Prosinec 2015

Ryota Tadashi (SOML3)

25. prosince 2015 v 12:50 | Alida
Ryota Tadashi (Pravé jméno: Kazuki Taio)
Věk: 38 (29.května)
Pohlaví: Muž
Titul: Učitel na střední škole
Karma: Kladná
Kazuki je otcem Katany. Přišel na školu Shin učit tělocvik a matematiku. Rád sportuje a opravuje věci.
Kazuki má přátelskou a milou povahu.
Kazuki měl autonehodu a spadl do řeky. Probudil se v malé vesnici, kde se o něj postarali. Poté se rychle vydal do nemocnice za svou ženou. Tam zjistil, že jeho žena i dítě zemřelo. Kazuki se z toho zhroutil a odešel pryč. Později začal nový život jako Ryota Tadashi.
Na škole se setkává z ženou, která je moc podobná jeho zesnulé ženě. Ale má jinou barvu vlasů. Později zjistí velkou pravdu.
Vzhled
Kazuki ma bíle vlasy a červené oči. Nejčastěji nosí košile a rifle.
Rodina
Má ženu Rei Taio, které říká Reiri. Myslel si, že je mrtvá, díky Eien, která podplatila doktory. Jeho rodiče už nežijou a nemá sourozence. Dále má dcer Katanu, která je skoro stejná jako on, jak vzhledově tak povahově.
Koníčky
Rád učí studenty a opravuje věci.

Rei Taio (SOML3)

25. prosince 2015 v 12:48 | Alida
Rei Taio
Věk: 37 (19.března)
Pohlaví: Žena
Titul: Učitelka na střední škole
Karma: Kladná
Rei je silná a spolehlivá osoba. Strašně ráda pomáhá lidem. Dobře si rozumí se svými studenty a snaží se být co nejvlídnější. Na škole vyučuje tělocvik a japonskou literaturu. Je taky trenérkou roztleskávaček. Když někdo potřebuje s něčím pomoc s radostí pomůže.
Vzhled
Rei měla jako mladá purpurové vlasy, ale ty si obarvila na hnědou. V druhé epizodě si je zase přebarví zpátky a zkrátí. Rei má modré oči. Do práce nosí sukně a košile.
Rodina
Rodina od Rei bydlí daleko. Před nedávnem zjistila, že její dcera žije. A ještě šťastnější byla, když zjistila, že je to Katana.
Před tím než se Rei porodila, měl její manžel havárii. Jel autem do nemocnice, ale přestaly mu fungovat brzdy a sjel z mostu do řeky. Jeho tělo se nikdy nenašlo.
Před nedávnem s ní začal spolupracovat Ryota Tadashi. S ním se i postupně sblíží. Později zjistí o něm něco, co nikdy nečekala.
Koníčky
Rei ráda učí studenty. Také umí úchvatně hrát na klavír a je trenérkou týmu rozstleskávaček.

Iruka Taki (SOML3)

25. prosince 2015 v 12:45 | Alida
Iruka Taki
Věk: 17-18 let (19.července)
Pohlaví: Muž
Titul: Student
Karma: Kladná
Iruka je trochu citlivý a rád si prosazuje svou. Svou přátelskou povahu moc neprosazuje. Spíše se bojí kontaktu s cizími lidmi kvůli tomu, že ho na základce šikanovali. Rád probírá cizí problémy a dokáže se vcítit do jiných lidí. Občas se vrhá do nových věcí bez rozmýšlení, což přináší jenom problémy.
První chodil s Akage. Akage měl moc rád, ale později poznal její sestřenku Asashi. Do ní se zamiloval aniž by jsi to uvědomil. Akage se s ním rozešla v dobrém. Teď se snaží získat Asashi, ale ta není moc přívětivá. Vždy když s ní mluví tak si čte knížku, nebo odejde pryč. Chudák Iruka je z toho celý nešťastný.
Vzhled
Iruka má černé vlasy a oči. Uniforma stejná jako u ostatních kluků ze školy.
Rodina
Iruka pochází z Ameriky, ale je to čistý Japonec. Do Japonska přijel aby se mohl starat o svou nemocnou babičku (Mitaka Taki). Ta mu dovolila aby u nich mohl přes prázdniny přespat Aru. Protože ona zná jeho rodiče.
Koníčky
Rád hraje Fotbal a jezdí na motorce. V budoucnu chce pracovat jako profesionální fotbalista.
http://www.zerochan.net/1856011 (oříznuté)

Asashi Mori (SOML3)

25. prosince 2015 v 12:42 | Alida
Asashi Mori
Věk: 17 (7.října)
Pohlaví: Žena
Titul: Studentka, Knihovnice
Karma: Kladná
Asashi, je milá, přátelská dívka. Ráda si stojí za svým, ale moc dlouho to nevydrží. Je hodně starostlivá. To občas působí potíže. Nerada někomu ubližuje a nechce aby bylo ublíženo někomu jinému. Je strašně chytrá a miluje knížky.
Má skryté pocity pro Iruku. Akage se s ním sice rozešla, ale ona s ním nechce chodit. Má velký pocit viny kterého se nemůže zbavit.
Má rada všechny druhy zvířat. U sebe doma má dva koně, tři psy, pět koček a čtyři papoušky. Pořád ji to nestačí a její matka se z toho může zbláznit.
Vzhled
Asashi má blonďaté vlasy a zelené oči. Uniformu má jako od ostatních dívek. Její vlasy jsou strašně hebké a lesklé, že občas připomínají závoj.
Rodina
Asahi, má matku (Saya Mori), Otec je vedoucí velké firmy v Rusku. Nemá sourozence, ale má sestřenku Akage, která je pro ni jako sestra. Má i snoubence, ale o tom zatím neví.
Koníčky
Ráda čte knihy a stará se o zvířata. Strašně miluje učení a nemůže se od něj odtrhnout. Každý týden si vypůjčuje knížky z knihovny. Bývalá knihovnice už odmaturovala, takže ji předala klíč. V knihovně tráví většinu času.
Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/1400276 (oříznuté)

Aru Tengoku (SOML3)

25. prosince 2015 v 12:34 | Alida
Aru Tengoku
Věk: 18 let (5.dubna)
Pohlaví: Muž
Titul: student
Karma: Kladná
Aru je tak trochu rebel. Má rád srandu a dobrodružství. Ještě raději má Shiro se kterou se cítí nejlépe. Aru pochází z pašerácké rodiny, ale s tou přerušil všechny kontakty. Přes prázdniny se nastěhoval k Irukovi a jeho babičce. Ta si ho velmi oblíbila bere ho jako člena rodiny.
Má kočku Yuuki, která je pro něj jako poklad. Pořád se sní mazlí a stará se o ni jako o dítě. Shiro kvůli tomu začne žárlit a začne to samé dělat s Knightem. I když se takhle škádlí mají se strašně rádi. (Stejně jako Yuuki s Knightem ale pššt!)
Vzhled
Aru má tmavé modré vlasy a modré oči skoro až černé. Školní uniforma je jako u Fumita a ostatních kluků ze školy.
Rodina
Pochází z pašerácké rodiny. Jeho rodina ho ale zavrhla a on zavrhl ji. Shiro se ním plánuje všechno do budoucna. I jména jejich dětí, v té chvíli se cítí trapně. Aru se ale s Shiro dohonde, že jméno vyberou spolu. Protože ty jména, a její povaha, jsou střeštěné. No kdo by chtěl dítě jménem Kurakka (sušenka)
Koníčky
Rád píše básně a skládá hudbu a opravuje auta. V budoucnu nechce pracovat v rodinném podniku, ale chtěli by být mechanik.

Shiro Kasaia (SOML3)

25. prosince 2015 v 12:33 | Alida
Shiro Kasaia
Věk: 17 (27.listopadu)
Pohlaví: Žena
Titul: studentka
Karma: Kladná
Shiro je milá a přátelská dívka. Má hodně akční povahu. Ráda se vrhá do nebezpečí a nových věcí. Nikdy moc neposedí a pořád cosi kutí. Ráda sportuje a v něm i moc vyniká. Jenomže ve známkách je strašná a nikdy nic z učiva nepochopí. Ráda drží dobré vztahy a snaží se každému nejlépe pomoc. Občas strká nos tam kam nemá, což přináší jenom potíže.
V třetím semestru bydlí na pokoji s Katanou, Asashi a Akage.
Má přítele Arua, kterého vždy podrží v těžkých chvílích a je mu nablízku.
Vzhled
Shiro má modré vlasy a fialové oči. Školní uniforma je stejná jako u ostatních holek. Její oblíbenou zálibou je zkoušet nové účesy. I když to občas vyrazí dech.
Rodina
Shiro má matku (Hana Kasaia) a otce (Juhi Kasaia). Svému otci neříká tati ale Jui. Má bratra Fumitu, kterého by za nic na světě nevyměnila. Pochází z Tokia, ale v městě Toshi se cítí víc doma. Takže má v plánu tu bydlet a pracovat jako dospělá. Její rodiče ji to nechtějí dovolit. Jako výmluvu si vymyslela, že s ní Fumito zůstane.
Koníčky
Shiro nejraději sportuje a vaří všechno možné. Její občasné pokusy s jídlem už málem někoho otrávili (chudák Fumito). Poprvé chtěla mít vlastní cukrárnu. Teď se ale rozhodla pro kavárnu. Ráda by se usadila a měla vlastní děti. Chudák Aru je její obětí.
Zdroj obrázku: https://wall.alphacoders.com/big.php?i=225070&lang=Swedish

Akage Mori (SOML3)

25. prosince 2015 v 12:30 | Alida
Akage Mori
Věk: 18 let (10.ledna)
Pohlaví: Žena
Titul: Studentka, paní domu Mori
Karma: Kladná
Akage je milá a přátelská dívka. Vždy se snaží aby se ve všem vylepšila, i když jí to nejde. Přátelé jsou pro ni jako rodina, kterou stratila. Ale momentálně se s nikým nebaví, protože ji ničí její minulost. Akage je stydlivá a své emoce moc neukazuje. Když byla malá její otec ji učil sebeobranu. I když se umí dobře bránit v tělocviku moc nevyniká. Naopak přírodní vědy jí jdou ze všeho nejlíp. Akage je hlavou rodu Mori. Je dcerou Katsukiho Mori, nejvýše postaveného v její kmenové linii. Takže až odmaturuje připadne ji velký majetek.
Vzhled
Akage má zrzavé vlasy a fialové oči. Ve vlasech nejraději nosí sponky ve tvaru kytiček.
Rodina
Akage patří do jedné z nejbohatších rodin Japonska. Má matku (Kurimu Mori) a staršího bratra (Haru Mori) a mladší sestru (Fuyu Mori). Její matka je momentálně v blázinci a sourozenci na soukromé škole.
Její otec zemřel při havárii. Akage ho měla strašně ráda. Vždy ji učil co je správné. Kvůli jeho smrti se změnila. Poté potkala Katanu a ostatní a změnila se zpátky.
Má sestřenku (Asashi Mori) a tetu Sayu. Saya se o ni momentálně stará jako o vlastní dceru. A pro Akage je Saya zase jako matka.
Koníčky
Ráda dělá pokusy a studuje léčivé byliny. V budoucnu by chtěla najít nějaký nový lék. Mezi její další koníčky patří pěstování květin, i když ji vždy všechny uhynou.
Zdroj obrázku: http://e-shuushuu.net/

Fumito Kasaia (SOML3)

25. prosince 2015 v 12:26 | Alida
Fumito Kasaia
Věk: 18 let (25.října)
Pohlaví: Muž
Titul: Student, kapitán basketbalového týmu
Karma: Kladná
Fumito je milý a přátelský. Je hodně ochranářský a lehko vybuchne.
Kdysi měl dohodu s Kataninou falešnou matkou. Dohoda byla o tom, že má na Katanu dohlédnout. Fumito se ale do ní zamiloval a porušil smlouvu. Když se zjistilo, že Eien není její matka. Rozhodl se, že bude s Katnou chodit.
Fumito se zasnoubil s Katanou, ale o tom zatím nikdo neví.
Vzhled
Fumito má hnědé vlasy a světle hnědé oči. Školní uniforma se skládá s bílé košile a hnědých kalhot. Pak ponožek a tmavě hnědých bot.
Rodina
Fumito žije v Tokiu. Tam žije jeho matka (Hana Kasaia) a otec (Juhi Kasaia). Má mladší sestru, která ho přemluvila, aby s ní zůstal v městě Toshi. Ze začátku nechtěl, ale když se zjistilo, že Katana se tam bude stěhovat kvůli Rei. Rozhodl se zůstat.
Koníčky
Fumito rád hraje Basketbal a chodí ven. Plány do budoucna zatím nemá. Zatím bude pracovat s Shiro v její budoucí restauraci.
Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/1952420

Katana Taio (SOML3)

25. prosince 2015 v 12:22 | Alida
Katana Taio
Věk: 18 let (13.srpna)
Pohlaví: Žena
Titul: Studentka
Karma: Kladná
Katana je milá a přátelská dívka. Nikdy nenechá nikoho ve štychu, i když je paličatá. Ráda dělá věci po svém, ale někdy pomoc od ostatních ocení. Ráda poznává nové věci. Strašně se bojí hmyzu. Vždy když nějakého broučka vidí vyskočí a obejme nejbližší věc. Od třetího ročníku byly zavedeny pokoje pro více lidí. Katana dostala jako spolubydlící Shiro a Asashi. Dokonce je na pokoji i s Akage, ale té není moc do řeči.
Od té doby co se probrala v nemocnici vidí ducha dívky.
Vzhled
Katana má dlouhé stříbrně-bíle vlasy a modré oči.
Školní uniforma se skládá s bíle košile a černým kabátkem, krátkou hnědou skládací sukní ahnědých bot s bílými
podkolenky.
Rodina
Katana je jedináček. Když se narodila tak ji její falešná matka prohodila za své mrtvé dítě. Na škole poté poznala svou pravou matku (Rei Taio). Její otec zemřel ještě pře jejím narozením.
Katana je zasnoubená s Fumitem Kasaiou.
Koníčky
Katana se vyzná v medicíně. V budoucnu by chtěla pracovat jako sestřička v nemocnici. I když má trošku trauma z mrtvol.


Savior of my life 3- Anata no Unmei

23. prosince 2015 v 22:45 | Alida



Příběh:
Katana a ostatní se vrací do své milované školy. Katana se těší na své přátele a na svého snoubence Fumita. Jenomže všechno není tak růžové jak se zdá. Akage se změnila a s nikým se nebaví. Katana neví co se stalo, ale kamarádka se jí nechce svěřit. Nad školou se stahují mračna.Vše zachrání příjezd Asashiny matky Sayi.
Asashi se snaží co nejvíce vyhýbat Irukovi. Shiro musí pečlivě studovat, aby mohla zůstat v Toshi. A k tomu se musí celá parta snažit přimět Akage ať se k nim vrátí. Vše už není jak bývalo.
Navíc na povrch přichází oškliva pravda o minulosti....
Žánry: Romantika, Komedie, Tragédie, Magie, Nadpřirozeno, Chladné zbraně, Krev


Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 12- Stín budoucnosti

23. prosince 2015 v 22:40 | Alida
Z neznámého pohledu:
Jak se to mohlo stát? Proč se to tak zvrtlo? Nikdy to nepochopím.... Hodně jsem jí ublížila...
Z pohledu Akage:
Kam všichni zmizeli? Vůbec nikoho nemůžu najít.... Opakovala jsem si už po milionté.
Obcházela jsem to tu už asi po třetí.
,,Akage" Za mnou se ozval hlas. Otočila jsem se. Stály tam moje bývalé kamarádky. Vypadaly jako vždy. Nos měli nahoru, málo zapnutou košili a líčení jako klauni. Nikdy nepochopím jak jsem mohla takhle vypadat i já. Myslím že se jmenují Tsuri, Mitsu a Kai, jestli se dobře pamatuji.
,,Potřebujete něco?" Zeptala jsem se. ,,Ano, mohla by jsi jít s námi. Známe jedno dobré místo na pobavení...." Zvedla jsem ruku, aby už nic neříkala.
,,Ne já už to nedělám. Změnila jsem se. A teď když mě omluvíte." Chtěla jsem odejít, ale chytli mně za zápěstí. Pořádně mi ho zmáčkli a něčím svázali. ,,C-" Přes pusu mi dali šátek.
Co se to sakra děje? Rozhlédla jsem se, ale nikdo nikde nebyl. Snažila jsem se pohnout, ale něco studeného jsem měla na krku. ,,Ani se nehni. Teď půjdeš s námi" Na sucho jsem polkla. Začali mě někam odvádět. Pomozte mi někdo. Zaprosila jsem v duchu.
Zahnuli jsme do uličky. Tu uličku moc dobře znám. Vyhazují se tu odpady a taky se tu Katana pořezala.
Co po mě chcou? V hlavě jsem měla milión otázek, ale nebyla na ně odpověď.
Hodili mě na zem. ,,Tak. Teď ty děvko. Se k nám vrátíš." Jejich hlas byl plný jedu a chladu. Dívala jsem se na ně se slzami v očích.
Ne teď nesmím brečet! Okřikla jsem se rychle. Potlačila jsem slzy a podívala se jim do očí. Zamračila jsem se.
,,Aha, ty nemůžeš mluvit...." Rozvázali šátek a přitiskli mi tu chladnou věc ke krku. ,,Jestli budeš řvát, nedopadne to dobře" začali se smát. Byly to psychopatky. Panebože jsem tak ráda, že jsem si vybrala Katanu a ostatní. Řekla jsem si v hlavě.
,,Proč to děláte?" řekla jsem v klidu. ,,No. Si bohatá, hezká, díky tobě si můžeme užívat s klukama a tak. Hezky se k nám vrátíš." Kai mě chytla za bradu, abych ji mohla přímo koukat do očí. ,,Jinak, to s tebou nedopadne dobře" Zašeptala. Zamračila jsem se. ,,Nikdy" odsekla jsem.
,,Ty!" Rychle se narovnala. ,,Já to nechápu! Jak se můžeš přidat k nim! Jsou nic! My jsme lepší než oni!" Číšel z ní vztek. ,,Ti tvoji kamarádi. A kdo to jsou? No, slabá a ubrečená Katana, ten alkoholik a závislák Arukoru. Iruka je z cizí země a taky neumí mluvit. Asashi je tvá sestřenice, ale je to šprtka. Ten svůj frňák neumí odtrhnout od knížky. A nakonec Fumito! Ten je fajn, je populární hezký a chová se normálně, ale ta jeho sestra je blbá. Všichni jsou to magoři!"
Tak tohle přehnala. Svázanýma rukama jsem bouchla Mitsu do břicha, takže ji nůž spadl. Cítila jsem jak se mi uvolnili ruce. Postavila jsem se na nohy.
,,To o nich nebudeš říkat!" Naštvala jsem se a podkopla Kai nohy. Spadla na ten svůj tlustý zadek. Tsuri se na mě vrhla, ale já uhnula a nabila si nos.
Vítězně jsem se usmála. ,,Nikdy! Říkám nikdy o nich takhle nemluvte!" Zařvala jsem na ně. Otočila jsem se a šla pryč. ,,Nemysli si, že si vyhrála!" Tsuri vzala nůž a rozběhla se proti mě. Z nosu ji tekla krev a měla ho trochu nakřivo. Jen tak tak jsem se vyhnula. Zaútočila znovu, ale zase se netrefila. Chtěla znovu, ale ruce ji zničeho nic poklesly. Usmála se. Otočila jsem se. Stál tam Reika. Můj bývalý přítel.
,,Tak jak to šlo?" zeptal se Tsuri. ,,Ona nám ublížila!" Hrála na nevinou a schválně si ji začala třást kolena.
,,Aha, to se nedá nic dělat." Chytil mě rychlostí blesku za ruce a odhodil na zeď. Zalapala jsem po dechu. Spadla jsem na zem. Cítila jsem jak mě bolí tělo.
Jak daleko chtějí zajít? Rychle jsem se postavila na nohy a z těží se nadechovala. Co mám dělat? Zavolat o pomoc? Už jsem chtěla zařvat, ale do břicha mi přistála silná rána. Krev mi vystřikla z pusy. Spadla jsem na kolena a držela se za břicho.
Reiki mě chytil za obličej. Šíleně se zasmál. Rychle jsem se mu vytrhla a chtěla utéct. Jenomže Tsuri, mě řízla do nohy. Spadla jsem. Oblečení jsem měla od krve, potrhané a špinavé. Reiki si mě k sobě otočila svou hnusnou ruku mi položil na tvář.
,,Prosím, nech mě jít!" Zařvala jsem. Zasmál se. ,,Nech mě být." Ze vší silou jsem ho odhodila na odpadky. Z poza rohu přiběhla Shiro a Fumito. Zablesklo se a spustil se liják.
Shiro vyjekla a Fumito se dost naštval. Hodně se mi ulevilo. Cítila jsem jak brečím když jsem je uviděla.
,,Hej! Co to má znamenat?!" Fumito byl naštvaný a to dost. Viděla jsem ho takhle jenom párkrát a vždy mě to vyděsilo. ,,F-" Cítila jsem ruce na svém krku. Začalo mi bušit srdce. ,,Nikdo se ani nehne" Reika stěží dýchal.
,,Pusť ji!" Zařval Fumito. Udělal krok do předu. Reika se postavil a držel mi ruce na krku. Stisk zesílil. Zalapala jsem po dechu. ,,Ani se nehněte!" Fumito se zastavil. Ještě více se naštval. Úplně z něj vyzařovala temná aura. Reika povolil stisk. ,,Teď mě necháš odejít" Fumito ustoupil. Shiro vypadala až moc vyděšeně. Nemohla se ani hnout.
Reika a já jsme procházeli kolem Fumita. Najednou jsem, ale cítila jak jeho ruce mizí. Fumito ho chytl zezadu za límec a strhl ho pryč. Reika znovu spadl na zem.
Rychle jsem odskočila a Shiro mě chytila. Obě dvě jsme spadly na zem. Shiro vytáhla mobil a začala volat. Ani jsem nevnímala co říká. Protože jsem nemohla odtrhnout pohled od Fumita a Reiky. Bojovali spolu. Podobalo se to boji na život a na smrt. Reika dostával samé rány od Fumita a ten zase od Reiky. Dokonce se objevila i krev.
Reika spadl na zem. Fumito ho chytl za límec a podíval se mu do očí. Reika byl hodně vystrašený a Fumito byl moc naštvaný.
,,Ty! Ty hnusíš se mi!" Reika polkl. ,,To stačí...." zašeptala jsem. ,,Takový odpad! Měl by jsi si zasloužit trest!" Fumito se napřáhl a chtěl ho pořádně praštit.
,,To stačí!" Ruka se mu zastavila. Zahřmělo a objevil se blesk.
Fumito se na mě podíval. Cítila jsem jak brečím. Byl celý od krve a pomlácený.
Jeho výraz se uvolnil a poté i tělo uvolnil. Ozvaly se kroky. Přiběhli ostatní.
Katana vyjekla a rychle mě začala prohlížet. Asashi ji pomáhala. Aru a Iruka svázali ty čtyři a zavolali Rei. Ta za chvíli přišla a vše bylo strašně rychle. Přijela policie a mně i Fumita odvedli na ošetřovnu. Tam nás ošetřili a nechali nás tam. Nikoho za námi nepustili. Řekli nám ať odpočíváme, hlavně já.
Koukala jsem se z okna. Venku to vonělo deštěm. Všude kapali kapky. Venku bylo tak mírumilovně.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Venku na obloze zářil měsíc a obloha byla tak čistá, jako by ani žádná bouřka nebyla.
Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do nočních zvuků. Poté jsem se rozbrečela.
,,Děje se něco?" Fumito se dotkl mého ramene. Rychle jsem se otočila a objala ho. ,,Tak jsem se bála! Kdyby jste nepřišli já....já" Totálně jsem mu mačkala košili.
,,Šššš. Už je to dobrý" Pohladil mě po hlavě. Přitiskl si mě blíže. Už chápu proč ho Katana tak miluje. Je hodný a laskavý. Když jsem vybrečela odtáhla jsem se od něj.
,,Promiň, máš košili celou mokrou." Utřela jsem si oči. ,,Ale to nic, hlavně, že ti je lépe" Usmál se na mě. Taky jsem se usmála. ,,Děkuji. Za všechno." Poděkovala jsem mu. Nastalo trapné ticho.
,,Měli bychom se prospat" Přerušil to ticho. Přikývla jsem. Zalezla jsem si pod peřinu a Fumito do druhé postele. Zavřela jsem oči.
Nemohla jsem usnout. V hlavě jsem měla pořád ty události.
Přetočila jsem se na druhý bok. Fumito už spal. Ležel na zádech a tiše oddychoval. Usmála jsem se. Poté se převalil na bok čelem ke mě. Něco zamumlal.
Je tak roztomilý. Řekla jsem si v duchu. Hrklo ve mě. Co to říkám? Sakra vzpamatuj se! V duchu jsem se okřikla. Přetočila jsem se k němu zády. Zavřela jsem oči a snažila se usnout.
,Dávej pozor!' cítila jsem jak se pode mnou prolomila zem. Zachránila mě něčí ruka a hřejivá náruč. Začala jsem vzlykat. ,Šššš. Už je to dobrý'. Vytrhla jsem se ze snu. Co to bylo? Zatřepala jsem hlavou. Ale připadalo mi to tak známe, jako by to nebyl sen.... Začala mě bolet hlava. Projel mnou mráz. Pak byl ten pocit pryč. Raději jsem si zase lehla.
Z pohledu Katany:
Doufám, že jsou v pořádku...
Přecházela jsem po pokoji sem a tam. Vůbec jsem nemohla spát.
Pohled na Akage, byl strašný. Měla potrhané oblečení, byla celá od krve, všude modřiny a fleky. A hluboká rána na noze. Otřásla jsem se.
,,Katano?" Dveře se otevřely a dovnitř vešla Shiro. Měla červené oči a k sobě si tiskla polštář.,,Děje se něco?" Zeptala jsem se ji.
Zavřela dveře a přišla ke mně. ,,Nemůžu spát..." Promnula si oči a zívla si. ,,Já taky ne. Dneska to bylo strašný. Akage a bráška...." vzlykla, ale poté se zase sebrala.
,,Jo máš pravdu, dneska to bylo hrozný." Chvíli jsme mlčeli. ,,Zítra se za nimi podíváme" řekla a povzdechla si. ,,Jo" zívla jsem.
,,No pokusím se usnout." lehla jsem si do postele. Shiro si lehla ke mně.
,,Shiro?" zeptala jsem se ji. ,,Vzpomínáš? Když jsme byli malé tak jsme spolu ležely v posteli" Usmála jsem se.
,,Jo, tak dobrou" zavřela jsem oči. ,,Dobrou" řekla Shiro. Potom jsem usnula.
Z pohledu Asashi:
Šla jsem se projít. Sice je to divné v téhle hodině, ale nemohla jsem spát.
Šla jsem k lavičce pod sakurou. Přemýšlela jsem nad vším možným. Ani jsem si nevšimla, že tam někdo sedí.
,,Ahoj" nadskočila jsem. ,,Hej! Tohle je už podruhé!" Iruka se slabě usmál. ,,Jo" Posadila jsem se k němu.
,,Myslíš, že budou v pořádku?" Pokrčila jsem rameny. Ani já neznala odpověď. Položila jsem halvu na stůl. Byla jsem ospalá, ale v hlavě mi to šrotilo.
,,Asashi?" Iruka zněl hodně sklesle. ,,Hmm?" zvedla jsem hlavu. Na mých rtech přistálo něco teplého. Iruka byl až moc blízko. Vyvalila jsem oči. Rychle jsem se od něj odtrhal.
,,Co to děláš?" Vypadal překvapeně. Poté se zase přiblížil. Jeho dech jsem cítila na tváři, jeho teplo. Zavírala jsem oči. Srdce mi bušilo jako o závod.
,,Ne!" Odtrhla jsem se od něj. Zavrtěla jsem hlavou. Vyskočila jsem na nohy dala se na útěk. Cestou jsem si utírala slzy, které se spustily jako vodopád.
To není správné.... To není správné... Pořád jsem si tyhle slova opakovala v hlavě. Snažila jsem se ignorovat své splašené srdce a své pocity.
Z pohledu Rei:
Posadila jsem se na postel, na hlavě jsem měla určitě vrabčí hnízdo. Prohrábla jsem si vlasy. Venku bylo ticho. Sluneční paprsky se mi snažili proniknout přes světle modré závěsy.
Postavila jsem se a rozhrnula je. Dovnitř vniklo světlo. Na nebi nebyl ani mráček. Vypadalo to na slunečný den. Šla jsem se převléct a poté vyšla na první hodinu. Jako vždy to byl tělocvik. Vždy takhle začínám.
Vešla jsem do svého kabinetu.
,,Ohayo" ozvalo se. ,,Ohayo" zívla jsem a sedla si. ,,Nevyspalá?" zeptal se. Podívala jsem se na něj. Znovu jsem si uvědomila jak je mu strašně podobný. Ale nebyl to on. Jmenoval se Ryota Tadashi.
Zatřepala jsem hlavou. ,,Slečno Taio?" Uvědomila jsem si, že mi něco říkal.
,,Ano? Promiňte jenom jsem se zamyslela." Omluvně jsem se usmála. Všimla jsem si, že jakoby na chvíli zamrzl. ,,Děje se něco?" Zeptala jsem se. Odtrhl ode mně oči a podíval se na hromadu papíru. ,,To nic. Raději bychom měli jít. Studenti čekají" Vstal a vzal potřebné věci na hodinu.
Vyskočila jsem na nohy a vydala se za ním. Otevřel mi dveře. Děkovně jsem se usmála. Poté za mnou zavřel.
Z pohledu Akage:
Bylo odpoledne. Ostatní se za námi šli podívat.
Katana skočila Fumitovi kolem krku. Asashi mě pozdravila, ale byla trochu mimo. Iruka taktéž. Shiro měla kruhy pod očima. Asi by padla kdyby ji Aru nedržel.
Chvíli jsme si povídali, ale za chvíli je doktorka vyhnala ven.
,,Myslím, že se prospím" Řekl Fumito a zalezl pod peřinu. Jen tak jsem tam seděla.
Až usnul vstala jsem a rozhodla se projít. Musela jsem na čerstvý vzduch.
Procházela jsem se. V dáli se zase ženuly mraky. První jarní den a furt prší. Za týden nám končí škola. Pak máme poslední ročník. Jak strašně to uteklo. Za ten jeden rok se toho tolik stalo.
,,Ale to nemůžeš! Máš Akage!" Když jsem uslyšela svoje jméno. Zastavila jsem se. Stáli tam Asashi a Iruka. Asashi brečela a Iruka byl jak při mražený.
,,Ale.." řekl slabě. ,,Ne! Není to správné!" Asashi zavrtěla hlavou. Iruka ji chytil za ruku. Podívala se na něj, byla vystrašená. Položil ji prst na ústa. Trochu se uvolnila. Jako zhypnotizovaná se na něj dívala. Jejich obličeje se začaly přibližovat. Odtrhla jsem pohled.
Tak takhle to je. Slzy, ale nepřicházeli. Spíše jsem byla šťastná. Všimla jsem se jak se na sebe poslední dobou dívali. Byla jsem šťastná.
Rozhodla jsem se. Už nikomu neublížím. Včera jim bylo kvůli mě ublíženo. Už to tak nenechám.
Vydala jsem se pryč. Mraky zakryli slunce. Vyšla jsem k lesu a tam se posadila na lavičku.
Svět je tak krutý. Řekla jsem si. Ale vše jsem to přijala. Slabě jsem se usmála. Zavřela jsem oči a nad ničím nepřemýšlela. Ani jsem si nevšimla a usnula jsem.
Když jsem se probrala. Strašně jsem se lekla. Přede mnou stáli Shiro, Aru, Iruka, Asashi, Katana a Fumito.
,,Tak tu jsi zmizela!" Fumito se usmál. Postavila jsem se. Ani jsem se na ně nepodívala.
Už jim neublížím. Dala jsem se na odchod. ,,Děje se něco?" Katana zněla ustaraně. Nezastavila jsem se.
,,Počkej..." řekla Asashi. Otočila jsem se. Slabě jsem se usmála. ,,Asashi" Oslovila jsem ji. ,,Vím jak se na sebe díváte" Asashi zamrzla. ,,Co tím myslíš?" zeptala se. ,,Ty víš o čem mluvím. Nevadí mi to. Budete spolu šťastní" Dívala se na mě vyděšeně.
Cítila jsem se hrozně, ale už jim nehodlám ublížit. Tohle je naposledy.
,,Katano. Buď ráda za vše. Jsi skvělá holka a kamarádka." Řekla jsem ji s úsměvem.
,,Shiro, vždy se usmívej. Díky tomu se cítíme lépe. A Aru postarej se o ni." Zase jsem otočila na odchod.
,,Čekej!" Katana na mě zařvala. ,,Katano. Ty to víš, že?" Zeptala jsem se ji. Podívala se na mně.
,,Takže víš, že toto je správné" Vyvalila oči. Podívala se na Fumita, ten nevěděl co říct.
,,Jak chceš!" Otočila se a dala se na odchod. Viděla jsem, že si otírá slzy. Otočila jsem se na odchod nikdo mě nechtěl zastavit.
Z pohledu Akage:
Po konci druhého semestru (Prázdniny):
Vrátila jsem se domů.
Seděla jsem na posteli a dívala se na své ruce. Venku svítilo slunce a bylo teplo. Ptáci zpívali.
,,Slečno. Potřebujete ještě něco?" Zeptala se mně moje služebná. Zavrtěla jsem hlavou, že ne.
Tak tohle je můj dům. Má matka i sourozenci se odstěhovali. Byl jim vydán zákaz vstupu na můj pozemek.
Podívala jsem se obrázek na mého otce. Kéž by jsi tu byl.
Lehla jsem si na postel. Rozhodla jsem se správně, takhle je to lepší. Spustily se mi slzy. Pak jsem se šla projít. Zastavila jsem se u fontánky. Podívala jsem se na svůj odraz. Všimla jsem si, že mi narostly vlasy. Teď mi spadaly pod lopatky.
Dotkla jsem se vody. Slunce začalo zapadad. Do vody spadla kapka slzy.
Z neznámého pohledu:
Kéž bych se rozhodla jinak. Kéž bych ji nenechala odejít. Nedokážu si odpustit. Ale on mě přesto miluje. Já ji zabila. Já za to můžu, že tu není. Když jsem ji viděla vyhnula jsem se ji. Vše je má vina.


Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 11- Před sletem událostí

23. prosince 2015 v 22:18 | Alida
Z pohledu Rei:
Proč musím zrovna já přijít pozdě. Já učitelka. Nadávala jsem si v duchu. Není přece normální, abych přišla pozdě. Že? Zahnula jsem za roh. Málem jsem uklouzla, ale udržela jsem rovnováhu. A to má dneska přijít ten nový pomocník. Budeme společně vyučovat tělocvik.
Přede mnou se objevili dveře do tělocviku. Rychle jsem je otevřela.
,,Omlouvám se, že jdu pozdě, ale nereagoval mi budík." Celá udýchaná jsem si opřela ruce o kolena.
,,V pořádku, už jsem se tu se všemi seznámil" Ten hlas mnou projel jako šíp. Cukla jsem sebou a podívala nahoru. Málem jsem omdlela. Co to? Co to sakra? Už jsem se zbláznila? Rychle jsem zatřepala hlavou. Narovnala jsem se a znovu se podíval. Nic se nezměnilo.
Ale to není možně? Jak to? Nemohla jsem přestat tak blbě zírat.....
,,Děje se něco?" Zeptal se trochu nervózně. ,,Ne to nic. Já.... Omlouvám se" Odtrhla jsem pohled.
Ale jak to. Vždyť je mrtvý! Asi jsem se fakticky zbláznila...
,,Tak můžeme začít hodinu, ne?" Zeptal se. Rychle jsem přikývla.
Z pohledu Shiro:
,,Knighte! Na čičiči!" Kam ten kocour zmizel.
,,Hledáme ho celé hodiny.... Možná čeká před pokojem" Naštvaně jsem se otočila na bráchu. ,,Hele. Je někde venku já to vím!" Otočila jsem se zpátky. Fumito si povzdech. ,,Co se dá dělat..." Zamumlal si pro sebe.
,,Knighte! Ať si kde si vylez!" Fumito začal znovu hulákat. Vítězně jsem se usmála. Venku bylo poustů kaluží. Musela jsem si dávat ať do nějaké nespadnu. Sníh už konečně roztál, ale v dálce jsou vidět bouřkové mraky.
Jestli ho nenajdu dokud nezačne pršet. Zmokne jako slepice a bude mrzutý. Říkala jsme si v hlavě.
Po cestě jsme se ptali různých lidí, ale nikdo ho neviděl.
,,Takhle ho nenajdeme. Víš co? Já půjdu na druhou stranu a ty tam." Chtěla jsem na něj zařvat, ať mi nedává rozkazy, ale uslyšela jsem známý hlas. ,,Prosím, nech mě jít!" Hrklo ve mně a dala jsem se do běhu. Fumito si všiml, že běžím pryč a tak se vydal za mnou.
,,Nech mě být!" ozvala se rána. Zahnula jsem za roh.
Z pohledu Asashi:
V téhle knihovně mají dobré knihy. Nejspíš si pučím další.
S velkou hromadou knih jsem kráčela po chodbě. Jen tak tak jsem přes ně viděla. Studenti mi uhýbali a dávali pozor ať do mě nedrknou. Vděčně jsem se na ně usmívala.
Stála jsem přede dveřmi knihovny, ale nevěděla si rady jak otevřít. Ani jsem nevěděla jak zaklepat. Rozhlédla jsem se, ale nikdo nikde nebyl. Povzdechla jsem si a chystala se je položit na zem.
,,Počkej otevřu ti" Ozval se zvuk otevírajících dveří.
,,Moc ti děkuji. Zachránil si mě" Vešla jsem dovnitř, aniž bych se podívala na tu osobu.
Knížky jsem dala knihovnici a šla si dívat po dalších. Projížděla jsem názvy. Pak se vedle mě někdo objevil. Nadskočila jsem.
,,Iruko! To mi nedělej" Zasmála jsem se. Zakřenil se na mě. ,,Co tu děláš?" Zeptala jsem se ho. Moc mi nepřipadal jako čtenář... Tak mě to zajímalo.
,,Jaké co tu děláš? Pře chvíli jsem ti otevřel dveře a tak mě zajímalo, jestli nebudeš chtít zase pomoc" Cítila jsem jak jsem zamrzala.
,,To jsi byl ty?" ukázala jsem na něj prstem. Přikývly. ,,Tak to děkuji" Poděkovala jsem mu znovu. ,,Je mi ctí" Ze srandy se mi poklonil. ,,Hej! Klaň se jedině Akage" plácla jsem ho po hlavě. Chytl se za ni a podíval se na mě. Dívali jsme si do očí a poté se rozesmáli. Chtěl mě na oplátku polechtat, ale já mu podkopla nohy.
,,Tak ty takhle jo?" Dala jsem si ruce přes prsa a smála se. Pak jsme si povídali a smáli se. Byla to zábava.
,,Tak mám všechny, myslím, že mi budou stačit."
Iruka se podíval na hromadu knížek. ,,Hmmm... A na jak dlouho?" Podíval se na mě.
Začala jsem počítat na prstech. ,,Tak plus mínus čtyři dny?" Málem mu spadla pusa až k podlaze. ,,No co je?" Zatřepal hlavou. ,,Nic, tak já je vezmu..." Šel ke knížkám.
,,Ne to je dobré. Já si poradím" Chtěla jsem je vzít, ale naše ruce se setkaly. Poté i naše oči. Naše obličeje se začaly přibližovat. Ne tohle není správné, ale.... Zachránilo nás to, že do knihovny vtrhl Aru.
,,Pojďte se mnou. Je to naléhavé...." Zůstali jsme na něj zírat.
Z pohledu Arua:
Pře půl hodinou:
Seděl jsem v pokoji a hrál na mobilu.
,,Takhle ho nenajdeme. Víš co? Já půjdu na druhou stranu a ty tam." Z venku se ozval Fumitův hlas. Vykoukl jsem ven. Vypadalo to, že s Shiro někoho hledají. Rozhodl jsem se jim jít pomoct, ale do náruče mi skočila bílá chlupatá koule. ,,Yuuki!" Zasmál jsem se. Začal příst jako motorka a položila mi hlavičku na hruď. Dívala se na mně modrýma očima. Podrbal jsem ji po hlavě. Něco se mi otřelo o nohy.
,,Knighte? Co ty tu?" Už mi došlo koho hledají. ,,Ach jo. Knighte..." Zasmál jsem se. Najednou mi začal vyzvánět telefon. Zvedl jsem ho.
,,Ano?" Drbal jsem Knighta za ušima. ,,Aru je to zlý! Já... Já..." Shiro zněla hodně vystrašeně. ,,Shiro klídek. Nadechni se a pověz mi co se děje" Shiro mě poslechla. Bez zaváhání jsem vyběhl z pokoje.
Z pohledu Katany:
,,Katano!" otočila jsem se. Ke mně běželi Aru, Asashi a Iruka. ,,Ahoj, co se děje?" zeptala jsem se. ,,Je to zlý!" Málem jsem omdlela když mi řekli co se děje.

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 10- Záchrana

23. prosince 2015 v 22:08 | Alida
Z neznámého pohledu:
Když se na to tak podívám, tak to všechno začalo v téhle době. Nechápu jak mi to nemohlo dojít. Kvůli mě je ona pryč.... Nedokážu si to odpustit. Nechápu jak se na mě může dívat a milovat mě. Ona byla jeho rodina. Takže to nedokážu pochopit. Kéž bych se tehdy rozhodla jinak....
Z pohledu Katany:
Shiro nám řekla vše co viděla.
Když skončila, koukali jsme na ni s otevřenou pusou.
Bylo to něco podobného jako se stalo mě. Chtěla jsem něco říct, ale jako by mně někdo praštil do břicha. Musela jsem mlčet.
,,Nevěříte mi?" Shiro se na nás podívala štěněčíma očima.
,,No nevím co si o tom mám myslet. Ale jak tě znám, ty by jsi na nám nelhala? Ne?" Akage se ozvala jako první. Shiro přikývla. Zase bylo ticho.
Fumito to ticho přerušil. ,,No.... Já ti samozřejmě, jako tvůj velký bratr, věřím. Ale nemůžeme tu sedět jak trubky, příští týden jsou zkoušky musíme se učit." Všichni souhlasili.
Vytáhli jsme učebnice a začali se učit. ,,Musím si pro něco zajít" ohlásila Akage a zmizela za dveřmi.
Z pohledu Akage:
Když jsem zavřela dveře, opřela jsem se o ně.
Před hodinou jsme se všichni strachovali o Shiro. Teď se všichni chovají jako by se nic nestalo.
Usmála jsem se. Takhle je to v pořádku. Mám na nich ráda, že si dokáží udržet srandu za každých okolností. Rukama jsem se trošku odrazila ode dveří. Otočila se a vydala se do svého pokoje. Vyhrabala jsem svoje poznámky a šla zpátky za ostatními.
,,Hej ty!" zastavil mě cizí hlas. Otočila jsem se. Stál tam cizí muž.
,,Můžu vám pomoct?" zeptala jsem se. ,,Ano. Prosím, kde se tu nachází kabinet ředitele?" ,,No musíte vyjít z téhle budovy a jít rovně, poté doprava a po schodech nahoru. Kabinet je v druhém patře." Mile jsem se usmála. ,,Děkuji" poté se otočil a odešel. Zahnul za roh a byl pryč.
Zajímá mě kdo to je? Pokrčila jsem rameny. Otočila se a uviděla, že se pár metrů od mně, opírá nějaký člověk. Zaostřila jsem pohled. Byl to ten nový kluk. Yukito Taida mám pocit. Řekla jsem si v duchu.
Raději jsem si ho nevšímala. Podle toho jak se chová jeho sestra, on je určitě stejné číslo. Málem jsem kolem něj úspěšně prošla.... Málem....
,,Ahoj! Ty jsi Akage že?" Zastavila jsem se a podívala se na něj. ,,Jo. Potřebuješ něco?" Zeptala jsem se rychle, ať to mám za sebou.
,,Jo, pořebuji s něčím pomoct, ale nemůžu to říct nahlas. Můžeš jít blíž?" Naznačil prstem ať se přiblížím. V duchu jsem si povzdechla a přišla blíže.
,,No c-" Chytil mě za zápěstí a přimáčkl ke stěně. Poté mi dal ruku přes ústa. ,,Jak bláhové" zasmál se tak trochu hystericky. ,,Ženská mysl se dá tak lehko oklamat." Naklonil se ke mě. Nevěděla jsem co dělat. Co se mnou chce dělat? Mysl mi zčernala. Vůbec nemůžu jasně uvažovat. Co bych měla udělat?
,, Teď půjdeš se mnou..." Dal mi ruce za záda a pořád držel pusu.
Pomalu jsme někam šli. Nohy jsem měla jak ze dřeva.
,,Hej! Pusť ji!" Uslyšela jsem hlas. Yukito se otočila a pak odletěl o pár metrů pryč.
Když jsem byla volná spadla jsem na zem a sedla si na zadek. Měla jsem vyvalené oči. Vůbec jsem se nemohla vzpamatovat.
,,Akage? Hej Akage!" Slabý hlásek se mnou vůbec nehnul. ,,Akage!!!" Trhla jsem sebou a vzhlédla. Oči jsem měla furt vyvalené šokem. Jak? Jak? Proč? Vůbec jsem se nemohla vzpamatovat.
,,Akage?" Cítila jsem jak mi někdo zacloumal rameny. Konečně se mi rozjasnila mysl. Začala jsem vnímat vše. Zvuky, pachy a .... Fumita? Co ten tu? Všimla jsem si, že se třesu.
,,F...Fu-mito?" Vykoktala jsem ze sebe jen tak tak. ,,Ty! Jak se opovažuješ." Yukito se ozval. Měl na tváři rudý flek, který si třel rukou.
Fumito se zamračil a kolem něj se objevila strašná aura, že jsem se začala i více třást. ,,TY! Jak se opovažuješ! Měl bych tě zmlátit do bezvědomí!"
Fumito vstal a ruce měl sevřené v pěsti. ,,Vy! Ty i tvá sestra od té doby co tu jste. Jsou jenom problémy!" Fumito udělal jeden krok do předu. Yukito ucouvl dozadu. Vypadal hodně vyděšeně. Rychle jsem ho chytla za zápěstí. ,,Nech ho! On za to nestojí!" Nechtěla jsem vidět už žádně další násilí.
Fumito se uvolnil a podíval se na mě. Křivě se usmál a pak střelil znovu pohledem po Yukitovi. ,,Vypadni!" Yukito se otočil a vzal nohy na ramena. Fumito se znovu podíval na mě.
,,Jsi celá? Nechápu co si to ten parchant dovolil." Zase se trochu naštval, ale pak si oddechl.
,,Pojď půjdeme za ostatníma." Pomohl mi na nohy a šli za ostatníma. ,
,A kde jsi se tu vzal?" Fumito se na mě s úsměvem podíval. ,,No dlouho ses nevracela tak jsem se šel podívat. Iruka tam cosi beznadějně vysvětloval mé sestře..."Zasmál se. Musela jsem se taky usmát.
,,Aha, chápu. Jo a děkuji" Mávl jen nad tím rukou.
Z pohledu Shiro:
Bráška s Akage nám vyprávěli o tom, jak nakopali Yukitovi zadek. Málem jsem se udusila smíchy, když předváděl jak se tvářil. Všichni jsme se smáli. Akage byla ještě trochu mimo, ale už se trošku vracela do reality.
Najednou se mi do zad opřel chladný vítr. Chtěla jsem zavřít okno, ale v hlavě se mi ozval hlas. Vše je falešné. Mezi vámi je někdo kdo do světa živých nepatří. Celou mě zamrazilo. Podívala jsem se na nebe.
Po chladném vánku nezbylo nic. ,,Děje se něco?" Na rameni jsem ucítila teplou ruku. ,,Ne to nic?" Usmála jsem se na Arua. Zavřela jsem okno a podívala se na ostatní. Všichni dělali blbosti. Asashi se mohla smíchy udusit. A Katana s Akage se díky tomu ještě více smáli. Musela jsem se taky rozesmát na celé kolo.
Z neznámého pohledu:
Kéž bych tehdy tušila, že toto bude naposledy co ji uvidím takhle se smát. Pořád přemýšlím nad tím, proč jsem ji nechala. Proč se ke mě otočila zády a já to jenom takhle nechala. Kéž bych se rozhodla jinak. V této době to vše začalo. Období, které ničilo nás všechny. Pomalu, ale jistě nás ničilo.


Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 9- Déšť

23. prosince 2015 v 22:01 | Alida
Z pohledu Katany:
V noci, díky bohu, nás nikdo nehledal. Když jsem otevřela oči. Sluneční paprsky ozařovaly místnost rozhlédla jsem se. Oči mi padly na tělo ležící vedle mě. Pousmála jsem se. Natáhla jsem ruku. Položila jsem ji na jeho tvář.
Vzpomínám si, že jsem ho viděla jenom jednou spát. A to když jsem byla duch. Přidal mi strašně roztomilý.
Naklonila jsem se nad něj. Otevřel oči, lekla jsem se a zkameněla. Když se už úplně probral, překvapila jsem ho. Ale usmál se tím svým úsměvem a já cítila jak taju.
,,Ohayo" Zašeptal. ,,O-ohayo" Vykoktala jsem ze sebe.
Po chvíli dorazili ostatní. Museli jsme se rychle zabalit.
Neprohodili jsme moc slov. A Shiro mi připadla nějaká divná.
Za chvíli jsme seděli v autobuse. Akage, Iruka a Asashi o něčem vášnivě diskutovali. Aru koukal z okna a Shiro taky tak. Ptali jsme se Arua co se stalo. Ale nechtěl to probírat.
Když jsme dojeli zpět do školy. Shiro vystřelila z autobusu směrem k ubytovnám a tam zmizela. Já musela jít za mamkou. Takže jsme se všichni rozdělili.
Z pohledu Akage:
Když jsem si vybavila věci. Šla jsem se projít po škole. Začínalo jaro, všude roztával sníh.
Strašně mě zajímalo co se stalo Shiro. Byla nějaká skleslá a s nikým nemluvila. Měla bych se ji zeptat. Ale až za chvíli. ,,Akage-chaaan!" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se.
,,Reiki-san. Potřebuješ něco?" Reiki Sai. Můj bývalý přítel. Z té doby, než mě Katana změnila.
,,Akage-chan, vrať se ke mě" řekl rázně. Hrklo ve mě. Omluvně jsem se mu podívala do očí. ,,Já mám přítele, takže ne" omluvně jsem se usmála.
Podíval se dolů. Asi jsem mu ublížila. Chtěla jsem ho uklidnit. Ale zvedl pohled. Zamračil se na mě a v očích měl vztek. ,,Jsem lepší než ten ,Iruka' nebo jak se jmenuje.' Přišel blíže a naklonil se ke mě.
Snažila jsem se jej odstrčit, ale nedal se. Říkala jsem mu ať odejde. Nechtěl. Čekala jsem na pomoc, ale nikdo tu nebyl. Moje záchrana se objevila, ve chvíli kdy jsem to nejméně čekala.
,,Nech ji být." ozval se naštvaný hlas. Všechno se odehrálo jako by zpomaleně. Někdo mě odtáhl pryč. A praštil Reika do obličeje, až spadl. Podívala jsem se na svého zachránce. Překvapením jsem zalapala po dechu.
,,Fumito!" řekla jsem. Otočil se na mě a usmál. ,,Jo, Akage. Neboj vše je v pořádku." usmál se na mě. Cítila jsem zvláštní pocit. Nedokázala jsem jej popsat.
Fumito se otočil zpátky na Reika. Jeho pohled se změnil. ,,Vypadni a nikdy už na ni nešahej." Byl naštvaný a to pořádně. Úplně z něj vyzařovala zloba. Reiko vstal a uchechtl se. Nakonec, ale odešel.
,,Sakra!" nadával Fumito. Přišel blíže ke mě. ,,Jsi v pořádku?" Už byl zase ten starostlivý Fumito jakého znám. Přikývla jsem. Oddech si.
,,A co po tobě chtěl?" v jeho hlase se zase ozval vztek, ale přešlo to. ,,Nechci o tom mluvit" uhnula jsem mu pohledem. Pochopil a dál se nevyptával. Pověděla jsem mu, že jsem se procházela, než mě Reiki začal otravovat. Navrhl, že bych mohla v procházce pokračovat. Souhlasila jsem. Alespoň se uklidním.
Šel se mnou. Povídali jsme si o všem možném. Procházeli jsme se asi 15 minut. Než nás někdo vyrušil.
,,Kasaia-san!" ozvalo se za námi. Otočili jsme se. Byl tam nějaký kluk, nejspíš prvňák. ,,Co potřebuješ?" zeptal se ho. ,,Trenér chce s tebou mluvit." Fumito přikývl, že rozumí. ,,Tak zatím Akage." zamával mi.
Kývla jsem na něj. Otočila jsem se, ale nedošlo mi, že jsou tam schody. Špatně jsem stoupla a nechytla rovnováhu.
Před pádem mě zachránily silné paže. Už po druhé mi pomohl. ,,Děkuji" poděkovala jsem, když jsem se postavila. Mávl rukou a odešel. Přitiskla jsem si ruku k hrudi, znovu jsem měla ten pocit.
Podívala jsem se na nebe. Slunce se schovalo za šedé mraky. Ve vzduchu byl pach deště.
,,Akage!" otočila jsem se. ,,Konečně jsem někoho našel" popadal dech.
,,Co se děje Aru?" zeptala jsem se. ,,Shiro, ona... Ona zmizela!" projel mnou strach. Na nebi se objevil záblesk blesku.
Z pohledu Katany:
Mamka mě poprosila, jestli bych jí nepomohla rozdělit nějaké papíry. S radostí jsem souhlasila.
Seděla jsem u stolu a rovnala papíry podle abecedy. Mamka mezitím něco psala na papír. Bylo tu příjemné ticho, až do chvíle...
,Nedokážeš mě ignorovat.' rychle jsem zatřásla hlavou. Hlas i její přítomnost zmizela.Ale.....
,,Musím si zajít na záchod" řekla jsem mamce. Ta mávla rukou. Na záchodě jsem se postavila před zrcadlo.
,,Dobře, co chceš?" řekla jsem otráveně. Za mnou se objevil stín. Poté se tam zhmotnilo neviditelné tělo.
,,Chci ti něco ukázat" Naznačila ať jdu za ní. Následovala jsem ji. Zastavila se u stěny a naznačila, ať se podívám za roh. To co jsem viděla, mě naštvalo, ale hlavně hodně bolelo. Nozomi a Fumito stáli u sebe. Problém byl, že až moc blízko. Schovala jsem se za roh. Stěží jsem dýchala.
Zavřela jsem oči a chtěl se tam podívat znovu, jenomže mi zazvonil mobil. Rychle jsem ho zvedla. Koutkem oka jsem zahlédla, že se na mě Fumito dívá. Byl vyděšený. Nechala jsem ho.
,,Prosím?" řekla jsem do sluchátka. To co Akage řekla.mě vyděsilo. Řekla jsem, že ji pomůžu. Zavěsila jsem telefon. Nozomi mezi tím někam odplula.
,,Kat, já..." začal Fumito. ,,Ticho. Shiro zmizela, musíme ji najít" otočila jsem se a už se na něj nepodívala.
Z pohledu Asashi:
Rozhodla jsem se zajít do knihovny. Byl tu ale jeden problém. Nevěděla jsem kde se nachází... Bezmocně jsem bloudila po školním pozemku. Nakonec jsem poraženě usedla na lavičku. Vzdychla jsem. To je poprvé, co nemůžu najít knihovnu. ,,Hledáš něco?" vzhlédla jsem. Byl tam Iruka.
,,Knihovnu" řekla jsem sklesle. ,,Tak já tě tam zavedu." Řekl s úsměvem. Rozzářil se mi obličej. ,,Děkuji!!!" S radostí jsem mu poděkovala. Naznačil ať ho následuji.
Cestou jsme spolu moc nemluvili. Zahnuli jsme za roh. Moje oči padly na dveře s nápisem ,knihovna'.
Chtěla jsem poděkovat. Ale na obloze se objevil záblesk blesku. Poté rána. Nadskočila jsem a chytla se jeho paže.
,,Ty se bojíš blesků?" zeptal se.
Když jsem chtěla odpověďet, zazvonil mi mobil. Rychle jsem ho zvedla. ,,Ano?" řekla jsem. Ze sluchátka se ozval vyděšený hlas. Patřil Akage. ,,Shiro zmizela! Aru je tu se mnou. Musíme ji najít!" zmocnila se jí panika.
,,Uklidni se. Iruka je tu se mnou taky budeme hledat. A ty nepanikař!" přikázala jsem ji. ,,Dobře" poté zavěsila. Podívala jsem se na Iruku.
Vypadal že je zmatený. ,,Shiro se ztratila. Musíme ji najít" přikývl.
Hledali jsme po celé škole. Nikdo ji neviděl.
,,Co budeme dělat?" zeptal se Iruka. ,,Na parkovišti jsme ještě nehledali." navrhla jsem.
Vydali jsme se tam. Ale dokonce i tam nebyla.
,,Možná bude na druhé straně parkoviště. Půjdu se tam podívat." rozběhla jsem se tím směrem. Když jsem přecházela cestu. Ozvalo se troubení. Otočila jsem se tím směrem. Ke mě se přibližoval nějaký šílenec ve sporťáku. Cítila jsem, jak jsem hrůzou zkameněla. Moje nohy se nedokázaly pohnout.
Z cesty mě odtáhl Iruka. Přitáhl si mě do náruče a odskočil stranou. Spadli jsme na zem. No já spíše na něj. ,,De****il" nadával.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se. ,,Jo, děkuji" řekla jsem. Postavil se a mi pomohl na nohy. V obličeji měl úlevu. Počkat.... Nestalo se to už někdy? Rychle jsem tu myšlenku zahnala.
,,Mori-san?" otočila jsem se. Byly tam nějaké dívky. ,,Ano?" usmála jsem se na ně.
,,Jestli hledáte Kasaiu-san. Tak tu jsme viděli vycházet do lesa" řekla jedna ta druhá přikyvovala. ,,Děkujeme." přikývli a odešly.
,,Musíme to říct ostatním" řekl Iruka. Vytáhla jsem telefon.
Z pohledu Katany:
Sešli jsme se u místa, kde naposledy viděli Shiro. Vešli jsme cestičkou do lesa. Pak jsme se rozdělili.
,,Kat...." promluvil na mě Fumito. ,,Teď musíme najít Shiro, pak budeme řešit nás" ani jsem se na něj nepodívala. Neodpověděl. Z nebe začali padat kapky deště.
Z pohledu Shiro:
Déšť mi máčel vlasy a oblečení. Bylo mi to jedno. Něco mě volalo. A já to musela následovat. Najednou jsem pocítila, jak mi ochabují svaly. Svalila jsem se na chladnou zem. Najednou bylo všude ticho. Něco se dotklo mých vlasů.
,Tvá kamarádka je v nebezpečí. Ta druhá se jen tak nevzdá. Doufejme, že už není pozdě.' koutkem oka jsem zahlédla příjemný úsměv. Poté jsem zavřela oči. Její přítomnost zmizela.
,,Shiro,Shiro...." někdo mě volal. Otevřela jsem oči. Aru se nade mnou skláněl. Chvíli trvalo, než mě mé svaly poslechly. Rychle jsem ho objala kolem krku. Chvíli trvalo, než zareagoval. Poté mě, ale taky objal. Cítila jsem jak mi tečou slzy po tváři.
,,Gomene, Aru.... Honto gomen." začala jsem na plno brečet. Cítila jsem jak mě někdo objal ze zadu. Do obličeje mě zašimraly krátké zrzavé vlasy.
,,Akage..." Zašeptala jsem. ,,Vše je v pořádku." pohladila mě po vlasech. Mám pocit, že ten dotek jsem už zažila. ,,Shiro!" ozvalo se. Vzhlédla.
,,Bráško..." zafňukala jsem. Vstala jsem a objala ho.
Z pohledu Katany:
Jsem tak ráda, že ke v pořádku. Celí promočení jsme se vydali zpět do školy. Shiro se opírala o Arua. Byla celá zesláblá. ,,Kat" promluvil na mě Fumito.
,,Víš, Fumito. Já ti věřím. Důkaz toho mám tady na ruce." zvedla jsem ruku a na ní se zaleskl modrý kamínek. Fumito si oddechl a chytl mě kolem pasu.

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 8- Vidina

23. prosince 2015 v 21:48 | Alida
Z pohledu Katany:
,,Nechceš se mnou chodit?" Zopakovala svou otázku.
Udělala jsem jeden krok dozadu. Fumito mlčel. Ve tváři měl vyděšený výraz. Nozomi se k němu přiblížila, jejich obličeje byly tak blízko... Tohle jsem nechtěla vidět.
Otočila jsem se a rozběhla se pryč. Za sebou jsem slyšela jak na mě Fumito řve. Nereagovala jsem, běžela jsem dál. Zastavila jsem se někde na mítině. Sedla jsem si pod strom. Vál jarní vánek a poblíž byl slyšet šum vody.
Zavřela jsem oči a přehrála si co se teď stalo.
,,Jak to, že nereagoval?" Šeptala jsem si pro sebe. Chytla jse se za nohy a opřela si hlavu o kolena. Nevěděla jsem co dělat... Brečet? Smát se? Brečet z toho, že nic neřekl? Smát se, protože jsem tušila, že nám to tak dlouho nevydrží? Nakonec jsem neudělala ani jedno. Opřela jsem se hlavou o kmen stromu a vydechla páru. Koukala jsem bezmyšlenkovitě na nebe.
,,Lidi dokážou zomit srdce, že?" Uslyšela jsem vedle sebe hlas. Cukla jsem sebou a podívala se tím směrem. Vyvalila jsem oči, byl tam ten duch. Otevírala jsem pusu, že zakřičím, ale zakryla mi ji. ,,Nekřič, nic ti neudělám." Pusu jsem zavřela a koukala na ni.
Po chvilce jsem se uklidnila úplně. Povolila jsem svaly a uvolnila se.
,,Lidská důvěra je křehká..." řekla jemným hláskem. ,,Asi máš pravdu" Mluvila jsem s ní, jako bychom se znali celá léta. ,,Co budeš dělat?" zeptala se. ,,Nevím. Co bych měla udělat?" Otočila jsem k ní hlavu. Dívenka vstala a podala mi ruku. ,,Pojď" řekla. Vzala jsem ji za ručku a ona mě zavedla směrem do lesa.
Po chvilce jsme došli k ubytovně. Zastavila se a naznačila mi ať se schovám za strom. Pak ukázala na verandu. Zvědavě jsem se tam podívala. Byl tam Fumito. Měl skloněnou hlavu. Z toho pohledu mě bolelo u srdce. Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale ta dívenka mě zastavila. Zavrtěla nesouhlasně hlavou. Naznačila mi ať se k ní nakloním. Sehnula jsem se. ,,A teď... Je řada na tobě..." Nepochopila jsem co tím myslí. Než jsem se jí stačila zeptat, ztratila jsem vědomí....
Z pohledu Fumita:
Nozomi se ke mě naklonila blíže. Jako by mi zamrzla pusa. Nedokázal jsem nic říct. Z mého transu mě vytrhly běžící kroky. Podíval jsem se tím směrem. Katana běžela pryč.
,,,Katano, počkej!" zavolal jsem na ni. Neotočila se, ani nezastavila. Vytrhl jsem se Nozomi. ,,Promiň, ale já mám přítelkyni" Ozval se dětský smích.
Rychle jsem zatřepal hlavou. A rozběhl se tím směrem co Katana. Ale nemohl jsem ji najít. Nakonec jsem se posadil na verandu a svěsil hlavu. Jak se to takhle může pokazit? Jak? Kde jsi Katano?
Z lesa se ozvalo šustění. Otočil jsem se tam. K mému překvapení od tama vyšla Katana. Vyskočil jsem na nohy a přiběhl k ní. Měla svěšenou hlavu.
,,Katano, já...." Zvedla ke mě modré oči. Byla to jako rána, byl v ní takový chlad, že jsem cítil jak vzduch chladne. ,,Katano...?" Polkl jsem na sucho. Usmála se. ,,Tak co?" zeptala se chladným hlasem. Nevěděl jsem co myslí. Po chvíli mi to docvaklo. ,,Samozřejmě, že jsem ji odmítl!" řekl jsem ji.
Katana se ani nehla. Pořád se tvářila chladně. Čekal jsem, že něco řekne. Ale nic. Prošla kolem mě a vešla do ubytovny. Šel jsem rychle za ní. ,,Co se stalo?" zeptal jsem se jí. Nic neříkala.
Vešla do svého pokoje. Akage ani nikdo jiný tam nebyl. Asi šli na tu večerní hru.
Katana se posadila na zem a zavřela oči. Zůstal jsem stát ve dveřích. Po chvilce se na mě podívala.
,,Co ty tu ještě chceš?" její hlas byl tak jiný. Zavřel jsem dveře a posadil se před ní. Nespouštěla ze mě pohled. ,,Katano..." Natáhl jsem k ní ruku. Odrazila ji pryč. ,,Nešahej na mě!" Byla to jako facka. Podívala se na mě. ,,Už nikdy! Nenavidím tě!" řvala na mě. Bylo mi hrozně. Chtěl jsem něco říct. Ale ona mě nenechala.
,,Odejdi!" řvala na mě. Nehnul jsem se. ,,Jdi pryč!" Stále jsem se nehl. ,,Vypadni!" Napřáhla se. Chyti jsem ji za ruku. ,,Kat!" Už si nevzpomínám, kdy jsem ji takhle oslovil. Ale zastavilo ji to. Přitiskl jsem si ji k sobě a pevně ji objal. Cítil jsem jak ztuhla. ,,Co se to s tebou děje?" stišil jsem hlas. Mlčela.
,,Kat." Oslovil jsem ji jemně. Cítil jsem jak se v mém objetí trošku uvolnila. ,,Gomene...Nevím co se to stalo" Fňukala a měla na krajíčku. ,,To je v pořádku jsem tady." Zašeptal jsem ji do ucha.
,,Takž si ji odmítl?" V jejím hlase byl slyšet strach. ,,Jo." Odtáhl jsem ji od sebe, abych se jí mohl podívat do očí.
,,Miluji jenom tebe. Nikoho jiného. Na to nezapomeň" Usmála se tím milým úsměvem. ,,Jo, děkuji ti. Já tě taky miluji" Natáhla jsem se k němu, naše rty se začaly přibližovat. V tom polibku byl život a touha. Tak dlouho jsme k sobě, byli přitahováni, ale já idiot jsem si toho nevšiml....
Z pohledu Shiro:
Viděla jsem jak bráška běží za Katanou. Chtěla jsem ji taky hledat, ale Aru mě zastavil. ,,Musejí si to vyřídit." Dívala jsem se tím směrem.
Začala večerní hra. Spíše to bylo povidání u táboraku a hraní písniček. Katana ani bráška se nevrátili. Smutně jsem si povzdechla.
,,Děje se něco?" Zeptal se mě Aru. ,,Nic, jenom...." Objal mě jednou rukou a přitáhl k sobě. ,,Jsou v pořádku" Zašeptal. ,,Jo, máš pravdu" Nechala jsem se kolébat v náručí.
Do té doby, než jsem znovu slyšela ty hlasy. Lekla jsem se převrátila se do zadu.
Aru se na mě vyděšeně podíval. Hlasy mi něco šeptaly. Prokletí, dívka, konec. Tohle se mi ozývalo v hlavě. Chytla jsem se za hlavu.
,,Přestaňte" zašeptala jsem hlasem. Aru se ke mě naklonil a volal mé jméno. Viděla jsem i své spolužáky. Pak jsem jenom cítila jak mě Aru bere do náručí a nese někam pryč. Došli jsme na menší ošetřovnu tam mě položil na postel. Poté jsem ztratila vědomí.
Z pohledu Katany:
Políbili jsme se. Zahřálo mě u srdce. Nevím co se před tím stalo, ale bylo to pryč. Cítila jsem jak se na mě Fumito začal tisknout. Pomalu jsem si doléhala na podlahu. Zmáčkla jsem mu košili. ,,Ne..." řekla jsem mezi polibky.
Odtáhl se ode mě. ,,Promiň" zašeptal. ,,To nic" řekla jsem trochu nervózně.
,,Katano?" ozal se jeho hlas. ,,Hmmm?" otočila jsem se k němu.
,,Vezmeš si mě?" řekl. Celá jsem zrudla.
,,Víš škola za rok končí a tak jsem myslel...." ,,Jo" skočila jsem mu do řeči. Vyvalil oči, ale potom se usmál.
Zašmátral po kalhotách a vyndal malý prstýnek s modrým kamínkem. Nasadil mi ho na ruku.
Usmála jsem se na něj. Jemně mě objala a mi si lehli na podlahu. Propletli jsem si prsty. Něžně mě políbil na čelo. ,,Měli bychom se vyspat" zašeptal.
Přikývla jsem a zavřela oči. Slyšela jsem jak se natáhl pro deku a přikryl nás. Rukou jsem se chytla jeho košile a zavřela oči.
Z pohledu Akage:
Nevěděla jsem co se děje, ale vypadalo to, že Aru někam odnáší Shiro.
Drkla jsem Asashi do ramene. Podívala se na mě. Ukázala jsem tím směrem.
,,Neměli bychom jít za nimi?" zeptala jsem se jí. ,,Je s ní Aru, takže bude v pořádku" Položila mi ruku na rameno.
Nejdřív se nevrátí ani Katana, ani Fumito a teď tohle? Bylo to k neuvěření...
Z pohledu Shiro:
Probrala jsem se. První co jsem cítila byla ostrá bolest v hlavě.
,,Shiro!" Uslyšela jsem vedle sebe hlas. Bylo to, jako by mi někdo do hlavy vrazil kolík.
,,Ticho!" zařvala jsem dříve, něž jsem si to uvědomila.
Posadila jsem se a stále se držela za hlavu. Podívala jsem se po očku na tu osobu. Aru vypadal překvapeně, ale byl rád, že jsem vzhůru. Položil mi ruku na záda.
,,Co se to tam stalo?" zeptal se mě potichu. Zavrtěla jsem hlavou. Před očima jsem měla rozmazaný obraz. Prokletí, dívka, konec. Zatočil se mi celý svět. Dopadla jsem zpátky do postele.
,,Co se to ksakru děje!" zasyčela jsem bolestí. Aru mě chytl za ruku. Jako by do mě něco strčilo vyvlékla jsem se mu. A ztratila vědomí.
Z prázdnoty se ozval pláč. Objevilo se jasné světlo.
Co se to sakra děje? Hrála mi v hlavě ta a samá otázka. Objevila se nějaká místnost. No nebyla to místnost, stěny byly poničené a něco tu strašně páchlo. Rozhlédla jsem se, nikde nikdo.
Prokletí, dívka, konec. Tohle jsou slova osudu. Ozval se mi v hlavě hlas.
Ozvala se rána. Otočila jsem se. Byl tam Aru, ale... Byl celý od krve a v očích měl prázdnotu. Chtěla jsem zaječet, ale než jsem stačila cokoliv stačila udělat vše zmizelo.
Tohle je osud.... Ozval se ještě hlas. Rychle jsem se nadechla. Bolest hlavy zmizela. Co to mělo znamenat? Trošku se mi nadzvedl žaludek, ale přešlo to.
,,Jsi v pořádku?" Ozval se vedle mě hlas. Podívala jsem se tam. Aru se na mě usmíval. Podívala jsem se na své ruce a zklopila pohled.
,,Odejdi" řekla jsem. Teď jsem potřebovala být sama.
,,Co?" nechápal. ,,Prostě jdi pryč" Bolelo mě to, ale musela jsem to říct. ,,Shiro..." řekl jemně. ,,Vypadni odsuď! Nechci tě vidět!" zaječela jsem.
Chvíli seděl, ale poté vstal. Ozvalo se zaklapnutí dveří. Podívala jsem se tím směrem. Na tváři jsem měla smutný pohle. Prokletí, dívka, konec. Tohle jsou slova osudu. Sice nevěřím na nadpřirozeno, ale tohle bylo tak
skutečné.... Nevím co to znamenalo. To nás čeká konec světa? Nevím.... Musím na to přijít co nejdříve.

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 7- Karaoke

23. prosince 2015 v 21:30 | Alida
Z pohledu Katany:
Jak je to možné?
,,Jak je to možné?" Zopakovala Akage jako kdyby mi četla myšlenky. ,,Nevím..." Stoupla jsem si před zrcadlo a nevěřila svým očím. Vždyť to není tak dávno.
Vezmu si svůj, teď strašně dlouhý, pramen vlasů. Sjel mi po dlani.
,,To tak moc narostly přes noc? To není tak moc dlouho co jsem si je stříhala." Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a znovu jsem se podívala na svůj odraz.
Jak? Pak mi před obličejem probleskl obrázek, té malé holčičky. Včera jsem ji potkala dvakrát a Fumito jednou. Já ji viděla v tom labyrintu kde jsme se ztratili.
,,No, ale stříhat si je asi nebudu" Akage přikývla. ,,D-dobré ráno..." Shiro se konečně vyhrabala z postele. Měla na hlavě vrabčí hnízdo a zívala si.
Pak zaostřila pohled na nás. Chvilinku koukala jako na zjevení. Měla v obličeji takový ten výraz, že ještě není úplně při smyslech. Poté sebou cukla. ,,Cože? Katano tv-tvoje v-v-vlasy..." Ukazovala na mě a prst se jí třásl.
,,Já vím je to divné" Pokrčila jsem rameny. ,,Raději půjdeme na snídani" Navrhla Akage.
Po pár minutách jsme se vydali do jídelny. Vlasy jsem si sepnula do culíku, ale i tak byly pořád strašně dlouhé. Byla jsem nervozní, ale lidi nijak nereagovali.
Chtěla jsem si oddechnout, když mi něco dalo ruku kolem pasu a já vyjekla. V té chvíli se na nás pár lidi podívalo. Jenom se nervózně zasmáli a šli si dál.
,,Ohayo" Ozval se mi u ucha Fumito. Jeho hlas byl plný energie. Teď se choval trošku jako Shiro.
,,O-ohayo" zakoktala jsem. Podívala jsem se mu do očí. Usmíval se od ucha k uchu. Taky jsem se pousmála. Pak, ale jeho úsměv zmizel.
,,Co to máš s vlasy" Vzal si pramen do rukou a prohlížel si ho. ,,Nevím, ráno jsem se probrala a už byli takhle dlouhé" vysvětlila jsem. ,,Možná to souvisí s tou dívenkou..." Zašeptala jsem. Fumito se tvářil, že si to taky myslí.
,,O čem si to povídáte? Pojďte vy dvě hrdličky" Smála se Shiro a mávala na na nás. Fumito mi nechal ruku kolem pasu a my se vydali do jídelny. Bylo tam hodně lidí a spousta z nich ještě byla ospalá.
,,Dneska máme volno. Co budeme dělat?" Zeptala se Shiro. Zamyslela jsem se a ostatní taky. ,,Tu jste!" Ozvala se Asashi. ,,Nechali jste mě tam spát" smála se.
Sakra, úplně jsem na ni zapomněla. Akage se ji začínala omlouvat, ale ta jenom mávla rukou.
,,Ahoj, Katano" Ozval se známý ženský hlas. ,,Mami!" Otočila jsem se na ni. Trošku se začervenala, nebyla na to zvyklá, že ji tak oslovuji.
Posadila se k nám. ,,Máte něco v plánu?" zeptala se a nabrala si lžičku ovesných vloček. Všichni jsme zavrtěli hlavou, že ne.
,,No tak, pár lidí jde na Karaoke a já jdu jako dozor. Chcete jít s námi?" Zeptala jsem. ,,Jasně! Chci už konečně slyšet Katanu jak zpíva" Shiro vyskočila ze židle a nalepila se na mě, takže já jsem spadla.
Je sice jedno, že jsem spadla, ale spadla jsem Fumitovi přímo do klína.Zrudla jsem jako rajče. On na tom nebyl nijak lépe. Vyskočila jsem na nohy a zakryla si rudé tváře.
,,Manžílci, tady ne!" přikázala Shiro a zasmála se.
Na Karaoke:
Z pohledu Katany:
,,No tak běž a zpívej" Shiro se mě snažila vytlačit ze židle. Já se ale vzpouzela a držela se opěrátka. ,,Ne zpívám falešně!" Křičela jsem po ní. ,,Bráško, pomoc!" Zavolala Shiro. Fumito se zvedl. A chytil mě za pas. Hodila jsem po něm naštvaný pohled. Odnesl mě až před tabuli. Tam jsem se mu vykroutila. ,,Zrádce..." zamumlala jsem. Dal mi pusu na líčko. Zrudla jsem. ,,Hej-" Usmíval se. ,,No tak" Prosil. Poraženě jsem si povzdechla. Začala jsem si vybírat písničku. Vzala mikrofon a začala zpívat.
Všichni začali tleskat. ,,A to říkáš, že zpíváš falešně..." Vrtěla nesouhlasně hlavou Shiro.
Po hodině, venku:
Bylo to divné zpívat přede všemi těmi lidmi, ale nakonec to dopadlo dobře.
Rozhodli jsme se projít po nákupní čtvrti. Moje mamka šla s námi. Zašli jsme do obchodu s oblečením. Kluci vypadali otráveně.
,,Víte co. Netvařte se jako kdyby jsme vás vedli před soud. A běžte si kam chcete." Přikázala jim Shiro. Všichni tři se na sebe podívali a odešli někam pryč.
Začala jsem si prohlížet oblečení. Rozhodla jsem si koupit nějaké nové šaty, ale ten výběr. Ten byl tak velký, že jsem se nemohla rozhodnout.
,,Chceš pomoct?" Zeptala se mě moje mamka. Přikývla jsem na souhlas.
Prohrabovala se v jedné řadě a já v druhé.
,,Ty by ti mohly slušet" Podala mi modré šaty na ramínka a bílým lemováním. Byla dlouhé nad kolena. Kolem pasu byla bíla stužka a sukeň byla skládací.
Vzala jsem si je a podívala se na moji mamku. Usmívala se. Ale poté trochu znervózněla a já taky. Tohle jsou naše první společné nákupy. S mou nevlastní mamkou jsem nikdy dříve nenakupovala, ale byl to krásný pocit.
Šla jsem si je vyzkoušet. Padly mi jako ulité. Otáčela jsem se před jedním zrcadle a dívala se na sebe ze všech stran. Zrovna jsem se prohlížela sukni, když za mnou někdo vešel. Otočila jsem se a zrudla. Stál tam Fumito a vypadal překvapeně.
Poté si všiml jak jsem rudá. ,,S-sluší ti to" Nervózně se drbal na hlavě a díval se na mě po očku. ,,D-díky" zakoktala jsem.
Večer, zpátky na ubytovně:
Z pohledu Katany:
,,Studenti, toto jsou vaši noví spolužáci." řekl jeden učitel. Všichni jsme se podívali tím směrem. Stáli tam nějací dva lidi. Odněkud jsem je znala, ale nemůžu si vzpomenout.
,,Já jsem Nozomi Taida a toto je můj bratr Yukito Taida" představila se dívka s dlouhými zelenými vlasy a nefritovýma očima. Představila tak svého bratra, který vypadal podobně. Došlo mi to a mým spolužákům taky.
,,Ty jsi ta modelka!" Vykřikla nějaká holka. Usmála se a zamávala ji. Dívka se usmála a vypadla šťastně. Nozomi se rozhlédla po všech. Pohled se ji zastavil naším směrem. Vypadala překvapeně.
Přišla k nám blíž. Zajímalo nás co udělá. Ale byla bych radši kdybych to nevěděla. Vzala Fumita za ruce a podívala se na něj svýma zelenýma očima.
,,Páni ty jsi moc hezký. Nechceš se mnou chodit?" Zamrkali jsme. ,,Co????!!!" Vykřikla celá naše skupina. Cítila jsem jak se mi zastavil svět.

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 6- Labyrint

23. prosince 2015 v 21:20 | Alida
Z pohledu Katany:
Školní výlet, nezapomenutelná část dospívání. Celkem jsem se těšila. Jenomže jízda autobusem, byla divná. Byl veliký randál, někteří si pouštěli písničky a jiní si povídali, ale až moc nahlas.
Shiro spala, jako dudek. Nebo to hrála, protože vždy spadla na Fumita a ten se lekl a spadl ne mě. Shiro se jenom šibalsky usmívala.
Uběhly asi dvě hodiny, než jsme dorazili na místo. Ubytování, se nacházelo v lázeňské části. Všude kolem byly hory a příroda. Akage se toho nemohla nabažit. Pobíhala sem a tam, aby vše okoukala. Povídala, že tohle je její první školní výlet. Na základce nejezdila, protože ji matka nepustila. Nebyla k zastavení, no a Asashi se chovala podobně. Když se trochu uklidnili, odnesli jsme si věci na pokoje.
Já, Shiro, Akage a Asashi jsme byli na stejném pokoji. Iruka, Aru a Fumito, byli na druhé straně chodby. Měli jsme i terasu, ze které byl výhled na lesy a hory. Pak nám dali rozchod, ať si prohlídneme okolí, ale ať nechodíme moc daleko, protože se v horách dá snadno zabloudit.
Zamířili jsme do části, kde se nacházel starý chrám. Byl trochu poničený požárem, ale budova stála. Prohlížela jsem si sochy, když Shiro zašla do chrámu.
,,Shiro, tu nemáme co dělat" Vběhli jsme za ní. ,,Ale no tak, trochu odvahy." Polkla jsem a vešla dovnitř, ostatní nás neochotně následovali.
Páni, vevnitř to bylo úžasné. Sice bylo něco trochu poničené a spálené, jenomže ta atmosféra. Byla tu zachovaná svatyně.
,,Počkej, Shiro! Kam to jdeš!" Shiro zalezla do nějaké škvíry. Trochu jsem se přikrčila a šla za ní.
,,Shiro, měli bychom se vrátit" Ozval se Aru, ale Shiro se neozývala.
V dálce se objevila další škvíra. Vyšli jsme do části chrámu, byly tam pavučiny, prach a spadlé trámy. Postupně jsme vylezli z úzké škvíry.
,,Sakra" Ozvala se Akage. ,,Co se děje?" Otočila jsem se na ni. ,,No, asi tu neprojdu....." A zčervenala. Pochopila jsem. ,,Tak se vraťte" Řekla jsem jí. Přikývla a otočila se. Když se ozvalo zapraskání podlahy, ta se rozpadla a Akage s Asashi do ní spadly.
,,Akage! Asashi!" Ozval se Iruka.
,,Musíme je najít" Ozval se Fumito.
Přikývla jsem. Otočila jsem se, ale chyběla tu Shiro. Kam mohla zmizet? Bože, ona se nezmění.
Byly tu dvě chodby, ale kudy se mohla vydat? No zpátky jít nemůžeme, protože je tam díra.
,,Rozdělme se," Ozval se Fumito. ,,Já a Katana půjdeme vpravo, Iruka půjde dolů za Asashi a Akage a ty Aru běž doleva. Sejdeme se venku." Nedalo se nic dělat. Každý se vydal svou cestou. Já a Fumito jsme vešli do chodby a obklopila nás temnota. Nahmatala jsem jeho ruku a stiskla ji, tedy alespoň jsem si myslela, že je jeho....
Z pohledu Iruky:
Díval jsem se do černé díry, jak to asi je hluboké. Ale neviděl jsem nic, nikde nebyl, žádný žebřík, takže jsem to riskl a skočil dolů.
Dopadl jsem do měkkého. Vypadal to jako nějaký sklad povlečení na postele. Zvedl jsem se a rozhlédl se. Nikde nikdo. Vnitřek tu osvětloval západ slunce.
Kam mohly zmizet?
Začal jsem si stoupat na nohy. Koutkem oka jsem, ale zahlédl nějakou skvrnu. Podíval jsem se pořádně. Byla to krev. Začal jsem panikařit. Vedle se válel roztržený potah, takže jedna z nich zavázala tu ránu. Musím je najít a to rychle.
Z pohledu Katany:
Myslela jsem si, že je to jeho ruka, ale..... Byla až moc špinavá a vrásčitá.
Chladné prsty se dotýkali mé ruky. Rychle jsem se té osobě vytrhla a začala utíkat. Fumito někam zmizel a já tu zůstala sama.
Za mnou se ozývaly těžké kroky mého pronásledovatele. Zabočila jsem, vynořila se ulička. Běžela jsem jako o závod. Už mi docházel vzduch, když se objevila moje spása. Byla tu místnost, asi to byl nějaký pokoj. Schovala jsem se za roh a sedla si. Škvírou v prkně jsem zjistila, že se pronásledovatel zastavil. Moc jsem mu neviděla do tváře, ale byl vysoký a shrbený. Srdce mi strachem bušilo. Nedovolila jsem si ani polknout. Po chvilce se pronásledovatel otočil a odešel.
Vydechla jsem si úlevou. Ale moc dlouho to netrvalo, uslyšela jsem jak někdo volá mé jméno. Strachem jsem ztuhla a podívala se tím směrem. Byla to nějaká malá holčička s blonďatými vlasy po ramena a usmívala se na mě. Natáhla ke mě malou ručku. Dostala jsem pocit, že když ji za tu ruku chytnu, tak že budu v bezpečí. Tak proto jsem ji k ní natáhla. Už se naše ruce dělili o milimetr.
Když mě někdo chytl za rameno. Svou nataženou ruku jsem změnila v pěst a praštila toho kdo na mě sáhl. Byla to taková rána až narazil do protilehlé stěny. Dívka se vypařila, už tam nebyla. Zaujala jsem obranný postoj.
Díky Fumitovi jsem se naučila bránit, protože jako malý navštěvoval klub karate. Dostal dokonce černý pásek. Osoba se nehýbala. Přišla jsem blíže.
A k mému překvapení....Byl to Fumito.
,,Fumito!!" Křikla jsem a objala ho kolem krku.
,,Au, sakra. Ty umíš dávat pecky." Zachroptil. ,,Promiň... Teče ti krev!" Vyděsila jsem se.
,,Huh? Co?" Prohlédl se, ale nic nenašel. Z kapsy jsem vytáhla kapesník a položila mu ho na tvář. Vypadal jako omráčený. Zíral na mě.
,,Copak?" Zvedla jsem jedno obočí. ,,Nic... Kam si zmizela?" Zeptal se a postavil se na nohy.
,,Někdo mě sledoval." Vypadal vystrašeně. ,,A jsi v pořádku" Začal mě prohlížet. Přikývla jsem.
,,Jedno je, ale hlavní, nejsme tu sami. Doufám, že jsou ostatní v pořádku..." Přikývl na souhlas a vzal mě za ruku.
Z pohledu Akage:
Šíleně mě bolelo rameno a kotník. Při tom pádu, jsem si rameno málem propíchla a velký kus trámu, který měl ostré konce.
Asahi mi ránu zavázala a podepírala mě, abych si tu nohu ještě nezhoršila. Ona měla štěstí, spadla na hromadu látek. Já dopadla do tvrdého. Snažili jsme se na ostatní zavolat, ale asi nás neslyšeli. Tak jsme se vydali pryč. Každým krokem, jsem cítila, že už nemůžu.
,,Můžeme zastavit?" Zeptala jsem se Asashi. Slyšela jsem jak mám hlas slabý. Přikývla a pomohla mi ať se posadím. Vydechla jsem úlevou a natáhla nohy. Asashi se opřela a zeď a podívala se do tmy. Překřížila si ruce přes hruď a nic neříkala.
Věděla jsem, že vymýšlí plán, jak se odsuď dostaneme. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do tmy. Bylo ticho, strašidelný ticho.
Po chvilce se ozvalo zaskřípání podlahy. Trhla jsem se a otevřela oči. Koukla jsem na Asashi. Taky to slyšela a dívala se tím směrem. Začala jsem se zvedat, ale kotník mě zradil. Spadla jsem na břicho. Asashi rychle zareagovala a pomohla mi na nohy. Znovu se ozvalo zaskřípání, těžké kroky se k nám blížily. Poté se ozval hrubý hlas. ,,Kdo jste?" Ze tmy se vynořili vrásčité a suché ruce. Zamrazilo mě.
,,Musíme utéct. Zvládneš to?" Zašeptala mi Asashi. Přikývla jsem na souhlas. Naraz se otočila a daly se do běhu. No, já jsem kulhala. V noze mě pálilo. Asashi se mnou držela krok.
,,Sakra!" Zařvala, před námi byla slepá ulička. Zastavili jsme u zdi. Za námi se ozýval dusot nohou. Asashi se na mě podívala. Nic nemusela říkat, vím co chtěla udělat. Když se vynořila shrbená postava vyběhli jsme každá jiným směrem. Oběhli jsme ho a běželi zase zpátky, směrem k díře. Ta věc mě chtěla chytnou ta vlasy. Byla jsem vděčná, že jsem si je nechala ostříhat.
Adrenalin mi proudil tělem. V kotníku jsem cítila tupou bolest. Před námi se objevilo malé světlo. Nebylo to venkovní, bylo světle modré. A někdo tam šel, snad to není ta věc. Asashi napadlo to samé a začala se rozhlížet kam zahnout. Zahlédla zatáčku a dala mi znak, ať zahnu doleva.
,,Počkat..." řekla jsem. Asashi zahnula, ale já ne. Běžela jsem k té osobě. Asashi si toho všimla a vrátila se. ,,Co děláš?!" Řvala na mě. Neodpověděla jsem ji.
Když jsem měla lepší viditelnost došlo mi, že jsem se nemýlila. Je to on. Vběhla jsem mu rovnou do náruče. Objal mě kolem pasu. Cítila jsem jak mi vlhnou oči.
,,Iruko!" rozbrečela jsem se. Položil mi ruku na hlavu a přitiskl k sobě blíže. Mezitím k nám došla Asashi.
,,Ahoj" pozdravila ho. Po chvilce mě pustil. Pohled mu padl na moje obvázané rameno. ,,Bolí to moc?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne, je to dobrý" A trochu couvla, jenomže mě tak cuklo v kotníku, až jsem spadla na kolena a vykřikla. Iruka se ke mě bleskově sedl.
,,Co se děje?" zněl hodně vystrašeně. ,,Zranila si kotník, když jsme sem spadli" Hodila jsem po Asashi naštvaný pohled. To mu to musela říkat?
,,Aha, no nic se nedá dělat" Otočil se a nastavil ruce ať mu vylezu na záda. ,,Ne, jsem moc těžká" A začala jsem se zvedat, ale moje noha neposlouchala. Bolela mě a pálila. Iruka se na mě přes rameno díval. Poraženě jsem mu vylezla na záda.
,,Vidíš? Jsem těžká..." Dala jsem mu ruce kolem krku. Ani to s ním nehnulo. ,,Právě naopak, jsi lehká jako pírko" A trochu si mě zvedl více na záda. ,,Kde jsou ostatní?" Zeptala se Asashi.
,,Rozdělili jsme se, já jsem šel za vámi. Aru šel hledat Shiro a Katana s Fumitem, šli hledat východ." Asashi přikývla. ,,To bude obtížné, tenhle chrám, byl postaven jako bludiště. A k tomu to vypadá, že tu nejsme sami." Nemusela jsem mu vidět do tváře, abych pochopil, že se tváři vyděšeně.
,,Co?" Asashi mu vše vysvětlila.
Z pohledu Shiro:
Kam se jenom všichni vypařili?
Když jsem se otočila tak nikdo za mnou nebyl, jenom černočerná tma. Ani si nepamatuji proč jsem sem právě šla. Vzpomínám si, že jsem cítila jako kdyby mě něco volalo. Zavrtěla jsem hlavou. Musím se odsuď dostat pryč, to je teď hlavní.
Vydala jsem se chodbou, která byla za mnou. Vešla jsem do další místnosti. Všude byly samé chodby a dveře.
Kudy jsem jenom přišla? Snažila jsem si vzpomenout, ale nešlo to. Byla jsem v pasti.
To už nikdy neuvidím svého brášku? Ani Arua, nebo Katanu?
Klesla jsem na kolena. Byla jsem uvězněna v labyrintu. Zmocnil se mě strach. Nevěděla jsem co dělat. Místnost kolem mě začala mizet. Byla jsem sama, tak sama. Znovu se ozval ten hlas. ,,Shiro" Volal na mě nějaký milý hlas. ,,Shiro" ozval se znovu. Zakryla jsem si uši. Ale i tak jsem ten hlas pořád slyšela.
,,Ticho! Nech toho!" řvala jsem, celá místnost se začala točit. Hlava mě bolela. Vrtěla jsem hlavou a snažila se vše odehnat. Co se to kruci děje? Ptala jsem se sama sebe.
,,SHIRO!" Zakřičel někdo na mě. Poté mi dopadla ruka na rameno. Ohnala jsem se, ale v polovině pohybu jsem se zastavila. S vykulenýma očima na mě koukal Aru.
Vzlykla jsem a skočila po něm až se převrátil. Vypustila jsem ze sebe pláč. ,,Co se stalo?" Ozval se jho milý hlas. ,,Nevím, ale mám strach!" A objala jsem ho ještě víc, jako kdyby se měl rozpadnout v prach.
,,Už je to dobrý..." utěšoval mě. Už jsem se uklidňovala, když mě cosi chytlo za vlasy a zvedlo do vzduchu....
Z pohledu Katany:
Cítila jsem jak na mě z ničeho nic dopadá únava. Cesta se mi zamlžovala a kymácela jsem se ze strany na stranu. Oči se mi zavíraly. Netušila jsem co se děje, ale připadala jsem si strašně slabá.
Moje noha zavadila o kus dřeva a já padala k zemi. Měla jsem otupělé smysly. Nad zemí mě zachytil Fumito. Něco na mě volal, ale já neslyšela. Kolem měl se vznášel mlžný opar, celý svět zhasínal.
,,Neusínej!" Ozval se jeho hlas, ale byl slabý. Proč neusnout? Byla jsem unavená... Poté jsem zavřela oči a obklopila mě černá temnota.
Otevřela jsem oči, nacházela jsem se někde na louce. Všude zpívali ptáci a přede mnou šuměl vodopád. Naklonila jsem se nad křišťálovou vodu. Viděla jsem tam odraz nějaké dívky se stříbrnými vlasy a modrýma očima. Dotkla jsem se hladiny. Kdo to je? A kdo jsem já? V hlavě jsem měla tisíce otázek. Na louce bylo krásně, ale cosi mi říkalo, že tu nemám co dělat. Měla bych být někde jinde. Někoho chránit.....
Nedokázala jsem si vzpomenout. Seděla jsem na louce a pletla věnec z květin. Na sobě jsem měla bílé šaty, které měli na boku vyšitou stříbrnou lilii, tento květ dále rozvíjely vlnky a spirály. Bylo mi dobře, ale v duši, jsem stále cítila, že mám být někde jinde.
Zavřela jsem oči. Když jsem je otevřela. Strašně jsem se lekla. Díval se na mě nějaký kluk, měl hnědé vlasy a tak i oči. Trochu jsem couvla. Na sobě měl bílou košili a černé džíny.
,,Kdo jsi?" zeptala jsem se, trochu jsem se vyděsila, protože to bylo poprvé co jsem mluvila nahlas. ,,To já nevím. A kdo ty?" zeptal se. Jeho hlas zněl.... mile. Jako kdyby jsem ho někde už slyšela.
Zavrtěla jsem hlavou, že nevím. Začalo se stmívat a my dva si povídali. O tom jak je tu krásně. Nebyla jsem sama s tím divným pocitem, že tu nemám co dělat.
Slunce zapadlo za kopec a vycházel měsíc. Louku osvětlila stříbrná záře, z trávy se vznesly žluté světélka.
Ten kluk vstal a nabídl mi ruku. Chytla jsem ho za dlaň a naše kroky se nesly po trávě. Tančili jsme. Po pár minutách jsme se zastavili. Naše obličeje se přibližovaly. Po chvilce se ale objevila silná záře. A krajina zmizela.
Trhla jsem sebou a rychle se posadila. Co to bylo?
,,Co to bylo?" Ozval se Fumito, jako odraz mých myšlenek. Podívala jsem se na něj. Ležela jsem mu v náruči. Cítila jsem jak se červenám. ,,Nevím, ale....." Můj hlas zastavil výkřik. Ten hlas bych poznala všude. Oba dva jsme vyskočili na nohy a rozběhli se ke zdroji výkřiku.
Nemohla jsem uvěřit tomu co vidím. Byla tam ta divná osoba držela Shiro. Shiro se snažila ubránit, ale bylo to marné. Kousek od nich se válel pomlácený Aru.
Z protější chodby k nám přiběhli Asashi s Irukou, který nesl na zádech Akage. Fumito se nejdřív podíval na Arua a poté na svou sestru. Cítila jsem jak se v něm hromadí vztek.
Střelil pohledem po Irukovi. Ten přikývl. Posadil Akage na zem. A otočil se na protivníka. Fumito mě rukou odsunul více dozadu. Pak rychlostí blesku vyskočili na protivníka, ten to nečekal, takže pustil Shiro a zakryl si tvář. Shiro dopadla na zem, měla menší modřinu na loktě, ale jinak byla v pořádku.
Rychle jsem ji pomohla na nohy.
,,Padáme odtud!" Ozval se Fumito a podepřel Arua, který se snažil udržet při smyslech. Iruka vzal Akage na záda a utíkali jsme pryč. K našemu štěstí se tam objevily dveře.
Fumito je jednou nohou vyrazil. Dostali jsme se ven. Utekli jsme ke kraji lesa, ale už nás nikdo nepronásledoval. Vydechla jsem. A opřela se o kolena, ať se můžu vydýchat.
,,Katano!" Ozvala se Shiro a skočila mi kolem krku. Objetí jsem ji oplatila.
,,Katano? Tady jste." Otočila jsem se, z lesa se vynořila moje matka a za ní strážník.
,,Mami!" Objala jsem ji, Trochu ji to zaskočilo, takhle ji nikdo dlouho neoslovil. Ale objetí mi oplatila.
,,Jdeme" řekla.
Z pohledu Katany:
Byli jsme zpátky na pokojích. Ošetřovatelky si převzaly Arua, Shiro a Akage. Asashi s Irukou se vydali za nimi. Fumito se taky někam vypařil.
Podle strážníka byl ten člověk co nás pronásledoval místní bezdomovec. Také říkal, že bylo štěstí, že jsme se od tama dostali živí. V labyrintu se dá snadno zabloudit a ten bezdomovec už taky zabil pár lidí.
Nic víc neřekli a taky se nevyptávali. Nechali nás ať si odpočinem.
Byla jsem převlečená do pyžama a seděla jsem v pokoji. Rožla jsem si menší lucernu, protože tady nebyl proud. Přemýšlela jsem nad vším co se stalo. Ale nejvíce podivné byl ten ,,sen" ani nevím jestli to byl sen a ta malá holka.
Zrovna když jsme si na ni vzpomněla ozval se smích. Podívala jsem se na menší terasu. Byla tam, kolem mě se zvedla světélka. Poté jsem se cítila uvolněná.
Z pohledu Fumita:
Všechno dopadlo dobře. Naši zranění se rychle zotaví. Rozhodl jsem se jít za Katanou. Otevřel jsem dveře a překvapil mě výjev co se tam zjevil. Katana tam seděla a vznášela se, kolem ní poletovala světýlka a byla průhledná.
,,Katano?" zeptal jsem se. Podívala se mým směrem a usmála se. Natáhla ke mě ruku a já přišel blíže a klekl si k ní. Vzal jsem ji za její jemnou dlaň a ona se ke mě naklonila a zavřela oči. Naše obličeje se přibližovaly. Už jenom pár milimetrů, byly naše rty od sebe, a Katana přestala zářit a spadla na podlahu.
Otevřela překvapeně oči. Ozval se dětský smích.
Na terase byla malá holčička. ,,Až přijde čas" řekla a poté se vypařila. Jako zmražení jsme se tam dívali. Dneska se událo moc podivných věcí....

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 5- Asashi

23. prosince 2015 v 20:54 | Alida
Z pohledu Akage:
Proč zrovna já musím zaspat.
Běžela jsem směrem do třídy a cestou si spravovala vlasy. V dálce jsme už zahlédla ostatní. Trochu jsem přidala do kroku. Už jsem byla skoro u nich, když jsem se mi zapletly nohy a já spadla na obličej. Ozvala se rána jak mi spadla taška a z ní se vysypaly učebnice a sešity.
Pomalu jsem se zvedala. A chytla se za loket. Měla jsem ho spálený. ,,Akage, jsi v pořádku?" Zvedla jsem hlavu. Vypadá to, že ostatní se rozběhli ke mně, když viděli jak jsem spadla. ,,Jo" Pomalu jsem vstala. Iruka mě podepřel.
,,Na" Shiro mi podala tašku. ,,Díky" Napřímila jsem se. ,,Radši půjdeme do třídy" Ozvala se Katana. Byl to nezvyk, že tu s námi byla, ale byla jsem za to ráda. Svět se jakoby hned zase vyjasnil, když se objevila. I Fumito vypadal o dost lépe. Už mu pomalu mizeli kruhy pod očima a zase se usmíval.
A Shiro, ta se mohla zbláznit z toho, že jsou Katana a Fumito spolu.
Ozvalo se zazvonění a my se vydali do třídy. Do třídy vešel učitel a za ním nějaká nová studentka. Trochu jsem zaostřila pohled. To snad..... To nemůže být ona.... Zavrtěla jsem hlavou.
,,Milí studenti, toto je vaše nová spolužačka. Doufám, že k ní budete milí." Nová studentka postoupila do předu a uklonila se. ,,Dobrý den. Ráda vás poznávám. Jmenuji se Asashi Mori. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet" Asashi M-mori? Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit.
Asashi si šla pomalu sednout. Rychle jsem se zvedla. Pár lidí se na mě podívalo. ,,Děje se něco? Mori-san?" Zeptal se mě učitel.
,,Ne, omlouvám se." Pomalu jsem se posadila, všimla jsem si, že se na mě Asashi usmála. Chtěla jsem si s ní promluvit, ale muselo to počkat do přestávky.
Někdo mi poklepal na rameno a já se otočila. Spolužačka mi podala papírek. ,,Ty ji znáš?" Stálo na něm a dole podpis Iruky.
Otočila jsem se na něj a pokrčila rameny. Myslela jsem si, že hodina snad nikdy neskončí. Jakmile se ozvalo zazvonění, vstala jsem a šla za Asashi. Bohužel mě předběhl učitel a Asashi s ním někam odešla. Sakra, zmeškala jsem šanci.
Seděli jsme venku na lavičce. Už bylo po škole a já si zatím nepromluvila s Asashi. Je to vážně ona? Zvedla jsem pohled. Slunce zapadalo a obloha se zbarvovala do oranžové a žluté. Zavřela jsem oči. Ale jestli je to vážně ona. Co budu potom dělat? Co když je na mě naštvaná, protože jsem jí nekontaktovala?
,,Aka-chan" Ozval se hlas v mé hlavě a obrázek, mě a mé sestřenky. Vždy jsme si hráli na zahradě. Byla jsem s ní už od kolébky. Bohužel, když mi bylo 5 let. Můj otec zemřel, když letěl do Anglie kvůli nějakému jednání. Od té doby, jsem byla zavřená doma a nechtěla jsem jít vůbec ven.
Po pár dnech za mnou přišel sluha a oznámil mi, že moje sestřenka odjela do Paříže. Strašně mě to ranilo a poté mi moje matka, svými sladkými řečičkami namluvila, že ona mě nikdy neopustí. Nebýt Katany a ostatních. Kde bych teď byla? ,,Asa-chan" Zašeptala jsem a vydechla.
Z těch vzpomínek se mi začali slzet oči. Rychle jsem si je utřela.
,,Stalo se něco Akage?" Iruka mě jemně vzal za ruku. Teplo té ruky mi pomohlo, abych se uklidnila. ,,Jsem v pořádku" Pousmála jsem se na něj, úsměv mi oplatil.
,,Aka-chan?" Ozval se hlas, myslela jsem si, že si to jenom představuji. Trochu jsem zavrtěla hlavou. ,,Aka-chan?" Ten hlas se ozval, ale byl blízko.
Zvedla jsem se a otočila se. Stála tam a usmívala se jako vždy. ,,Už je to dlouho, co?"
Nemohla jsem promluvit. Jako by mi v krku něco uvízlo. Cítila jsem jak brečím. ,,Ale no tak" Přišla ke mě blíže a objala mě.
,,Chyběla si mi." Zašeptala mi do ucha. ,,Asa-chan? T-ty mě taky" Objetí jsem ji oplatila. ,,Promiň, že jsem odešla" Trochu se ode mě odtáhla. ,,V pořádku, nikdy jsem ti to nedávala za zlé." Přikývla a usmála se.
,,Hmm?" koukla se za mě. Úplně jsem zapomněla, že tam jsou i ostatní. ,,Kdo to je?" Zeptala se.
,,To jsou mojí přátele" Otočila jsem se na ně. Postupně jsem je představila. Nakonec jsem se zastavila u Iruky. ,,Toto je Iruka Taki, on je můj p-přítel" Vykoktala jsem ze sebe.
,,Páni ty máš kluka?" Asa-chan ho sjela pohledem od hlavy až k patě. Pak k němu přišla blíže a potřásla si s jeho rukou. ,,Postarej se o Akage dobře." Iruka rozpačitě přikývl. Trochu na ni koukal jako na přízrak. Vypadal jako omámený. Takhle občas Asashi působila na lidi.
,,A toto je moje sestřenka Asashi Mori. Ona je dcerou tety Sayi" Asashi se uklonila. ,,Ráda vás poznávám." Všichni se na ni usmáli a hned začaly zasypávat otázkami. Asashi s úsměvem odpovídala. Jak se dalo čekat, hned si s nimi padla do oka. Shiro trochu využila Kataniny nepozornosti. Pomalu se k ni přiblížila zezadu a jemně ji polechtala na zádech, jako kdyby po ní lezl pavouk. Katana vyjekla a skočila rovnou do náruče Fumita. Ten nebyl připravený, takže se oba převrátili. Shiro měla jenom záchvat smíchu.
Taky jsem se tomu musela zasmát. Trochu z toho vznikl záchvat smíchu. Asashi ke mě stočila tázavý pohled. ,,Toho si nevšímej, to je prostě naše Shiro" Trochu jsem se nadechla abych nabrala vzduch do plic.
Shiro se ušklíbla a vzala trochu sněhu, ze které vytvarovala kuličku. Napřáhla se a hodila ji po mě. Já se ji ale vyhla. K její smůle tam stál Aru. Schytal to rovnou do obličeje.
Kousek sněhu mu spadl z obličeje. Shiro se trochu ušklíbla. ,,T-ty, mrňavá!" Nabral si sníh a chtěl ho po Shiro hodit. Ta se dala na útěk a při tom se smála a řvala ,,Néééé!" Ucítila jsem, že po mě něco někdo hodil. Asashi se šklebila a v očích ji jiskřilo. To ji nedaruji!
Později to vypuklo v koulovačku, přidalo se k nám i pár jiných studentů.

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 4- Po návratu

23. prosince 2015 v 20:44 | Alida
Z pohledu Katany:
Byla jsem zpátky z nemocnice. Doktor říkal, že je zázrak, když jsem se probudila. Povídal, že kdybych se do týdne neprobudila, zemřela bych. Ta rána, prý byla hodně hluboká a ztratila jsem hodně krve.
Když jsem se probrala, první koho jsem spatřila, byla Rei, tedy moje máma. Okamžitě mě objala a brečela. Byla jsem šťastná, že je má opravdová mamka.
První mi udělali různé testy, poté jsem zkusila chůzi. Chvíli to trvalo, než jsem našla rovnováhu. Po pár hodinách mě pustili, venku sněžilo, všude byli lidé. Bylo to jiné, něž když jsem tu byla jako duch. Pamatuji si na to. Sledovala jsem lidi. Párkrát jsem byla aji se Shiro a ostatními.
Nejvíce mě, ale bolelo, že jsem nemohla pomoct Fumitovi. Pořád se díval do neznáma. Tolikrát, tolikrát, jsem s ním mluvila, ale on mě neslyšel. Ani nevěděl, že jsem přímo vedle něj. V noci nespal, probouzel se zpocený a udýchaný. Pořád si mumlal: ,Další noční můra?'. Párkrát, jsem si všimla, že jo pozoruje nějaká holka. Byla jsem z toho nešťastná. Párkrát jsem se sama sebe ptala. ,Co když se neproberu?' nebo ,Co kdyby na mě zapomněl?' Tak či tak, jsem si přála, ať je šťastný. A jestli si najde holku, tak ať je milá a má ho ráda, tak jako já.
V ten den, kdy jsem přišla za Akage a ostatníma, on tam nebyl. Akage se topila v slzách, když mě spatřila. I Shiro a jako vždy ji teklo z nosu.
Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná. Shiro mě potom nepustila z dohledu. Dokonce na mě narvala červený šaty. Nechápala jsem proč, povídala, že je to překvapení. Později jsem pochopila.
Přivedla Fumita. Nejdřív jsem netušila, že je za mnou, koukala jsem se z okna, jak bílý sníh padá z nebe a venku fouká studený vítr. Snila jsem o tom, že jsem jednou z těch vloček. Jaké to asi je padat pomalu k zemi?
Z mého snění mě vytrhlo, že jsem za sebou ucítila něčí přítomnost. Nevím jak je to možné, prostě jsem to cítila.
Když jsem se otočila. Koukal na mě jako na přízrak, ani se mu nedivím. Musel si mysle, že je to jenom sen. Když mě objal, bylo mi teplo, ale takový to příjemný teplo.
Od té chvíle se ode mě nehnul, ani na krok. Pořád mě držel za ruku. A tulil se ke mně. Shiro se přitom skoro vznášela. Měla málo od toho, aby omdlela na místě. A pořád řvala. ,,Už jsou spolu!" A poskakovala. Byla až moc hyperaktivní. K večeru už odpadla. Aru ji vzal a odnesl do jejího pokoje. Spala jako malé dítě.
Z pohledu Katany:
,,Ale já se musím jít koupat!" smála jsem se a snažila se mu vyvlíknout. ,,Já ti nevěřím" Fumito mě nechtěl pustit. ,,No tak!" Konečně mě pustil.
Oddechla jsem si. Půl hodiny jsem se mu snažila utéct, kdo by čekal, že to bude trvat tak dlouho? Rozhodla jsem se jít na odchod do koupelny.
V polovině kroku mě chňapl za ruku. Otočila jsem se na něj. ,,Vrať se brzy" zatlemil se. ,,Hai" Pustil mě.
V koupelně jsem za sebou zavřela dveře, opřela jsem se o ně. Vydechla jsem. Cítila jsem jak mi buší srdce. Bylo mi taky příjemné teplo a mysl jsem měla plnou radostných myšlenek.
Když jsem se osprchovala. Všimla jsem si, že jsem si zapomněla pyžamo. Cukla jsem sebou. Jak jsem mohla zapomenout pyžamo! Co mám dělat! Chytla jsem se za hlavu.
,,Uklidni se...." Zašeptala jsem si pro sebe. Přišla jsem ke dveřím a pootevřela je. ,,F-fumito?" Cítila jsem jak se červenám. ,,Co? Stalo se něco?" Slyšela jsem jak jde ke dveřím. ,,Ne nechoď sem" Zabouchla jsem dveře. ,,Katano?" Slyšela jsem jeho ustaraný hlas.
Sakra, asi mu dělám problémy.... Polkla jsem. ,,Z-avři o-či, zapomněla jsem si p-py-pyžamo...." Vykoktala jsem ze sebe.
,,To je všechno? Nemám ti ho donést?" Zrudla jsem ještě více. Sakra, já mám pyžamu v šuplíku se spodním prádlem. ,,To nepůjde...." Začal se mi chvět hlas.
,,Dobře, nekoukám" Pomalu jsem otevřela dveře a ujistila se. Měl zakryté oči a byl otočený ke stěně. Po špičkách jsem se přiblížila ke skříni. Otevřela jsem šuplík a chňapla pyžamo. Pak jsem utekla zpátky do koupelny. Navlékla pyžamo a vyšla ven.
,,Hotovo" Otočil se na mě. První na mě zíral. Pak se usmál. Přišel blíže a chytil mě za ruku. Cítila jsem jak se mi zavírají oči.
,,Měl by jsi už jít, chce se mi spát." Protáhla jsem se. Otočila jsem se k němu zády a šla si lehnout.
Když jsem si chystala peřinu, chytil mě zezadu za pas. Vyvalila jsem oči. ,,F-Fumito?" Zakoktala jsem. ,,Zítra ráno se pro tebe stavím" Zašeptal mi do ucha. Otočila jsem se k němu čelem.
,,Jo" Pak jsem si stoupla na špičky a políbila ho. Chvíli jsme tam takhle byli, poté odešel a já sledovala jak se za ním zavírají dveře.
Z neznámého pohledu:
Západ slunce mi splýval s vlasy. Kolem nebyl žádný člověk. Položila jsem kufr na zem a koukla se na bránu školy. Konečně jsem dorazila na místo. ,,Zajímá mě jestli si mě pamatuješ,..." řekla jsem si pro sebe. Ze školní budovy se ke mně blížil ředitel. ,,..že, Akage?"