Savior of my life 1- Hajimari no ima- Kapitola 11- Jezero

20. prosince 2015 v 18:40 | Alida
Z pohledu Katany:
Obklopila mě chladná temnota. Už jsem ani necítila déšť, který mi kapal na tváře. Nevím kolik uběhlo času, ale otevřela jsem oči, v nemocnici. Aspoň jsem si to myslela. Ale, když jsem se rozhlédla, byla jsem šokovaná. Dívala jsem se na sebe. Jak ležím v posteli. Přišla jsem k zrcadlu a uviděla se, byla jsem průhledná. Měla jsem rozpuštěné vlasy a bílé šaty.
Otočila jsem se. Uviděla ostatní jak sedí v křeslech a na židlích. Spali. Přišla jsem k Shiro a pokusila se ji šáhnout na ruku, ale nešlo to. Byla jsem, duch.
Rozhodla jsem se vydat ven. Lidé mě nezaregistrovali. Když jsem se jim postavila do cesty. Prošli mnou. Nedokázala jsem, ani otevřít dveře. Musela jsem projít skrz, nevěděla jsem kam jdu, ale brzy se to dozvím. Došla jsem k budově, někde hluboko v lese.
Uslyšela jsem od tama hlasy. ,,Fumito, teď se tam vrátíš a uděláš vše co jsem ti řekla" Prošla jsem dovnitř. Fumito seděl na židli, byli tam nějací chlápci v černém obleku a má matka. Chodila po místnosti.
,,Nikdy v životě by mě nenapadlo, že bude ona její učitelkou" To mě zarazilo. ,,Proč jsi mě neinformoval?" ,,Bohužel mi to nedošlo, madam." V očích měl prázdno. Stoupla jsem si před něj a zamávala mu rukou před obličejem. Nic.
,,Ta pitomá Rei, myslela jsem, že je po ní, co jsem ji sebrala, její dceru, když mi ta má zemřela. A vyměnila jsem jí za nevděčnou děvku." To mě zarazilo. Co to mluví o mě? Neskončila. ,,Kdyby, se dozvěděla o tom, že nejsem její pravá matka. Byla by to ostuda před vší společností. A to si jako, členka mojí rodiny, nemůžu dovolit."
Zastavil se mi dech. On o tom věděl? Bylo mi stále hůře a hůře. Moje matka je Sensei?
Fumito nic neříkal. Jenom dál pozoroval. ,,No já musím jít" Přišla k němu blíže, pohladila ho po tváři a políbila. Obrátil se mi žaludek.
Pak i se svými kumpány odešla pryč. Fumito se pořád nehýbal. Už jsem chtěla odejít, když sklopil hlavu. ,,Promiň, Katano."
Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale nešlo to. Nemohla jsem mluvit. Otevřela jsem ústa, ale nevyšla, ani hláska. Pomalu jsem k němu přistoupila. Natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Ano dotýkala jsem se jeho tváře, cítila jsem i teplo jeho těla.
Cukl sebou. ,,Co to?" Rozhlížel se ale nic neviděl. ,,Asi jsem se už z toho zbláznil."Zatřepal hlavou. ,,Musím na vzduch" Vstal z židle a vydal se směrem k jezeru. Šla jsem za ní. Spíš jsem se vznášela.
U jezera se zastavil a po pár sekundách do ní skočil, i v oblečení. Viděla jsem ho jak plave ke středu jezera. Položila jsem jednu nohu do vody a vydala se za ním. V hlavě se mi ozvaly jeho myšlenky a nemohla jsem jim uvěřit.

Z pohledu Fumita:
Lehl jsem si na záda. Koukal jsem na noční oblohu a poslouchal šumění malých vlnek. Hvězdy tak krásně svítili. A měsíc byl bílý jako její vlasy. Vybavil jsem si tu nádhernou vůni. Proč to tak musí být? Ale prakticky, jsem i trochu rád, alespoň jsem ji potkal. Kéž by to šlo změnit. Zavřel jsem oči. Cítil jsem se vůči ní špatně, ale co jsem měl dělat? Dlužil jsem jim to. Protože mi zachránili sestru.... Když jsem je otevřel oslepila mě záře rychle jsem vyskočil.
Začala se objevovat silueta. Vyvalil jsem oči, když záře zmizela. Byla tam jistá osoba.
,,K-Katano? Co to?" Přišla blíže. Položila mi prst na ústa. ,,To bude dobrý" Její hlas se mi nesl v mysli jako ozvěna ,,Co se stalo? Co tu děláš? A proč jsi průhledná? Snad...." ,,Pššt. Ty za nic nemůžeš, nebyla to tvá vina, nebyla to ničí vina. Je to pravda? Že toho lituješ?"
Chvíli mi trvalo, než mi došlo co tím myslí. ,,Ne nelituji, jsem rád, že jsem tě potkal." Snažil jsem se jí obejmout, ale nemohl jsem se jí dotknout.
,,Prosím, postarej se o ostatní...." V očích měla slzy. ,,Snad, ty jsi..." Nahlas jsem polkl. ,,...mrtvá?"
,,Ani já to nevím, jsem v nemocnici. Jsou tam i ostatní. Potřebují tě. A má matka taky, musíš ji říct, to že jsem její dcera. Prosím...." Jemně mi vzala ruce do svých jemných dlaní.
,,To jí řekneš sama ne?" Zavrtěla hlavou. ,,Nemůžu, nedokážu se vrátit. Nevím proč..." Cítil jsem mokro na tváři. ,,To ne...." Zašeptal jsem. Neudržel jsem v sobě ten smutek, který se ve mě hromadil tolik let. ,,Neplač... Vždy jsi říkal, že to nic nevyřeší" Pohladila mě po tváři a utřela mi kutálející se slzy. Pak mě políbila na čelo, oddálila se. ,,Sayonara, Fumito. Postarej se o ostatní. Miluji tě" Natáhl jsem k ní ruku. A znenádaní ji objal. Opravdu jsem se jí mohl dotknout. Jemně jsem ji stiskl v náruči.
,,Neodcházej" Slzy mi tekly proudem. Její tělo se začalo vypařovat. Vzal jsem jí obličej do dlaní a políbil ji. Zapojila se. Po chvilce jsem ucítil ve své náruči, jenom prázdno, byla pryč. Zůstal jsem tam jenom já. Objal jsem se pažemi a vydal se směrem k nemocnici.
Došel jsem dovnitř všichni byli vzhůru, doktor jim povídal co se stalo.
Když mě Shiro uviděla rozběhla se ke mě. ,,Kde jsi byl?" Pohladil jsem ji po vlasech. A koukl se na Sensei.
,,Rei, musím vám něco říct." Nadechl jsem se. ,,Katana je vaše dcera" Vyvalila oči. ,,Jak? Jsi si jistý?" ,,Jsem. Vím to. Slyšel jsem její matku, jak mluví, že ti ji v nemocnici vyměnila za svou." Rei se otočila na doktora.
,,Můžu udělat, krevní testy"
,,Co ona žije?" Doktor se na mě otočil. ,,Vlastně, ano, ale je v hlubokém kómatu. Může trvat dlouho než se probudí. Nebo se neprobudí vůbec." V mém nitru zajiskřila jiskřička naděje.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama