Present and we- Kapitola první- Hlas větru

25. prosince 2015 v 18:47 | Alida
Z normálního pohledu:
Město Enkai, malé přímořské městečko s malým počtem obyvatel. Nachází se několik kilometrů od nejbližšího velkého města.
Z jedné strany je obklopen lesy a přírodu, z té druhé modrým oceánem. Spousta lidí se tu živí rybolovem, protože rybaření je zde bohaté.
Začalo léto a slunce svítí vysoko na obloze. Vypadá to na normální den, ale nastane jistá změna. Kterou samozřejmě nikdo neví.
,,Odcházím!" Dívka zavolala na své rodiče a vyběhla z domu. Rukou si přidržovala tašku ať ji nespadne. Věděla, že nesmí přijít pozdě.
,,Taio!" Ozvalo se za ní. Dívka se zastavila a otočila se. Běžela k ní její kamarádka. Dívka se usmála a začala ji mávat. ,,Kimiko!" zvolala radostně.
Kimiko k ní přiběhla a opřela se o nohy, aby popadla dech. Chvíli oddechovala a potom se narovnala. ,,Jdeš špatně. Máme se sejít v kavárně Jiro" dívka ji chytla za zápěstí.
,,Aha, promiň" Taio se ji začala omlouvat. Ale na to nebyl čas. Obě dvě se rozběhli opačnou cestou.
Dveře se otevřely a pokladní je přivítala. Rozhlédly se a když zahlédly ostatní vydaly se k nim.
,,Jdete pozdě" vynadal jim Toma. Ruce měl na stole a mračil se na ně.
,,Promiň, ale šla jsem špatně" Taia se začala omlouvat a vzala všechno na sebe. ,,Kimiko mě viděla, takže mě zastavila. Před tím jsem ještě pomáhala rodičům, takže jsem ztratila pojem o čase" zvedla ruce před sebe a pleskla s nimi o sebe, sklopila hlavu. ,,Vážně, promiňte."
,,Už ji netrapte" zastal se ji Takao. ,,Nevidíte, že je ji to líto" Takao ji poplácal po rameni a usmál se na ni. Manami začala šíleně kývat hlavou, že s ním souhlasí. ,,Má pravdu. Netrapte ji" dodala Manami a ochranářsky si před ní stoupla.
,,Dobře, ale příště přijďte v čas" Toma si založil ruce za hlavu. Taia si oddechla a posadila se vedle Kimiko. ,,Promiň za potíže" řekla ji. Kimiko na to jenom mávla rukou, že to nevadí.
,,Co si dáte?" vedle nich se objevila servírka a v ruce držela blok a tužku.
,,Já chci ledový čaj s citrónem" Taia zvedla ruku. ,, Já taky!" přidaly se k ní Kimiko a Manami. Servírka si to zapsala.
,,A vy pánové?" zeptala se kluků. ,,Já chci Colu s ledem" řekl Takao a podíval se na Tomu. ,,Já si dám ledovou kávu."
Servírka si zapsala, uklonila se a odešla. Všichni se podívali na Tomu. ,,Co je?" zeptal se jich a zanechal neutrální výraz.
,,Kafe? Tak dospělé" Kimiko se zasmála a rýpla do něj loktem. Trošku se začervenal. ,, A co má být" odvrátil od ní pohled a podíval se z okna.


Z pohledu Taii:
Servírka přede mě postavila sklenku s ledovým čajem. ,,Děkuji" poděkovala jsem ji. Ostatní udělali totéž. Servírka se poklonila a potom odešla obsluhovat další zákazníky.
Vzala jsem sklenku do ruky. Kostky ledu cinkly o sklo. Napila jsem se z brčka, zaplavila mě sladká chuť s příchutí citrónu. ,,Výborné!" zvolala jsem a znovu se napila.
Manami se podívala na sklenku a změřila ji pohledem. Vzala ji do ruky a zkoumala její obsah, tak že to málem vylila, ale ani to nezaregistrovala. Pomalu ji přiložila sklenku k ústům a napila se. ,,Máš pravdu" úžasně se na nápoj podívala a usmála se.
,,Vážně?" zeptal se Takao a naklonil se k ní. ,,Jo" Manami mu dala sklenku před obličej. ,,Chceš?" zeptala se. Přikývl a napil se. Manami se přes něj natáhla a upila mu Coly. ,,Hej!" řekl naštvaně Takao. ,,Hmm, myslím, že to nechutná dobře" Manami se podívala na sklenku a položila ji na stůl. ,,To není pravda" začal se bránit Takao. Potom začala jejich vášnivá konverzace o tom, který nápoj je lepší.
Kimiko se vedle mě natáhla pro tašku a vytáhla z ní mobil.. Blikalo ji zelené světélko, že ji přišla esemeska. Přečetla si ji a potom se usmála. ,,Taťka má velký úlovek" ukázala nám displej. Byl na ni její táta a jeho pomocník. Společně drželi obří rybu. Všichni jsem zalapali po dechu.
,,Budu mu muset pomoc ji naporcovat" odtáhla od nás telefon a dala si ho do tašky. ,,To bude zábava" zasmála se a vzala sklenku s pitím.
,,Budeš vytahovat střeva?" Manami to hned zaujalo. Rychle se k ní přisunula a dívala se na ni s očekáváním. Takao se k ní přidal. ,,Jo, je to nechutný" Kimiko se celá otřásla. Manami a Takao na sebe významně pohlédli. Potom se ji začali vyptávat na podrobnosti. Chovali se jako blázni.
Kimiko a její rodina vlastní obchod z rybami. Kimiko je taková naše modelka, ale špinavá práce ji nevadí. Tedy až na kuchání střev. Jednou jsem ji u toho viděla, byla celá bledá. Její bráška Jiro si s ní rád střílí a vždy po ni ty střeva háže. Chudák Kimiko, jednou málem omdlela.
Její otec je rybář a ona mu ráda pomáhá.. Její matka je herečka a hraje v divadle. Momentálně je v Tokiu, měla by se vrátit za pár týdnů.
,,Tak ji nechte" Toma se nemohl dívat jak ji ti dva mučí otázkami ohledně kuchání ryb. Manami a Takao si zklamaně povzdechli a posadili se zase na svoje místa. Kimiko se na něj děkovně podívala.
,,Omezuješ svoji sestřičku" Manami do Tomy drkla loktem a on se zajíkal. ,,Jsi moje sestra, ale ne doopravdy" začal se bránit a rozcuchal ji vlasy. Manami začala máchat rukama a snažila se ho odehnat, jako otravnou mouchu. On se jenom přilbě usmíval.
Manami a Toma jsou nevlastní sourozenci, jejich rodiče se vzali před patnácti lety. Oba dva spolu dobře vychází a občas se chovají jako opravdoví sourozenci.
,,Takao! Pomoc!" Manami zavolala na Takau, který se okamžitě postavil a snažil se Tomu odtáhnout. ,,To není fér, vy dva!" Toma si naštvaně překřížil ruce na hrudi. Manami a Takao si na vítězství pleskli rukama. ,,První za druhého!" začala Manami. ,,A druhý za prvního!" dokončil Takao. Tihle dva jsou vážně zajímavá dvojka. Jsou stejně akční a chovají se jako dvojčata.
Nás pět se zná už od malička a vždy jsme byli spolu. Hodně si rozumíme a držíme při sobě. Ale kdysi nás bylo šest. Můj nejlepší kamarád Kazuki Seiji, musel před deseti lety odjet pryč z Japonska. Od té doby jsem ho neviděla a každý den mi chybí. Když odjel připadala jsem si sama a opuštěná, ale tihle mě vytáhli na nohy a stáli při mě. A právě proto je mám tak ráda.
,,Fajn!" Manami z ničeho nic zařvala a praštila rukou o stůl. Pár zákazníků se na nás podívalo. Manami se rozzářila a otevřela pusu. ,,Jsou prázdniny! A my musíme ten čas nějak využít!" Zvedla ruce nad hlavu a rozesmála se. Zákazníci se taky usmáli a potom si zase všímali svého.
,,Za A potřebujeme základnu" Manami přejel prstem po místnosti. ,,Tahle kavárna se mi líbí. Co vy na to?" dala ruku dolů a přejel nás pohledem.
Všichni jsme se na sebe podívali. ,,Jsme pro" řekla za nás Kimiko. Manami spokojeně kývla hlavou a posadila se.
,,A dále aktivity. První aktivita: Výlet na pláž! Pozítří!" Všichni jsem okamžitě souhlasili. Bylo strašné vedro a zchlazení nám nebude vadit. ,,Domluveno" Manami vzala sklenku a na jeden hlt to vypila. ,,Další" zvedla sklenku a zavolala na servírku ta na ni mávla, že za chvilku.
,,Těšíš se?" Takao se ke mně přisunul a jednu ruku položil na stůl. ,,Jasně" usmála jsem se na něj. ,,Napadlo mě že koupím meloun. Abychom mohli zahrát tu hru se zavázanýma očima" řekl mi.
,,Dobrý nápad Takao!" Manami ho plácla po zádech a on se zakuckal. Potom se na ni otočil. Měla ruce dané v pas a křivě se usmívala.
,,Tak já ho koupím" řekl ji a ona přikývla, div ji hlava neuletěla.
,,Měla bych si koupit plavky" Kimiko se vedle mě zavrtěla a podívala se do peněženky. ,,Asi bych měla říct taťkovi o příplatek" Schovala svou peněženku a její obsah zpátky.
,,Můžu jít s tebou?" naklonila jsem se k ní. Moje plavky mi už byly malé a já si musela koupit další. ,, Jo, bude větší zábava. A pomůžeš mi vybrat" Kimiko s radostí souhlasila. ,,Spíše to bude naopak" řekla jsem a usmála se na ni. Kimiko se vyznala v módě a její oblečení vždy bylo krásné. Vždy mi pomáhala, ať vypadám dobře.


O hodinu později:
Z pohledu Taii:
Mávala jsem ostatním na rozloučenou a společně s Kimiko jsem se vydala domů. Cestou jsme si povídali a domlouvali se na čase kdy se zítra sejdeme. Moc jsem se na to těšila a čekala jsem co si vyberu.
,,Ah!" Kimiko se najednou zastavila a otočila se. ,,Promiň zapomněla jsem něco koupit" mávla mi na rozloučenou a rozběhla se pryč.
Zůstala jsem sama a tak jsem se vydala dále. Cestou jsem se dívala na oceán a naslouchala jeho šumění. Zastavila jsem se u zabrádlí a dívala se na něj. Celý se třpytil jako kdyby se na hladině nacházelo tisíce diamantů.
Zaplavily mě vzpomínky. Na staré časy, když jsem ještě byla malé dítě.
,,Taio!" můj kamarád Kazuki na mě mávala z druhé strany mostu. Já se za ním rozběhla. U prostřed cesty jsem zakopla a spadla. Začala jsem plakat. Kazuki se ke mě vy dal a klekl si. Rukou mě pohladil po hlavě. ,,To bude dobré" uklidňoval mě.
Posadila jsem se a plakala.On na mě mluvil a mě to uklidňovalo, pomohlo to.
,,Ukaž" řekl a podíval se na moje zraněné koleno. Prohlédl si odřeninu a opřel si moji nohu o jeho klín. Potom sáhl do kapsy a vytáhl kapesník a obvázal mi ránu.
,,Vidíš, už to nebolí" usmál se na mě klukovským úsměvem. Položil mi nohu na zem.
,,Jo" řekla jsem a oči jsem měla uslzené. Popotáhla jsem, ale tváře jsem měla mokré. Do očí se mi hrnuly další slzy.
,,Nebreč" vytáhl další kapesník, vždy jich nosil hodně, protože věděl že jsem nemehlo. Přiložil mi kapesník k nosu. ,,Smrkej" řekl mi. Nadechla jsem se a pořádně se vysmrkala. Odtáhl kapesník a přeložil ho. ČIstým okrajem mi utřel tváře. ,,Vždy ti strašně teče z nosu, když brečíš" říkal u toho a nesmál se, já mu byla vděčná. Vím, že vždy když brečím tak vypadám strašně a nos mám celý červený a vždy mi bylo hrozně, když se mi lidé smáli. On se jako jediný nesmál, spíše vypadal ustaraně.
,,Pojď" Kazuki mi nabídl ruku a já ji přijala. Pomohl mi na nohy. Usmál se a já mu úsměv oplatila. ,,No vidíš, takhle ti to sluší, když se usmívaš" zatáhl mě za ruku a já šla za ním.
Obdivovala jsem ho, byl odvážný a hodně veselý. Vždy se mě zastal a vždy při mě stál. Já ho naslédovala kamkoli a chtěla jsem být pořád s ním.
Vždy byl přede mnou, ale vždy se otočil a nabídl mi ruku. Nevadilo mu tahat se s takovým nemehlem jako jsem já.
Kde asi je? Co dělá? Ptala jsem se sama sebe každý den, ale odpověď jsem nikdy neznala. Znovu a znovu jsem si připomínala jak vypadal a co jsme spolu prožili. Moc mi chybí. kéž by tu byl.
Sáhla jsem do kapsy šatů a vytáhla kapesník, který jsem nosila jako poklad. Přejela jsem po něm rukou, byl na doték hebký. Ještě na něm zůstali fleky, z mého odřeného kolena. Byl i trochu špinavý, ale mě to nevadilo.
Najednou se zvedl silný vítr a opřel se o mě. Kapesník mi vyletěl z ruky. ,,Počkej!" zavolala jsem a rozběhla se za ním.
Vítr ho nesl dál a mě šíleně vlály vlasy, takže jsem přes ně skoro neviděla. Neměla jsem tušení kde se tak najednou vzal ale hučel mi v uších a připadalo mi jako když mi něco chce říct.
Pronásledovala jsem kapesník přes polovinu města. Vítr šíleně fičel a zpíval mi v uších.
Kapesník se snesl na zem. Stála jsem na mostě, které spojovalo město s autobusovým nádražím. Bylo tu hodně lidí a všichni spěchali.
Zvedla jsem kapesník a oprášila ho. Chtěla jsem si ho schovat, ale něco jsem zahlédla. Mezi davem lidí jsem uviděla něco, co mi něco silně připomínalo, ale nevěděla jsem co. Pak jsem uslyšela hlas. ,,Jo už jsem tady" poznala jsem ho.
,,Ne to není..." zašeptala jsem a mé nohy se vydaly za tou postavou. Prodírala jsem se davem a snažila se každému uhnout.
Pomalu jsem ho ztrácela z dohledu, až mi zmizel v davu. Rozhlédla jsem se a trošku popošla v před, nakonec jsem ho uviděla jak jde pomalu ke zástavce.
Dohonila jsem ho a poklepala mu na rameno. Otočil se ke mě a... ,,Promiňte s někým jsem si vás spletla" rychle jsem se tomu muži omluvila. Něco zamumlal a potom se rychle vydal ke zastávce, kde už čekal autobus.
Asi se mi to zdálo. Zmáčkla jsem si sukni od šatů a potlačila slzy. Ta naděje tak rychle zmizela. Nechápu v co jsem doufala, on už se nevrátí. Odešel a mě tu nechal.
Kazuki, pomyslela jsem. Kde jsi?
,,Taio? Jsi to ty?" za mnou se ozval hlas. Trhla jsem sebou a vyvalila oči. Ten hlas...
Pomalu jsem se začala otáčet. Musela jsem zvednou hlavu, protože postava byla o něco vyšší než já. Ty hnědé oči bych poznala všude. Není o tom pochyb.
,,Kazuki?" řekla jsem kostrbatě.
Jenom tak jsme na sebe zírali a nevěděli co říct.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama