Savior of my life- Rei story- Kapitola 3- Pravá tvář

28. prosince 2015 v 20:16 | Alida
Zdravím! Tak máme tu pokračování :D Předem se omlouvám za pravopisné chyby.

Z pohledu Rei:
Uběhly dva dny. S Kazukim jsem už nepromluvila, vlastně jsem ho už neviděla. Jako kdyby se propadl do země, ale ostatní se tvářili, jako že se nic neděje. Jako kdyby žádný Kazuki neexistoval.

Když jsem jedno ráno šla do třídy, nečekala jsem že ho tam uvidím sedět. Ale stalo se.
Kazuki tam seděl a nepřítomně koukal z okna. Netušila jsem, že chodí do naší třídy. Podle toho jak se tvářili mí spolužáci, a co si mezi sebou říkali, to vypadalo tak, že školu fláká a do hodiny přijde když se mu zachce.
Prošla jsem kolem něj a snažila jsem se na něj nedívat. Ani se nepohnul, prostě jenom dále zíral z okna.
Posadila jsem se na židli a položila si ruce i hlavu na stůl. Nevěděla jsem co dělat. Měla bych být ráda, že už od něj mám pokoj, ale.... Cítila jsem se hrozně a tak nějak... osaměle.
,,Ahoj! Trošku života do toho umírání!" ozval se hlas.
Zvedla jsem hlavu a zahlédla Eien. Usmívala se a ruce měla překřížené přes hrudník. ,,Co se ti proboha stalo?" zeptala se a posadila se na moji lavici.
Povzdechla jsem si. ,,Ale to nic..." pokusila jsem se o normální úsměv, ale můj obličej mě zradil.
Eien se zatvářila ustaraně. ,,Ať se děje cokoli, řekni mi to, jsme přece kamarádky" položila mi ruku na tu mou a snažila se mě utěšit.
Vděčně jsem se na ni podívala. Otevřela jsem pusu, ale v tom zazvonilo. Do třídy vešel učitel a Eien se musela jít posadit na své místo.
,,Zdravím studenti" učitel se postavil před tabuli a my se postavili, poklonili a zase si sedli. ,,Udělám docházku" řekl a otevřel třídní knihu. ,,Aika Mirai" začal postupně číst. Najednou se zastavil a upřel pohled na Kazukiho. ,,Taio Kazuki" řekl trochu překvapeně. ,,Tak jste se konečně ukázal?" zeptal se a do třídnice něco zapsal. Kazuki mu vůbec nevěnoval pozornost.
Učitel ho nechal tak a pokračoval dále v docházce. Můj pohled zůstal na Kazukim. Nevím proč, ale vypadal jako by ho něco bolelo. Dalo se mu vyčíst z očí.
Najednou s sebou cukl a otočil se mým směrem. Všiml si mého pohledu a jeho oči zůstali viset na mě. Měla jsem nejspíš odvrátit pohled, ale nešlo to. V těch jeho očí se něco skrývalo a bylo to hodně hluboko.
,,Yurin Rei" uslyšela jsem svoje jméno. Trhla jsem sebou a podívala se na učitele. ,,Tady!" Vykřikla jsem, trošku moc nahlas. Celá třída se rozesmála. ,,Yurin-san. Musel jsem na vás volat třikrát. Měla by jste dávat větší pozor" řekl učitel. Přikývla jsem, že chápu a poté se začervenala. Celá třída se znovu zasmála, bylo mi trapně.

Když den skončil, tak jsem se vydala na nádvoří. Zase jsem musela zametat listí. Kazuki tam samozřejmě zase nebyl. Stejně jako předchozí dva dny. A to nám ještě trest nevypršel.
Vzala jsem si koště a začala zametat. Listí tu bylo snad více než včera. Ale obloha dnes nebyla čistě modrá, jako v posledních dnech. Pokrývaly ji šedivé mračna a v dálce se ozvalo zahřmění.
Po nějaké době jsem uslyšela kroky. Neotočila jsem se. Kazuki kolem mě prošel a vzal si koště a odešel o kus dále. Bylo strašné ticho, šlo jenom slyšet a zametáme.
Chtěla jsem mu něco říct, ale co? Omluvit se? Nebo se tvářit jako by nic? Bylo mi hrozně.
,,Zdravím Yurin-san. Tak vypadá, že máte zase plno práce" ozval se za mnou přátelský hlas. Otočila jsem se. ,,Manzo-sensei, zdravím vás" řekla jsem s úsměvem na tváři. Ty dva dny co Kazuki zmizel jsem si z Manzo-senseiem mockrát povídala. Začala jsem ho pomalu brát jako nevlastního otce, vždy mi dobře poradil. I s Eien jsem se hodně sblížila, byla to moje nejlepší kamarádka.
,,Jak vám to jde?" Manzo-sensei se usmál a přišel blíže. ,,Blíží se bouřka" dodal.
,,Jo, to jo..." řekla jsem a v tom jsem se zase vrátila ke svým úvahám.
,,Trápí vás něco?" Manzo-sensei se zatvářil ustaraně. ,,Neměla by jste se trápit."
Povzdechla jsem si. ,,To nic není" sevřela jsem pevněji koště a začala znovu zametat.
,,Chtěla by jste si promluvit?" navrhl. Cítila jsem úlevu. ,,Moc ráda. Stavím se k vám do kabinetu, až to tu dokončím" řekla jsem a usmála se. Manzo-sensei souhlasně přikývl. ,,Dobře" a potom odešel.
Když už to vypadalo na pořádný déšť, tak jsem toho nechala. Koště jsem vrátila na své místo a vydala se do kabinetu Manza-sensei. Najednou mě někdo chytil za zápěstí a já se zastavila. Otočila jsem se a uviděla dvě rudé oči.
,,Kazuki?" řekla jsem dost překvapeně. ,,Být tebou bych tam nechodil." řekl a pustil mi ruku. Jeho hlas zněl nepřátelsky.
,,Buď ticho" řekla jsem. Znělo to hnusněji, než když jsem původně chtěla.
Otočila jsem se a vydala se ke kabinetu. Kazukiho jsem nechala za sebou. ,,Tak za mnou potom nechoď!" Zakřičel ještě. ,,To si piš!" zařvala jsem. S čím má problém?
Zastavila jsem se pře kabinetem a zaklepala. ,,Pojďte dále" ozval se velmi přátelský hlas. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř.
,,Vítejte Yurin-san" Manzo- sensei se na mě usmál a podal mi čaj. S radostí jsem si jej vzala.
,,Tak co vás trápí?" zeptal se podíval se na mě. Napila jsem se čaje a zhluboka se nadechla. Ale najednou jsem se cítila strašně nervózně. Nevěděla jsem jak mám začít.
,,Mě můžete říct cokoli. Můžete mi věřit"
,,Dobře" řekla jsem a uvolnila se. ,,Popravdě, jsem se s někým pohádala. A ta osoba řekla, že na mě už nepromluví. Po pravdě, měla bych být ráda, že mám od něj pokoj. Ale cítím se nějak...." zrovna mě nenapadlo dokonalé slovo. Zamyslela jsem se a dodala: ,,...divně"
,,Jedná se o Taia-san?" Dost mě to překvapilo. Pomalu jsem přikývla.
,, Myslím, že by jste tomu neměla věnovat pozornost. Taio-san vždy působil potíže" řekl.
,,Asi máte pravdu" trošku se mi ulevilo. Ale i tak ten tíživý pocit nezmizel. ,,Moc vám děkuji" poděkovala jsem a dopila čaj.
,,Rádo se stalo, můžete se kdykoli stavit. Rád si znovu popovídám" Manzo-sensei se na mě usmál. Ten jeho úsměv mi připomněl jak se na mě jednou usmál Kazuki.
Nemysli na něj! Okřikla jsem se vevnitř.
,,Tak ještě jednou děkuji. A na shledanou." Rozloučila jsem se s Manzem-sensei a odešla.
Cestou jsem přemýšlela o tom co řekl. Měl pravdu, měla bych to prostě pustit z hlavy. Hned se mi udělalo lépe a já se musela usmát.
,,Viděli jste to? Taio byl dneska ve škole" uslyšela jsem a přinutilo mě to zastavit. Nějací spolužáci seděli na schodech a něco si povídali.
,,Jak se tu může ukázat? Po tom co udělal Eien" řekl jeden z nich. Našpicovala jsem uši a schovala se za roh.
,,Máš pravdu. Nejlepší by bylo kdyby prostě zmizel." Potom se všichni rozesmáli. ,,Jo. Měl by se propadnou do země"
,,Ale no tak, nemusíte se mě zastávat" dost mě překvapilo, že jsme zaslechla Eienin hlas. ,,Ale musím přiznat, že je to milé." Chtěla jsem se za ní vydat, ale musela jsem se zastavit. Protože řekla něco co mě zasáhlo do srdce. ,,Možná bychom mohli využít Rei, vypadá to s ním tráví hodně času. Navíc mi totálně sežrala tu moji milou tvář" Eien se rozesmála a ostatní se přidali. Byla to jako rána do žaludku. ,,Jo Eien, máš pravdu, trapáci by měli zůstat spolu" ,,Reiji zlato, čteš mi z duše" řekla Eien.
Slzy se mi nahrnuly do očí. Cítila jsem se jako by mi někdo probodl hruď. Strašně mě to bolelo.
,,Myslím, že si s ní ještě pohraji. Alespoň bude zábava" Eien se znovu rozesmála.
Objevil se blesk a ozářil školu, potom se ozval hrom. Venku se spustil liják. ,,Ale prší?" ozvala se Eien. ,,Jestli chceš můžeš se jít zahřát ke mně" uslyšela jsem hlas nějakého kluka. ,,Fajn, bude zábava" Eien se zasmála.
Nemohla jsem to vydržet a rozběhla jsem se pryč. Nohy mě zanesly zpátky do kabinetu. Nevím proč, ale Manzo-sensei mi připadal jako dobrá možnost, kde si vylít srdce.
Otevřela jsem dveře. Manzo-sensei se otočil a když mě uviděl usmál se. ,,Děje se něco Yurin-san?" zeptal se a jeho úsměv povadl, když si všiml, že brečím. ,,Co se vám stalo?" Přišel ke mě a zavřel za mnou dveře. Potom mě přivedl k židli a posadil mě.
,,Tu máte" podal mi kapesníky. Jeden jsem si vzala a vysmrkala se. ,,Co se vám stalo?" zeptal se a posadil se na proti mně.
,,Eien, ona mi lhala a já ji věřila...." Z hrdla se mi vyšel vzlyk.
,,To je mi líto" Manzo-sensei mě něžně vzal za ruku a potom mě objal. Nechala jsem se ukonejšit. Najednou jsem se cítila strašně dobře.
Tedy až do chvíle než se Manzo-sensei odtáhl a setřel mi slzy. Vzal mě něžně za tváře a přitáhl si mě blíže.
,,Co to děláte?!" Vykřikla jsem a odtrhla se od něj. Rychle jsem vyskočila na nohy a udělal několik kroků dozadu.
,,Ale Yurin-san, vy jste tak důvěřivá" Manzo-sensei se usmál. Byl to tak slizký úsměv až se mi zvedl žaludek. ,,Eien měla pravdu, jste až moc důvěřivá" pomalu se postavil. ,, Měla pravdu také v tom, že potřebujete rodinu. Vypadáte jak opuštěné štěně." pomalu se ke mě naklonil. ,,Ale něco vám řeknu, žádná rodina není. Žádný pocit domova taky neexistuje. Každý je tu sám za sebe" potom se zase narovnal. ,,A teď budete zticha" Natáhl ke mě ruce, ale já se mu vyhla.
,,Já vám věřila!" Zakřičela jsem na něj. Ale on se jenom slizky usmál.
Rei, jak jsem řekl. Nikomu nevěř. Lidi mají rádi různé masky. V hlavě mi zazněla Kazukiho slova. Připadala jsem si tak pitomě.
Chtěla jsem utéct, ale dveře byla zamknuté. Kdy je zamkl? Pak mi to došlo, když ke mě přišel a zavřel ty dveře.
,,Jestli se nebudete vzpouřet tak to nebude bolet" Manzo-sensei mě chytil za zápěstí a odtáhl ode dveří.
Rychle jsem se mu vyvlékla a kopla ho do břicha. On se sehnul a bolestně zasyčel. Uslyšela jsem cinkání a klíče mu vypadly z kapsy. Rychle jsem je sebrala a odemkla. Potom jsem vyběhla pryč.
Všichni jsou lháři! Slzy mi kanuly po tváří. Žádná rodina není, žádný pocit domova taky neexistuje, každý je tu sám za sebe. Ozývaly se mi v hlavě ty slova. Pak se mi v hlavě objevil obraz mého nevlastního otce jak a na mě křičí. Na mou bezmocnou matku, která se mě ani nezastane. Všichni jenom lžou!
Pak se mi v hlavě zjevila Kazukiho tvář. Měl pravdu! Měl jsi pravdu! Křičela jsem v duchu. Pršelo a déšť mi máčel vlasy a oblečení.
Nohy mě někam nesly a já nevím ani kam. Nakonec jsem skončila u toho jezírka. Celá udýchaná jsem se zastavil a překvapeně koukala před sebe.
Kazuki se díval do vody v jezírku. Seděl v pod malým přístřeškem, kterého jsem si předtím nevšimla. Nevěděla jsem co udělat. Než jsem stačila udělat krok zpět, tak se otočil. Vypadal dost překvapeně a taky si všiml mých slz. Postavil se.
Najednou jsem se k němu rozběhla a objala ho. Dost mě to překvapilo a jeho taky.
,,Měl jsi pravdu! Všishni jsou lháři! Omlouvám se!" řvala jsem a u toho brečela.
Kazuki se nepohnul jenom tam tak stál a poslouchal můj pláč.
Po chvilce jsem cítila jeho teplé ruce na mých zádech a druhou na mé hlavě. ,,To je v pořádku. Neměl jsem být tak hrubý" zašeptal. ,,Měl jsem ti říct pravdu"
Tak jsme tam stáli a já brečela a pořád se omlouvala a on mě nepustil. Srdce mi z jeho přítomnosti splašeně bilo.

Předchozí/Další

Tak doufám, že se vám díl líbil. A taky chci vysvětlit, proč je ten obrázek černobilý. Prostě jsem nemohla najít ten správný, takže jsem nakonec dala černobílý. :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aria Aria | 29. prosince 2015 v 12:01 | Reagovat

Obrazek nevadi, miluji cernobile obrazky :)
Dil se ti strasne povedl :) Chudak Rei vsichni ji lzou krome Kazukiho.
Rozhodne chci dalsi pokracovani :)
Mam rada tuhle povidku :)

2 Alida Alida | Web | 29. prosince 2015 v 13:48 | Reagovat

[1]: Moc ti děkuji :D Jsem strašně ráda za to že čteš mé povídky :D A taky, že se ti to líbí:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama