Savior of my life 4- Lost Souls- Kapitola 3- Ukradené vzpomínky

28. července 2017 v 17:07 | Alida
Hej hej hej! Máme tu další kapitolu SOML. Tentokrát si užijeme trochu legrace s Shikim :D
Předem se omlouvám za pravopisné chyby a podobné věci...
Užijte si kapitolu :D

Z pohledu Shikiho:
Možná by jste mě teď mohli nazvat stalkerem, nebo tak něco.
Ano, vypadá to podezřele, když pořád pozorujete nějakou osobu. Zapamatujete si každé místo, které pravidelně navštěvuje.
Ale já o ní nesbírám informace, já už o ní všechno. Znám každý její pohyb, postoj těla, výraz tváře...
Každou středu se vydává do tělocvičny ve městě, aby trénovala tanec.
Hned po škole vyrazí na autobus s úsměvem na tváři a sluchátky na uších. V tělocvičně pilně trénuje se svou trenérkou. Večer, když už slunce zmizelo za obzorem, jde zpátky do školy, s pořád stejným úsměvem.
Jak jsem si toho nemohl před tím nevšimnout? Kdykoli mě neobskakovala, nebo jsem na ni neštěkal, tak utíkala do zahradního bludiště a tam tančila.
Párkrát jsem ji přistihl, ale ona o mě nevědla. Byla jenom dítě, které můj otec našel v prachu a ledu zničeného chrámu...
Zavrtěl jsem hlavou.
Ne, teď na to nesmím myslet. Upozornil jsem se v duchu.
Zrovna teď jsem ji sledoval, jak běhá v areálu školy. Sluchátka měla na uších, ale i tak jsem slyšel, co poslouchá. Melodická a uklidňující hudba, jako vždy. Dnes ale bylo něco jinak. Na obličeji ji mezi obočím vyskakovala vráska. Kdykoli melodie skončila a naskočila další, tak mumlala. ,,To není ono..."
Doběhla k dveřím do ubytoven a začala se protahovat.
Posadil jsem se do korun nejbližšího stromu a hleděl na ni dolů.
Proč jsem tu vlastně byl? Lidi mě zas tak moc nezajímají. Tedy jedině, když mám hlad.
Důvodem mé přítomnosti byla její ochrana.
Nesměla se se mnou setkat. A také se nesměla setkat s nikým dalším. Mým úkolem bylo zabránit celku v úplnosti.
A co tím chceš jako dokázat? Uslyšel jsem v hlavě uštěpačný hlas.
Sklapni. Nikdo se tě na nic neptal! Rozvztekal jsem se.
Vnitřní hlas se zasmál. Nezabráníš tomu, ať se budeš snažit jak chceš...
Ignoroval jsem ho.
,,Shiki-sama?" Za mnou padl stín.
,,Co je, Hatsuki?" Zeptal jsem se své osobní asistentky, aniž bych se otočil.
,,Už jste zase beze slova zmizel" řekla mi vyčítavě.
Uchechtl jsem se. ,,Žárlíš?"
,,Nevím o čem to mluvíte" řekla Hatsuki. Její tón byl vždy tak rezervovaný a profesionální. Občas jsem pochyboval, jestli vůbec něco cítí. Ale tohle si lidé mysleli i o mně, nebo ne?
,,Měli bychom se vrátit. Přišel vám další dopis od Sayi Mori a Eri Tengoku."
Povzdechl jsem si a vstal. Oprášil jsem si ruce o kalhoty a dal si je v bok. ,,Oni mi nedají pokoj, že?"
Hatsuki neodpověděla. Cítil jsem na zádech její otrávený pohled. Koho by bavilo pořád na mě dávat pozor?
Pohlédl jsem dolů na Yumeiko. Zrovna pila z flašky a pot se ji leskl na kůži.
,,Tak si ji vemte, když chcete. Jste pohledný a navíc mocný, každá holka je vaše, Shiki-sama" řekla Hatsuki.
Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl na ni. ,,Hatsuki, Hatsuki" vrtěl jsem nesouhlasně hlavou. ,,Ona je jiná, víš?"
,,Jak jiná, Shiki-sama?" Zeptala se mě. Na tváři měla prázdný výraz.
,,To je jedno" řekl jsem. ,,Raději se vraťme. Nebo vypukne pátrací akce a to nechci." Uchechtl jsem se.
S Hatsuki jsme se nadpřirozenou rychlostí dostali na kraj Toshi a následně do lesů, kde se hluboko skrýval můj dům.
Oba jsme seskočili ze stromů k hlavní bráně. Upíři co tam byli na stráži s sebou ani nehnuli. ,,Dobrý večer, Shiki-sama" poklonili se mi.
Prošel jsem kolem nich s ironickým úsměvem. Ani jsem jim nevěnoval pohled, natož pozdrav.
Hatsuki mě doprovodila k mé pracovně, cestou se mi všichni poslušně klaněli.
Otevřel jsem zdobené dveře pracovny a pohlédl na Hatsuki. ,,Zařiď mi přísun kávy až do rána, čeká mě hodně práce" řekl jsem ji chladně.
Hatsuki přikývla, poklonila se a následně odešla.
Díval jsem se za ní.
Jak se může pohybovat v tak uplé sukni? Vím, že je upír, ale přesto...
Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a vešel do pracovny, zavřel za sebou dveře a rozsvítil. Můj ironický úšklebek hned zmizel. Místo toho ho vystřídal nečitelný výraz. Ani teď o samotě jsem nemohl přestat být ve střehu. Neustále mě pozorovali.
Jako každý vůdce jsem si ve skupině musel udržet autoritu. A to jedině tak, že je budu mít všechny v hrsti. Nesmím být k ním vstřícný, nesmím být k nim být milý. Jenom dávat rozkazy a v případě nesouhlasu, či odporu, být zlý. A kdyby nastal případ vzpoury tak i bez mrknutí oka prolít tolik krve, dokud bych je zase nezískal pod kontrolu.
Ano, můj otec mi dal zajímavou výchovu.
Usedl jsem na židli za svým stolem a opřel se o měkké opěradlo.
V mém věku chodí lidé na univerzity, hledají si práci a životní partnery. Ale já to měl jiné. Vládl jsem rodině Miyori, rodině upírských démonů. Měl jsem tu hlavní slovo a největší moc.
Ale nemám na mysli moc, jako moc. V porovnání s mou mocí vlivem peněz a rodinného jména jsem nejsilnější. Ale z pohledu magické energie a síly jsem až druhořadý.
Iruka Taki. Upírský démon, který se probudil teprve před rokem. Nejenže patřil do rodiny Taki, rodiny která po staletí střežila tu mou, takže byli hodně mocní. Nejenže byl poloviční upír díky jeho matce. Mocný by se narodil tak či onak. V zapomenuté minulosti byl mým nejlepším bojovníkem.
Chtěl jsem ho zabít, zničit jeho život, ukrást mu životní lásku... Ale to vše se později vypařilo. K těm hrozným činům a myšlenkám mě hnala nenávist. Ale ta nenávist nepatřila mě. Byl jsem pod vlivem Paní smrti. Díky tomu, že mě Iruka i s Asashi dokázali porazit, jsem se od toho vlivu odpoutal a stal se volným. Ale i tak jsem nedokázal napravit to co jsem spáchal.
Iruka a ostatní mě teď nenávidí. I když jsem jim před rokem pomohl v boji s Ledovým přízrakem, ze kterého se nakonec vyklubala ta bělovlasá dívka, co tu s nimi tehdy byla...
Pohlédl jsem na svůj počítač a zapnul ho. Obraz se rozsvítil a objevila se moje emailová stránka, která byla zaplněna zprávami.
Tato stránka nebyla veřejná jen tak pro někoho.
Ano, v minulosti jsme si posílali normální dopisy po holubech a poslíčcích, ale i magická stvoření se musela přizpůsobit moderní době. A tak vznikla tahle stránka, kde se dokázali dostat jenom magičtí tvorové a mágové.
Klik jsem na první zprávu od Sayi Mori- hlavu rodiny nejmocnějších mágů Mori. V dopise mi psala o nějakých skupinových shledáních, která by se měla v nejbližší době uskutečnit. Srdečně mě na ně zvala a doufala, že se tam i ukážu.
Zavrtěl jsem hlavou a ironicky se usmál. ,,Zbytečné" zamumlal jsem a zprávu smazal. Další zpráva byla od Eri Tengoku, zpráva zněla úplně stejně.
Eri Tengoku nedávno převzala rodinu Tengoku. Ti ještě donedávna sloužili jako lovci mágů, ale po takové menší revoluci se z nich stali Lovci přízraků a začali spolupracovat s rodinou Mori.
I tuhle zprávu jsem smazal.
Ve stejnou chvíli se otevřely dveře pracovny a dovnitř vešla Hatsuki s mou slíbenou kávou.
Hatsuki položila podnos na stůl.
Natáhl jsem ruku a sebral hrnek s černou tekutinou. Pohodlně jsem se opřel o opěradlo.
,,Už jste si přečetl ty zprávy, Shiki-sama?" zeptala se mě Hatsuki.
Přikývl jsem a upil kávy. ,,Jenom blbý kecy. Jako bych se s nimi chtěl zavazovat" odfrkl jsem si.
Hatsuki se poklonila a následně odešla. Dveře se za ní tiše zavřely a já si povzdechl.
Práce, práce...
Narovnal jsem se a vrhl se do toho, co se ode mě čekalo. Aneb vedení ekonomické firmy, učetnictví...
Ani nevím jak dlouho jsem pracoval. Hodiny najednou odbíjely tři hodiny ráno.
Protřel jsem si unavené oči. Už několik měsíců jsem pořádně nespal. Nejlépe řečeno od té doby, co se objevil Ledový přízrak.
Kruhy pod očima jsem dokázal zamaskovat díky trošce magie. A únavu těla i duše díky přetvářce, kterou mě učili už odmalička.
Otočil jsem se na židli a pohlédl skrz velké okno ven. Okno vedlo na dlouhý balkón, ze kterého byl výhled na zahrady. Za kopec právě zapadal měsíc.
Napil jsem se kávy. Během noci se sem neustále střídali sloužící, aby mi vyměnili konvici. Samozřejmě, jak se ode mě očekává, jsem jim nepoděkoval.
Už zase si to přehnal? Uslyšel jsem v hlavě naštvaný hlas. Ale s tím hlasem před tím, neměl tento nic společného. Patřil někomu jinému, někomu ze zapomenuté minulosti.
Jestli se budeš pořád tak dřít, tak zkolabuješ. No, já se o tebe poté starat nebudu.
Z prázdným výrazem jsem zíral na měsíc.
,,Víš o tom, že jsi byla lepší asistentka než chladná Hatsuki?"
,,Neměl by jsi se tak dřít" uslyšel jsem uštěpačný hlas.
Povzdechl jsem si.
,,Ať chceš po mně cokoli, nezajímá mě to" otočil jsem se na židli a pohlédl tváří tvář osobě, která mě vyrušila. ,,Co chceš Reiko?"
Kluk s fialovými vlasy a purpurovýma očima se ušklíbl. ,,Jenom nesu vzkaz" řekl a ukázal na konev kávy. ,,Smím?"
,,Nemáš něco jiného na práci, než si hrát na poslíčka?" Zavrčel jsem.
Reika pokrčil rameny a nalil si kávu. Usedl na roh stolu a napil se.
,,Ale dost mě překvapuje, že tu jsi" vstal jsem a stoupl si k oknu, kde jsem se opřel o okenní rám a založil si ruce na hrudi. ,,Myslel jsem si, že jsi dostal dosmrtelný vyhazov za to, že jsi nezvládl přivést Ohnivou kněžku."
,,Dosmrtelný? Co je to za slovo" Reiki zavrtěl hlavou a položil hrnek vedle sebe. ,,Někdy máš divnou slovní zásobu. A také studenou hořkou kávu, jak to můžeš pít?"
Zabodl jsem do něj pohled. ,,Jak to že tě Paní smrti nezabila? Dala ti dobrou možnost, jak se před ní předvést. Dokonce se namáhala tak moc, aby ti pomohla se s dát dohromady."
,,Tu mrchu mi ani nepřipomínej" zavrčel.
,,Takhle by jsi o své paní mluvit neměl, jinak tě pošle na věčnost" řekl jsem poučně.
,,O ní nemluvím. Mluvím o Akage Mori. Stejně je to jedno, je mrtvá" hodil po mě pohledem. ,,Slyšel jsem, že jsi se tam tenkrát převedl. Co tě k tomu prosím tě vedlo?"
,,Já už k vám nepatřím. Vyřiď to svojí paničce a také všem ostatním, jako poslušný pejsek" zavrčel jsem.
,,Hele, Shiki. Já vím, že to máš těžké, ale-" Reika seskočil ze stolu a chtěl jít ke mně.
,,Dost!" Vykřikl jsem a kolem mě se zvedla vlna síly. Oči se mi rudě rozzářily.
Reika mírně ustoupil. ,,Máš to marné, osud nezastavíš. Celek se doplní. A v tu chvílí získá má paní zpět svou moc a znovu vstoupí do toho světa, který ji náleží."
,,Tenhle svět náleží lidem" zavrčel jsem a nechal své oči dále zářit.
,,Ale, ale" uchechtl se Reika. ,,Odkdy ti na těch smradlavých budižkničemu záleží? Že by se v tobě probudila lidskost?"
Sevřel jsem ruce v pěst a zaskřípal zuby. ,,Nemel hovadiny a raději vypadni. Než z tebe nadělám mastný flek na podlaze."
Reika zvedl v obraně ruce. ,,Jak chceš. Ale měl by jsi si dávat pozor, ať na to nepřijdou tví lidé. Nechceš přece v tom svém úlu ztratit autoritu, že?"
Výhružně jsem zavrčel.
,,Fajn, ale budeš toho litovat" na tváři se mu objevil zlověstný úsměv. ,,Ani tenkrát jsi svou sladkou léčitelku nezachránil, ani teď se ti to nepodvede."
Vytřeštil jsem oči. Ale než jsem stačil cokoli říct, tak Reika zmizel v tmavě fialové záři.
Prudce jsem se otočil a otevřel okno. Vyskočil jsem z něj a skrze zahrady se rychle dostal do lesa.
Ani ne za dvě minuty jsem klečel na vnějším okenním parapetě jejího pokoje.
Otevřel jsem prudce okenice, které byli otevřené tak, aby srkz ně pronikal čerstvý vzduch.
Vztekle jsem zavrčel.
Nad spící Yumeiko se nakláněl stín. Ve tmě se mihotal a vlnil jako plamen svíčky.
Stín ke mně otočil krvavě rudé oči, vycítil mou přítomnost. V rysech těla jsem rozpoznal démona-Oni.
Výjružně jsem zavrčel a skočil do místnosti. U toho jsem v sobě vyvolal magii, takže když se moje noha dotkla země, tak mě objala oranžová rudá záře.
,,Drž se dál" vrčel jsem dále.
Yumeiko se zavrtěla ve spánku a její oči se pod víčky pohnuly.
Prudce jsem se dal do pohybu, a než se stínový Oni dokázal pohnout, tak jsem mu na hruď nakreslil magický znak pro podsvětí. Stínový Oni začal vydávat zvuk podobný jekotu a skřípání, u toho se svíjel bolestí.
Yumeiko prudce otevřela oči a podívala se naším směrem. Její zelenomodré oči se rozšířily úžasem a následně děsem.
Stínový Oni se vypařil.
Pohlédl jsem na Yumeiko a u toho si dával dobrý pozor, ať mi stále září oči i magie okolo mě.
,,Co... Co jsi?" Zašeptala tiše.
Zvedl jsem ruky a dotkl se jejího čela. ,,Zapomeň, znovu..." zašeptal jsem.
Na jejím čele se objevil znak, který jsem ji tam nakreslil před rokem.
Yumeiko vytřeštila oči, pak je obrátila v sloup a omdlela.
Do mě se přenesly její vzpomínky od probuzení do teď. Spatřil jsem jejíma očima sebe. Stál jsem u její postele a oči mi děsivě zářily. Budil jsem v ní hrůzu, ale zároveň úžas.
Položil jsem Yumeiko opatrně na postel a přikryl ji. Pohlédl jsem na její spící tvář, přes kterou ji spadaly prameny růžových vlasů. Dostal jsem šílené nutkání ji ty prameny odsunout z tváře a tak ji vidět celou.
Sevřel jsem ruce v pěst a rychle vyskočil na okno. Přivřel jsem za sebou okenice na škvíru, naposledy se podíval na Yumeiko a zmizel v noci.
Nemířil jsem zpět do pracovny. Hatsuki si mě když tak najde.
Místo toho jsem zamířil do jedné z ulic.
Zastavil jsem se na jedné střeše naproti domu v starém dobrém japonském stylu. Světla byla zhasnutá a v domě vládl klid.
Seskočil jsem na střechu onoho a domu a postupně zkontroloval všechny pokoje, ale nikde nebylo nic nebezpečného. Všichni spali.
Usedl jsem na střechu onoho domu.
Stínový Oni... To už jsi tak silná? Vzhlédl jsem k obloze na které blikaly hvězdy.
Oni jsou démoni. U nich jako u všech magických stvoření existuje mnoha variací. Ale Stínoví Oni se objevovali jenom výjimečně. Byli to stíny pravých Oni, kteří jsou uvěznění společně s Bohyní smrti v podsvětí. Ale i když byli jenom stínem, dokázali napáchat mnoho škod, dokonce i zabít.
Pokud se do tohoto světa dostal Stínový Oni, znamená to, že Bohyně smrti zesílila, ale jak? Vždyť se pokouším zabránit jejímu návratu tím, že se snažím pokazit doplnění celku.
Co mi uniklo?

Předchozí/ Další

 

Nová várka povídek?!

24. července 2017 v 18:24 | Alida |  Mé kecy
Zdravím!
Jako první věc, bych se vám chtěl omluvit, že jsem dva týdny nic nevydala. Ale neměla jsem čas. Prvně přijela sestřenka a poté jsme jeli do čech na oslavu, takže nebyl čas.
Takže se vážně omlouvám.
Dále tu mám pro vás novinky, aneb spousta povídek, aneb nemám dost.
Víte, mým snem je stát se spisovatelkou a tento blog je takové mé tréningové místo. Právě proto bych jednou chtěla najít na tomto blogu velkou návštěvnost. :D
Takže, teď vám tu vypíšu povídky, které mám v plánu + příběhy k nim atd+ něco co jsem nazvala Skrytý význam. Na konci se vás na pár věcí zeptám. :D

A tady to máte

1. Ai Yakusoku- rozhodla jsem se povídku přejmenovat na Anata no Koe
Příběh:
Příběh o lidech, jejichž životy jsou jiné od ostatních. Každý z nich zažil příběh, které je donutil se odtrhnou od lidí okolo a zavrhnout společnost.
Yuuta Shohei je jedním z takových lidí. Od svých dvanácti let žije sám a zavrhl společnost. Jeho život se točí okolo neřestí jako je alkohol, drogy a využíváni lidí okolo sebe. Společně s jeho přáteli vynechávají školu.
Jednoho dne se setká s dívkou Yukino Meiko. Yukino je jednou z nejlepších studentek na škole a zároveň předsedkyní třídy A.
Yuuta je Yukino tak zaujatý, že se ji rozhodne získat.
Yukino se postupem času stává součástí jeho života a zároveň s tím mění osudy jeho přátel, i jeho samotného.
Žánry: Psychologický, tragédie, romantika, komedie, Ze života, Střední škola
Hlavní Postavy: Yuuta Shouhei, Yukino Meiko, Rin Orino, Minoru Nanashi, Sayuri Ichinose, Arima Roukei
Vedlejší postavy: Hina Yuuka, Ichiro Keji, Kasumi Emi, Hideki Danno
Skrytý význam-V téhle povídce bych chtěla ukázat na životy lidí, co to nemají lehké. Na to, jaké osudy mohou potkat nás všechny. Také bych se zde chtěla zaměřit na psychologický vývoj postav. Dále poukázat na to, že jsou tu vždy lidé, kteří vám pomůžou. A že každý z nás má nějaké to tajemství, které skrýváme za silným závěsem....

2. Tamashi Yukari
Příběh:
Dívka a kluk. Každý žijící na druhé straně města, které je rozdělené na dvě poloviny, Západní a Východní část.
Ani jeden z nich neví o existenci toho druhého.
Oba dva už od malička doprovázejí podivná malá stvoření zvané kitsune. Oba dva se narodili do rodiny, která střeží něco v okolním lese.
Jejich životní cesty jsou ale propletené už od počátku. Vše to začne podivným snem a hvězdném světě a podivnými hlasy v hlavě.
Jaké je tajemství skrývající se za jejich životy?
Žánry: Nadpřirozeno, Tajemno, Romantika, Komedie, Yokai, Tragédie
Hlavní Postavy: Yukari Yoru, Tamashi Shingetsu, Mariko, Yuriko
Vedlejší postavy: Rinko Marina, Arato Nishina, Akeno Minoru, Miyuki Chiyo, Takahiro Ryumi, Seizo Reina
Skrytý význam-V téhle povídce bych chtěla ukázat na něco, na co my lidé zapomněli. Láska a přátelství jsou silné a díky nim se dá překonat cokoli. Také bych zde chtěla ukázat na něco, čím se často opovrhuje. Láska je krásná v jakékoli podobě, bez ohledu na pohlaví,či vzhled, nebo povahu.

3. Present and We
Příběh:

Skupina šesti přátel z dětství. Každý z nich má na duši jizvu, každého trápí něco jiného. Ztráta někoho blízkého vždy bolí. Ale jeho návrat zase dokáže léčit, ale i znovu ničit. Vše se změnilo, už to není, jak to bývalo před desíti lety. Z malých dětí se stali mladí dospělí. Zmatené pocity, zmatené vztahy... Nikdy nevyřknuta slova.... Chcete slyšet příběh o tom, jak život dokáže změnit úplně cokoli? Jak se dají lehce změnit osudy? Tak dobře poslouchejte, protože bouře se blíží...

Žánry: Komedie, přátelství, komedie, tajemno, tragédie
Hlavní postavy:Taia Tokizaki, Kimiko Nao, Manami Fibuki, Takao Kuro, Kazuki Seiji, Toma Fibuki
Vedlejší postavy: Arashi Unmei, Jiro Nao, + rodiče hlavních postav, je jich zatraceně moc, nechce se mi to vypisovat
Skrytý význam- Tuhle povídku bych chtěla věnovat, všem lidem, které znám. Je jedno, jestli je mám či nemám ráda, prostě to chci věnovat spoustě lidem.
V tomto příběhu bych ráda poukázala na to, že osud je strašně vrtkavá věc a neustále se mění. Zasáhne kdykoli a zanechá za sebou spoušť, bolest a jizvy na duši. Ale vždy je tu někdo, kdo vás vytáhne na nohy, nejčastěji je to ten, koho nejméně čekáte.
PS: Všechny vás zbožňuji!
Co dodat? Prostě další várka příběhu a v budoucnu jich bude ještě více.
Tak jsem se dívala a vypadá to, že nikdo nemá zájem o Maho no Gadian... Takže... Povídku pozastavím. Moc mi to nevadí, alespoň bude čas na psaní ostatních.
Tak a teď mé dotazy:
1. Vím, že se ten design postav ze SOML moc nepovedl. Ale když se tak dívám na rozdíl mezi jeijich designem obličeje a designem celého těla, došlo mi, že ty obličeje mi jdou lépe.
Takže, co kdybych sem zatím dávala jenom designe obličeje. Samozřejmě do té doby než se spravím v kreslení těla...
Máte zájem?
2. Tohle není dotaz, ale spíše ... návrh?
Založila jsem si několik stránek a byla bych ráda, kdyby jste je navštívili :D


Deviantart (Zatím tam nic není, ale pokusím se tam něco přidat. Zbožňuji kreslení!)

Ta to je vše. Moc děkuji za vaší pozornost a čas!




 

Maho no Gadian- Kapitola 7- Hlas hněvu

12. července 2017 v 10:25 | Alida
Tak a další kapitola Maho no Gadian! Předem se omlovám za pravopisné chyby!

Z pohledu Eriky:
Pohled na jejich zakrvácena a pomlácená těla mě naštval. To, co mě ale úplně rozzuřilo, byl Kenta, krvácející z mnoha ran. Také jsem cítila jeho slabost, jak fyzickou tak duševní. Není nic horšího než vidět vlastního strážce takhle zničeného. Byl to pro mně důkaz selhání. Mého selhání.
Pomalu jsem otočila hlavu na dívku, která se samolibě usmívala. ,,Erika Yukiko, už jsem si říkala, kdy se ukážeš..."
,,Nakonec jsi se dočkala, Riko Amamiyo" řekla jsem chladně s nechala svůj vztek projít ven. Magická energie kolem mě vzrostla, až mi začaly vlát vlasy. Magická energie je na poutaná na emoce mága. Čím silnější emoce, tím silnější je magie, kterou používá.
Pozvedla jsem katanu, kterou jsem celou dobu svírala v ruce a probodla Riku pohledem. ,,A teď" mé oči se ještě více rozzářily. ,,Tě zabiju" řekla jsem rázně.
,,Kento!" Zvolala jsem a mávla k němu rukou. Oddělil se ode mě kousek magie a vletěl do jeho těla. Kenta překvapeně zalapal po dechu. Cítila jsem jak jej magie léčí a postupně vysává jed.
,,Ochraň mou sestru!" rozkázal jsem. Ketna přikývl.
,,Shinju!" Zavolala jsem na ni. Ona ke mně zvedla uslzený obličej. ,,Posbírej veškeré zbytky magie, které ti zůstali. Musíš Naota zachránit, musíš vykonat rituál."
,,Ale-" Chtěla něco říct, ale já ji přerušila. ,,Žádné ale. Chceš aby zemřel?!" Upřela jsem na ni pohled, mírně se přikrčila. ,,Jedině pouto ho dokáže vytáhnou z náručí smrti a ty to víš!"
Shinju mě celá otřesená pozorovala. Ale nakonec přikývla. ,,Dej mi chvilku."
Usmála jsem se. ,,O to se neboj."
Znovu jsem se otočila na Riku, která nás celou dobu pozorovala. Její samolibost vystřídala nervozita.
Zaujala jsem postoj a pozvedla katanu. Nadechla jsem se a nechala magii ať volně proudí.
,,Eriko!" Uslyšela jsem a trhla s sebou. Střelila jsem pohledem po Kentovi. ,,Nakopej ji zadek, za náš všechny!" Řekl a usmál se.
Také jsem neodolala nutkání se usmát. ,,Jo, nech to na mě!"
Jeho pohled říkal jenom jediné: Věřím ti. To také říkal ve své duši te mé.
Věnovala jsem mu ještě jeden úsměv a otočila se na dívku. Bez zaváhání jsem se odrazila a lépe uchytila katanu do obou rukou. Vyskočila jsem do vzduchu a dala ruce i s katanou za hlavu. Zakřičela jsem a sekla po ní. Řetězy odrazily můj útok a já odletěla dozadu. Nalezla jsem rovnováhu a dopadla na nohy.
Znovu jsem se dala do útoku. Ale její řetězy mi vždy zablokovaly cestu.
Přidala jsem na rychlosti. Ona také. Naše síly byly vyrovnané.
Celá udýchaná jsem uskočila dozadu.
,,Je... to marné" dýchala stěží dívka. ,,Přes mé řetězy se ke mně nedostaneš, ani se svým Nenrei."
Zaskřípala jsem zuby a drtila jsem v sevření rukojeť katany.
,,Nemáš šanci, Yukiko Eriko..."
Nadechla jsem se a zkusila útok znovu, ale zase mi v cestě stály řetězy. Byla jich spousta. Místo útoku jsem se pomalu musela více bránit.
Ucítila jsem bodnutí v rameni, jeden řetěz mě škrábl. Vyjekla jsem a uskočila pryč. Dala jsem si ruku na zranění a sykla bolestí.
,,Jedno škrábnutí" řekla dívka a zvedla ukazováček do vzduchu. ,,Jedno škrábnutí a následuje jíistá a bolestná smrt."
Usmála jsem se a následně i rozesmála. ,,Myslíš?" Sundala jsem ruku za ramene. Ozvalo se zasyčení. ,,Tvá zbraň mi neubliž, ani její jed." Rána na mém rameni se začala zocelovat až úplně vymizela, stejně jako jed, který mi vnikl do krevního oběhu. ,,Na to není dost silná. Jsem přeci Strážce podsvětí."
Dívka vytřeštila oči údivem, ale hned se ji navrátil škodolibý výraz. ,,To je sice pravda. Ale přes mé řetězy se nedostaneš. A i ty máš slabé místo, až jej zasáhnu, tak zemřeš. Je to marné!" Rozpřáhla ruce a řetězy kolem ní začaly kroužit. Zvedl se vítr.
Pomalým krokem se ke mně začala přibližovat. Uskakovala jsem před náhodně útočícími řetězy.
Má pravdu, přes ně se nedostanu. Musím něco vymyslet. Znovu jsem uskočila, ale tentokrát ne dost daleko. Řetěz mě škrábl do klíční kosti. Vyjekla jsem a padla na kolena.
,,Skoro" řekla dívka.
Znovu jsem vyskočila na nohy a uhýbala řetězům. Začala jsem je odrážet mečem, abych zvýšila obranu. Nemůžu navěky uhýbat...
,,Eriko!" Ozval se křik. Neotočila jsem se, vím kdo to byl. Vyslala jsem k němu myšlenku. Teď zrovna nemám čas!
Ucítila jsem jeho úžas. Ale nevyptával se mě na podrobnosti telepatie a také my vyslal myšlenku. Použij magii na ty řetězy, zničíš je! Mě se to podařilo!
Prudce jsem se k němu otočila. Stál před Shinju, která prováděla rituál Pouta. Usmíval se a upíral na mě pohled.
Dobře! Vyslala jsem k němu myšlenku.
Nasbírala jsem energii a vyšlehla ji proti jednomu z řetězů, ten se rozpadl. Zaradovala jsem se a zkusila to znovu, ale kvůli soustředění na magii, jsem zapomněla na obranu. Jeden ze řetězů se mi zavrtal do boku. Vykřikla jsem.
,,Eriko!" Uslyšela jsem Kentu. Cítila jsem jak se ke mně chce rozběhnout, pomoci mi.
Ne, nechoď sem! Jinak tě to zabije! Vykřikla jsem na něj v duchu.
Zůstal stát na místě, ale ne na dlouho. Nenechám tě v tom!
Musíš zůstat u Shinju, já si poradím!
Neposlouchal mě. Nasbírala jsem energii a přeřízla, řetěz, který jsem měla zabodnutý v boku. Rozpadl se a já byla volná.
Kenta se zastavil.
Vidíš?! Zůstaň u Shinju!
Zůstal stát na místě a najednou jsem něco pocítila. Něco jej napadlo.
Skvělý nápad! Pochválila jsem ho.
Jak jsi? Zeptal se mě v duchu.
Jsem s tebou spojená, vidím ti až do mozku! Vysvětlila jsem.
Tak to udělej!
Kývla jsem a nashromáždila energii a následně ji přenesla do katany. Jeho čepel se rozzářila modrou barvou a já cítila svědění a pálení na kůži. Také jsem ucítila Kentův úžas.
Ale teď nebyl čas se zaobírat. Z obrany jsem přešla do útoku a začala sekat do řetězů, ty se začaly rozpadat a dívka začala křičet. Na její kůži se začaly objevovat praskliny.
,,Tohle máš za ty přízraky!" Vykřikla jsem. ,,A jen tak mimochodem! Něco takového mě nedokáže zastavit! Bylo po nich během chvíle!"
Dívka zvýšila rychlost řetězů,ale i tak mě to nezastavilo, ničila jsem je dále. ,,Tohle je za Naota!" Prorazila jsem další várku řetězů a podařilo se mi dívku říznout do tváře. Zaječela a zakryla si ránu.
,,Tohle za mou sestru!" Tentokrát to schytala do pravé ruky. Znovu zaječela.
,,A tohle!" Zničila jsem poslední řetězy a švihla katanou přímo k srdci. Katana narazila do srdeční bariéry, která chránila každého strážce. Ale před jednou z dvanácti zbraní byla bezmocná. Na bariéře se začaly objevovat praskliny.
,,Tohle máš za Kentu! Za to, že jsi ublížila mému strážci!" Bariéra praskla a katana projela kůží do srdce.
Dívka vyplivla krev a já ji přirazila ke stěně.
,,Je po všem!" Křikla jsem po ni.
Ona lapala po dechu a zasmála se. ,,Ne, Eriko Yukiko. Tohle je teprve začátek. Hakai se vrátil a tentokrát neuniknete..."
Zmocnil se mě děs. Znovu se mi v mysli vybavil hořící dům a křik mé sestry. Následně upocené ruce muže, který vše způsobil. Roztřásla se mi kolena. ,,Co tím myslíš?"
Ale dívka neodpověděla. Jenom se naposledy škodolibě usmála a poté se její tělo rozpadlo.
Katana mi upadla na zem a já padla na zem. Hakai?! Zděsila jsem se.
Pak mé tělo přemohla únava z používáni magie a Nenrei. Zapotácela jsem se a upadla. Ucítila jsem jak mě objaly silné paže a ucítila příjemnou vůni. Pak mě objala temnota.

Z pohledu Shinju:
Eri začala bojovat s Rikou a já udělala co řekla. Sáhla jsem na úplné dno své duše a vytáhla z něj vlákna života. Následně jsem sáhla rukou, kterou mi obklopovalo fialové světlo, do Naotovi hrudi. Uchytila jsem jeho vlákno života z duše. Naoto zalapal po dechu a zkřivil obličej.
Vytáhla jsem vlákna z našeho těla a začala do vzduchu kreslit pečetě.
,,Volám tě! Volám tě v této nouzi! Vyslyš mé volání! Já Shinju Yukiko prosím bohyni strážců a Naději a Dar! Spoj toto vlákno s vláknem tohoto muže! Naplň jeho osud a udělej z něj mého služebníka!" Můj hlas se rozezněl chodbou a vytvářel ozvěnou. Naoto znovu bolestně zkřivil obličej. Pokračovala jsem v rituálu. ,,Volám tě, služebníku! Znovu povstaň v mém jménu! Znovu povstaň v mých službách! Vyslyš mé volání! Volám tě, Magický strážce!" Světlo se rozzářilo a nakreslené pečetě se rozletěly k mé a Naotově hrudi. Ucítila jsem bolest a zalapala po dechu. Naoto vykřikl. Naše vlákna života se spojila a následně se vrátila do našich těl. Světlo pominulo a já upadla v bezvědomí.

Z pohledu Eriky:
Probudila jsem se a ošetřovně. Cítila jsem se vyčerpaná a zmatená. Když v tom mi došlo, co se událo v posledních hodinách.
Prudce jsem se posadil a při tom do něčeho praštila. Ozvala se rána a potom nadávky.
Zmateně jsem se rozhlédla a uviděla Kentu, jak se válí na zemi a vedle něj převrácená židle. Ulepenýma a ospalýma očima se rozhlížel.
,,To bolelo!" Zanadával a po mě střelil pohledem. ,,To mě musíš vždy zmlátit, když jsem poblíž?" Postěžoval si. Sebral se ze země a postavil i židli. Oprášil si kalhoty. ,,Ach jo..."
Zírala jsem na něj, jako na zjevení. Vzpomínám si, že když jsem ho viděla naposledy, tak byl celý od krve.
,,Ale někdy by jsi si to mohla odpustit! Vážně, co jsem ti kdy provedl? Že vždy skončím s modřinou!" Jako důkaz i protřel bok na který spadl.
Pořád mluvil o tom, jak je mlátím, kdykoli na mě sáhne, nebo se jenom přiblíží.
Ale mě pohltila jiná emoce. Rychle jsem vyskočila a objala ho kolem krku.
Přestal mluvit a zachytil mě kolem pasu, abychom neupadli.
,,Jsem tak ráda, že jsi v pořádku!" Vykřikla jsem a přitiskla se k němu ještě blíže. Zabořila jsem mu hlavu do krku. jednou rukou jsem ho objímala a tou druhou mu zajela do vlasů.
Nastalo ticho. Zůstali jsme tam stát ve tmě. Jenom měsíc osvětloval místnost. Pořád jsem jej objímala, nedokázala jsem se přinutit ho pustit. Naplnilo mě štěstí, to byla ta emoce která mě ovládla. Štěstí z toho, že je můj strážce v pořádku.
,,Jak dlouho jsem byla mimo?" Zeptala jsem a přerušila ticho.
,,Jeden den" zamumlal, pořád ochromený mou reakcí.
,,A co Shinju s Naotem?"
,,Naoto leží na jiném pokoji, Shinju je tam s ním. Oba dva jsou v pořádku. Hned potom co jsi porazila Riku tam vtrhla policie. Já jsem byl jediný při vědomí a vymyslel si, že nás napadl nějaký šílený vrah a u toho měl nějakou nebezpečnou zbraň. Při tom zmatku, jsem ji nezaregistroval. Také zranil Shinju a Naota. Ty a já jsme s ním bojovali a ty jsi upadla do bezvědomí. Vrah nakonec zmizel."
Zasmála jsem se. ,,A oni ti to uvěřili?"
,,Ano, sežrali to i s úroky" zasmál se. ,,Ale i tak, chtějí vyzpovídat ještě tebe."
Zabručela jsem a stále jej nepouštěla.
,,Eriko, já..." Začal ale najednou se zarazil.
Konečně jsem se od něj přinutila odtáhnout. Zvedla jsem ruku a přejela mu jí po tváři. ,,Omlouvám se" řekla jsem.
Kenta zamrkal očima. ,,A za co?"
,,Za všechno. Za to, že tě pořád mlátím. Za to, že jsem chladná a odtažitá. A také za tu bolest."
,,Ale, to už je vyléčené" řekl a zazubil se.
,,Nemluvím o těch ranách po řetězech, ale o té bolesti, kdy jsem na chvíli přerušila naše Pouto" vysvětlila jsem.

Předchozí/ Další

 


Savior of my life 4- Lost Souls- Kapitola 2- Barva podobná Tobě

7. července 2017 v 18:48 | Alida
Ej! Jak jsem slíbila!
Předem se omlouvám, za tu armádu pravopisných chyb a případně překlepů. I když to vždy kontroluji snad stokrát, něco se najde, hehe:D

Z pohledu Ryoa:
,,Ryo?"
Po skončení vyučování si před mou lavici stoupla Yumeiko. Vzhlédl jsem k ní, od balení svých věcí.
Yumeiko se prudce nadechla. ,,Nechceš někam zajít?"
Překvapeně jsem zamrkal očima. Tohle jsem nečekal.
,,No, jako..." Yumeiko se začala červenat. ,,Víš, abychom oslavili ten začátek nového školního roku a tak..." Začala se ošívat a u toho nervozně usmívat.
Povzdechl jsem si. ,,Promiň, ale mám práci. Musím zajít za Takayukim-senseiem." Vstal jsem a hodil si školní tašku na rameno.
Yumeiko se zatvářili zklamaně, ale i tak mi věnovala zářivý úsměv. ,,Dobře, tak někdy jindy?"
Přikývl jsem.
Yumeiko se se mnou rozloučila a odešla pryč.
,,Dobrý den!" Zavolal jsem jako vždy, když jsem vkročil do sborovny. Pár učitelů na mě kývlo.
Rozhlédl jsem se a pokusil se najít Takayukiho-sensei. Ale nikde nebyl.
Už jsem se chtěl otočit, ale kolem mě prošel učitel tělocviku- Kazuki Taio.
,,Hledáš někoho?" Zeptal se mě.
,,Ano. Nevíte, kde je Takayuki-sensei? Chtěl se mnou něco probrat."
,,Myslím, že ještě bude ve třídě" sdělil mi.
Poděkoval jsem mu a odešel se sborovny.
Jak Taio-sensei říkal, tak i bylo. Takayukiho jsem našel v učebně umění. Zrovna balil štětce ze stojanů.
,,Takayuki-sensei?"
Učitel se ke mně otočil a věnoval mi přívětivý úsměv.
,,Miro-san, přišel jsem za mnou ohledně té soutěže?"
Přikývl jsem a zavřel za sebou dveře od třídy.
Takayuki odložil štětce do krabice, kterou následně zavřel a vrátil do police na své místo.
,,Jak už jsem zmínil před tím" řekl a opřel se o učitelský stůl. ,,Termín odevzdání obrazů je na začátku listopadu a soutěž se bude konat na konci listopadu" kývl na mě, abych si sedl, ale já zavrtěl hlavou.
,,Tématem celé soutěže je Tvá mysl. Ale každá kategorie má takové ,,podtéma". Tvoje kategorie má podtéma Odraz Duše. Budeš se muset řídit oběma tématy, abys byl, co nejúspěšnější. Zvládneš to?"
Pomalu jsem přikývl. ,,Snad to nějak půjde."
,,To rád slyším" usmál se na mě. ,,Jestli budeš cokoli potřebovat, jako třeba malířské potřeby, či jenom pouhou radu, neváhej a zeptej se mě."
Znovu jsem přikývl, poděkoval mu, rozloučil se a chystal se odejít.
,,Čekám od tebe hodně, Miro-san" ozval se ještě Takayuki, když jsem stál na prahu dveří. ,,Máš mimořádně velký talent."
,,Děkuji" řekl jsem a odešel.
Zašel jsem do školních zahrad a tam vytáhl mobil. V seznamu jsem našel číslo pevné linky mého domu. Přiložil jsem mobil k uchu a čekal až jej někdo zvedne.
,,Halo? Tady rodina Miro" Ozval se mamčin hlas.
,,Mami, to jsem já, Ryo. Omlouvám se, že jsem nezavolal dřív, ale teď je tu hodně rušno." Posadil jsem se na kamenný obrubník a tašku položil vedle sebe.
,,To je v pořádku. Dojel si v pořádku? Cestou žádné potíže?"
,,Ano, vše je v pořádku. Cesta byla klidná, žádné potíže" řekl jsem a odehnal od sebe mouchu, která mě začala otravovat.
,,To jsem ráda" řekla mamka. Už jsem na ní chtěl vytáhnout tu soutěž, ale ona mě předběhla. ,,Ryo? Mám pro tebe novinu" řekla náhle. Zpozorněl jsem a lépe uchopil mobil. ,,Co se děje?" Zeptal jsem se ji.
,,Vzpomínáš si na Shiro a Fumita, tvou sestřenku a bratrance?"
,,Ano" řekl jsem.
,,Tak věř tomu nebo ne. Celou dobu chodili na stejnou školu jako ty." Mamka se nevorně zasmála. Nijak mě to nepřekvapilo. ,,Já vím, párkrát jsem je viděl" sdělil jsem ji.
,,Co? A to jsi se nezmínil? Nebo s nimi nemluvil?" Mamka byla překvapená, bylo mi jasné že zvedla obočí.
,,Nepřišlo mi to nutné. Ty a strejda spolu moc nevycházíte, že?"
,,Ne, tak to není" řekla mamka. ,,Jenom jsme se jednou nepohodli a od té doby jsme spolu nemluvili. Ale zpět k tématu" pokračovala. ,,Shiro a Fumito se odstěhovali do Toshi. Shiro se chystá na otevření své restaurace, mohl by jsi za nimi zajít? Určitě tě rádi uvidí." Byl to sice návrh, ale mamka naléhala. Dobře jsem si vzpomínal na to, jak jsme si jako malí spolu hrávali. Ale od svých sedmi let jsem je neviděl. Mamka se pohádala se strejdou a pak spolu přestali mluvit. Následně jsme se s rodiči odstěhovali pryč a já je od té doby neviděl. Během těch let, jsem se je ani nepokoušel kontaktovat.
,,Dobře, zajdu tam až budu mít čas. Nejdřív musím vyřídit věci ve škole" sdělil jsem ji.
,,Děkuji ti, Ryo" poděkovala mi a oddechla si.
,,Já mám taky novinky" sdělil jsem rychle, než se stihla se mnou rozloučit. Určitě měla hodně práce v domácnosti. V téhle době se otec vracel z práce a mamka se chystala do té své.
,,Ah, a co to je?" Zeptala se zvědavě mamka.
,,Můj učitel výtvarné výchovy mě přihlásil do soutěže umění, která se bude konat v listopad v Tokiu" uslyšel jsem, jak mamka uznale zabroukala.
,,Jestli se mi v té soutěži povede, tak je tu možnost, že dostanu stipendium Tokijské univerzity v součásti umění"
,,Páni, tak to ti budeme s otcem držet všechny palce, ať to zvládneš. Ale ty na to máš, věř mi" pověděla mi.
,,Děkuji" řekl jsem ji.
,,Tak se zatím měj a někdy se ozvi. A hodně štěstí!" Zvolala povzbudivě.
,,Dobře a znovu děkuji."
Zavěsil jsem a hodil jsem mobil do tašky.
Pomalu už jsem začínal uvažovat nad tím, co bych mohl nakreslit. Soutěž se měla konat za půl roku, ale čas běží strašně rychle.
Tvá mysl a Obraz duše, že? Pomyslel jsem si. Co si pod tím mám představit?
Pohled se mi zastavil na jednom rozkvetlém záhonku, který zářil všemi barvami. Pak jsem se rozhlédl znovu, všude to bylo stejné. Modré, růžové, bílé, žluté, fialové...
Podíval jsem se na svou ruku, odhrnul rukáv uniformy a spatřil náramek. Náramek byl spletený z provázku a u prostře byla malá modrá květina. Nepamatuji si, kde se vzal, nebo kdy jsem ho vyrobil. Ale už od mala jsem byl k němu citově připoutaný. Nikdy jsem nechápal proč. Kdykoli jsem si ho sundal, tak mě chytil pocit prázdnoty a když jsem si jej nasadil tak ten pocit zmizel.
Vstal jsem. Tady mě žádná inspirace nechytí.
Hodil jsem si tašku na rameno a otočil se. Koutkem oka jsem něco zaregistroval. Prudce jsem se znovu otočil, pohled mi padl na vzdálený záhonek, ale i tak jsem ho viděl. Sáhl jsem do tašky a nasadil si brýle.
Přistoupil jsem k záhonku a pohlédl na květiny, které tam rostly. Ty květiny jsem ještě nikdy neviděl. Ale byly překrásné...
Kdo je vypěstoval? Není jich tu moc, takže to nejspíše neudělal Zahradnický klub. A navíc je ten záhonek schovaný až tady vzadu. Obrubníky byly také dost poničené, na rozdíl od těch okolo, které byly nové.
Vytáhl jsem z tašky skicák a začal kreslit.


Z pohledu Yumeiko:
Dost mě zklamalo, že nešel se mnou Ryo nešel. Ale pokud má něco na práci, nebudu ho přemlouvat, že?
Seděla jsem na pokoji se sluchátky v uších a notebookem na klíně. Moje spolubydlící před chvílí odešly do města. Ptaly se mě, jestli nechci jít s nimi, ale já odmítla.
Okusovala jsem konec tužky. Byl to takový můj zlozvyk, když jsem se hodně soustředila.
Důvodem mého soustředění bylo hledání hudby na jedno důležité představení.
V listopadu jsem se měla zúčastnit soutěže v Tokiu. Hlavním tématem bylo Tvá mysl. Tématem mé kategorie, což byla kategorie tanečníků, bylo Rytmus srdce. Musela jsem zabrat do tance obě témata. A prvním krokem bylo najít správnou hudbu.
Brouzdala jsem na internetu, u toho si pouštěla různou hudbu, hledala informace ohledně té soutěže a pouštěla si různá taneční představení, která se v minulosti na té soutěži objevila.
Ani po hodině hledání jsem nic nenalezla. Konec tužky byl tak okousaný, jako bych ho hodila bobrům.
,,Ah!" Vykřikla jsem frustrovaně a padla na postel. Vůbec jsem nenašla žádnou hudbu a hledání těch informací mi taky moc nepomohlo.
Zavrtěla jsem hlavou a protřela si oči. ,,Musím ven..." Zaklapla jsem notebook a položila ho na noční stolek.
Převlékla jsem se ze školní uniformy, sepnula si vlasy do copu na levé straně hlavy a vydala se směrem na autobus.
U školy každou hodinu stavěl autobus, který bral studenty přímo do města. Nemuseli jsme platit, škola vše zaplatila. Další službička od rodiny Mori.
Vystoupila jsem v centru města. Všimla jsem si, že se tu pohybuje hodně studentů.
Zamířila jsem do obchodu a tam si koupila zmrzlinu. Bylo sice, jaro, ale venku bylo vedro.
Tohle divné počasí měli na starosti tzv. ,,Magické probuzení". Asi před rokem se v městě Toshi stalo něco šíleného. Doslova odnikud se vynořili vlci, kteří vypadali jako vytesaní z ledu a zaútočili na obyvatele. Následně se objevila i nějaká nadpřirozená bytost v dlouhé kápi a maskou na obličeji. Město začal pokrývat led a zkáza.
Později se všichni vypařili. Nikdo neví jak se to stalo. Ale prostě to skončilo a město se vrátilo do normálu, jako by se nic z toho nestalo. Hodně lidí tvrdí, že spatřili na nebi ohnivý záblesk. A s tím zábleskem zmizeli i vlci z ledu a i ta nadpřirozená bytost. A další zase tvrdí, že ještě před tím spatřily různé barevné záblesky na podivných místech a že spatřili dívku v modrém kimonu jak ,,vládne" vodě. Ale vše to byly jenom diskuze. Lidé byli v té době tak vyděšení, že si jejich mysl nejspíše vytvářela iluze. Tak to alespoň vysvětlovali vědci.
Později se na zemi začaly objevovat podivné úkazy. Lidé začaly vidět magická stvoření a různé jevy. Ale jakmile se ty věci objevily, tak zase zmizely.
Vědci a vláda z toho šílely. Strašně je štvalo, že to nemohly nijak vysvětlit. Nikdo nechápe, co se to vlastně děje.
Ale i přes tohle všechno šel život dál a lidé pomalu zapomínaly na to, co se událo.
V ten den, kdy vlci z ledu napadli Toshi jsem tu byla. Zrovna jsem cvičila v tělocvičně se svojí trenérkou Yoshino. Naštěstí se nám nic nestalo, protože jsem zůstali bezpečně zavřené vevnitř.
Vzpomínám si, že jsem se strašně strachovala o Ryoa. K mé úlevě jsem později zjistila, že odjel někam pryč. Aby nabral inspiraci. Jsem strašně ráda, že se mu nic nestalo.
Sklopila jsem pohled.
Občas mám pocit, jako by se mi Ryo vyhýbal schválně. Jako by se mnou nechtěl trávit čas.
Vím, že mu hodně lidí kdysi ublížilo a kvůli tomu je takový, jaký je, ale dost mě bolelo ho vidět takhle. Pořád se ho pokouším navést na tu správnou cestu, ale on mě vždy odvrhne.
Povzdechla jsem si.
Proč nedokáže pochopit, že mi na něm vážně záleží? Proč nevidí to, co pro mě znamená?
Vzhlédla jsem k nebi, které bylo čistě modré. Ano, modré jako jeho oči.


Z pohledu Ryoa:
Slunce zapadalo a obarvilo školní nádvoří do oranžové. Foukal příjemný větřík, který roznášel po areálu lístky sakur.
Když jsem dokreslil svůj výkres, tak jsem odešel ze zahrad. Rozhodl jsem se jít přes školní nádvoří a podívat se na nově vysazené sakury.
Sakury byly vysazené po obou stranách nádvoří, dohromady jich bylo šest. Okvětní lístky padaly do vody ve fontáně, která se zbarvila do oranžové vlivem západu slunce.
Sedl jsem si na volnou lavičku, vytáhl skicák a tužku a podíval jsem se na můj výtvor: Jeden ze záhonů v zahradě, který mě vážně zaujal. Byl skoro pustý, ale i těch pár květin, co tam bylo, dodávali záhonku podivný tajemný nádech. Vypadalo to, jako by nepatřil k zahradnickému klubu, jako by se o něj někdo staral ve volném čase.
Květiny byly oranžové, že mi připomínaly oheň.
Povzdechl jsem si. Tohle stojí za houby. Na co jsem to vůbec myslel?
Sundal jsem si brýle a strčil je zpátky do tašky. Ani ten obraz nebyl hotový, jenom skica květin. Ještě to chybělo vybarvit.
Vytrhl jsem papír a chystal se ho skrčit, ale zvedl se prudký vítr a papír mi vyletěl z ruky. Natáhl jsem ruku, abych ho zachytil, ale nestihl jsem to.
Sledoval jsem papír unášený větrem a čekal na to až spadne. Už se blížil k zemi a já vstal, přešel k němu a chystal se ho zvednout, ale znovu zavlál prudký vítr. ,,To si děláš srandu..." zamumlal jsem.
Papír odletěl a já se narovnal. Podíval jsem se směrem kam letěl a uviděl něco, co mě doslova okouzlilo.
Na okraji školní fontány seděla dívka. Dívala se na nebe a okvětní lístky sakur poletovaly kolem ní.
Vlasy ji vlály ve větru a jejich zrzavá barva splývala se zapadajícím sluncem.
Papír, který mi uletěl, se pomalu snesl do jejího klína. Ona s sebou trhla a podívala se na něj. Zvedla ruku a vzala ho. Na tváři se ji objevil úsměv a přejela skicu prstem.
Nedokázal jsem od ní odtrhnou pohled, nešlo to. Jako by mě něco nutilo se na ní dívat. Ve mě se najednou vzbouřili emoce. Co se to děje?
Dívka ke mně prudce otočila hlavu a tmavé fialové oči se ji otevřely úžasem. Postavila se, papír stále držela v ruce.
Nervózně jsem k ní přišel. Podíval jsem se ji do očí, teď když jsem ji viděl zblízka, tak mi došlo, že překrásná. V tmavě fialových očích se značilo překvapení, zrzavé vlasy ji vlály ve větru. Na sobě měla školní uniformu a když jsem si ji prohlédl, tak jsem si vzpomněl na rozhovor těch studentů v kantýně. Ti by teď zírali. V duchu jsem se uchechtl.
,,Tohle je nejspíš tvoje" dívka promluvila a podala mi papír.
Podíval jsem se na skicu.
,,Ano je, chystal jsem se to vyhodit" řekl jsem a chtěl si papír vzít, ale ona odtáhl ruku. ,,Tak v tom případě, si jej s radostí nechám. Je to nádherné" řekla a pohlédla na obrázek ,,miluji květiny."
Podíval jsem se ji do vlasů, na pravé straně měla sponu ve tvaru rudé květiny, usmál jsem se. ,,Jo, to by k tobě sedělo" řekl jsem nahlas.
Dívka ke mně zvedla překvapený pohled. ,,Myslíš?" Prohlédla si mě a pohled se ji zastavil na mém skicáku. ,,Rád maluješ?" Zeptala se mě.
Přikývl jsem.
,,Ukážeš mi další obrazy? Tedy jestli chceš" Zeptala se mě. Začal jsem váhat. Mám ukázat své obrazy někomu, koho znám sotva dvě minuty, když je nehodlám ukázat Yumeiko se kterou ze znám asi tři roky?
Dívka se na mě očekávaně dívala.
Něco ve mně mi říkalo, že jí můžu věřit. Na její přítomnosti bylo něco smutného a osamělého. Trošku mi tím připomínala mě, možná je na tom stejně?
V duchu jsem si dal pohlavek.
Na co to myslím? Vždyť se na ní podívejte! Jak by ona mohla být bez přátel?
Ale než jsem se stihl zastavit, tak jsme vytáhl skicák a dal ji ho. Moje tělo se pohybovalo samo od sebe, jako bych mu přestal vládnout já, ale někdo jiný.
Dívka se posadil na okraj kašny a otevřela ho. Sedl jsem si kousek od ní. Ona si postupně prohlížela skici a u toho se usmívala.
Znovu jsem si ji prohlédl. Nemohl jsem uvěřit tomu, že může někdo tak překrásný existovat. Nevím proč, ale nemůžu z ní spustit oči. Jako bych byl něčím najednou posedlý. Co se to sakra právě děje?
Po chvíli mi skicák vrátila. ,,Nádherně kreslíš" řekla.
,,Děkuji. Ale hodně lidí si myslí že je divné, že umím takto kreslit" řekl jsem.
Pozvedla jedno obočí. ,,Proč?"
,,No, nejspíš proto, že jsem kluk" řekl jsem a zasmál se. ,,Každý ode mě čeká nějaký sport, nebo zájem o auta, ale mě zajímá umění."
,,Na tom není nic divného. To znáš jenom divné lidi" řekla s milým úsměvem. ,,Znám jednu dívku. Kdyby jsi se s ní setkal, tak si budeš myslet že dělá komika, nebo hraje v divadle. Je totiž hrozně akční a veselá. Ale ji zajímá vaření a pečení, také by jsi to do ní na první pohled neřekl."
Poslouchal jsem ji. ,,Nejspíš máš pravdu, ale u kreslení to vše nekončí..." Samotného mě překvapilo jak jsem se rozpovídal.
,,Všimla jsem si" ukázala na mé zápěstí, kde jsem měl uvázaný náramek z provázků a modrou květinou.
Spravil jsem si rukáv košile a tak jej schoval. ,,Promiň."
,,Za co se omlouváš?" Zeptala se mě.
,,Musím ti připadat jako nějaký homosexuál, spousta lidí si to o mně myslí" řekl jsem popravdě. Z úst mi unikl povzdech.
Dívku to rozesmálo. ,,Tak to se pletou, věř mi. Mě tak rozhodně nepřipadáš. Prostě ty lidi neposlouchej, nejlepší je být sám sebou. Věř mi, já si to také zažila."
,,Aha, tak děkuji" odvrátil jsem pohled.
,,Můžu se zeptat na tvé jméno?" Zeptal jsem se ji a zpátky se na ni otočil. Překvapeně zamrkala, ale nakonec se usmála. ,,Pokud mi povíš to svoje."
,,Hele, já se ptal první" řekl jsem.
Ona se znovu rozesmála. ,,Jak chceš, v tom případě ti ho neřeknu." Vstala a chystala se odejít.
Rychle jsem vyskočil na nohy. ,,Jsem Ryo, Ryo Miro" řekl jsem rychle. Ona se zastavila a otočila se ke mně. ,,Ráda tě poznávám, Ryo Miro. Já jsem Akage." Její ústa se usmívala, ale v tmavých očích se skrýval hluboký smutek.
Stalo se jí snad něco?
,,Říkej mi Ryo" řekl jsem a nabídl ji ruku na uvítanou. S úsměvem ji přijala. Její dlaň příjemně hřála. Překvapeně se dívala na naše spojené ruce.
Akage mi věnovala svůj milý a tak trošku smutný úsměv. ,,Tak se měj Ryo Miro, doufám, že se zase setkáme" řekla a otočila se.
Díval jsem se na to jak odchází, v rukou držela mou skicu.

Přechozí/ Další


Maho no Gadian- Kapitola 6- Chuť krve

5. července 2017 v 12:26 | Alida
O jéjé! Další kapitola Maho no Gadian :D
Tak, vím , že předchozí kapitola byla před hrozně dlouhé dobou, takže rekapitulace.
Na scénu nám konečně přišel první nepřítel, který tvrdí, že zabil Eriku. Totálně vytočený Kenta s ní bojoval, ale neměl šanci. Mezitím Shinju vyléčila rány Naotovi, který to chudák schytal jako první.
No, uvidíme jak to bude pokračovat....
(Mám pocit, že z téhle povídky bude horor, nebo co...)

Z pohledu Kenty:
Ucítil jsem pod sebou tvrdou zem. Do úst se mi nahrnula další krev. Rychle jsem vyskočil do kleku a začal dávit.
Rozkašlal jsem se a sípavě zalapal po dechu. Pohled na tu kaluž krve mě vyděsil. Otřel jsem si rukou ústa a polkl. Pachuť krve byla silná, znovu se mi zvedl žaludek.
,,Shinju!" Uslyšel jsem hlas, který zněl strašně zoufale.
S vyděšeným výrazem jsem se otočil. Hlava se mi příšerně točila, ale i tak jsem se dokázal postavit na nohy.
To co jsem uviděl, se mnou pořádně otřáslo. Shinju ležela v bezvědomí na zemi, byla bledá jako samotná smrt. Naoto, který byl od krve s ní třásl a neustále ne ni volal.
Jak jsme se dostali do toho všeho? Pomyslel jsem si. Nikdy mě nenapadlo, že budu bojovat s nadpřirozenem. Jedná věc, proč jsem přišel na tuto školu, bylo utéct daleko od toho místa, které nás s Naotem tak zničilo. Chtěli jsme jenom začít znovu, nic víc.
Ale všechno se zvrtlo, ve chvíli, kdy jsme se setkali s nimi.
Ale, vážně toho setkání lituji?
Sevřel jsem ruku v pěst a stiskl čelisti. Proč se tohle musí dít?
V hlavě jsem spatřil obraz Eriky.
Ona to nikdy nevzdala, nikdy. Až do konce se bránila a bojovala do posledního dechu. Moc ji ještě neznám, ale díky našemu poutu jsem k ní byl nejblíž, než kdokoli jiný.
Uvolnil jsem čelisti a přistoupil k Naotovi.
Erika je pryč, a my musíme dodělat to, co ona začala. Ne, to co už začalo hodně dávno. Ona a její sestra to jenom museli převzít.
Pomalu jsem se k nim přistoupil. ,,Na-" Nedořekl jsem to. Ucítil jsem , jak se mi do úst řine další krev. Prudce jsem se otočil a padl na kolena. Přitiskl jsem si ruku na ústa, abych zastavil dávení. Ale nepovedlo se mi to.
,,Kento!" Vykřikl vyděšeně Naoto a položil mi ruku na rameno.
Rozkašlal jsem se. Celé tělo se mi třáslo. Svět se mi rozmazával před očima. ,,Co se stalo?" Vydechl jsem těžce.
,,Nevím. Shinju prostě zmizela a pak se zase objevila, společně s tebou. Následně upadla do bezvědomí." Podíval jsem se na Shinju. V místnosti byla tma, takže vypadala jako mrtvá. Ale podle jejího povrchního dýchání, tomu ještě tak nebylo. Pak jsem si něčeho všiml a vyděsil se. Shinju měla na sobě krev.
,,Neboj" utěšil mě Naoto. ,,Ta není její, už jsem to zkontroloval."
Částečně se mi ulevilo.
,,Ale nejspíše je tvoje" řekl a pohlédl na krev, kterou jsem právě vyzvracel.
,,Jsem v pořádku" pokusil jsem se ho uklidnit. Následně jsem si stoupl, ale svět se se mnou zatočil. Zavrávoral jsem a malém spadl, ale Naoto mě podepřel. ,,Pomalu..." Zašeptal.
,,Musíme vypadnout, než se ukáže ona" řekl jsem mu.
Naoto už se nadechoval k pořádnému protestu.
,,Musíme, jinak to bude ještě horší" s tím málem sil, co mi zbylo, jsem se od něj odstrčil. Naoto se tvářil nesouhlasně, ale přikývl. ,,Vezmu Shinju, zvládneš to?"
Přikývl jsem.
Pomohl jsem Naotovi Shinju na záda. ,,Máš ji?" Zeptal jsem se ho.
,,Jo, a teď ty" chytil si lépe Shinju a podepřel mě.
,,Jsem v pořádku" začal jsem protestovat.
,,To vidím, jsi bílý jak stěna a máš rudé bělmo" řekl.
Vytřeštil jsem oči. Tohle jsem nevěděl, ale určitě jsem vypadal hrozně po tom co se stalo.
,,Přestaň protestovat a nech mi ti pomoc. Vám oběma" prosil mě pohledem.
Pochopil jsem, proč se tak choval. Důvodem, proč jsme byli tak zničení, bylo, že se zranil a Shinju ho musela odnést. Tím pádem jsem zůstal sám tváří tvář nepříteli.
,,Dobře" souhlasil jsem. Naotoův obličej se uvolnil.

Trvalo nám strašně dlouho, než jsme konečně dorazili ke schodům. Pro Naota to bylo asi nejhorší. Na zádech nesl bezvládnou Shinju a u toho musel ještě podepírat mě. Ale tvářil se odhodlaně.
Pomalu jsme začal scházet schody. V ten moment se ozvaly mé rány. Trhl jsem s sebou. Nohy se mi podlomily a já padl k zemi. Naoto s sebou trhl, pokusil se mě udržet na nohou, ale pustil mě. Jinak by totiž spadl i on a Shinju.
,,Jsem v pořádku" řekl jsem zadýchaně. Moc jsem ho nepřesvědčil, protože se mi z úst vyřinula krev.
,,Musíme něco udělat" řekl Naoto, posadil a opřel Shinju o zeď. ,,Takhle nemůžeme dále jít."
,,A co chceš udělat, Sherlocku?" Zeptal jsem se a pokusil se usmát. Ale vtipkovat nebyl dobrý nápad. Naoto se zamračil.
,,Můžu jít najít Eriku. Ty tu zatím zůstaneš s Shinju. Erika si se vším poradí." Už chtěl odběhnou pryč, ale zastavil jsem ho. ,,Ne, nechoď" řekl jsem rázně.
,,Proč?" Zeptal se mě zmateně.
V ten moment se mi sevřelo srdce. Naoto o tom ještě nevěděl, ani Shinju. Když mi to ta dívka řekla, oni tam nebyli. Bylo mi hrozně mu o tomhle říct takhle. Ale ještě horší byla představa, až to budu muset říct Shinju.
Nadechl jsem se. Srdce mi těžce bušilo, bylo mi hrozně. ,,Protože-" Začal jsem. Ale přerušilo mě zasípání.
Shinju s sebou škubla a prudce otevřela oči. Zalapala sípavě po dechu a chytila se za hlavu. ,,Au..."
,,Shinju!" Řekli jsme s Naotem jednohlasně. Byla to úleva ji vidět při vědomí, dokonce začínala mít i normální barvu.
Shinju se na nás zmateně podívala. Zamrkala očima, asi nás v té tmě moc neviděla. Naoto k ní přistoupil a klekl si. Shinju se na něj usmála.. ,,Nazdárek hoši, vypadá to, že zítra zaspíme" zasmála se, ale následně sykla bolestí. Chytila se za hlavu. ,,Sakra..." zavrčela.
,,To jo, Erika bude nás zabije" usmál se Naoto a klekl si před ní. Při zmínce o Erice se mi sevřely všechny vnitřnosti. Jak jim to mám říct.
Naoto ji položil ruku na rameno. ,,No, to bude průser jak vrata. Dobrý?"
,,No, mám pocit pořádné kocoviny a asi zase omdlím, ale jinak bezva a co ty?" Zazubila se.
,,Bolí mě tělo a málem jsem umřel. Ale život je krásný." Oba dva se na sebe zazubili.
Chtěl jsem říct, že bychom si mělo pohnout, ale v tom mě zabolely rány. Objal jsem si břicho rukama. Ucítil jsem, jak se mi krev řine z úst. Také jsem ucítil, jak mi vytéká z nosu. Svět se mi točil před očima.
Uslyšel jsem jak na mě ti dva volají. Pak jak se mezi sebou hádají.
Pomalu jsem začal ztrácet vědomí a svět mi mizel před očima.
Zavřel jsem oči a sípavě se nadechl. Krev mi začala ucpávat dýchací cesty, připadalo mi, jako že se topím. Ne, nepřipadalo, já se doopravdy topil. Topil jsem se ve vlastní krvi.
Pak jsem ucítil hřejivé teplo, které mi prostoupilo celým tělem. Prvně jsem si myslel, že umírám, protože bolest začala ustupovat.
Přinutil jsem se otevřít oči a uviděl Shinju jak nade mnou klečí a z rukou ji vychází světlo. Naoto byl hned za ní a v jeho tváři se střídala úleva s nesouhlasem.
Světlo pomalu začalo ustávat a Shinju se usmála. Ale hned na to se naklonila dozadu. Nebýt Naota, který ji zachytil, by se rozplácla na schodech.
Pomalu jsem se posadil a podíval se na své tělo. Nejhorší rány přestály krvácet a už to tak nebolelo. Dokonce se mi zase dobře dýchalo a pachuť krve zmizela.
,,To je vše co jsem zmohla" zašeptala Shinju. Slabě se na mě usmívala.
,,Udělala jsi toho dost" řekl Naoto a pevněji ji objal. Vyčerpaně se o něj opřela a vydechla. Už zase byla bledá, alespoň byla při vědomí.
,,Kéž by tu byla Erika, s ní by bylo vše jednoduší..." Zašeptala. ,,Kde je tak dlouho? Určitě vycítila magii..."
Hrklo ve mě. Najednou jsem se Shinju nedokázal podívat do očí. Odvrátil jsem pohled a stoupl si na nohy. ,,Měly bychom jít. Jinak nás najde a teď už se z toho nedostaneme."
,,Počkej" zastavil mě Naoto. Střelil jsem po něm podrážděným pohledem. Vážně bychom se odsud měli dostat co nejdříve. Tohle neustále zastavování nám nepomůže. ,,Co?"
,,Dej ji ještě pět minut, než se trochu sebere" kývl hlavou na Shinju, která měla zavřené oči a lehce dýchala.
Povzdechl jsem si. ,,Jen pět minut. Ale jestli se cokoli pohne, tak zdrháme" opřel jsem se o stěnu a založil ruce do kapes kalhot.
,,Dík" řekl Naoto a stoupl si ke stěně. se blíže ke stěně. Tam si sedl a přisunul si Shinju blíže k sobě.
,,Nechápu jak se vše mohlo tak pokazit..." Řekl Naoto. Jenom jsem zabručel a pozoroval okolí. Také jsem špicoval oči, jestli neuslyším řetězy.
,,Zajímá mě, kde je Erika" pokračoval Naoto. ,,Určitě už musela něco vycítit. Proč ji to trvá?" Pohlédl na mě, jako by čekal, že mu dám odpověď.
Nic jsem na to neříkal. Stále jsem nevěděl jestli je pravda to co ta dívka říkala. Jestli je Erika doopravdy mrtvá, tak proč jsem před tím dokázal vyvolat magii? A navíc říkala, že smrdím poutem. Ale pokud je Erika mrtvá, tak žádné pouto v sobě nemám...
,,Doufám, že se jí nic nestalo..." Pokračoval Naoto ,,Jinak je vše v háji." Povzdechl si.
,,Eri se vrátí" ozvala se Shinju. Stočil jsem k ní pohled. Usmívala se na mě a v oči ji jenom zářily. ,,Eri se vrátí, já to vím. Nedovolila by, aby se nám něco zlého stalo."
Odvrátil jsem pohled. ,,Doufám, že máš pravdu" zamumlal jsem.
,,Vrátí se a nakope té holce zadek. Věř mi" pokračovala Shinju.
,,Hm..." V tom jsem si vzpomněl na tu dívku, na to kde jsem ji viděl. ,,Rika Ayama" vyhrkl jsem.
,,Co?" Ozval se Naoto a já se na ně podíval. ,,Rika Ayama, sekretářka studentské rady. Viděli jsme ji přece na zahajovacím ceremoniálu. Stála na pódiu společně s dalšími členy Studentské rady."
Naotovi se rozšířily oči. ,,Máš pravdu, vzpomínám si."
,,To je divné" řekla Shinju. ,,Jak to že jsme ji s Eri nevycítily?" Zavrtěla hlavou. ,,Strážci se dokáží poznat. Cítíme ze sebe magii. Ať je to Magický strážce, či Strážce podsvětí. Ani Padlí strážci nejsou výjimkou."
,,Padlí strážci?" Zeptal jsem se. O těch mi Erika neříkala.
,,Ano, Padlí strážci. Ti již sešli z naší cesty a vydali se po cestě Izanami" vysvětlila Shinju.
,,A ty řetězy, nějaká speciální zbraň?" Ptal jsem se dál. Jak se říká, poznej svého nepřítele.
,,Ano, ale tyto řetězy patří mezi normální magické zbraně" pokračoval Shinju. ,,Ještě existuje jeden druh speciálních zbraní. Je jich celkem dvanáct, všechny stejně silné. Tyto zbraně si jednou za čas vyberou svého Strážce. Já vlastním Yottsu- čtvrtou, neboli také Kai- čas. Kai má, jako každá z Dvanácti zbraní, speciální schopnost. Čas je vodičem našeho života. Dokáže jej započít, zničit nebo také zastavit. Právě proto jsem specializována na pečetě."
,,A Erika?" Zajímalo mě. ,,Jakou z Dvanácti zbraní vlastní?"
,,Nanatsu- sedmou, nebolí také Nenrei- Věk."
,,A to znamená?"
Shinju na mě mrkla. ,,Zeptej se později Eri, ona ti to vysvětlí. Je přece tvá svěřenkyně. Musíš se učit pouze od ní."
Znovu ve mě hrklo. Málem jsem řekl: Ta mě už nic nenaučí. Ale nechtěl jsem zničit její naději. Místo toho jsem se usmál. ,,Jo."
,,Když už je o ni řeč" vložil se do toho Naoto. ,,Je na čase ji najít a nakopat té holce zadek."
Já i Shinju jsme přikývli. V duchu jsem se modlil, ať má pravdu. Ať najdeme Eriku živou, zdravou a totálně naštvanou. Ne... Zavrtěl jsem hlavou. Ne, nesmím na to myslet.
Shinju se pomalu zvedla ze země a Naoto ji podepíral.
,,Můžeme?" Zeptal jsem se jich. Oba dva na mě kývli.
Otočil jsem se a udělal krok v před, ale v tom mi něco zatarasilo cestu. Objevila se rudá záře a přede mnou se zvedla stěna. Narazil jsem do ní.
Následně jsem uslyšel výkřiky a zlověstný smích.
,,Na-šla-jsem-vás" ozvalo se výsměšně ze tmy, ze které se později vynořila Rika Ayama.
Couvl jsem dozadu. Zaujal jsem ochrannou pozici před Shinju a Naotem. Uslyšel jsem křik. Otočil jsem se a uviděl Shinju jak klečí na zemi, kde ležel Naoto. Volala na něj a z očí se jí řinuly slzy.
,,Co se stalo?!" Zeptal jsem se a otočil se zpět k Rice. Ta se samolibě usmívala. Řetězy se kolem ní vlnily jako hadi.
,,Nevím! Jeho rány začaly znovu krvácet!"
,,Jed mého zlatíčka vždy dokončí co začal" řekla Rika a pohladila jeden z řetězů, jako by to bylo její milované dítě. Udělalo se mi z toho zle.. ,,Za chvíli je řada na tobě, Kento Masyui."
Zamračil jsem se. ,,To se nestane!" Vyštěkl jsem.
Rika pozvedla obočí. ,,Vážně? A jak mi vysvětlíš toto?" Ukázala na Naota v bezvědomí.
Sevřel jsem čelisti a pokusil se znovu zavolat magii, ale v tom jsem ucítil strašnou bolest.
Padl jsem na kolena a zalapal po dechu.
Přes okna jsem zahlédl jak se měsíc schoval za mraky. Jako by se na naši porážku nehodlal dívat. Chodbu pohltila tma. Jediné co jsem viděl, byly rudě zářivé Rikiny oči a rudé světlo, které jí halilo.
,,Co jsem říkala?" Rika pokrčila rameny. ,,Jed mého zlatíčka vždy dokončí co začal. A teď, se shledáte s tou druhou!"
Švihla rukou a řetězy se zavlnily a vystřelily naším směrem. Ozvalo se hrozivé zařinčení. Okamžitě jsem si stoupl před Shinju, která objala Naota.
Znovu jsem se snažil vyvolat magii, ale odpovědí mi bylo prázdno. Tohle byl konec, řetězy se nacházely už jenom kousíček od nás. Naše smrt byla nevyhnutelná.
Ale než nás řetězy mohly zasáhnout ozvala se kovová rána. Uviděl jsem něčí postavu, jak ladně dopadla na zem.
Naoto zachroptil a z jeho úst se vyřítila krev, která se děsivě leskla. Shinju mu zašeptala povzbuzující slova.
Poté vzhlédla k postavě, která nás zachránila. Měsíční světlo proniklo mraky a ozářilo Eriku, která zabodávala vražedný pohled do Riky.
,,Eri!" Vyjekla Shinju a po tvářích ji stekly další slzy.
Erika se na nás podívala a v tváři se ji mihla zloba. Nejdřív se podívala na vyčerpanou Shinju, která objímala krvácejícího a skoro mrtvého Naota, kterému se z pusy vyřinula další krev. Duhovky se ji rozzářily nebezpečnou rudou barvou.
Pak se podívala na mne a ještě více svraštila obočí, když spatřila mé hluboké rány a krev, která z nich vytékala.
Pomalu otočila hlavu na Riku, která se samolibě usmívala. ,,Erika Yukiko, už jsem si říkala, kdy se ukážeš..."
,,Nakonec jsi se dočkala" řekla Erika chladným smrtícím hlasem. Přejel mi mráz po zádech.
Erika pozvedla katanu, kterou celou dobu svírala v ruce a probodla Riku pohledem. ,,A teď" její oči se ještě více rozzářily a kolem ní se zvedlo modré světlo. ,,Tě zabiju" řekla rázně.
(Zdroj obrázku: zerochan)

Předchozí/ Další


Savior of my life 4- Lost Souls- Kapitola 1- Další ztracený den

2. července 2017 v 19:24 | Alida

Hola hej! Konečně je to tady! Přináším vám velkou dávku svých milovaných nesmyslů! No, snad se bude líbit :D
Jo a ještě něco. Od této chvíle tu nebudu dávat obrázky na konec kapitoly, jak to kdysi bývalo. Víte, vždy když hledám něco, co by se hodilo, tak mi to sežere více času, než úprava gramatický a jiných chyb.
Další info: SOML bude vycházet každý pátek! Ej!

Z pohledu Ryoa:

Sledoval jsem ubíhající krajinu z okna vlaku. Nekonečné pláně hrající různými spektry barev střídaly líbezné města a vesnice. Do uší mi hrála ze sluchátek příjemná melodie klavíru. V rukou jsem svíral svůj skicák a tužku.
Nedokázal jsem tu krajinu zachytit hned. Tak jsem vnímal každý detail a ukládal si ho do paměti.
Ucítil jsem, jak mi někdo drkl do ramene. Natočil jsem hlavu a spatřil pána, který seděl polovinu cesty vedle mě, jak mi něco říká. Přes sluchátka jsem ho neslyšel. V očích měl unavený výraz, nejspíše usnul.
Sundal jsem si jedno sluchátko. ,,Promiňte, co jste říkal?"
,,Ach, jenom, že se omlouvám, že jsem do vás strčil, snad jsem nic nezkazil" vysvětlil a pohlédl na můj prázdný papír a zamrkal očima. Až teď si uvědomil, že jsem nic nekreslil.
,,Nemusíte se omlouvat za něco tak zbytečného" dodal jsem a nasadil si zpět sluchátko, otočil se k oknu a nechal překvapeného pána na pokoji. Ve stejný moment vlak vjel do tunelu a po pár sekundách jsem spatřil počátek města Toshi, kde navštěvuji střední školu jménem Shin.
Tento rok nastupuji do třetího, a také posledního. Jako vždy jsem se těšil. Ne na spolužáky a lidi, co tam budou se mnou celý rok. Těšil jsem se, protože jsem to místo miloval. Škola byla tvořena architektonickými budovami z různých období. Znělo to divně, ale pohled na to byl úžasný. Zadní část pozemku tvořily obrovské zahrady a skleník. Všude na pozemku se nacházely Sakury, a v tomto období rozkvétaly. Na to místě se mě vždy uchopila inspirace a já se mohl věnovat kreslení.
Kola vlaku zapískala a vlak pomalu zastavil. Strčil jsem skicák do tašky u svých nohou. Následně si tašku hodil na rameno. Pán sedící vedle mě se už dávno vypařil v davu, který se teď tlačil ven.
Chvíli jsem počkal, do uší mi začala hrát nová melodie. Mezitím jsem si stihl sundat i brýle a nasadit kontaktní čočky.
Když jsem se konečně dostal z vlaku, tak jsem zamířil směrem na autobusovou zastávku. Po několika minutách přijel autobus, který mě zaveze do školy. Počkal jsem, až všichni nastoupí a nakonec si zabral místo přímo u dveří.
Za chvíli jsem z něj zase vystoupil přímo před Shin. Kam jsem se jenom podíval, tam byli studenti, kteří se zběsile vítali s přáteli, nebo svými láskami.
Byl jsem rád, že jsem si sluchátka nechal. Všechno to řvaní a pištění mi lezlo na nervy.
Vešel jsem do ubytoven a u recepční si převzal klíč od pokoje. Už od poloviny prvního ročníku mám zajištěný pokoj jenom pro sebe. Mám totiž problém s někým sdílet jednu místnost. Navíc jsem si hodně vážil svého soukromí.
Můj pokoj se vůbec nezměnil. Přes prázdniny jsem si tu nechal svoje věci, bylo zbytečné je tahat s sebou. Jedinou změnou byla vrstva prachu na stole, policích a skříních.
Hodil jsem tašku na postel a sundal si sluchátka. V té chvíli jsem uslyšel zvuky z chodby. Připadalo mi , jako bych se ocitl zpět na nádraží odkud jsem ráno vyjížděl. Strašný hluk.
Následně jsem se po školním areále, abych si protáhl nohy z dlouhého sezení z vlaku. Během toho jsem zjistil, co se na škole během prázdnin změnilo. Na ubytovnách otevřeli kantýnu, která je otevřena čtyřiadvacet hodin denně. Ale i tak zůstaly na každém patře prodejní automaty. Na nádvoří vysadili nové Sakury okolo kašny, která byla nově natřená. K budově tělocvičny přibyl tennisový kurt.
Všechny tyto novinky byly možné, protože Shin začala sponzorovat rodina Mori, jedna z nejbohatších rodin v Japonsku. Rodina Mori podepsala s naším ředitelem smlouvu o spolupráci. Díky tomu se Shin začala pomalu přeměňovat na prestižní školu, která lákala hodně studentů. Ceny za studium nejsou vysoké a přijímačky se také dají zvládnout. Do školy může nastoupit každý, kdo po ní zatouží.
,,Ryo!" Někdo zavolal mé jméno a já se otočil. Ke mně došla Yumeiko Ashita, má jediná kamarádka.
,,Yumeiko, jaké byly prázdniny?" Zeptal jsem se ji.
Yumeiko se usmála. ,,Byly báječné. Byla jsem na chvíli u babičky a také se zúčastnila soutěže v hraní na klavír. A jak ty?" Zeptala se mně.
,,Já zůstal doma. Jak si dopadla v té soutěži?"
Yumeiko se ještě více usmála. ,,To znamená, že jsi měl čas na kreslení!" Vyjekla nadšeně. ,,Ukážeš mi své kresby?"
Mojí otázku o jejím výsledku zcela ignorovala, stejně jsem věděl jak dopadla. Napsala mi to emailem, ale i tak jsem to chtěl slyšet osobně. Yumeiko je velice nadaná co se týče tance a hudby. Vždy se dokázala umístit na prvních třech místech, hodně často na prvních. Ani tentokrát to nebyla výjimka.
,,Ne, neukážu" řekl jsem rázně.
Yumeiko na mě prosebně pohlédla zelenomodrýma očima. ,,Prosím" poprosila a zamrkala.
,,Ne" zopakoval jsem tvrději.
Yumeiko si povzdechla a založila ruce v bok. ,,Proč mi je nechceš ukázat? Nemyslím teď. Nikdy jsi mi žádný obraz neukázal..." Zavrtěla nesouhlasně hlavou. ,,Jednou mi je stejně ukážeš" řekla.
,,Ne" znovu jsem zopakoval. ,,Nerad ukazuji své kresby. A nikdy se to nezmění, nikdy."
Yumeiko se rozesmála. ,,Nikdy neříkej nikdy. Znáš to přísloví?"
Ignoroval jsem ji a vydal se zpět k ubytovnám. Yumeiko mě dohnala. ,,Promiň, nechtěla jsem tě naštvat" řekla s omluvným výrazem.
,,V pořádku" řekl jsem ji. ,,Teď si půjdu vybalit. Takže zatím!" Mávl jsem ji na rozloučenou.
Po cestě jsem se zastavil v kantýně. Dostal jsem strašnou žízeň. Bylo jaro, ale venku řádilo úděsné horko.
Kantýna byla plná studentů.
Stoupl jsem si do fronty a strčil ruce do kapes. Zalitoval jsem, že jsem si nechal mobil i sluchátka nahoře.
Přede mnou stala skupina studentů, poznal jsem, že patří do mého ročníku. Neměli na sobě uniformy, ale už jsem s nimi tři roky, takže si je pamatuji.
,,Viděli jste prvňačky?" Řekl jeden z nich. ,,Jenda hezčí než druhá!" Zajásal radostně. Ostatní se k němu přidali.
Přinutil jsem se neobrátit oči v sloup. Typická konverzace, která tu vždy zazní a navždy i zaznívat bude.
,,Díky tomu, že naši školu sponzoruje rodina Mori, tak sem jezdí bohaté a krásné dívky" řekl další a jeho kamarádi přikyvovali.
,,Doufám, že si tento rok konečně najdu holku" pozvdechl si další. ,,Mám prostě smůlu, žádné se nelíbím. Ale doufám, že bude mít krásnou postavu!" Řekl a názorně ukázal na hrudník, aby ukázal co tím myslí. Všichni tři s ním začali souhlasit a začali probírat ženské poprsí.
Bylo mi z toho zle. ,,Právě proto tě žádná nechce" řekl jsem aniž bych si to rozmyslel.
Všichni tři se na mě podívali. Hned jim došlo kdo jsem, dalo by se říct, že jsem mezi ostatními studenty populární, ve špatném slova smyslu.
,,Miro, ty tohle nechápeš" řekl jeden z nich.
Došlo mi, co tím myslí. Naštvaně jsem si založil ruce křížem přes hruď a zamračil se na ně. ,,Už jsem vám to vysvětloval. To že miluji umění, ze mně nedělá homosexuála. Jsem stejně orientovaný jako vy." Jako vždy, jsem se tomuhle tématu, také nevyhnul. Stačilo jen to, že se oblékám více kultivovaně než oni a že mám rád něco, co oni ne a už tu o mně proudily nesmyslné drby. ,,Nechápu proč řešíte jaké má holka poprsí, vždyť je to jedno, ne? Myslete mozkem a ne svou nadržeností."
Všichni zůstali stát jako opaření. Studenti i učitelé, kteří stáli poblíž na nás překvapeně pohlédli. ,,Jsi prostě jiný, Miro" vzpamatoval se jeden z nich. Neušlo mi, jak znervózněli, když zjistili, že na nás všichni okolo zírají. Dokonce i zrudli.
,,Raději na nás už nikdy nemluv" řekl další. Pak se ke mně otočili zády.
Povzdechl jsem si a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Vystoupil jsem z řady. Raději jsem zamířil směrem k jednomu z automatů, než stát v té frontě. Bůh ví, co by se zase stalo.
A co je na tom? Mám pravdu, nebo ne? Někteří chlapi mají vážně mozek v kalhotách....
Koupil jsem si pití v automatu a zamířil do školních zahrad. Tam byl alespoň klid, žádní studenti, jenom rostliny a brouci.
Usedl jsem na jeden kamenný obrubník a otevřel si pití. Bublinky v něm zašuměly, tak jsem chvíli počkal. Díval jsem se na pěnu, která tam vznikla.
Zvláštní. Pomyslel jsem si. Nevzpomínám si, že jsem s tím třepal...
Najednou se do mě opřel vítr, který mi nějakým způsobem připomněl léto. Trhl jsem s sebou a vytřeštil oči. Voda vytekla z flašky, i když byla zašroubovaná, a obalila mi ruku. Dostal jsem pocit, jako bych seděl ve vodě, v pěkně studené vodě. Do kolenou mě tlačily kameny. Pak na mě padly stíny, jako bych seděl v řece, někde v lese. Slunce prosvítalo korunami stromů a vytvářeli na zemi, kamenech i vodě obrazce.
Ryo! Ozval se mi v hlavě hlas.
Otřásl jsem se a vidina zmizela. Zase jsem seděl zpět v zahradě. Po vodě, lese ani stínech nebylo ani stopy.
Co to bylo? Rozhlédl jsem se.
Ten hlas, co jsem zaslechl, se ozval v mé hlavě. Ale komu ten hlas patřil? Nevzpomínám si na nikoho, kdo by měl takový hlas...
Zavrtěl jsem hlavou. Sevřel jsem v ruce láhev, plast zapraskal. Dost mě to vyděsilo. Rozhodně jsem si nehodlal nalhávat, že to bude z toho nehorázného horka.
Ucítil podivné zachvění, jako by mě někdo sledoval. Rozhlédl jsem se, ale nikoho jsem neuviděl. Jenom hromadu květin a sem tam nějakého brouka, nebo ptáka.
Povzdech jsem si. ,,To už jsem se zbláznil?"
,,Pozor!" Ozval se křik.
Otočil jsem hlavu, ale to byla chyba. Do obličeje mi něco vletělo. Trhl jsem s sebou a upustil flašku. Následně mi z obličeje spadla i ta věc, zjistil jsem, že je to míč.
,,Panebože!" Ke mně přiběhlo několik studentů. ,,Nestalo se ti nic?" Zeptal se jeden z nich. Další z nich sebral balón ze země a oprášil ho. ,,Tfuj..." Oddech si. ,,Nic mu není..."
Následně si podíval na mě, s naštvaným výrazem. ,,To neumíš dávat pozor? Volali jsme na tebe!" Zakřičel rozzlobeně.
,,Hele, no tak" vložila se do toho jedna dívka v skupině. ,,Nechte toho, jo?" Spražila onoho kluka pohledem, on sklopil hlavu. ,,Nejsi zraněný?" Pohlédla na mě.
,,Jasně že není. Vždyť na nás zírá. Počkat, odněkud tě znám..." Řekl další student a prohlédl si mě. Pak mu se mu v očích zablesklo.
,,Ty jsi ten divný student z mojí bývalé třídy! Ryo Miro? Pravda?"
Trhl jsem s sebou. Divný? Nebyla to pro mě žádná novinka, vím, že to o mně lidi často tvrdí, ale slyšet to na rovinu, je něco jiného.
Postavil jsem se sebral flašku ze země. Z toho nárazu se uvolnil vršek, takže se tekutina rozlila na zem.
,,Nechápu, proč si hrajete s míčem zrovna tady." Jeden z nich se nadechoval, aby mi to vysvětlil, ale já ho předběhl. ,,Kdo je tu teď divný?" Pohlédl jsem na kluka, který mě tak nazval. Kluk s sebou trhl a sklopil hlavu.
Pohlédl jsem na dívku, která se mě ptala, jestli jsem v pořádku. ,,Jsem v pořádku. Děkuji ti za optání" řekl jsem a následně se otočil. Spatřil jsem jak mírně přikývla. ,,Nemáš zač."
Takže ani v zahradách už nebudu mít klid. Zbývá mi můj pokoj.
,,Ryo?" Prudce jsem se zastavil a zjistil, že přede mnou stojí Yumeiko. Měla na sobě sportovní oblečení, nejspíše mířila na tančení. Přes rameno měla hozenou tašku.
,,Stalo se ti něco?" Zeptala se mě.
Zavrtěl jsem hlavou a obešel ji. ,,Nedělej si starosti."
Ucítil jsem její sevření na svém zápěstí. ,,No víš... teče ti krev..."
Trhl jsem s sebou a zvedl ruku. Dotkl jsem se místa, kde mě praštil balón. Nevím jak to bylo možné, ale ucítil jsem slabé pálení na to místě. Dal jsem ruku dolů a pohlédl na ni. Na prstech mi zůstal náznak krve. ,,To nic není..." Zabručel jsem a pokusil se jí vytrhnout. Yumeiko mě odmítala pustit.
,,Pojď, zajdeme na ošetřovnu" už se chystala mě odtáhnout.
Zapřel jsem se nohama do země, takže se mnou nemohla pohnout. ,,Říkám že je to dobrý. Je to asi jenom škrábnutí" pokoušel jsem se ji uklidnit. ,,Kdyby jsi mi to neřekla, tak bych to ani nezaregistroval."
,,Ale..." Yumeiko věděla, že je zbytečné se se mnou hádat. ,,Tak vydrž." Opatrně pustila mou ruku, jako by čekala, že hned uteču.
Já si je naopak strčil do kapes a pozoroval ji jak se přehrabuje ve své tašce. Nakonec vítězně vytáhla balíček náplastí. S úsměvem se na mě podívala a jednu vyndala.
Přistoupila ke mně. ,,Sehni se trošku, jsi vysoký" zaculila se.
Poslechl jsem ji a ona mi přilepila náplast na ránu. ,,Co se ti to vlastně stalo?"
,,Nehoda" řekl jsem.
,,A jaká?"
,,To nestojí za řeč" odstoupil jsem od ní.
Yumeiko zavrtěla nesouhlasně hlavou. ,,Měl by jsi být opatrný."
Už jsem se chtěl začít bránit, že to nebyla moje vina, ale ona se na mě podívala s vážným výrazem. ,,Víš" začala. ,,Kdyby jsi se trochu víc otevřel a ukázal ostatním, kým jsi, možná by tě tak neodsuzovali."
,,Co ty o mě víš?" Obořil jsem se do ní.
,,Hodně, například, že nejsi až zas takový bručoun, jak všichni tvrdí. Může být s tebou i legrace, ale jenom když jim věříš..."
Zavrtěl jsem hlavou. ,,Nebudu se přetvařovat, toho jsem si užil už dost." Nikdy nezapomenu na prvňák, kdy jsem se snažil zapadnou tak moc, až jsem málem zapomněl na sebe. V té době jsem začal být dost hnusný na své rodiče a kazil si školu. Nakonec jsme se z toho nějak dostal.
Poté co jsem se odpoutal od těch lidí, co se nazývali mými přáteli, ale za mými zády se mi smály, jsem potkal Yumeiko a nějak se s ní spřátelil. Yumeiko znala ty lidi, chodila s nimi na základku, takže mi byla hned nápomocná. Popravdě jsem těm lidem sloužil jenom pro pobavení. Nechápu, proč jsem byl tak hloupý.
,,To byli jenom špatní lidé" řekla mi. ,,Víš, všichni nejsou takoví... Věř mi." Pozvedl jsem nad tím obočí.
,,Zkus mi věřit, možná tě to překvapí" řekla a spravila si tašku na rameni. ,,No, já už musím. Uvidíme se později." Zamávala mi a následně se rozběhla ke školní bráně, kde právě přijel autobus.
Podíval jsem se na zem, kde dopadaly lístky Sakury. Zvedl jsem ruku a jeden z lístku zachytil. Zkus mi věřit, možná tě to překvapí. Zavrtěl jsem hlavou. Ne, znovu tu chybu neudělám...
Otočil jsem se a zamířil na koleje.
,,Miro-san" ozval se hlas. Otočil jsem se a spatřil svého učitele výtvarné výchovy. ,,Jsem rád, že jste nastoupil i tento rok."
,,Zdravím vás, Takayuki-sensei" pozdravil jsem ho.
Takayuki se na mě usmál. ,,Ale, bez toho sensei, připadám si tak starý. Když se nad tím zamyslím, tak to tu tvrdí všichni učitelé..."Rozesmál se.
Usmál jsem se na něj. ,,Potřebujete něco?"
,,Chtěl jsem se tě na něco zeptat" řekl a jeho tvář náhle zvážněla. ,,Tento rok se koná soutěž ve umění. Soutěž má různé kategorie- malba, hudba, sochařství, poezie...."
,,Chcete, abych se přidal?" Zeptal jsem se rovnou.
,,Jako vždy jdeš přímo na věc, že?" Pozvedl obočí Takayuki. ,,A ano, máš pravdu. Máš zájem? Tvůj talent je velký dar."
Zamyslel jsem se. ,,No, já nevím. Teď jsem v posledním ročníku a rád bych se soustředil na školu a tak..."
,,To chápu. Ale ještě než odmítneš, nech mě ti ještě něco říct. Soutěže se zúčastní mnoho umělců, nejen že by jsi je takhle mohl poznat, ale také by jsi si mohl zkusit, jaké to je zápasit s konkurencí. Máš v plánu studovat umění, že?"
Přikývl jsem. Hodně mě zajímalo, kam tím míří.
,,V porotě soutěže bude jedna významná osoba. Tak významná, že kdybys vyhrál ve své kategorii, mohl by jsi dostat stipendium na Tokijské školu umění."
Nemohl jsme si pomoc. Pusa mi mírně poklesla.
,,Já vím, je to šokující, ale je to pravda. Tak tedy?"
Zamyslel jsem se. Stipendium by mi vážně pomohlo, pokud bych nezvládl přijímačky. A navíc ta univerzita je mým snem už od dětství.
,,Dobře" rozhodl jsem se a Takayuki se usmál. ,,Těším se na tvou práci. Uzávěr je v na začátku listopadu. Soutěž se bude konat na konci listopadu v samotném Tokiu, kde budou vystavena všechna díla a také se budou konat představení hudebníků a tanečníků."
Přikývl jsem. ,,Děkuji, Takayuki."
,,Za málo. To já bych ti měl poděkovat. Díky tomu získá naše škola další body... Stav se za mnou příští týden, dám ti podrobnější informace. Tento týden bude trochu divoký, nový školní rok a tak...Tak se měj Miro-san."
Učitel odešel a já se zase vydal cestou k ubytovnám.
Večer, když už jsem ležel v posteli, jsem nedokázal usnout. V hlavě mi to šrotovalo. Stále jsem myslel na tu podivnou věc s tou vodou...
Zavřel jsem oči a povzdechl si.
Myslel jsem si,že už jsem usnul, ale podle vánku, který přicházel z pootevřeného okna tak nebylo.
V mysli se mi rozezněla podivný zvuk, později jsem poznal zvuk flétny. Měl jsem pocit, že tu melodii dobře znám, i když jsem ji nikdy před tím neslyšel.
Zavrtěl jsem se a přitáhl si deku blíž k tělu. V místnosti mi byla najednou strašná zima.
Ta po chvíli přešla a vystřídalo ji příjemné teplo.
Tohle je teprve začátek... Ochraň ji, prosím...Uslyšel jsem v mysli hlas, který byl až moc podezřele podobný tomu mému.


Předchozí / Další



Tak co?

1. července 2017 v 17:57 | Alida |  Mé kecy
Tak co říkáte na ty moje čmáranice?
Ani se nedivím, že se k tomu nijak holky ve škole nevyhadřovaly.... Pomoc, to je strašný! Moje umělecké sny se rozříštily! A to když jsem to kreslila, tak to vypadalo tak dobře... Stupidní foťák. Klidně bych to naskenovala, ale ten skener má moc vysoký jas a já s ním neumím!
No jo, konec srandy.
Vždycky říkám, ať se k tomu lidé radší nevyjadřují, jen ať se dívají, ale ať nic neříkají. A víte co? Já chci znát jejich názor, ale popravdě se ho bojím...
No, tak nádech a výdech.
Co si o tom myslíte? Vypadá to alespoň tršku trošičku normálně a máte zájem o další?
Tak já se du zatím někam zahrabat....


Iruka Taki

1. července 2017 v 17:54 | Alida
Pohlaví: Muž
Karma: Kladná
Věk: 18-19 let
Narozeniny: 19.července
Výška: 169 cm
Titul: Upír
Schopnosti: bojová magie
Stav: Naživu
Vztahy: Asashi Mori (Přítelkyně/ Spřízněná duše)
Matka
Otec
Mitaka Taki (Babička)
Vzhled
Iruka má černé vlasy a tmavě zelené oči. V upířím stavu jeho oči září rudou barvou.

Povaha
Iruka je klidné a lehkovážné povahy. Jeho lehkovážnost často způsobuje problémy. Je také velice citlivý a lehce se do sebe uzavře, když ucítí nebezpečí od ostatních lidí. K tomu je navíc silně empatický a lehce se vžije do citů druhých lidí.
Když žil Iruka v Americe, tak byl často šikanován za jeho původ. Od té doby nedokázal věřit lidem, držel si od ostatních odstup a byla takový ušlápnutý.
Ale díky Kataně a ostatním v sobě zase našel sílu věřit lidem a hned k celé skupině citově přilnul.

Rodina
Irukovi rodiče momentálně žijí v Americe, kde se jeho otec živí rybolovem.
Iruka se vrátil do Japonska, aby se mohl starat o svou nemocnou babičku Mitaku. Díky tomu se později setkal s ostatními a navázal s nimi vztahy.
Iruka prvně měl romantický vztah z Akage, ale jenom kvůli tomu, že k ní cítil sympatie. Později si uvědomil, že je zamilovaný do Asashi a pokusil se to změnit. Ze začátku ho Asashi od sebe odháněla, protože jí děsilo mít s ním vztah. Ale po několika událostech se dali dohromady.
Jeho rodina je součástí rodu upírů, který se odvíjí od rodu Shiki. Jeho prarodiče kdysi sloužili jako strážci nejvýše postaveným upírům. Díky tomu má Iruka velmi silné schopnosti.

Koníčky
Iruka se zabývám sportem, nejvíce fotbalem. Studuje sportovní školu a chodí hrát do místního klubu. Jeho snem je stát se profesionálním fotbalistou.

Ehm... To by asi šlo... Počkat ne...

Kam dál