Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 6- Labyrint

23. prosince 2015 v 21:20 | Alida
Z pohledu Katany:
Školní výlet, nezapomenutelná část dospívání. Celkem jsem se těšila. Jenomže jízda autobusem, byla divná. Byl veliký randál, někteří si pouštěli písničky a jiní si povídali, ale až moc nahlas.
Shiro spala, jako dudek. Nebo to hrála, protože vždy spadla na Fumita a ten se lekl a spadl ne mě. Shiro se jenom šibalsky usmívala.
Uběhly asi dvě hodiny, než jsme dorazili na místo. Ubytování, se nacházelo v lázeňské části. Všude kolem byly hory a příroda. Akage se toho nemohla nabažit. Pobíhala sem a tam, aby vše okoukala. Povídala, že tohle je její první školní výlet. Na základce nejezdila, protože ji matka nepustila. Nebyla k zastavení, no a Asashi se chovala podobně. Když se trochu uklidnili, odnesli jsme si věci na pokoje.
Já, Shiro, Akage a Asashi jsme byli na stejném pokoji. Iruka, Aru a Fumito, byli na druhé straně chodby. Měli jsme i terasu, ze které byl výhled na lesy a hory. Pak nám dali rozchod, ať si prohlídneme okolí, ale ať nechodíme moc daleko, protože se v horách dá snadno zabloudit.
Zamířili jsme do části, kde se nacházel starý chrám. Byl trochu poničený požárem, ale budova stála. Prohlížela jsem si sochy, když Shiro zašla do chrámu.
,,Shiro, tu nemáme co dělat" Vběhli jsme za ní. ,,Ale no tak, trochu odvahy." Polkla jsem a vešla dovnitř, ostatní nás neochotně následovali.
Páni, vevnitř to bylo úžasné. Sice bylo něco trochu poničené a spálené, jenomže ta atmosféra. Byla tu zachovaná svatyně.
,,Počkej, Shiro! Kam to jdeš!" Shiro zalezla do nějaké škvíry. Trochu jsem se přikrčila a šla za ní.
,,Shiro, měli bychom se vrátit" Ozval se Aru, ale Shiro se neozývala.
V dálce se objevila další škvíra. Vyšli jsme do části chrámu, byly tam pavučiny, prach a spadlé trámy. Postupně jsme vylezli z úzké škvíry.
,,Sakra" Ozvala se Akage. ,,Co se děje?" Otočila jsem se na ni. ,,No, asi tu neprojdu....." A zčervenala. Pochopila jsem. ,,Tak se vraťte" Řekla jsem jí. Přikývla a otočila se. Když se ozvalo zapraskání podlahy, ta se rozpadla a Akage s Asashi do ní spadly.
,,Akage! Asashi!" Ozval se Iruka.
,,Musíme je najít" Ozval se Fumito.
Přikývla jsem. Otočila jsem se, ale chyběla tu Shiro. Kam mohla zmizet? Bože, ona se nezmění.
Byly tu dvě chodby, ale kudy se mohla vydat? No zpátky jít nemůžeme, protože je tam díra.
,,Rozdělme se," Ozval se Fumito. ,,Já a Katana půjdeme vpravo, Iruka půjde dolů za Asashi a Akage a ty Aru běž doleva. Sejdeme se venku." Nedalo se nic dělat. Každý se vydal svou cestou. Já a Fumito jsme vešli do chodby a obklopila nás temnota. Nahmatala jsem jeho ruku a stiskla ji, tedy alespoň jsem si myslela, že je jeho....
Z pohledu Iruky:
Díval jsem se do černé díry, jak to asi je hluboké. Ale neviděl jsem nic, nikde nebyl, žádný žebřík, takže jsem to riskl a skočil dolů.
Dopadl jsem do měkkého. Vypadal to jako nějaký sklad povlečení na postele. Zvedl jsem se a rozhlédl se. Nikde nikdo. Vnitřek tu osvětloval západ slunce.
Kam mohly zmizet?
Začal jsem si stoupat na nohy. Koutkem oka jsem, ale zahlédl nějakou skvrnu. Podíval jsem se pořádně. Byla to krev. Začal jsem panikařit. Vedle se válel roztržený potah, takže jedna z nich zavázala tu ránu. Musím je najít a to rychle.
Z pohledu Katany:
Myslela jsem si, že je to jeho ruka, ale..... Byla až moc špinavá a vrásčitá.
Chladné prsty se dotýkali mé ruky. Rychle jsem se té osobě vytrhla a začala utíkat. Fumito někam zmizel a já tu zůstala sama.
Za mnou se ozývaly těžké kroky mého pronásledovatele. Zabočila jsem, vynořila se ulička. Běžela jsem jako o závod. Už mi docházel vzduch, když se objevila moje spása. Byla tu místnost, asi to byl nějaký pokoj. Schovala jsem se za roh a sedla si. Škvírou v prkně jsem zjistila, že se pronásledovatel zastavil. Moc jsem mu neviděla do tváře, ale byl vysoký a shrbený. Srdce mi strachem bušilo. Nedovolila jsem si ani polknout. Po chvilce se pronásledovatel otočil a odešel.
Vydechla jsem si úlevou. Ale moc dlouho to netrvalo, uslyšela jsem jak někdo volá mé jméno. Strachem jsem ztuhla a podívala se tím směrem. Byla to nějaká malá holčička s blonďatými vlasy po ramena a usmívala se na mě. Natáhla ke mě malou ručku. Dostala jsem pocit, že když ji za tu ruku chytnu, tak že budu v bezpečí. Tak proto jsem ji k ní natáhla. Už se naše ruce dělili o milimetr.
Když mě někdo chytl za rameno. Svou nataženou ruku jsem změnila v pěst a praštila toho kdo na mě sáhl. Byla to taková rána až narazil do protilehlé stěny. Dívka se vypařila, už tam nebyla. Zaujala jsem obranný postoj.
Díky Fumitovi jsem se naučila bránit, protože jako malý navštěvoval klub karate. Dostal dokonce černý pásek. Osoba se nehýbala. Přišla jsem blíže.
A k mému překvapení....Byl to Fumito.
,,Fumito!!" Křikla jsem a objala ho kolem krku.
,,Au, sakra. Ty umíš dávat pecky." Zachroptil. ,,Promiň... Teče ti krev!" Vyděsila jsem se.
,,Huh? Co?" Prohlédl se, ale nic nenašel. Z kapsy jsem vytáhla kapesník a položila mu ho na tvář. Vypadal jako omráčený. Zíral na mě.
,,Copak?" Zvedla jsem jedno obočí. ,,Nic... Kam si zmizela?" Zeptal se a postavil se na nohy.
,,Někdo mě sledoval." Vypadal vystrašeně. ,,A jsi v pořádku" Začal mě prohlížet. Přikývla jsem.
,,Jedno je, ale hlavní, nejsme tu sami. Doufám, že jsou ostatní v pořádku..." Přikývl na souhlas a vzal mě za ruku.
Z pohledu Akage:
Šíleně mě bolelo rameno a kotník. Při tom pádu, jsem si rameno málem propíchla a velký kus trámu, který měl ostré konce.
Asahi mi ránu zavázala a podepírala mě, abych si tu nohu ještě nezhoršila. Ona měla štěstí, spadla na hromadu látek. Já dopadla do tvrdého. Snažili jsme se na ostatní zavolat, ale asi nás neslyšeli. Tak jsme se vydali pryč. Každým krokem, jsem cítila, že už nemůžu.
,,Můžeme zastavit?" Zeptala jsem se Asashi. Slyšela jsem jak mám hlas slabý. Přikývla a pomohla mi ať se posadím. Vydechla jsem úlevou a natáhla nohy. Asashi se opřela a zeď a podívala se do tmy. Překřížila si ruce přes hruď a nic neříkala.
Věděla jsem, že vymýšlí plán, jak se odsuď dostaneme. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do tmy. Bylo ticho, strašidelný ticho.
Po chvilce se ozvalo zaskřípání podlahy. Trhla jsem se a otevřela oči. Koukla jsem na Asashi. Taky to slyšela a dívala se tím směrem. Začala jsem se zvedat, ale kotník mě zradil. Spadla jsem na břicho. Asashi rychle zareagovala a pomohla mi na nohy. Znovu se ozvalo zaskřípání, těžké kroky se k nám blížily. Poté se ozval hrubý hlas. ,,Kdo jste?" Ze tmy se vynořili vrásčité a suché ruce. Zamrazilo mě.
,,Musíme utéct. Zvládneš to?" Zašeptala mi Asashi. Přikývla jsem na souhlas. Naraz se otočila a daly se do běhu. No, já jsem kulhala. V noze mě pálilo. Asashi se mnou držela krok.
,,Sakra!" Zařvala, před námi byla slepá ulička. Zastavili jsme u zdi. Za námi se ozýval dusot nohou. Asashi se na mě podívala. Nic nemusela říkat, vím co chtěla udělat. Když se vynořila shrbená postava vyběhli jsme každá jiným směrem. Oběhli jsme ho a běželi zase zpátky, směrem k díře. Ta věc mě chtěla chytnou ta vlasy. Byla jsem vděčná, že jsem si je nechala ostříhat.
Adrenalin mi proudil tělem. V kotníku jsem cítila tupou bolest. Před námi se objevilo malé světlo. Nebylo to venkovní, bylo světle modré. A někdo tam šel, snad to není ta věc. Asashi napadlo to samé a začala se rozhlížet kam zahnout. Zahlédla zatáčku a dala mi znak, ať zahnu doleva.
,,Počkat..." řekla jsem. Asashi zahnula, ale já ne. Běžela jsem k té osobě. Asashi si toho všimla a vrátila se. ,,Co děláš?!" Řvala na mě. Neodpověděla jsem ji.
Když jsem měla lepší viditelnost došlo mi, že jsem se nemýlila. Je to on. Vběhla jsem mu rovnou do náruče. Objal mě kolem pasu. Cítila jsem jak mi vlhnou oči.
,,Iruko!" rozbrečela jsem se. Položil mi ruku na hlavu a přitiskl k sobě blíže. Mezitím k nám došla Asashi.
,,Ahoj" pozdravila ho. Po chvilce mě pustil. Pohled mu padl na moje obvázané rameno. ,,Bolí to moc?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne, je to dobrý" A trochu couvla, jenomže mě tak cuklo v kotníku, až jsem spadla na kolena a vykřikla. Iruka se ke mě bleskově sedl.
,,Co se děje?" zněl hodně vystrašeně. ,,Zranila si kotník, když jsme sem spadli" Hodila jsem po Asashi naštvaný pohled. To mu to musela říkat?
,,Aha, no nic se nedá dělat" Otočil se a nastavil ruce ať mu vylezu na záda. ,,Ne, jsem moc těžká" A začala jsem se zvedat, ale moje noha neposlouchala. Bolela mě a pálila. Iruka se na mě přes rameno díval. Poraženě jsem mu vylezla na záda.
,,Vidíš? Jsem těžká..." Dala jsem mu ruce kolem krku. Ani to s ním nehnulo. ,,Právě naopak, jsi lehká jako pírko" A trochu si mě zvedl více na záda. ,,Kde jsou ostatní?" Zeptala se Asashi.
,,Rozdělili jsme se, já jsem šel za vámi. Aru šel hledat Shiro a Katana s Fumitem, šli hledat východ." Asashi přikývla. ,,To bude obtížné, tenhle chrám, byl postaven jako bludiště. A k tomu to vypadá, že tu nejsme sami." Nemusela jsem mu vidět do tváře, abych pochopil, že se tváři vyděšeně.
,,Co?" Asashi mu vše vysvětlila.
Z pohledu Shiro:
Kam se jenom všichni vypařili?
Když jsem se otočila tak nikdo za mnou nebyl, jenom černočerná tma. Ani si nepamatuji proč jsem sem právě šla. Vzpomínám si, že jsem cítila jako kdyby mě něco volalo. Zavrtěla jsem hlavou. Musím se odsuď dostat pryč, to je teď hlavní.
Vydala jsem se chodbou, která byla za mnou. Vešla jsem do další místnosti. Všude byly samé chodby a dveře.
Kudy jsem jenom přišla? Snažila jsem si vzpomenout, ale nešlo to. Byla jsem v pasti.
To už nikdy neuvidím svého brášku? Ani Arua, nebo Katanu?
Klesla jsem na kolena. Byla jsem uvězněna v labyrintu. Zmocnil se mě strach. Nevěděla jsem co dělat. Místnost kolem mě začala mizet. Byla jsem sama, tak sama. Znovu se ozval ten hlas. ,,Shiro" Volal na mě nějaký milý hlas. ,,Shiro" ozval se znovu. Zakryla jsem si uši. Ale i tak jsem ten hlas pořád slyšela.
,,Ticho! Nech toho!" řvala jsem, celá místnost se začala točit. Hlava mě bolela. Vrtěla jsem hlavou a snažila se vše odehnat. Co se to kruci děje? Ptala jsem se sama sebe.
,,SHIRO!" Zakřičel někdo na mě. Poté mi dopadla ruka na rameno. Ohnala jsem se, ale v polovině pohybu jsem se zastavila. S vykulenýma očima na mě koukal Aru.
Vzlykla jsem a skočila po něm až se převrátil. Vypustila jsem ze sebe pláč. ,,Co se stalo?" Ozval se jho milý hlas. ,,Nevím, ale mám strach!" A objala jsem ho ještě víc, jako kdyby se měl rozpadnout v prach.
,,Už je to dobrý..." utěšoval mě. Už jsem se uklidňovala, když mě cosi chytlo za vlasy a zvedlo do vzduchu....
Z pohledu Katany:
Cítila jsem jak na mě z ničeho nic dopadá únava. Cesta se mi zamlžovala a kymácela jsem se ze strany na stranu. Oči se mi zavíraly. Netušila jsem co se děje, ale připadala jsem si strašně slabá.
Moje noha zavadila o kus dřeva a já padala k zemi. Měla jsem otupělé smysly. Nad zemí mě zachytil Fumito. Něco na mě volal, ale já neslyšela. Kolem měl se vznášel mlžný opar, celý svět zhasínal.
,,Neusínej!" Ozval se jeho hlas, ale byl slabý. Proč neusnout? Byla jsem unavená... Poté jsem zavřela oči a obklopila mě černá temnota.
Otevřela jsem oči, nacházela jsem se někde na louce. Všude zpívali ptáci a přede mnou šuměl vodopád. Naklonila jsem se nad křišťálovou vodu. Viděla jsem tam odraz nějaké dívky se stříbrnými vlasy a modrýma očima. Dotkla jsem se hladiny. Kdo to je? A kdo jsem já? V hlavě jsem měla tisíce otázek. Na louce bylo krásně, ale cosi mi říkalo, že tu nemám co dělat. Měla bych být někde jinde. Někoho chránit.....
Nedokázala jsem si vzpomenout. Seděla jsem na louce a pletla věnec z květin. Na sobě jsem měla bílé šaty, které měli na boku vyšitou stříbrnou lilii, tento květ dále rozvíjely vlnky a spirály. Bylo mi dobře, ale v duši, jsem stále cítila, že mám být někde jinde.
Zavřela jsem oči. Když jsem je otevřela. Strašně jsem se lekla. Díval se na mě nějaký kluk, měl hnědé vlasy a tak i oči. Trochu jsem couvla. Na sobě měl bílou košili a černé džíny.
,,Kdo jsi?" zeptala jsem se, trochu jsem se vyděsila, protože to bylo poprvé co jsem mluvila nahlas. ,,To já nevím. A kdo ty?" zeptal se. Jeho hlas zněl.... mile. Jako kdyby jsem ho někde už slyšela.
Zavrtěla jsem hlavou, že nevím. Začalo se stmívat a my dva si povídali. O tom jak je tu krásně. Nebyla jsem sama s tím divným pocitem, že tu nemám co dělat.
Slunce zapadlo za kopec a vycházel měsíc. Louku osvětlila stříbrná záře, z trávy se vznesly žluté světélka.
Ten kluk vstal a nabídl mi ruku. Chytla jsem ho za dlaň a naše kroky se nesly po trávě. Tančili jsme. Po pár minutách jsme se zastavili. Naše obličeje se přibližovaly. Po chvilce se ale objevila silná záře. A krajina zmizela.
Trhla jsem sebou a rychle se posadila. Co to bylo?
,,Co to bylo?" Ozval se Fumito, jako odraz mých myšlenek. Podívala jsem se na něj. Ležela jsem mu v náruči. Cítila jsem jak se červenám. ,,Nevím, ale....." Můj hlas zastavil výkřik. Ten hlas bych poznala všude. Oba dva jsme vyskočili na nohy a rozběhli se ke zdroji výkřiku.
Nemohla jsem uvěřit tomu co vidím. Byla tam ta divná osoba držela Shiro. Shiro se snažila ubránit, ale bylo to marné. Kousek od nich se válel pomlácený Aru.
Z protější chodby k nám přiběhli Asashi s Irukou, který nesl na zádech Akage. Fumito se nejdřív podíval na Arua a poté na svou sestru. Cítila jsem jak se v něm hromadí vztek.
Střelil pohledem po Irukovi. Ten přikývl. Posadil Akage na zem. A otočil se na protivníka. Fumito mě rukou odsunul více dozadu. Pak rychlostí blesku vyskočili na protivníka, ten to nečekal, takže pustil Shiro a zakryl si tvář. Shiro dopadla na zem, měla menší modřinu na loktě, ale jinak byla v pořádku.
Rychle jsem ji pomohla na nohy.
,,Padáme odtud!" Ozval se Fumito a podepřel Arua, který se snažil udržet při smyslech. Iruka vzal Akage na záda a utíkali jsme pryč. K našemu štěstí se tam objevily dveře.
Fumito je jednou nohou vyrazil. Dostali jsme se ven. Utekli jsme ke kraji lesa, ale už nás nikdo nepronásledoval. Vydechla jsem. A opřela se o kolena, ať se můžu vydýchat.
,,Katano!" Ozvala se Shiro a skočila mi kolem krku. Objetí jsem ji oplatila.
,,Katano? Tady jste." Otočila jsem se, z lesa se vynořila moje matka a za ní strážník.
,,Mami!" Objala jsem ji, Trochu ji to zaskočilo, takhle ji nikdo dlouho neoslovil. Ale objetí mi oplatila.
,,Jdeme" řekla.
Z pohledu Katany:
Byli jsme zpátky na pokojích. Ošetřovatelky si převzaly Arua, Shiro a Akage. Asashi s Irukou se vydali za nimi. Fumito se taky někam vypařil.
Podle strážníka byl ten člověk co nás pronásledoval místní bezdomovec. Také říkal, že bylo štěstí, že jsme se od tama dostali živí. V labyrintu se dá snadno zabloudit a ten bezdomovec už taky zabil pár lidí.
Nic víc neřekli a taky se nevyptávali. Nechali nás ať si odpočinem.
Byla jsem převlečená do pyžama a seděla jsem v pokoji. Rožla jsem si menší lucernu, protože tady nebyl proud. Přemýšlela jsem nad vším co se stalo. Ale nejvíce podivné byl ten ,,sen" ani nevím jestli to byl sen a ta malá holka.
Zrovna když jsme si na ni vzpomněla ozval se smích. Podívala jsem se na menší terasu. Byla tam, kolem mě se zvedla světélka. Poté jsem se cítila uvolněná.
Z pohledu Fumita:
Všechno dopadlo dobře. Naši zranění se rychle zotaví. Rozhodl jsem se jít za Katanou. Otevřel jsem dveře a překvapil mě výjev co se tam zjevil. Katana tam seděla a vznášela se, kolem ní poletovala světýlka a byla průhledná.
,,Katano?" zeptal jsem se. Podívala se mým směrem a usmála se. Natáhla ke mě ruku a já přišel blíže a klekl si k ní. Vzal jsem ji za její jemnou dlaň a ona se ke mě naklonila a zavřela oči. Naše obličeje se přibližovaly. Už jenom pár milimetrů, byly naše rty od sebe, a Katana přestala zářit a spadla na podlahu.
Otevřela překvapeně oči. Ozval se dětský smích.
Na terase byla malá holčička. ,,Až přijde čas" řekla a poté se vypařila. Jako zmražení jsme se tam dívali. Dneska se událo moc podivných věcí....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama