Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 2- Bezmoc

23. prosince 2015 v 20:15 | Alida
Z pohledu Fumita:
Venku ubíhal celý svět, ale já to nijak nevnímal.
Zrovna jsme se vraceli z zápasu. Vyhráli jsem, ale mě to nijak nezajímalo. Nedokázal jsem myslet na nic. Připadal jsem si tak prázdný a bez života.
Autobus se skřípáním zastavil. Musel jsem vystoupit. Raději bych aby mě odvezl někam do neznáma.
Vyšel jsem jako poslední. Všude stáli různí spolužáci a gratulovali nám. ,,Fumito-sama!" uslyšel jsem za sebou. Neotočil jsem se. Mířil jsem k ubytovně. Hodně lidí se na mě usmívalo a gratulovalo mi. Ignoroval jsem vše kolem sebe.
Ve svém pokoji jsem hodil tašku na postel. Chvíli jsem se ani nehnul. S prázdným pohledem jsem pozoroval fotku na stole. Všichni se tam tak usmívali i já. Ale teď mi vůbec do smíchu nebylo. Ani do pláče, necítil jsem nic.
Pomalu jsem se otočil a vydal se do koupelny. Ani nevím jakou vodu jsem si pustil. Jestli byla studená nebo horká, jsem vůbec nepoznal. Ale byl jsem tam tak dlouho, jako kdybych se snažil smít ze sebe vše co se stalo.
Oblékl jsem se do nového oblečení a vyrazil ven. Cestou mě míjelo spoustu lidí, nějací mě dokonce pozdravili, ale já nic neříkal. V květinářství jsem koupil kytici Lilií. ,,Děkuji" řekl jsem sklesle prodavači.
Autobusem to netrvalo tak dlouho. Paní recepční mě okamžitě poznala a pustila bez řečí. Vešel jsem do místnosti, která se mi zdála jako můj druhý domov. Kytici jsem dal do vázy a otočil se na ni. Vypadla tak klidně. Naklonil jsem se a políbil ji na čelo. Přál jsem si vidět její oči, které měly barvu jako oceán. Ale nic se nestalo. Šel jsem se posadit na sedačku u její postele. Zívl jsem si.
V noci vůbec nemůžu spát. Vždy se tam objeví a viní mě za její nehodu. Tyhle noční můry mě pronásledují. A nedivím se ji. Částečně za to můžu.
Cítil jsem se bezmocný a tak i všichni. Nemohl jsem nic udělat. Ale tak moc jsem chtěl. Tahle bezmoc mě nakonec dostala a já přestal vnímat realitu.
Po pár hodinách jsem šel domů. Cestou sněžilo. Na pokoji jsem šel rovnou do postele. Zakryl jsem se dekou, až k hlavě. Zavřel oči a cítil jak znovu brečím. Po chvilce jsem usnul.
Všude bylo bílo. Z nebe padal sníh. Rozhlédl jsem se. A uviděl ji, dlouhé bílé vlasy ji vlály ve větru. Chtěl jsem se k ní rozběhnout, ale zvedl se vítr a ona zmizela v závěji sněhu.
Když se konečně vyjasnilo, nebyla tam. Začal jsem se rozhlížet. Pohled mi padl na červenou skvrnu v sněhu. Pár metrů dál ležela Katana. Měla vlasy špinavé a krvavé. Kolem ní byla kaluž krve. Začal jsem couvat, až jsem narazil. Otočil jsem se. Měla na sobě kápi. Neviděl jsem ji pořádně do obličeje.
,,Vrahu" Ozval se chladný hlas. Pak se zvedl vítr a kapuce ji spadla z hlavy. ,,Je to tvoje vina, lepší by bylo tě nikdy nepotkat" Koukala na mě ledovýma očima. Po tváři měla krvavé šmouhy. Natáhla ke mě ledové ruce, z kterých ji vyletěli netopýři. Zakryl jsem si hlavu.
Vytrhl jsem se z té noční můry. V pokoji byla tma.
Podíval jsem se na hodiny. Byla skoro půlnoc. Nahlas jsem vydechla lehl si zpátky na postel. Nemohl jsem usnout, kdykoliv jsem zavřel oči, uviděl jsem její výraz.
Schoulil jsem se. Venku začala odbíjet půlnoc, ze školní věže. Když odbilo, uslyšel jsem jemný zpěv a něčí ruku na mých vlasech. Začínal jsem usínat. Neudržel jsem se vzhůru. Poslední co jsem zahlédl byli stříbrné vlasy. Pak jsem usnul a žádné noční můry jsem neměl. Jen melodii a jemný hlas, který mě uspal.
Z pohledu Akage:
Měla jsem hlavu na stole. Koukala jsem se na fotky z letních prázdnin. Katana se všude usmívala.
Ten její úsměv mi chybí.
Nadechla jsem se. Někdo mi zaklepal na dveře. ,,Dále" Dovnitř vešla Shiro. Otočila jsem se k ní čelem. ,,Ahoj" Za ní se objevil Iruka a Aru. ,,Ahojte" Oplatila jsem jim pozdrav.
,,Mám nápad" Usmála se křivě Shiro. ,,Co takhle si zajít ke kadeřnici?" Překvapeně jsem zamrkala.
,,Jo ráda, nezeptáme se Rei?" Namítla jsem. ,,Nemůžeme ji nikde sehnat" Pokrčila rameny. ,,No škoda, tak můžeme" Stoupla jsem si na nohy.
,,Můžu se přidat?" Ozval se hlas ode dveří. Všichni jsem se tam podívali. Nikdo z nás nemohl uvěřit, že tam stojí. Čas jako by se zastavil. Usmála se na nás. Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama