavou o ruku se spokojeným výrazem.
Při odchodu jsem našla na botníku vzkaz od mých rodičů, abych si něco koupila na večeři, dnes se vrátí z práce později. Povzdechla jsem si, ale ne zklamáním spíše přijetím.
Vyšla jsem z našeho bytu a řekla že odcházím, i když to bylo mířeno jenom na mou kočku. V duchu mě napadlo, že tohle bude nejspíše má budoucnost, šílená kočičí máma.
Na výtahu jsem nalezla nápis mimo provoz, takže jsem byla donucená sejít schody. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli celkem vysoko, to chvíli trvalo.
U vchodu do budovy jsem si všimla dvou známých tváří. Dívka s černými vlasy na mě zamávala a její bratr se na mě přátelsky usmál. ,,Dobré ráno Rinko" usmála jsem se na dívku, která mi pozdrav oplatila. ,,Nemáš být na univerzitě?" Zeptala jsem se Arata, jejího bratra. ,,Taky tě zdravím. A nemám, přednášku mám až na deset, tak jsem se rozhodl vás doprovodit" řekl.
Rinko převrátila oči. ,,Chce si hrát na dospělého mladého muže."
Vydali jsme se ranní rušnou ulicí Tokia. Po cestě jsem se ptala Arata, jak se těší na svůj první den na univerzitě. Sám nevěděl, co si o tom měl myslet, ale mírné nadšení v něm bylo. ,,Nejsou práva trošku těžká?" Zeptala jsem se ho.
Arato krátce pokrčil rameny. ,,Říká se to, ale to budu muset usoudit sám."
Před branou školy jsme se s ním rozloučili, ale než mohl odejít, tak jej zastavil Kitagawa, jeho bývalý třídní učitel.
,,Práva" řekla Rinko, když si zula boty. ,,Ani nevíš, jak byli rodiče nadšení, kdy se tam dostal. Zvládne to, o tom není pochyb, vždyť byl předsedou školní rady, nejlepší průměr na škole a tak, ale..."
,,Stále tě chtějí poslat na medicínu?" Zavřela jsem skříňku. Rinko si nazula botu která byla určená pro vnitřek školy. ,,Očekávají to, ale nejspíš to nebude pro mně... Prostě chtějí, aby jejich děti pokračovali ve stopách úspěchu a neskončili v kanceláři. Vzhledem k tomu, že mi otec nedovolí žádného kluka, tak skončím, jako stará, zahořklá a protivná ženská jako moje teta."
Naše další zastávka byla u tabule s rozpisem tříd. K našemu štěstí jsem byly zase ve stejné třídě, ale když jsme viděli jméno našeho třídního, tak nás to překvapilo i pobavilo. ,,Kitagawa? Arato mi to nebude věřit" zavrtěla Rinko nesouhlasně hlavou.
Kdesi napravo se ozval hlasitý řev. ,,Eh?! Jak to že nemáme za třídní Airin-sensei?!"
Rinko si hlasitě a podrážděně povzdechla. ,,Takový kravál hned po ránu."
Vydali jsme se směrem k naší třídě a procházeli jsme kolem zdroje toho ,,kraválu." Nějaký kluk s hnědými vlasy, které nejspíše ráno neviděly hřeben, stál u tabule a tvářil se zoufale. Přinutilo mě to k úsměvu, další ctitel naši mladé Airin-sensei.
Jelikož jsem se nedívala na cestu, tak jsem do někoho vrazila ramenem. Sice ani jeden z nás neupadl i tak jsem se rychle omluvila. Ani jsem se nestihla podívat, do koho jsem to vlastně narazila a Rinko mě už táhla směrem ke třídě. ,,Pojď, ať zabereme dobrá místa."
Našli jsme si volná místa za sebou. Usedl jsem před Rinko. ,,A to si nechceš třeba s vašima promluvit?" Navázala jsem na naši předchozí konverzaci. Rinko zaúpěla a svezla se na židli. ,,A riskovat vyhazov z domu? Ani ne. Ale mám plán. Přihlásím se jak na medicínu tak na pedagogiku.... Pak uvidím..."
Po zahajovacím ceremoniálu v tělocvičně a zahajovací hodině nás pustili domů. S Rinko jsme se vydali do naší oblíbené kavárny poblíž nádraží. Jakmile jsem vstoupili dovnitř, tak se rozezněl její mobil. Ona tiše zaklela a mávla na mě, ať jdu najít místa k sezení.
Usedla jsem na místo poblíž pultu a sledovala ji přes okno, jak pochoduje venku s vytočeným výrazem. Vrátila se ke mně se žalostným výrazem. ,,Za deset minut mi jede vlak, otec mě chce doma, neprodleně" hluboce si povzdechla. ,,Bože , proč si mi odebral mou svobodu? Omlouvám se, Yukari." Pleskla rukama o sebe.
,,V pořádku, můžeme sem zajít někdy jindy" vstala jsem se svou taškou v ruce.
,,Někdy jindy není první den posledního ročníku. Měli jsme si to užít..." svěsila hlavu mezi ramena. ,,Ale co nadělám, že? Raději nepřilévat olej do ohně hněvu mého otce..."
Rinko sklesle seděla na lavičce, když jsme čekali na příjezd vlaku. Nedokázala jsem se na ni tak dívat, tak jsem si vydala k automatům a vrátila se s ovocnými džusy. Rinko na mě zmateně pohlédla, když jsem ji jeden džus dala do dlaní. Pozvedla jsem krabičku do vzduchu. ,,Na poslední rok povinného studia. Doufám, že společně přežijeme testová období a pořádně si užijeme festivaly i konečný ceremoniál."
Její výraz se okamžitě rozzářil, vyskočila na nohy. ,,Já doufám, že si konečně někoho najdeme a můžeme chodit na dvojitá rande!" Zvedla ruku s džusem a ťukla s ní o tu mou.
Sedla jsem si zpět vedle ní a začala zápasit s obalem brčka. ,,Neboj se, určitě si někoho najdeš. Otec nad tebou nemůže pořád držet pevnou ruku."
,,Závidím ti. Ty si můžeš najít kohokoli a rodiče nic nebudou říkat ani zkoumat..." Svěsila ramena.
,,Ani by si toho nevšimli, vzhledem k tomu, že jsou neustále v práci. Zajímá mě, jestli si stále pamatují můj obličej..."
Rinko prudce zvedla pohled, který říkal, že jí došlo co právě řekla. ,,Neměla jsem to říkat, promiň."
Mávla jsem nad tím rukou a opřela se zády o opěradlo. ,,Už jsem si zvykla. Ale asi máš pravdu, bylo by hezké mít někoho kdo u tebe bude vždy, kdy to budeš potřebovat."
Rozloučili jsme se s příslibem, že se uvidíme znovu zítra. Vyšla jsem z nádraží a můj úsměv náhle povadl. Kolem mě se sice pohybovaly husté davy lidí, ale připadala jsem si strašně osamocená.
Hluboce jsem vydechla a v duchu se podpořila myšlenkou na svou kočku, která jako jediná na mě čeká. Šílená kočičí máma.
Zastavila jsem se u přechodu a pohlédla na své boty. Někdo, kdo bude při tobě stát, jo? Skousla jsem si spodní ret. Jenomže jak tu osobu najít?
Z mých hlubokých myšlenek mě vytrhl hlasitý křik. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že všichni lidé prchají urychleně pryč. Než jsem stačila zjistit co se vlastně děje, tak mé oči osvětlilo prudké světlo. Ucítila jsem pach spálené gumy, kouře a benzínu. Světla mě prudce oslepila, ale než jsem stačila udělat krok, tak vše zmizelo.

Tamashi
Připravit se do školy po dlouhých prázdninách začalo nepovedeným oblékáním do uniformy. Nejenže mi upadl jeden z knoflíku na košili, k tomu jsem nemohla najít druhou část své obuvi. Přitom se vždy snaží mít všechny části uniformy tam, kde mají své místo. Pod postelí jsem nic nenašel, i tak ve skříní, či v koupelně. Jak všeobecně platí, našla jsme ji na místě, kde jsem to nečekala- za skříní v chodbě, kde čouhala pouze její špička. Začala jsem omývat botu v umyvadle, abych ji zbavila nečistot ve formě prachu a pavučin.
Vedle na lince seděl můj kocour Akiko a nespokojeně mrskal ocasem. Pohlédl jsem do jeho hnědých očí. ,,Asi o tom nic nevíš, že?"
S nově nalezenou a čistou botou jsem se vrátil do svého pokoje a zaklel. Překročil jsem hromadu oblečení v lavoru a následně se vyhnul hromadě časopisů. Podařilo se mi dostat k oknu a otevřít jej, aby se do mého nepořádku dostal čerstvý vzduch. V duchu jsem začal uvažovat, že bych měl udělat něco se svým životem. Dobrým začátkem by mohl být úklid, ale při pohledu na hodiny jsem svou životní změnu přesunul na odpoledne.
S odhodláním, že vše uklidím po škole, jsem si na sebe oblékl zbytek uniformy a probojoval se zpět ke dveřím. V polovině jsem si vzpomněl, že bych měl zavřít okno, pokud nechci nahánět kocoura po celém Tokiu.
Se zavazování kravaty jsem sešel schody do přízemí, kde mě přivítala příjemná vůně jídla a také můj otec u plotny. Kolem mých nohou prošel Akiko a důstojně vyskočil na stůl, pohledem začal hypnotizovat otcova záda.
Musím vám říct, že vidět ředitele jedné z nejvýznamnějších firem v Tokiu , jak smaží vajíčka v zelené zástěře s obrázkem soba se jen tak nevidí. Pozdravil jsem ho a usedl na své místo. On přede mě položil talíř se snídání, natož se vrátil zpět k plotně ,,Připravený?" Zeptal se mě.
,,Vzhledem k tomu, že mi někdo odvlekl botu" podíval jsme se na Akika, který se skláněl nad svou miskou. ,,Si tím nejsem zas tak jistý." Pohledem jsem zabloudil po místnosti. ,,Kde je mamka?"
,,Už je v práci. Brzo ráno ji volali, nějaký akutní případ."
,,Aha" zamručel jsem a vložil si poslední sousto do úst. ,,Po škole se za ní půjdu podívat na kliniku." Vzal jsem svou tašku a hodil si ji přes rameno. ,,Nezapomeň si sundat tu zástěru, jinak si tví zaměstnanci budou dělat srandu dokud nepůjdeš do důchodu." Než jsem odešel z našeho domu tak mi otec popřál hodně štěstí ve škole.
Vydal jsem se po cestičce vydlážděné kameny, ke vstupní bráně. Můj dům se nacházel dál od centra Tokia, takže místo vysokých panelových domů tu byly rodinné domy. Vzhledem k otcově povolání se ten nás vyvyšoval nad ostatními, jak výškou, tak architekturou.
Zamířil jsem k nádraží, vzhledem k tomu, jaký byl na ulici klid, by nikdo neřekl, že se nachází v Tokiu.
Vlak přijel v moment, kdy jsem si stoupl k vyznačení stání. Nastoupil jsem do podivně poloprázdného vlaku, z řady poloprázdných sedadel na mě zamávala světlovlasá dívka jménem Miyuki. ,,Proč ses mi přes prázdniny neozval?" Zeptala se mě. Usedl jsem vedle ni a na klín si odložil lehkou školní tašku. ,,Neměl jsem čas, vypomáhal jsem mamce."
,,Ale napsat si mi mohl" zamumlala si pod nosem, její tváře byly mírně nafouknuté rozhořčením. Ignoroval jsem to a raději se zahleděl z okna, zrovna jsme vjeli do tunelu na jehož konci na mě vykoukla typická scenérie Tokia. Vlak po pár minutách znovu zastavil a dovnitř se nahrnuli lidé. Vstal jsem, abych uvolnil místo a stoupl si k tyči, které jsem uchopil, jako prevenci pádu. Miyuki se na mě trošku rozrušeně dívala, že jsem ji tam nechal.
O tři zastávky dále jsme vystoupili, kde nás za vstupními bránami čekal Takahiro, můj nejlepší kamarád. Zazubil se na nás a pěstí mě přátelsky praštil do ramene. ,,Yo! Jak bylo, chlape?"
,,Ty jsi ještě nedospěl?" Odsekla na něj Miyuki a ustoupila od něj dále, před podobným případným pozdravem. ,,Člověk by si myslel, že v poslední ročníku na střední by jsi dospět mohl."
,,Já?" Odfrkl si. ,,Žijeme jenom jednou. Rád ten život strávím mládím."
,,Takhle tě nikdo nezaměstná, natož tě bude chtít nějaká holka" zamumlala si pod nosem a velkým obloukem ho obešla.
,,Zase kouše jako had..." Otočil se ke mně. ,,Zase si se neozval?"
,,Nemusel jsem, navíc jsem měl důležitější věci."
,,Ta holka tě má ráda, neměl by jsi to ignorovat" drkl do mě loktem. Kývl jsem na něj hlavou, abychom šli. ,,Jestli se bude chovat takhle, tak ji spíše nikdo nebude chtít. Nemám chuť ani energii na ty její výčitky."
,,Máš pravdu, raději zůstat sám, než být s ní" otřásl se. ,,Proč jsme k sobě přitáhli ji a ne nějakou hezkou a roztomilou, která ti bude dělat obědy a tak?" Zasnil se. ,,Sice jsem mladý, ale chybí mi troška té romantické zábavy." Nic jsem na to neřekl a raději ho nechal dále básnit a snít.
Myuki čekala před východem se snad ještě více zahořklým výrazem. Po celou cestu neřekla ani jediné slovo, a k tomu se držela kousek před námi. ,,Co prázdniny?" Zeptal jsem se Takahira, abych zahnal tíživé ticho.
,,Brigáda...Chtěl jsem jet původně někam na výšlap, mimo Tokio, ale sešlo z toho. Mamka si v práci zranila nohu, takže jsem musel přiložit ruku k domácnosti. Po škole budu muset jít zase, než se uzdraví, i když s její nelibostí, že bych měl během školy pracovat. Ale co naděláme, od té doby, kdy nás opustil ten parchant, nám nic jiného nezbývá. Ale i tak mám ten nejlepší život, jaký jsem mohl mít. Život se svou úžasnou mamkou, senilní ale parádní babičkou a hyperaktivním psem."
Uznale jsem zabručel. ,,Takže jsi své matce neřekl o té práci na baru?"
,,Ne. Jak jsem řekl, nechce, abych pracoval přes školní rok. Ale univerzita něco stojí a já ji chci zajistit hezkou budoucnost. Takže budeš mě nadále krýt?"
,,Spolehni se" zvedl jsem ruku a on mě do ni plácl. ,,Pro takové dobráky jako ty, bych se rozkrájel."
Ve škole jsem automaticky zamířili k rozpisům tříd. Chvíli nám trvalo, než jsem našli naše jména. Největší problém s tím měla Miyuki a její malá výška. Našel jsem její jméno a řekl ji, že je s námi, za to vše mě samozřejmě seřvala, že mou pomoc nepotřebuje.
,,Eh?! Jak to že nemáme za třídní Airin-sensei?!" Vykřikl Takahiro a ramena mu poklesla.
,,Zlomené srdce?" Utrousila Miyuki a tím si získala jeho vražedný výraz.
,,Neboj se, ještě ji uvidíš na hodinách japonské literatury" prohlásil jsem s mírným sarkasmem. Sklesl ještě více. ,,Budu se snažit" zamumlal tiše.
Ucítil jsem, jak mi někdo vrazil do ramene. Následně i tichou a rychlou omluvu. Natočil jsem hlavu a spatřil dívku s hnědými vlasy, jak jde pryč. Spíše ji táhla nějaká jiná dívka. ,,Pojď, ať zabereme dobrá místa." Sdělila ji.
,,To si nemůže dávat pozor?" Odsekla vedle mě Miyuki.
Po zahajovacím ceremoniále a úvodní hodině se Takahiro rozběhl střemhlav chodbou a řval na nás slova rozloučení a omluv. Pohlédl jsem vedle sebe na Miyuki a připadal si jako největší smolař na světě, ale pak jsem si na něco vzpomněl.
,,Musím taky jít" řekl jsem ji. ,,Slíbil jsem mamce, že se zastavím."
,,Já vás nechápu" zavrtěla světlou hlavou. ,,Neustále se hrnete do práce."
,,Ty snad brigádu nemáš?"
,,Mám, ale netrávím tam celé dny" mávla na mě rukou a zamířila ke skupince holek u okna.

Došel jsem před zvířecí kliniku mé matky, když se dveře otevřely a ven vyšla paní Ryumi, Takahirova babička, s malým hnědým pejskem, který zběsile vrtěl ocasem a když mě uviděl, tak začal skákat jako pružina. Klekl jsem si a podrbal to malé stvoření za ušima. ,,Hodný kluk, hodný Yu" řekl jsem a Yu štěkl.
,,Zdravím tě Tamashi, už vám skončil ceremoniál?" otázala se paní Ryumi s milým výrazem na tváři, který ji dělal podivně mladší. Také jsem se na ni usmál, u toho nepřestal hladit Yua. ,,Ano. Jako vždy měl úvodní řeč náš, až moc akční, akční ředitel. Naše ceremoniály tak nejsou nikdy nudné, bude mi to chybět."
,,Ano, ano. Pan Reina je velice aktivní a milý člověk, i na jeho věk. Ale neříká se, že s věkem někteří mládnou?" Krátce se zachichotala.
Musel jsem se zasmát. ,,Myslím si, že Reina-san je toho živoucím důkazem. Jeho žena, naše učitelka tělocviku, seděla za ním na židli a vždy něco zvesela dodala, takový pár se moc nevidí."
,,Oba dva je znám už spoustu let, opravdu jsou k sobě dokonale stvoření. A co ty Tamashi, máš nějakou slečnu?" Ani mě to nijak nepřekvapovalo, tuto otázku mi pokládala prakticky vždy, když jsem se setkali. ,,Ne, zatím nikdo takový není." Odpověděl jsem a začal drbat Yua na břichu, protože se převrátil, samozřejmě nezapomněl pokračovat ve zběsilém vrtění ocasem.
,,To je škoda, takový hezký mladý muž" dodala a já cítil mírné rozpaky. ,,Život je dlouhý, ale nejlepší je ho strávit s někým." Na tváři se ji objevil zasněný výraz.
,,Ještě se prostě neobjevila ta pravá." Mírně jsem sklopil pohled a pocítil známý pocit samoty. Samozřejmě se už vyskytlo pár dívek, které se mi líbily, ale žádná nebyla ta pravá, nějak jsem to prostě věděl.
,,Neboj, určitě se objeví. To mi věř" řekla s podivným úsměvem na tváři a dále to nerozváděla. Rozloučil jsem se s ní a také s Yuem, kterému vysel jazyk z pusy z toho věčného poskakování.
Vešel jsem do ordinace a zpoza recepce se na mě usmála maminčina spolupracovnice. ,,Aiko! Tamashi je tady!"
Hned na to zpoza tmavých dveří vyšla má mamka s krabičkou v ruce. Když mě uviděla tak se usmála a na uvítanou mě krátce objala. ,,Dneska si nemusel chodit. Měl by jsi si užít první den školy s přáteli" řekla.
,,Raději jsem tady s tebou, navíc Takahiro nemá čas a s Miyku čas trávit nehodlám."
Mamka se krátce zasmála. ,,Dobře. Když už jsi tady, tak tě použiji" podala mi krabičku. ,,Volala mi Nokizaki-san, jejímu novému papouškovi objednala tuhle speciální stravu, ale nemůže si sem pro ni přijít. Na krabičce je adresa, dobře?" Přikývl jsem na souhlas a vložil krabičku do tašky.
,,Klidně si vezmi kolo, je připoutané na stojanech venku, ať si tam rychleji." Rukou mi pocuchala vlasy.
Chvíli mi trvalo, než jsem oddělal bezpečností řetěz z kola. Vložil jsem tašku do koše vzadu a vydal se k cestě. Vyrazil jsem rušnou ulicí a pokoušel se co nejdál držet od hlavní vozovky, ale u nádraží jsem se musel připojit k hustému provozu.
Zrovna jsem čekal na červené, když se ozvalo hlasité pískání. Natočil jsem hlavu a spatřil nákladní auto, jak se řítí ulicí a z kapoty se nese hustý kouř. Lidé začali zběsile křičet a uhýbat z cesty, auto mířilo k jednomu z přechodů. Lidé se odtamtud s křikem rozběhli, ale nějaká dívka tam zůstala stát. Prudce zvedla hlavu a vyděšeně pohlédla na blížící se auto. Zaskřípal jsem zuby a sešlápl pedál. Vyřítil jsem se vpřed do provozu, doprovázený hlasitým troubením a křikem řidičů. Auto už bylo několik metrů před dívkou, která ztuhla strachem. Než ji auto stačilo srazit, tak jsem seskočil z kola a svým tělem ji odstrčil stranou. Oba dva jsem skončili na chodníku, než jsem však stačil cokoli udělat, tak se za námi ozvala hlasitá rána a svět mi před očima zhasl.


Následující

 


Tamashi Yukari- Kapitoly

28. dubna 2018 v 17:49 | Alida
Příběh:Vše se z počátku zdálo jako normální den v životech Tamashiho a Yukari. Jenže jak je všeobecně známo, nikdy nic není jak se na první pohled zdá. V tomto případě se Tamashi i Yukari ocitnout po nehodě na míste, které je ani ve snu nenapadlo.

Žánry: Romance

Kapitola 1- Den před budoucností


Kapitola 2- Cizí tvář


Povídky

7. dubna 2018 v 17:02 | Alida

Savior of my Life



In the heart


Present and We



Behind the mask



Maho no Gadian



Erased Voice



Moonlight



Wattpad- Knihy

10. března 2018 v 15:10 | Alida
Odkaz na profil: Alida Amnesia

Série Tajemství (tetralogie)


1. DÍL

ŽÁNR: Teenage, Romantika, Mystery




2.DÍL

ŽÁNR: Teenage, Romantika, Ze života



3.DÍL

ŽÁNR: Teenage, Romantika, Dobrodružství



4.DÍL

ŽÁNR: Teenage, Romantika, Akční



Tajemství Hvězd (trilogie)


ŽÁNR: Young adult, Nadpřirozeno, Dobrodružné, Romantika







Ztraceni ve snu


ŽÁNR: Nadpřirozeno, Romantika, Teenage,


Rhythm in our veins


ŽÁNR: Taneční, Romantika



Ze stínu

ŽÁNRY: Detektivní, Krimi, Nadpřirozeno


Efekt Apokalypsy

ŽÁNRY: Fantasy, Dobrodružné


Takže... Jak to bude?

2. ledna 2018 v 21:00 | Alida |  Mé kecy
Zdravím!
Ano, ano. Vím že tyto informace měly přijít minulý týden, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Nebudu vás nudit výmluvami a půjdeme rovnou na hlavní důvod tohoto článku.
Jak jste si všimli, aktivita tohoto blogu prudce poklesla. Strašně mě to mrzí, díky blogu jsem uskutečnila svůj sen o tom psát příběhy. Vzhledem k tomu, že jsem postupem času začala přemýšlet o vlastním designu postav jsem příběhy pozastavila s tím, že budou pokračovat, až bude design hotový. A víte co? Stále není... Víte, pořád je spousta věcí, které bych ráda vylepšila a zdokonalila. Nechci sem dávat nějaké kresby postav, o kterých si nejste jistí, jestli je to člověk nebo mimozemšťan.
Po době která uběhla jsem zase vše přehodnotila. Momentální nápad je takový: Budu vydávat příběhy, ke kterým design nebude tak nutný. Nechci dělat nějaké odlišnosti v příbězích, ale pokud bych chtěla udělat design u všech povídek, tak se nikam moc nepohneme(jedině tak za 10 let...). Teď vám sem vypíšu názvy příběhů, které bych tu ráda postupně časem zveřejnila. Nedám k nim příběh, ale aspoň žánry. Tučně budou ty příběhy, které budou zatím bez designu a budou vycházet. Některé z nich se tu již objevily, něco je nové. Pak tu budou ještě názvy kurzívou, to jsou zatím jenom nápady a nejsem si jistá, jestli je uskutečním. No, jdeme na to.

Savior of my life (Žánry: Romantika, Magie, Nadpřirozeno, Tragédie, Komedie) (já vím, omlouvám se! Ale já tam design chci!)
Maho no Gadian (Žánry: Magie, Nadpřirozeno, Akční, Chladné zbraně, Komedie, Romantika)
True Face (Ai Yakusoku) (Žánry: Ze života, Násilí, Podsvětí, Delikventi, Romantika, Střední škola, Drama)
Tamashi Yukari (Žánry: Nadpřirozeno, Bohové, Záhadné, Komedie, Romantika)
Tsuki Akari (Žánry: Magie, Romantika, Pohádka)
Present and We (Žánry: Romantika, Milostný mnohoúhelník, Komedie, Nadpřirozeno, Záhadné)
Life is Arena (Žánry: Steampunk, Sci-fi, Drama, Psychologické, Romantika)
Fairy tail OC story (No žánry, si snad odvodíte :D)
Find way (Žánry: Romantika, Současnost, Komedie Ze života)
Rythm in our veins (Žánry: Taneční, Současnost)

Páni, toho je.
Co bych vám dále ráda sdělila?
Ano. Mám v plánu jeden určitý projekt, na kterém chci pracovat. Jestli se mi vše podaří jak má, tak by vás to i mě mohlo velice potěšit, ale zatím nic neřeknu...
Poslední věc, kterou bych vám chtěl sdělit je tato. Pokud máte zájem o mé další příběhy, tak tu jsou dva mé Wattpady. První je na Fanfikce a mé ,,Anime" příběhy. Druhý je na normální příběhy, prostě knihy na internetu :D



Na rozloučenou chci říct, že vám přeji všechno dobré, hodně štěstí do nového roku. Hlavně lásky, protože ta je nejmocnější. Co myslíte? (mě samotné už několikrát zachránila duši :D)
Alida

Merry Christmas and Happy New Year!

24. prosince 2017 v 22:27 | Alida
Hádejte kdo se konečně rozhodl vstát z mrtvých a vzpomněl si, že má blog?
Samozřejmě se jako vždy omlouvám za svou dlouhodobou neaktivitu. Za posledních pár měsících toho bylo na mě moc a já byla ráda, že můžu volně dýchat. No doufám, že už to bude lepší a já se zase budu věnovat svým příběhům.
S designem postav se snažím pohnout. Během těch několika měsíců jsem se nevěnovala konkrétnímu designu, ale tak různě a myslím si, že jsem se trošičku zlepšila.
No, bližší informace o tom, jak to bude chodit na tomto blogu atd. se dozvíte v průběhu následujícího týdne.
Teď konec řečí a zpět k tomu hlavnímu.
Přeji vám všem veselé Vánoce, krásné svátky, prázdniny a šťastný Nový rok! Doufám, že jste na Vánoce dostali vše co jste chtěli, ale i přes to hluboce doufám, že jste nezapomněli na pravý význam Vánoc, kterým nejdou dárky, ale čas strávený s těmi, které milujete (já jsem to splnila!)
Do nadcházejícího nového roku vám přeji hodně zdraví, štěstí a lásky.
Jelikož jsou teď prázdniny, tak si nezapomeňte pořádně odpočinout!
(Ehm.... Je tu vůbec někdo? Ario?)

Zdroj obrázku: https://orig00.deviantart.net/b563/f/2016/359/b/6/___mystic_messenger_christmas____by_kurama_chan-dastypg.jpg

Savior of my life 4- Lost Souls- Kapitola 3- Ukradené vzpomínky

28. července 2017 v 17:07 | Alida
Hej hej hej! Máme tu další kapitolu SOML. Tentokrát si užijeme trochu legrace s Shikim :D
Předem se omlouvám za pravopisné chyby a podobné věci...
Užijte si kapitolu :D

Z pohledu Shikiho:
Možná by jste mě teď mohli nazvat stalkerem, nebo tak něco.
Ano, vypadá to podezřele, když pořád pozorujete nějakou osobu. Zapamatujete si každé místo, které pravidelně navštěvuje.
Ale já o ní nesbírám informace, já už o ní všechno. Znám každý její pohyb, postoj těla, výraz tváře...
Každou středu se vydává do tělocvičny ve městě, aby trénovala tanec.
Hned po škole vyrazí na autobus s úsměvem na tváři a sluchátky na uších. V tělocvičně pilně trénuje se svou trenérkou. Večer, když už slunce zmizelo za obzorem, jde zpátky do školy, s pořád stejným úsměvem.
Jak jsem si toho nemohl před tím nevšimnout? Kdykoli mě neobskakovala, nebo jsem na ni neštěkal, tak utíkala do zahradního bludiště a tam tančila.
Párkrát jsem ji přistihl, ale ona o mě nevědla. Byla jenom dítě, které můj otec našel v prachu a ledu zničeného chrámu...
Zavrtěl jsem hlavou.
Ne, teď na to nesmím myslet. Upozornil jsem se v duchu.
Zrovna teď jsem ji sledoval, jak běhá v areálu školy. Sluchátka měla na uších, ale i tak jsem slyšel, co poslouchá. Melodická a uklidňující hudba, jako vždy. Dnes ale bylo něco jinak. Na obličeji ji mezi obočím vyskakovala vráska. Kdykoli melodie skončila a naskočila další, tak mumlala. ,,To není ono..."
Doběhla k dveřím do ubytoven a začala se protahovat.
Posadil jsem se do korun nejbližšího stromu a hleděl na ni dolů.
Proč jsem tu vlastně byl? Lidi mě zas tak moc nezajímají. Tedy jedině, když mám hlad.
Důvodem mé přítomnosti byla její ochrana.
Nesměla se se mnou setkat. A také se nesměla setkat s nikým dalším. Mým úkolem bylo zabránit celku v úplnosti.
A co tím chceš jako dokázat? Uslyšel jsem v hlavě uštěpačný hlas.
Sklapni. Nikdo se tě na nic neptal! Rozvztekal jsem se.
Vnitřní hlas se zasmál. Nezabráníš tomu, ať se budeš snažit jak chceš...
Ignoroval jsem ho.
,,Shiki-sama?" Za mnou padl stín.
,,Co je, Hatsuki?" Zeptal jsem se své osobní asistentky, aniž bych se otočil.
,,Už jste zase beze slova zmizel" řekla mi vyčítavě.
Uchechtl jsem se. ,,Žárlíš?"
,,Nevím o čem to mluvíte" řekla Hatsuki. Její tón byl vždy tak rezervovaný a profesionální. Občas jsem pochyboval, jestli vůbec něco cítí. Ale tohle si lidé mysleli i o mně, nebo ne?
,,Měli bychom se vrátit. Přišel vám další dopis od Sayi Mori a Eri Tengoku."
Povzdechl jsem si a vstal. Oprášil jsem si ruce o kalhoty a dal si je v bok. ,,Oni mi nedají pokoj, že?"
Hatsuki neodpověděla. Cítil jsem na zádech její otrávený pohled. Koho by bavilo pořád na mě dávat pozor?
Pohlédl jsem dolů na Yumeiko. Zrovna pila z flašky a pot se ji leskl na kůži.
,,Tak si ji vemte, když chcete. Jste pohledný a navíc mocný, každá holka je vaše, Shiki-sama" řekla Hatsuki.
Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl na ni. ,,Hatsuki, Hatsuki" vrtěl jsem nesouhlasně hlavou. ,,Ona je jiná, víš?"
,,Jak jiná, Shiki-sama?" Zeptala se mě. Na tváři měla prázdný výraz.
,,To je jedno" řekl jsem. ,,Raději se vraťme. Nebo vypukne pátrací akce a to nechci." Uchechtl jsem se.
S Hatsuki jsme se nadpřirozenou rychlostí dostali na kraj Toshi a následně do lesů, kde se hluboko skrýval můj dům.
Oba jsme seskočili ze stromů k hlavní bráně. Upíři co tam byli na stráži s sebou ani nehnuli. ,,Dobrý večer, Shiki-sama" poklonili se mi.
Prošel jsem kolem nich s ironickým úsměvem. Ani jsem jim nevěnoval pohled, natož pozdrav.
Hatsuki mě doprovodila k mé pracovně, cestou se mi všichni poslušně klaněli.
Otevřel jsem zdobené dveře pracovny a pohlédl na Hatsuki. ,,Zařiď mi přísun kávy až do rána, čeká mě hodně práce" řekl jsem ji chladně.
Hatsuki přikývla, poklonila se a následně odešla.
Díval jsem se za ní.
Jak se může pohybovat v tak uplé sukni? Vím, že je upír, ale přesto...
Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a vešel do pracovny, zavřel za sebou dveře a rozsvítil. Můj ironický úšklebek hned zmizel. Místo toho ho vystřídal nečitelný výraz. Ani teď o samotě jsem nemohl přestat být ve střehu. Neustále mě pozorovali.
Jako každý vůdce jsem si ve skupině musel udržet autoritu. A to jedině tak, že je budu mít všechny v hrsti. Nesmím být k ním vstřícný, nesmím být k nim být milý. Jenom dávat rozkazy a v případě nesouhlasu, či odporu, být zlý. A kdyby nastal případ vzpoury tak i bez mrknutí oka prolít tolik krve, dokud bych je zase nezískal pod kontrolu.
Ano, můj otec mi dal zajímavou výchovu.
Usedl jsem na židli za svým stolem a opřel se o měkké opěradlo.
V mém věku chodí lidé na univerzity, hledají si práci a životní partnery. Ale já to měl jiné. Vládl jsem rodině Miyori, rodině upírských démonů. Měl jsem tu hlavní slovo a největší moc.
Ale nemám na mysli moc, jako moc. V porovnání s mou mocí vlivem peněz a rodinného jména jsem nejsilnější. Ale z pohledu magické energie a síly jsem až druhořadý.
Iruka Taki. Upírský démon, který se probudil teprve před rokem. Nejenže patřil do rodiny Taki, rodiny která po staletí střežila tu mou, takže byli hodně mocní. Nejenže byl poloviční upír díky jeho matce. Mocný by se narodil tak či onak. V zapomenuté minulosti byl mým nejlepším bojovníkem.
Chtěl jsem ho zabít, zničit jeho život, ukrást mu životní lásku... Ale to vše se později vypařilo. K těm hrozným činům a myšlenkám mě hnala nenávist. Ale ta nenávist nepatřila mě. Byl jsem pod vlivem Paní smrti. Díky tomu, že mě Iruka i s Asashi dokázali porazit, jsem se od toho vlivu odpoutal a stal se volným. Ale i tak jsem nedokázal napravit to co jsem spáchal.
Iruka a ostatní mě teď nenávidí. I když jsem jim před rokem pomohl v boji s Ledovým přízrakem, ze kterého se nakonec vyklubala ta bělovlasá dívka, co tu s nimi tehdy byla...
Pohlédl jsem na svůj počítač a zapnul ho. Obraz se rozsvítil a objevila se moje emailová stránka, která byla zaplněna zprávami.
Tato stránka nebyla veřejná jen tak pro někoho.
Ano, v minulosti jsme si posílali normální dopisy po holubech a poslíčcích, ale i magická stvoření se musela přizpůsobit moderní době. A tak vznikla tahle stránka, kde se dokázali dostat jenom magičtí tvorové a mágové.
Klik jsem na první zprávu od Sayi Mori- hlavu rodiny nejmocnějších mágů Mori. V dopise mi psala o nějakých skupinových shledáních, která by se měla v nejbližší době uskutečnit. Srdečně mě na ně zvala a doufala, že se tam i ukážu.
Zavrtěl jsem hlavou a ironicky se usmál. ,,Zbytečné" zamumlal jsem a zprávu smazal. Další zpráva byla od Eri Tengoku, zpráva zněla úplně stejně.
Eri Tengoku nedávno převzala rodinu Tengoku. Ti ještě donedávna sloužili jako lovci mágů, ale po takové menší revoluci se z nich stali Lovci přízraků a začali spolupracovat s rodinou Mori.
I tuhle zprávu jsem smazal.
Ve stejnou chvíli se otevřely dveře pracovny a dovnitř vešla Hatsuki s mou slíbenou kávou.
Hatsuki položila podnos na stůl.
Natáhl jsem ruku a sebral hrnek s černou tekutinou. Pohodlně jsem se opřel o opěradlo.
,,Už jste si přečetl ty zprávy, Shiki-sama?" zeptala se mě Hatsuki.
Přikývl jsem a upil kávy. ,,Jenom blbý kecy. Jako bych se s nimi chtěl zavazovat" odfrkl jsem si.
Hatsuki se poklonila a následně odešla. Dveře se za ní tiše zavřely a já si povzdechl.
Práce, práce...
Narovnal jsem se a vrhl se do toho, co se ode mě čekalo. Aneb vedení ekonomické firmy, učetnictví...
Ani nevím jak dlouho jsem pracoval. Hodiny najednou odbíjely tři hodiny ráno.
Protřel jsem si unavené oči. Už několik měsíců jsem pořádně nespal. Nejlépe řečeno od té doby, co se objevil Ledový přízrak.
Kruhy pod očima jsem dokázal zamaskovat díky trošce magie. A únavu těla i duše díky přetvářce, kterou mě učili už odmalička.
Otočil jsem se na židli a pohlédl skrz velké okno ven. Okno vedlo na dlouhý balkón, ze kterého byl výhled na zahrady. Za kopec právě zapadal měsíc.
Napil jsem se kávy. Během noci se sem neustále střídali sloužící, aby mi vyměnili konvici. Samozřejmě, jak se ode mě očekává, jsem jim nepoděkoval.
Už zase si to přehnal? Uslyšel jsem v hlavě naštvaný hlas. Ale s tím hlasem před tím, neměl tento nic společného. Patřil někomu jinému, někomu ze zapomenuté minulosti.
Jestli se budeš pořád tak dřít, tak zkolabuješ. No, já se o tebe poté starat nebudu.
Z prázdným výrazem jsem zíral na měsíc.
,,Víš o tom, že jsi byla lepší asistentka než chladná Hatsuki?"
,,Neměl by jsi se tak dřít" uslyšel jsem uštěpačný hlas.
Povzdechl jsem si.
,,Ať chceš po mně cokoli, nezajímá mě to" otočil jsem se na židli a pohlédl tváří tvář osobě, která mě vyrušila. ,,Co chceš Reiko?"
Kluk s fialovými vlasy a purpurovýma očima se ušklíbl. ,,Jenom nesu vzkaz" řekl a ukázal na konev kávy. ,,Smím?"
,,Nemáš něco jiného na práci, než si hrát na poslíčka?" Zavrčel jsem.
Reika pokrčil rameny a nalil si kávu. Usedl na roh stolu a napil se.
,,Ale dost mě překvapuje, že tu jsi" vstal jsem a stoupl si k oknu, kde jsem se opřel o okenní rám a založil si ruce na hrudi. ,,Myslel jsem si, že jsi dostal dosmrtelný vyhazov za to, že jsi nezvládl přivést Ohnivou kněžku."
,,Dosmrtelný? Co je to za slovo" Reiki zavrtěl hlavou a položil hrnek vedle sebe. ,,Někdy máš divnou slovní zásobu. A také studenou hořkou kávu, jak to můžeš pít?"
Zabodl jsem do něj pohled. ,,Jak to že tě Paní smrti nezabila? Dala ti dobrou možnost, jak se před ní předvést. Dokonce se namáhala tak moc, aby ti pomohla se s dát dohromady."
,,Tu mrchu mi ani nepřipomínej" zavrčel.
,,Takhle by jsi o své paní mluvit neměl, jinak tě pošle na věčnost" řekl jsem poučně.
,,O ní nemluvím. Mluvím o Akage Mori. Stejně je to jedno, je mrtvá" hodil po mě pohledem. ,,Slyšel jsem, že jsi se tam tenkrát převedl. Co tě k tomu prosím tě vedlo?"
,,Já už k vám nepatřím. Vyřiď to svojí paničce a také všem ostatním, jako poslušný pejsek" zavrčel jsem.
,,Hele, Shiki. Já vím, že to máš těžké, ale-" Reika seskočil ze stolu a chtěl jít ke mně.
,,Dost!" Vykřikl jsem a kolem mě se zvedla vlna síly. Oči se mi rudě rozzářily.
Reika mírně ustoupil. ,,Máš to marné, osud nezastavíš. Celek se doplní. A v tu chvílí získá má paní zpět svou moc a znovu vstoupí do toho světa, který ji náleží."
,,Tenhle svět náleží lidem" zavrčel jsem a nechal své oči dále zářit.
,,Ale, ale" uchechtl se Reika. ,,Odkdy ti na těch smradlavých budižkničemu záleží? Že by se v tobě probudila lidskost?"
Sevřel jsem ruce v pěst a zaskřípal zuby. ,,Nemel hovadiny a raději vypadni. Než z tebe nadělám mastný flek na podlaze."
Reika zvedl v obraně ruce. ,,Jak chceš. Ale měl by jsi si dávat pozor, ať na to nepřijdou tví lidé. Nechceš přece v tom svém úlu ztratit autoritu, že?"
Výhružně jsem zavrčel.
,,Fajn, ale budeš toho litovat" na tváři se mu objevil zlověstný úsměv. ,,Ani tenkrát jsi svou sladkou léčitelku nezachránil, ani teď se ti to nepodvede."
Vytřeštil jsem oči. Ale než jsem stačil cokoli říct, tak Reika zmizel v tmavě fialové záři.
Prudce jsem se otočil a otevřel okno. Vyskočil jsem z něj a skrze zahrady se rychle dostal do lesa.
Ani ne za dvě minuty jsem klečel na vnějším okenním parapetě jejího pokoje.
Otevřel jsem prudce okenice, které byli otevřené tak, aby srkz ně pronikal čerstvý vzduch.
Vztekle jsem zavrčel.
Nad spící Yumeiko se nakláněl stín. Ve tmě se mihotal a vlnil jako plamen svíčky.
Stín ke mně otočil krvavě rudé oči, vycítil mou přítomnost. V rysech těla jsem rozpoznal démona-Oni.
Výjružně jsem zavrčel a skočil do místnosti. U toho jsem v sobě vyvolal magii, takže když se moje noha dotkla země, tak mě objala oranžová rudá záře.
,,Drž se dál" vrčel jsem dále.
Yumeiko se zavrtěla ve spánku a její oči se pod víčky pohnuly.
Prudce jsem se dal do pohybu, a než se stínový Oni dokázal pohnout, tak jsem mu na hruď nakreslil magický znak pro podsvětí. Stínový Oni začal vydávat zvuk podobný jekotu a skřípání, u toho se svíjel bolestí.
Yumeiko prudce otevřela oči a podívala se naším směrem. Její zelenomodré oči se rozšířily úžasem a následně děsem.
Stínový Oni se vypařil.
Pohlédl jsem na Yumeiko a u toho si dával dobrý pozor, ať mi stále září oči i magie okolo mě.
,,Co... Co jsi?" Zašeptala tiše.
Zvedl jsem ruky a dotkl se jejího čela. ,,Zapomeň, znovu..." zašeptal jsem.
Na jejím čele se objevil znak, který jsem ji tam nakreslil před rokem.
Yumeiko vytřeštila oči, pak je obrátila v sloup a omdlela.
Do mě se přenesly její vzpomínky od probuzení do teď. Spatřil jsem jejíma očima sebe. Stál jsem u její postele a oči mi děsivě zářily. Budil jsem v ní hrůzu, ale zároveň úžas.
Položil jsem Yumeiko opatrně na postel a přikryl ji. Pohlédl jsem na její spící tvář, přes kterou ji spadaly prameny růžových vlasů. Dostal jsem šílené nutkání ji ty prameny odsunout z tváře a tak ji vidět celou.
Sevřel jsem ruce v pěst a rychle vyskočil na okno. Přivřel jsem za sebou okenice na škvíru, naposledy se podíval na Yumeiko a zmizel v noci.
Nemířil jsem zpět do pracovny. Hatsuki si mě když tak najde.
Místo toho jsem zamířil do jedné z ulic.
Zastavil jsem se na jedné střeše naproti domu v starém dobrém japonském stylu. Světla byla zhasnutá a v domě vládl klid.
Seskočil jsem na střechu onoho a domu a postupně zkontroloval všechny pokoje, ale nikde nebylo nic nebezpečného. Všichni spali.
Usedl jsem na střechu onoho domu.
Stínový Oni... To už jsi tak silná? Vzhlédl jsem k obloze na které blikaly hvězdy.
Oni jsou démoni. U nich jako u všech magických stvoření existuje mnoha variací. Ale Stínoví Oni se objevovali jenom výjimečně. Byli to stíny pravých Oni, kteří jsou uvěznění společně s Bohyní smrti v podsvětí. Ale i když byli jenom stínem, dokázali napáchat mnoho škod, dokonce i zabít.
Pokud se do tohoto světa dostal Stínový Oni, znamená to, že Bohyně smrti zesílila, ale jak? Vždyť se pokouším zabránit jejímu návratu tím, že se snažím pokazit doplnění celku.
Co mi uniklo?

Předchozí/ Další


Nová várka povídek?!

24. července 2017 v 18:24 | Alida |  Mé kecy
Zdravím!
Jako první věc, bych se vám chtěl omluvit, že jsem dva týdny nic nevydala. Ale neměla jsem čas. Prvně přijela sestřenka a poté jsme jeli do čech na oslavu, takže nebyl čas.
Takže se vážně omlouvám.
Dále tu mám pro vás novinky, aneb spousta povídek, aneb nemám dost.
Víte, mým snem je stát se spisovatelkou a tento blog je takové mé tréningové místo. Právě proto bych jednou chtěla najít na tomto blogu velkou návštěvnost. :D
Takže, teď vám tu vypíšu povídky, které mám v plánu + příběhy k nim atd+ něco co jsem nazvala Skrytý význam. Na konci se vás na pár věcí zeptám. :D

A tady to máte

1. Ai Yakusoku- rozhodla jsem se povídku přejmenovat na Anata no Koe
Příběh:
Příběh o lidech, jejichž životy jsou jiné od ostatních. Každý z nich zažil příběh, které je donutil se odtrhnou od lidí okolo a zavrhnout společnost.
Yuuta Shohei je jedním z takových lidí. Od svých dvanácti let žije sám a zavrhl společnost. Jeho život se točí okolo neřestí jako je alkohol, drogy a využíváni lidí okolo sebe. Společně s jeho přáteli vynechávají školu.
Jednoho dne se setká s dívkou Yukino Meiko. Yukino je jednou z nejlepších studentek na škole a zároveň předsedkyní třídy A.
Yuuta je Yukino tak zaujatý, že se ji rozhodne získat.
Yukino se postupem času stává součástí jeho života a zároveň s tím mění osudy jeho přátel, i jeho samotného.
Žánry: Psychologický, tragédie, romantika, komedie, Ze života, Střední škola
Hlavní Postavy: Yuuta Shouhei, Yukino Meiko, Rin Orino, Minoru Nanashi, Sayuri Ichinose, Arima Roukei
Vedlejší postavy: Hina Yuuka, Ichiro Keji, Kasumi Emi, Hideki Danno
Skrytý význam-V téhle povídce bych chtěla ukázat na životy lidí, co to nemají lehké. Na to, jaké osudy mohou potkat nás všechny. Také bych se zde chtěla zaměřit na psychologický vývoj postav. Dále poukázat na to, že jsou tu vždy lidé, kteří vám pomůžou. A že každý z nás má nějaké to tajemství, které skrýváme za silným závěsem....

2. Tamashi Yukari
Příběh:
Dívka a kluk. Každý žijící na druhé straně města, které je rozdělené na dvě poloviny, Západní a Východní část.
Ani jeden z nich neví o existenci toho druhého.
Oba dva už od malička doprovázejí podivná malá stvoření zvané kitsune. Oba dva se narodili do rodiny, která střeží něco v okolním lese.
Jejich životní cesty jsou ale propletené už od počátku. Vše to začne podivným snem a hvězdném světě a podivnými hlasy v hlavě.
Jaké je tajemství skrývající se za jejich životy?
Žánry: Nadpřirozeno, Tajemno, Romantika, Komedie, Yokai, Tragédie
Hlavní Postavy: Yukari Yoru, Tamashi Shingetsu, Mariko, Yuriko
Vedlejší postavy: Rinko Marina, Arato Nishina, Akeno Minoru, Miyuki Chiyo, Takahiro Ryumi, Seizo Reina
Skrytý význam-V téhle povídce bych chtěla ukázat na něco, na co my lidé zapomněli. Láska a přátelství jsou silné a díky nim se dá překonat cokoli. Také bych zde chtěla ukázat na něco, čím se často opovrhuje. Láska je krásná v jakékoli podobě, bez ohledu na pohlaví,či vzhled, nebo povahu.

3. Present and We
Příběh:

Skupina šesti přátel z dětství. Každý z nich má na duši jizvu, každého trápí něco jiného. Ztráta někoho blízkého vždy bolí. Ale jeho návrat zase dokáže léčit, ale i znovu ničit. Vše se změnilo, už to není, jak to bývalo před desíti lety. Z malých dětí se stali mladí dospělí. Zmatené pocity, zmatené vztahy... Nikdy nevyřknuta slova.... Chcete slyšet příběh o tom, jak život dokáže změnit úplně cokoli? Jak se dají lehce změnit osudy? Tak dobře poslouchejte, protože bouře se blíží...

Žánry: Komedie, přátelství, komedie, tajemno, tragédie
Hlavní postavy:Taia Tokizaki, Kimiko Nao, Manami Fibuki, Takao Kuro, Kazuki Seiji, Toma Fibuki
Vedlejší postavy: Arashi Unmei, Jiro Nao, + rodiče hlavních postav, je jich zatraceně moc, nechce se mi to vypisovat
Skrytý význam- Tuhle povídku bych chtěla věnovat, všem lidem, které znám. Je jedno, jestli je mám či nemám ráda, prostě to chci věnovat spoustě lidem.
V tomto příběhu bych ráda poukázala na to, že osud je strašně vrtkavá věc a neustále se mění. Zasáhne kdykoli a zanechá za sebou spoušť, bolest a jizvy na duši. Ale vždy je tu někdo, kdo vás vytáhne na nohy, nejčastěji je to ten, koho nejméně čekáte.
PS: Všechny vás zbožňuji!
Co dodat? Prostě další várka příběhu a v budoucnu jich bude ještě více.
Tak jsem se dívala a vypadá to, že nikdo nemá zájem o Maho no Gadian... Takže... Povídku pozastavím. Moc mi to nevadí, alespoň bude čas na psaní ostatních.
Tak a teď mé dotazy:
1. Vím, že se ten design postav ze SOML moc nepovedl. Ale když se tak dívám na rozdíl mezi jeijich designem obličeje a designem celého těla, došlo mi, že ty obličeje mi jdou lépe.
Takže, co kdybych sem zatím dávala jenom designe obličeje. Samozřejmě do té doby než se spravím v kreslení těla...
Máte zájem?
2. Tohle není dotaz, ale spíše ... návrh?
Založila jsem si několik stránek a byla bych ráda, kdyby jste je navštívili :D


Deviantart (Zatím tam nic není, ale pokusím se tam něco přidat. Zbožňuji kreslení!)

Ta to je vše. Moc děkuji za vaší pozornost a čas!




 

Kam dál