Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 12- Stín budoucnosti

23. prosince 2015 v 22:40 | Alida
Z neznámého pohledu:
Jak se to mohlo stát? Proč se to tak zvrtlo? Nikdy to nepochopím.... Hodně jsem jí ublížila...
Z pohledu Akage:
Kam všichni zmizeli? Vůbec nikoho nemůžu najít.... Opakovala jsem si už po milionté.
Obcházela jsem to tu už asi po třetí.
,,Akage" Za mnou se ozval hlas. Otočila jsem se. Stály tam moje bývalé kamarádky. Vypadaly jako vždy. Nos měli nahoru, málo zapnutou košili a líčení jako klauni. Nikdy nepochopím jak jsem mohla takhle vypadat i já. Myslím že se jmenují Tsuri, Mitsu a Kai, jestli se dobře pamatuji.
,,Potřebujete něco?" Zeptala jsem se. ,,Ano, mohla by jsi jít s námi. Známe jedno dobré místo na pobavení...." Zvedla jsem ruku, aby už nic neříkala.
,,Ne já už to nedělám. Změnila jsem se. A teď když mě omluvíte." Chtěla jsem odejít, ale chytli mně za zápěstí. Pořádně mi ho zmáčkli a něčím svázali. ,,C-" Přes pusu mi dali šátek.
Co se to sakra děje? Rozhlédla jsem se, ale nikdo nikde nebyl. Snažila jsem se pohnout, ale něco studeného jsem měla na krku. ,,Ani se nehni. Teď půjdeš s námi" Na sucho jsem polkla. Začali mě někam odvádět. Pomozte mi někdo. Zaprosila jsem v duchu.
Zahnuli jsme do uličky. Tu uličku moc dobře znám. Vyhazují se tu odpady a taky se tu Katana pořezala.
Co po mě chcou? V hlavě jsem měla milión otázek, ale nebyla na ně odpověď.
Hodili mě na zem. ,,Tak. Teď ty děvko. Se k nám vrátíš." Jejich hlas byl plný jedu a chladu. Dívala jsem se na ně se slzami v očích.
Ne teď nesmím brečet! Okřikla jsem se rychle. Potlačila jsem slzy a podívala se jim do očí. Zamračila jsem se.
,,Aha, ty nemůžeš mluvit...." Rozvázali šátek a přitiskli mi tu chladnou věc ke krku. ,,Jestli budeš řvát, nedopadne to dobře" začali se smát. Byly to psychopatky. Panebože jsem tak ráda, že jsem si vybrala Katanu a ostatní. Řekla jsem si v hlavě.
,,Proč to děláte?" řekla jsem v klidu. ,,No. Si bohatá, hezká, díky tobě si můžeme užívat s klukama a tak. Hezky se k nám vrátíš." Kai mě chytla za bradu, abych ji mohla přímo koukat do očí. ,,Jinak, to s tebou nedopadne dobře" Zašeptala. Zamračila jsem se. ,,Nikdy" odsekla jsem.
,,Ty!" Rychle se narovnala. ,,Já to nechápu! Jak se můžeš přidat k nim! Jsou nic! My jsme lepší než oni!" Číšel z ní vztek. ,,Ti tvoji kamarádi. A kdo to jsou? No, slabá a ubrečená Katana, ten alkoholik a závislák Arukoru. Iruka je z cizí země a taky neumí mluvit. Asashi je tvá sestřenice, ale je to šprtka. Ten svůj frňák neumí odtrhnout od knížky. A nakonec Fumito! Ten je fajn, je populární hezký a chová se normálně, ale ta jeho sestra je blbá. Všichni jsou to magoři!"
Tak tohle přehnala. Svázanýma rukama jsem bouchla Mitsu do břicha, takže ji nůž spadl. Cítila jsem jak se mi uvolnili ruce. Postavila jsem se na nohy.
,,To o nich nebudeš říkat!" Naštvala jsem se a podkopla Kai nohy. Spadla na ten svůj tlustý zadek. Tsuri se na mě vrhla, ale já uhnula a nabila si nos.
Vítězně jsem se usmála. ,,Nikdy! Říkám nikdy o nich takhle nemluvte!" Zařvala jsem na ně. Otočila jsem se a šla pryč. ,,Nemysli si, že si vyhrála!" Tsuri vzala nůž a rozběhla se proti mě. Z nosu ji tekla krev a měla ho trochu nakřivo. Jen tak tak jsem se vyhnula. Zaútočila znovu, ale zase se netrefila. Chtěla znovu, ale ruce ji zničeho nic poklesly. Usmála se. Otočila jsem se. Stál tam Reika. Můj bývalý přítel.
,,Tak jak to šlo?" zeptal se Tsuri. ,,Ona nám ublížila!" Hrála na nevinou a schválně si ji začala třást kolena.
,,Aha, to se nedá nic dělat." Chytil mě rychlostí blesku za ruce a odhodil na zeď. Zalapala jsem po dechu. Spadla jsem na zem. Cítila jsem jak mě bolí tělo.
Jak daleko chtějí zajít? Rychle jsem se postavila na nohy a z těží se nadechovala. Co mám dělat? Zavolat o pomoc? Už jsem chtěla zařvat, ale do břicha mi přistála silná rána. Krev mi vystřikla z pusy. Spadla jsem na kolena a držela se za břicho.
Reiki mě chytil za obličej. Šíleně se zasmál. Rychle jsem se mu vytrhla a chtěla utéct. Jenomže Tsuri, mě řízla do nohy. Spadla jsem. Oblečení jsem měla od krve, potrhané a špinavé. Reiki si mě k sobě otočila svou hnusnou ruku mi položil na tvář.
,,Prosím, nech mě jít!" Zařvala jsem. Zasmál se. ,,Nech mě být." Ze vší silou jsem ho odhodila na odpadky. Z poza rohu přiběhla Shiro a Fumito. Zablesklo se a spustil se liják.
Shiro vyjekla a Fumito se dost naštval. Hodně se mi ulevilo. Cítila jsem jak brečím když jsem je uviděla.
,,Hej! Co to má znamenat?!" Fumito byl naštvaný a to dost. Viděla jsem ho takhle jenom párkrát a vždy mě to vyděsilo. ,,F-" Cítila jsem ruce na svém krku. Začalo mi bušit srdce. ,,Nikdo se ani nehne" Reika stěží dýchal.
,,Pusť ji!" Zařval Fumito. Udělal krok do předu. Reika se postavil a držel mi ruce na krku. Stisk zesílil. Zalapala jsem po dechu. ,,Ani se nehněte!" Fumito se zastavil. Ještě více se naštval. Úplně z něj vyzařovala temná aura. Reika povolil stisk. ,,Teď mě necháš odejít" Fumito ustoupil. Shiro vypadala až moc vyděšeně. Nemohla se ani hnout.
Reika a já jsme procházeli kolem Fumita. Najednou jsem, ale cítila jak jeho ruce mizí. Fumito ho chytl zezadu za límec a strhl ho pryč. Reika znovu spadl na zem.
Rychle jsem odskočila a Shiro mě chytila. Obě dvě jsme spadly na zem. Shiro vytáhla mobil a začala volat. Ani jsem nevnímala co říká. Protože jsem nemohla odtrhnout pohled od Fumita a Reiky. Bojovali spolu. Podobalo se to boji na život a na smrt. Reika dostával samé rány od Fumita a ten zase od Reiky. Dokonce se objevila i krev.
Reika spadl na zem. Fumito ho chytl za límec a podíval se mu do očí. Reika byl hodně vystrašený a Fumito byl moc naštvaný.
,,Ty! Ty hnusíš se mi!" Reika polkl. ,,To stačí...." zašeptala jsem. ,,Takový odpad! Měl by jsi si zasloužit trest!" Fumito se napřáhl a chtěl ho pořádně praštit.
,,To stačí!" Ruka se mu zastavila. Zahřmělo a objevil se blesk.
Fumito se na mě podíval. Cítila jsem jak brečím. Byl celý od krve a pomlácený.
Jeho výraz se uvolnil a poté i tělo uvolnil. Ozvaly se kroky. Přiběhli ostatní.
Katana vyjekla a rychle mě začala prohlížet. Asashi ji pomáhala. Aru a Iruka svázali ty čtyři a zavolali Rei. Ta za chvíli přišla a vše bylo strašně rychle. Přijela policie a mně i Fumita odvedli na ošetřovnu. Tam nás ošetřili a nechali nás tam. Nikoho za námi nepustili. Řekli nám ať odpočíváme, hlavně já.
Koukala jsem se z okna. Venku to vonělo deštěm. Všude kapali kapky. Venku bylo tak mírumilovně.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Venku na obloze zářil měsíc a obloha byla tak čistá, jako by ani žádná bouřka nebyla.
Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do nočních zvuků. Poté jsem se rozbrečela.
,,Děje se něco?" Fumito se dotkl mého ramene. Rychle jsem se otočila a objala ho. ,,Tak jsem se bála! Kdyby jste nepřišli já....já" Totálně jsem mu mačkala košili.
,,Šššš. Už je to dobrý" Pohladil mě po hlavě. Přitiskl si mě blíže. Už chápu proč ho Katana tak miluje. Je hodný a laskavý. Když jsem vybrečela odtáhla jsem se od něj.
,,Promiň, máš košili celou mokrou." Utřela jsem si oči. ,,Ale to nic, hlavně, že ti je lépe" Usmál se na mě. Taky jsem se usmála. ,,Děkuji. Za všechno." Poděkovala jsem mu. Nastalo trapné ticho.
,,Měli bychom se prospat" Přerušil to ticho. Přikývla jsem. Zalezla jsem si pod peřinu a Fumito do druhé postele. Zavřela jsem oči.
Nemohla jsem usnout. V hlavě jsem měla pořád ty události.
Přetočila jsem se na druhý bok. Fumito už spal. Ležel na zádech a tiše oddychoval. Usmála jsem se. Poté se převalil na bok čelem ke mě. Něco zamumlal.
Je tak roztomilý. Řekla jsem si v duchu. Hrklo ve mě. Co to říkám? Sakra vzpamatuj se! V duchu jsem se okřikla. Přetočila jsem se k němu zády. Zavřela jsem oči a snažila se usnout.
,Dávej pozor!' cítila jsem jak se pode mnou prolomila zem. Zachránila mě něčí ruka a hřejivá náruč. Začala jsem vzlykat. ,Šššš. Už je to dobrý'. Vytrhla jsem se ze snu. Co to bylo? Zatřepala jsem hlavou. Ale připadalo mi to tak známe, jako by to nebyl sen.... Začala mě bolet hlava. Projel mnou mráz. Pak byl ten pocit pryč. Raději jsem si zase lehla.
Z pohledu Katany:
Doufám, že jsou v pořádku...
Přecházela jsem po pokoji sem a tam. Vůbec jsem nemohla spát.
Pohled na Akage, byl strašný. Měla potrhané oblečení, byla celá od krve, všude modřiny a fleky. A hluboká rána na noze. Otřásla jsem se.
,,Katano?" Dveře se otevřely a dovnitř vešla Shiro. Měla červené oči a k sobě si tiskla polštář.,,Děje se něco?" Zeptala jsem se ji.
Zavřela dveře a přišla ke mně. ,,Nemůžu spát..." Promnula si oči a zívla si. ,,Já taky ne. Dneska to bylo strašný. Akage a bráška...." vzlykla, ale poté se zase sebrala.
,,Jo máš pravdu, dneska to bylo hrozný." Chvíli jsme mlčeli. ,,Zítra se za nimi podíváme" řekla a povzdechla si. ,,Jo" zívla jsem.
,,No pokusím se usnout." lehla jsem si do postele. Shiro si lehla ke mně.
,,Shiro?" zeptala jsem se ji. ,,Vzpomínáš? Když jsme byli malé tak jsme spolu ležely v posteli" Usmála jsem se.
,,Jo, tak dobrou" zavřela jsem oči. ,,Dobrou" řekla Shiro. Potom jsem usnula.
Z pohledu Asashi:
Šla jsem se projít. Sice je to divné v téhle hodině, ale nemohla jsem spát.
Šla jsem k lavičce pod sakurou. Přemýšlela jsem nad vším možným. Ani jsem si nevšimla, že tam někdo sedí.
,,Ahoj" nadskočila jsem. ,,Hej! Tohle je už podruhé!" Iruka se slabě usmál. ,,Jo" Posadila jsem se k němu.
,,Myslíš, že budou v pořádku?" Pokrčila jsem rameny. Ani já neznala odpověď. Položila jsem halvu na stůl. Byla jsem ospalá, ale v hlavě mi to šrotilo.
,,Asashi?" Iruka zněl hodně sklesle. ,,Hmm?" zvedla jsem hlavu. Na mých rtech přistálo něco teplého. Iruka byl až moc blízko. Vyvalila jsem oči. Rychle jsem se od něj odtrhal.
,,Co to děláš?" Vypadal překvapeně. Poté se zase přiblížil. Jeho dech jsem cítila na tváři, jeho teplo. Zavírala jsem oči. Srdce mi bušilo jako o závod.
,,Ne!" Odtrhla jsem se od něj. Zavrtěla jsem hlavou. Vyskočila jsem na nohy dala se na útěk. Cestou jsem si utírala slzy, které se spustily jako vodopád.
To není správné.... To není správné... Pořád jsem si tyhle slova opakovala v hlavě. Snažila jsem se ignorovat své splašené srdce a své pocity.
Z pohledu Rei:
Posadila jsem se na postel, na hlavě jsem měla určitě vrabčí hnízdo. Prohrábla jsem si vlasy. Venku bylo ticho. Sluneční paprsky se mi snažili proniknout přes světle modré závěsy.
Postavila jsem se a rozhrnula je. Dovnitř vniklo světlo. Na nebi nebyl ani mráček. Vypadalo to na slunečný den. Šla jsem se převléct a poté vyšla na první hodinu. Jako vždy to byl tělocvik. Vždy takhle začínám.
Vešla jsem do svého kabinetu.
,,Ohayo" ozvalo se. ,,Ohayo" zívla jsem a sedla si. ,,Nevyspalá?" zeptal se. Podívala jsem se na něj. Znovu jsem si uvědomila jak je mu strašně podobný. Ale nebyl to on. Jmenoval se Ryota Tadashi.
Zatřepala jsem hlavou. ,,Slečno Taio?" Uvědomila jsem si, že mi něco říkal.
,,Ano? Promiňte jenom jsem se zamyslela." Omluvně jsem se usmála. Všimla jsem si, že jakoby na chvíli zamrzl. ,,Děje se něco?" Zeptala jsem se. Odtrhl ode mně oči a podíval se na hromadu papíru. ,,To nic. Raději bychom měli jít. Studenti čekají" Vstal a vzal potřebné věci na hodinu.
Vyskočila jsem na nohy a vydala se za ním. Otevřel mi dveře. Děkovně jsem se usmála. Poté za mnou zavřel.
Z pohledu Akage:
Bylo odpoledne. Ostatní se za námi šli podívat.
Katana skočila Fumitovi kolem krku. Asashi mě pozdravila, ale byla trochu mimo. Iruka taktéž. Shiro měla kruhy pod očima. Asi by padla kdyby ji Aru nedržel.
Chvíli jsme si povídali, ale za chvíli je doktorka vyhnala ven.
,,Myslím, že se prospím" Řekl Fumito a zalezl pod peřinu. Jen tak jsem tam seděla.
Až usnul vstala jsem a rozhodla se projít. Musela jsem na čerstvý vzduch.
Procházela jsem se. V dáli se zase ženuly mraky. První jarní den a furt prší. Za týden nám končí škola. Pak máme poslední ročník. Jak strašně to uteklo. Za ten jeden rok se toho tolik stalo.
,,Ale to nemůžeš! Máš Akage!" Když jsem uslyšela svoje jméno. Zastavila jsem se. Stáli tam Asashi a Iruka. Asashi brečela a Iruka byl jak při mražený.
,,Ale.." řekl slabě. ,,Ne! Není to správné!" Asashi zavrtěla hlavou. Iruka ji chytil za ruku. Podívala se na něj, byla vystrašená. Položil ji prst na ústa. Trochu se uvolnila. Jako zhypnotizovaná se na něj dívala. Jejich obličeje se začaly přibližovat. Odtrhla jsem pohled.
Tak takhle to je. Slzy, ale nepřicházeli. Spíše jsem byla šťastná. Všimla jsem se jak se na sebe poslední dobou dívali. Byla jsem šťastná.
Rozhodla jsem se. Už nikomu neublížím. Včera jim bylo kvůli mě ublíženo. Už to tak nenechám.
Vydala jsem se pryč. Mraky zakryli slunce. Vyšla jsem k lesu a tam se posadila na lavičku.
Svět je tak krutý. Řekla jsem si. Ale vše jsem to přijala. Slabě jsem se usmála. Zavřela jsem oči a nad ničím nepřemýšlela. Ani jsem si nevšimla a usnula jsem.
Když jsem se probrala. Strašně jsem se lekla. Přede mnou stáli Shiro, Aru, Iruka, Asashi, Katana a Fumito.
,,Tak tu jsi zmizela!" Fumito se usmál. Postavila jsem se. Ani jsem se na ně nepodívala.
Už jim neublížím. Dala jsem se na odchod. ,,Děje se něco?" Katana zněla ustaraně. Nezastavila jsem se.
,,Počkej..." řekla Asashi. Otočila jsem se. Slabě jsem se usmála. ,,Asashi" Oslovila jsem ji. ,,Vím jak se na sebe díváte" Asashi zamrzla. ,,Co tím myslíš?" zeptala se. ,,Ty víš o čem mluvím. Nevadí mi to. Budete spolu šťastní" Dívala se na mě vyděšeně.
Cítila jsem se hrozně, ale už jim nehodlám ublížit. Tohle je naposledy.
,,Katano. Buď ráda za vše. Jsi skvělá holka a kamarádka." Řekla jsem ji s úsměvem.
,,Shiro, vždy se usmívej. Díky tomu se cítíme lépe. A Aru postarej se o ni." Zase jsem otočila na odchod.
,,Čekej!" Katana na mě zařvala. ,,Katano. Ty to víš, že?" Zeptala jsem se ji. Podívala se na mně.
,,Takže víš, že toto je správné" Vyvalila oči. Podívala se na Fumita, ten nevěděl co říct.
,,Jak chceš!" Otočila se a dala se na odchod. Viděla jsem, že si otírá slzy. Otočila jsem se na odchod nikdo mě nechtěl zastavit.
Z pohledu Akage:
Po konci druhého semestru (Prázdniny):
Vrátila jsem se domů.
Seděla jsem na posteli a dívala se na své ruce. Venku svítilo slunce a bylo teplo. Ptáci zpívali.
,,Slečno. Potřebujete ještě něco?" Zeptala se mně moje služebná. Zavrtěla jsem hlavou, že ne.
Tak tohle je můj dům. Má matka i sourozenci se odstěhovali. Byl jim vydán zákaz vstupu na můj pozemek.
Podívala jsem se obrázek na mého otce. Kéž by jsi tu byl.
Lehla jsem si na postel. Rozhodla jsem se správně, takhle je to lepší. Spustily se mi slzy. Pak jsem se šla projít. Zastavila jsem se u fontánky. Podívala jsem se na svůj odraz. Všimla jsem si, že mi narostly vlasy. Teď mi spadaly pod lopatky.
Dotkla jsem se vody. Slunce začalo zapadad. Do vody spadla kapka slzy.
Z neznámého pohledu:
Kéž bych se rozhodla jinak. Kéž bych ji nenechala odejít. Nedokážu si odpustit. Ale on mě přesto miluje. Já ji zabila. Já za to můžu, že tu není. Když jsem ji viděla vyhnula jsem se ji. Vše je má vina.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama