Duben 2016

Savior of my life 1- Hajimari no ima- Kapitola 2 - Setkání

8. dubna 2016 v 23:58 | Alida

Tak tu máme pokračování :D Také jsem změnila věk u některých postav. Já vím ty moje změny, vám už musí lézt na nervy :D Musela jsem přizpůsobit věk tomu v jakém jsou ročníku (2. ročník- 16-17(18) , 3.ročník- 17-18 (19)) Musím to přizpůsobit, protože si postupně všímám chyb a tak je musím napravit :D Doufám, že chápete. Musím si taky ve všem udělat pořádek, takže takové různé změny budou často :D
Předem se omlouvám za pravopisné chyby.

Z pohledu Shiro:

Když mi skončila kroužek vaření, vydala jsem se rovnou na ubytovny.
Lístky sakur poletovaly kolem mě a nebe bylo čistě modré. Spousty studentů se zde procházelo a povídali si. Ptáčci zpívali, prostě nádherný den.
V dálce jsem zahlédla i Akage Mori, jak odchází ze školy i se svými kamarádkami. Moc dobře jsem věděla kam jdou a co budou dělat. Nechápu co je na tom baví. Je to odporné a zvrácené. Za to je určitě brzo vyhodí.
A když už jsme u porušování školního řádu a dalších věcí. Je tu také Arukoru Tengoku, zamlklý kluk, který pochází z dealerské rodiny. Nikdo ho nemá rád a on se všech jenom straní. Ale i tak je na něj smutný pohled a... lituji ho. Být tak sám, musí si připadat zbytečný. Navíc když ho občas vidím, cítím v hlavě divný tlak. Nevím co to znamená, ale mám pocit jako kdybych ho znala. Jednou na to určitě přijdu.
Ponořená ve svých myšlenkách jsem nevěnovala pozornost kam jdu a nakonec se ocitla v parku, který se nacházel za školou a byl součástí školního pozemku.
,,Jejda, musím dávat pozor kam jdu" řekla jsem nahlas a rozesmála se. Otočila jsem se a chtěla odejít, ale musela jsem se zastavit. Spatřila jsem Arukora Tengoka jak sedí pod jedním stromem, opřený o kmen se zavřenýma očima.
Rozhlédla jsem se, nikde nikdo nebyl. Chvíli jsem jenom tak stála a rozmýšlela se co dělat, nakonec jsem se vydala k němu.
Zastavila jsem se před ním a nadechla se. ,,Um, Tengoku?" oslovila jsem ho. Víčka se mu pohnula a cosi zamumlal. Bylo mi jasné že spal. Znovu jsem se rozhlédla, ale stále zde nikdo nebyl. Přišla jsem k němu blíže a klekla si před něj. Vypadal pokojně. Prohlížela jsem si jeho tvář a snažila si vzpomenout, kde jsem ho viděla. V hlavě se mi zase ozvala bodavá bolest. Bylo to nesnesitelné. Dala jsem si ruce na spánky a snažila se tu bolest zklidnit. Zavřela jsem oči.
,,Počkej! Jsi rychlá!" V hlavě se mi ozval hlas následovaný dětským smíchem. V hlavě se mi zjevil rozmazaný obraz, těžko jsem rozpoznala tu vzpomínku. Než jsem to stačila více prozkoumat rozplynula se. V uších mi začalo hučet. Zakryla jsem si je a cítila jak mi buší srdce. Slyšela jsem nesrozumitelný šepot. Nerozuměla jsem tomu hlasu. Soustředila jsem se a pokusila se rozluštit co mi ten hlas říká. Z úst mi uniklo jedno slovo, mé rty se pohybovaly samy. ,,Aru"zašeptala jsem.
Otevřela jsem prudce oči. Byla jsem zase ve škole, pod sakurou. Arukoru Tengoku mě pozoroval tmavě modrýma očima. Rychle jsem od něj odskočila. Ani jsem si neuvědomila jak jsem blízko. ,,Omlouvám, se asi jsem tě vzbudila" řekl jsem a zasmála se.
Arukoru Tengoku mě nadále pozoroval a z očí se mu nedalo nic vyčíst. Pak jsem v jeho očích zahlédla záblesk, který hned zmizel. Najednou byl jeho pohled chladný a otrávený.
,,Ještě jednou se omlouvám, že jsem tě vzbudila, nechtěla jsem." Znovu jsem na něj promluvila a mile se usmála.
,,Nehraj si, jako že se se mnou chceš kamarádit. Jestli něco chceš, víš kde má rodina bydlí" Jeho slova mě překvapila a také projela mnou jako nůž. Nečekala jsem, že bude až tak chladný. Chtěla jsem něco říct, ale on se dal na odchod.
,,Co? Počkej!" Zavolala jsem na něj, ale neotočil se. ,,Oh" najednou mě něco napadlo. Klekla jsem si a vzala tašku z kroužku vaření. ,,Dáš si sušenku?" zeptala jsem se a vytáhla jeden malý balíček.
Tengoku se otočil a vypadal překvapeně. Nakonec se rozesmál. Neznělo to šťastně, ani ironicky. Spíše hystericky. ,,Vážně? To se se mnou snažíš smlouvat?" Podíval se na mě a v očích se mu značil odpor. ,,Nech mě na pokoji, jestli se nechceš dostat do potíží" zavrčel a chtěl zase odejít. Ale já ho rychle dohonila a chytila ho za rukáv.
Tengoku se zamračil. ,,Nech mě být!" Zařval a odhodil mě stranou. Odletěla jsem metr od něj a dopadla na zem. Zalapala jsem po dechu a rozkašlala se.
Tengoku se na mě díval a vypadal vyděšeně. Otevřel pusu, ale hned na to ji zavřel. Otočil se a prostě utekl pryč.
Ležela jsem tam na zemi. Nechápala jsem co má za problém, vždyť si s ním chci jenom popovídat. To je až tak zvrácený? Už na něj nikdy nepromluvím.
Pomalu jsem se postavila a ucítila něco mokrého. Zvedla jsem ruku a spatřila krev. Zatočila se mi hlava, ale udržela jsem se na nohou. ,,No tak, je to jen troška krve a škrábnutí" říkala jsem si pro sebe. Vzala jsem tašku ze země, zdravou rukou.

Z pohledu Shiro:

Když jsem došla do svého pokoje, Katana tam už byla společně s Fumitem. Něčemu se smáli a seděli na zemi. Když uslyšeli jak se zavřely dveře tak se na mě otočili. ,, Ahoj" řekl Fumito. Upustila jsem tašku a objala ho kolem krku. On to nevydržel a převrátil se dozadu. ,,Shiro, klídek! Byly to jenom dva dny. A navíc mě rozmačkáš! " řekl a zasmál se.
,,Pro mě to bylo jako století" řekla jsem a zabořila hlavu do jeho trička. Byla jsem tak ráda, že je zpátky a navíc... ,,Hehe" zasmála jsem se a podívala se na Katanu. ,,Co jste tu vy dva dělali? A navíc sami?" zeptala jsem se ji. Katana hned zčervenala. ,,Nic" řekla a začala mávat rukama. Fumito se na ni nechápavě podíval.
,,Hm?" Upřela jsem na ni oči. Obličej měla stále červenější a červenější. Nakonec ji z hlavy vystoupala z pára a ona se vyvalila na stranu.
,,Hej, Kat. Co to děláš?" Fumito se rozesmál. Jako vždy nevěděl o co se jedná. Netušil, že je do něj Katana zamilovaná. Ach, bráško, kdy ti to jenom dojde?
,,Nic ji není, možná...." řekla jsem a slzela z Fumita. ,,Jak jsi se měl?" řekla jsem a usmívala se u toho.
,,Jo šlo to dobře" řekl tak trochu smutně.
,,Co se děje? Snad jste neprohráli?!"
Fumito nic neříkal. ,,Neboj, příště jim nakopete zadek!" řekla jsem a zvedla pěst. Druhou rukou jsem ho plácla do zad. ,,Že, Katano?" podívala jsem se na ni, ale ona se dívala jinam.
Fumito se díval do země. Najednou se hlasitě rozesmál. Katana se k němu přidala. Nechápala jsem o co se jedná.
,,Hej! Čemu se smějete?" Opřela jsem pohled na Katanu, ale ta se nepřestala smát. Podívala jsem se na Fumita, ale ten na tom byl stejně. Těkala jsem pohledem mezi těma dvěma.
,,Tys mi na to skočila!" Fumito se zhluboka nadechl a celý jenom zářil. ,,Vyhráli jsme! Neměli proti nám šanci!" Fumito radostně zvolal a Katana se k němu přidala.
,,To nebylo hezký!" Zavolala jsem na ně a skočila po nich. Oba dva se převrátili a vyjekli. ,,Shiro, slez z nás!" Nadával Fumito, ale já se ještě k nim více přitulila. Katana se zase začala červenat, protože byla u Fumita moc blízko.
,,Tak a teď...." zašeptala jsem a křivě se usmála. Podívala jsem se na Katanu a mrkla na ni. ,,..si zasloužíš trest, můj milovaný bráško!" Zakřičela jsem zpěvavým hlasem a začala ho lechtat. Katana se ke mě se smíchem přidala. Fumito se snažil bránit, ale proti nám neměl šanci.

Z pohledu Arukora:
Odběhl jsem pryč. Její výraz byl tak vyděšený, nemohl jsem ji to říct. Když jsem otevřel oči a uviděl ji, poté co zašeptala to slovo, poznal jsem ji. Chtěl jsem odejít, ale nenechala mě. Nakonec jsem ji ublížil. Už zase.
Zastavil jsem se u ubytoven a tam se opřel o stěnu. Proč se vrátila? Ruku jsem si opřel o čelo. Myslel jsem, že umřela... Ale žije... Zhluboka jsem se nadechl, abych potlačil slzy.
,,Si zasloužíš trest, můj milovaný bráško!"Uslyšel jsem něčí hlas z okna pod kterým jsem stál Poznal jsem že je to ona. Poté se ozval i smích. Musel jsem odejít. Nedokázal jsem tam zůstat. Ona na mě zapomněla, ale já na ni ne.
Není to ona, už ne. Ta dívka, kterou jsem znal odešla. Teď je to jiná dívka, bude nejlepší ji nechat být. Zapomenout na všechny strávené chvíle před osmi lety. Zapomenout na všechny pocity.... Na všechny...

Z pohledu Shiro:

Když jsme přestali brášku lechtat tak chudák musel popadnout dech. Já a Katana jsme se ještě chvíli smáli, ale po chvilce jsme přestali, protože nás začalo bolet břicho.
,,To je krev?" Fumito si prohlížel tričko na, kterém byly krvavé skvrny. ,,Odkud se vzala?".
Pozorovala jsem ty skvrny a došlo mi kde se vzala. ,,Ach, to já" řekla jsem a zvedla dlaň. Fumito vyvalil oči a Katana mi vzala ruku. ,,Není to zlé" řekla a odběhla pro lékárničku.
,,Jak se ti to stalo?" Fumito si mě prohlížel, jako kdyby hledal další zranění.
,,Spadla jsem. Víš jaké jsem nemehlo" řekla jsem a podrbala se na hlavě. ,,Lžeš." Jako vždy mě Fumito prokoukl, to je prostě můj bráška. Katana přišla s lékárničkou a začala mi ošetřovat odřeninu.
,,Dobře , mluvila jsem s Arukorem Tengokem a tak trošku jsme se nepohodli" omluvně jsem se usmála. A snažila se mu při tom nedívat do očí. Raději jsem se soustředila na Katanu, která zápasila s uzávěrem od dezinfekce.
,,Cože?!" Zakřičel Fumito. Katana se vedle mě lekla a málem ji spadla lahvička s dezinfekcí. Lahvičku sevřela pevně v rukou a oddechla si. Potom se podívala na Fumita.
,,Proč s ním mluvíš?! Měla jsi vědět co se stane!" Fumito na mě křičel a já se přikrčila. ,,Om-" Rychle mě zarazil. ,,Ne, jdu si to s ním vyřídit" řekl a vstal. ,,Počkej, byla to nehoda!" Jakmile jsem to dořekla práskl za sebou dveřmi. Vůbec mě neposlouchal.
,,Ale, vždyť je to jenom škrábnutí..." zašeptala jsem. Katana se ke mě přisunula. ,,Víš jaký je, vždy přehání..."
,,Vím, ale nechci aby.... No prostě..." Nevěděla jsem jak to popsat. ,,Chápu tě" Katana mi položila ruku na rameno.
Přitiskla jsem si ošetřenou ruku k hrudníku a sklopila zrak. Nechtěla jsem nikomu přivodit potíže, asi bych s ním už s Arukorem Tengokem neměla promluvit.

Z pohledu Arukora:

Seděl jsem pod sakurou a snažil se usnout. Byl tu takový klid a nikdo tu nebyl. Cítil jsem jak usínám, víčka mi těžkla. Když se ozvaly kroky. Zavrčel jsem a otevřel oči. Čekal jsem, že zase přijde ona a bude se mnou chtít mluvit. Ale místo ní jsem spatřil Fumita Kasaiu, hvězdu školy, basketbalista a její bratr. Vypadal hodně naštvaně, asi se o tom dozvěděl.
Vstal jsem a dal si ruce do kapes. Fumito ke mně přišel ,,Už se nikdy nepřibližuj k mé sestře" zavrčel.
Chtěl jsem mu říct, že to ona přišla za mnou, ale nechtěl jsem to rozvádět. ,,Jak chceš" pokrčil jsem rameny a otočil se. Nezastavil mě, ale cítil jsem na sobě jeho pohled. Tak už to vypadá, že se dneska nevyspím.




Z pohledu Shiro:

Po nějaké době se Fumito vrátil. Vešel do pokoje a posadil se na podlahu. Pozorovala jsem ho překvapená tím co řekne, nebo že uslyším sirénu od sanitky zvenčí. Všiml si mého pohledu a usmál se. ,,Neboj, nic jsem mu neudělal. Pochopil, že se k tobě nemá přibližovat." řekl klidným hlasem. Oddechla jsem si. ,,Nechápu proč si s ním chtěla mluvit, vždyť víš jaký je."
Pokrčila jsem rameny. ,,Určitě si musí připadat osaměle, tak jsem s ním chtěla mluvit." Vysvětlila jsem.
Fumito si povzdech. ,,To jsi celá ty" a nesouhlasně u toho vrtěl hlavou.
,,Ehm" Katana zakašlala, aby si získala naši pozornost. Podívali jsem se na ni. ,,Co takhle si zajít do města? Školní rok teprve začal a moc úkolů nemáme. Navíc je tu pár nových obchodů..." Katana přestala mluvit, protože jsme na ni zírali. Dokázala hodně rychle změnit téma, určitě nechce abychom se pohádali. ,,Ach, promiňte. Nemusíme, jestli nechcete." Katana se zasmála.
,,Ne, myslím, že můžeme. Chci si trochu pročistit hlavu" řekla Fumito a vstal. Poté se podíval na mě.
,,Nákupy? To se ptáte mě? Samozřejmě, že souhlasím."

Z pohledu Akage:

Seděla jsem v jednom baru a sledovala jak se mé ,,kamarádky" baví s barmanem, bylo mu tak kolem dvaceti a vypadal dobře. Snažily se ho sbalit a bůh ví co s ním dělat. Otřásla jsem se a rychle tu myšlenku zahnala.. Radši jsem jim přestala věnovat pozornost a seděla v jednom rohu baru. A u toho myslela na to jaké to je mít opravdové přátelé, nikdy jsem je nepotkala. Fumito, Shiro a Katana jsou dobrá parta, ale nemůžu s nimi mluvit. Jak říká má matka: ,,Zkazilo by to pověst rodiny Mori."
Vím to, vím že tyto holky se se mnou baví jenom kvůli penězům a kluků, kteří mě všude sledují a každý chce se mnou chodit. Ne kvůli mé povaze, takového kluka jsem ještě nepotkala. Jak bych mohla? Vždyť se schovávám za maskou. Vždy to bylo kvůli mému vzhledu: Dlouhé zrzavé vlasy, tmavě fialové oči- skoro černé. A hlavně kvůli mému hrudníku a mé bohaté rodině.
,,Akage!" Uslyšela jsem své jméno a trhla sebou. Až teď mi došlo, že na mě mluví můj ,,přítel". Nikdy jsem ho neměla ráda, ale matka mi říkala, že když s ním budu, reputace rodiny Mori se zvedne. Vždy jen rodina Mori, nikdy Akage, tak to vždy bylo. Bylo mi do pláče, ale nemohla jsem si to dovolit. Kdo ví co by má matka udělala, určitě bych zničila reputaci rodiny Mori. Zase rodina Mori, jak já to nenávidím, nemohla jsem se narodit jako obyčejná dívka?
,,Akage, co takhle si užít?" můj ,,přítel" se o mě otřel a rty přejel po krku. Bylo mi z toho zle. Jmenoval se Reika, ani nevím jeho příjmení. Nikdy jsem ho nelíbala, ani s ním nespala, tak hluboko jsem neklesla. A nikdy neklesnu. Odstrčila jsem ho. Vůbec ho to nepřekvapilo, chovala jsem se tak pořád.
Reiki se zasmál. ,,Vážně myslíš, že mi budeš dlouho odolávat? Navíc ten tvůj výstřih a to ostatní" Reiki zavrčel a jeho pohled se mi zastavil na hrudníku.
,,Musím na vzduch! Cokoli vypijete napište na mě!" oznámila jsem a hned na to vyběhla ven. Konečně jsem byla pryč z toho místa zamořeného tabákem a hormony.
Odešla jsem do nejbližší restaurace. Tam jsem si sundala sukni i tílko a oblékla si dlouhé zelené šaty, z kabelky vytáhla leginy. Místo podpatků jsem si dala baleríny a do vlasů sponku s květinou. Před zrcadlem jsem de odlíčila a konečně vypadla jako Akage, ne jako Akage Mori. Kdyby mě má matka viděla řekla by: ,,Co to s tebou je! Vypadáš jak jeptiška! To je ostuda! Ostuda!"
Povzdechla jsem si a odešla pryč.
Slunce už pomalu začalo zapadat a obarvilo město do oranžové. Byla zde spousta lidí a dokonce i žáci z naší školy. Nemusela jsem se obávat, že mě poznají, protože nepoznají. Bez make-upu jsem vypadala jinak. A připadala jsem si svobodná.
Došla jsem na náměstí a tam si koupila zmrzlinu. Posadila jsem se k fontáně a užívala si ten klid a pohodu, ale něco tomu chybělo.
Uslyšela jsem kousek od sebe smích a spatřila skupinu kamarádů jak se baví. Vypadali tak šťastně. Smutně jsem se usmála.
,,Mami..." Vedle mě se ozval slabý hlásek a někdo mě zatahal za šaty. Podívala jsem se tam. Byl to malý chlapeček a plakal. ,,Mami..." zašeptal.
Klekla jsem si k němu ,,Ztratil jsi se?" řekla jsem milým hlasem. Chlapeček přikývl. Otevřela jsem kabelku a našla kapesník. ,,Vysmrkej se a utři si oči. Poté najdeme tvou mámu" podala jsem mu kapesník a usmívala se u toho. Chlapeček si ho vzal a vysmrkal se. Poté si utřel červené oči, ale zase se rozplakal. ,,Ale no tak." Pohladila jsem ho po jemných vlasech. ,,Půjdeme najít mámu, jo?" Chlapeček přikývl a vzal mě za ruku.
,,Kde jsi maminku viděl naposledy?" zeptala jsem se. ,,Byla tam velká socha, najednou přišla hromada lidí a já ji ztratil" zašeptal. ,,Aha, tak to není daleko."

Když jsme došli na místo kde stála socha, kterou mi cestou popsal, uviděla jsem ženu jak mluví k policistům. Vypadala hodně ustaraně a v očích se ji leskly slzy. ,,Mami!" chlapeček se rozesmál a rozběhl se za ní.
,,Mami!" Žena se otočila. Chlapeček ji vběhl do náruče a ona ho objala. Policajti se usmáli, omluvili se a odešli.
,,Kde jsi byl?" Zeptala se ho žena a prohlížela ho, jestli nemá žádné zranění. ,,Měla jsem takový strach" řekla a znovu ho k sobě přitiskla, jako by se měl vypařit.
,,Ztratil jsem se. Ale jedna slečna mi pomohla. Je opravdu hezká a milá" řekl a ukázal na mě. Dost mě to překvapilo. Řekl, že jsem milá. Žena se na mě podívala a vděčně se usmála. ,,Děkuji vám. Nevím jak vám poděkovat" řekla a vzala svého syna do náruče.
,,Za málo. Nic mi nemusíte dávat, hlavně že jste se našli" usmála jsem se na ně. ,,Tak já už musím jít. Mějte se" řekla jsem a otočila se. Nechtěla jsem je moc dlouho zdržovat
,,Slečno?" ozvalo se. Chlapeček ke mě přiběhl a něco držel v ruce. Zvedl ručičky ve kterých držel květinu. Vypadala nádherně. Poznala jsem , že je to hortenzie.
,,Děkuji" řekla jsem a vzala si hortenzii. Potom jsem si k němu klekla. ,,Tak dávej pozor a drž se maminky, ano?" řekla jsem mu a zvedla prst. ,,Měla o tebe strach, tak ji už nepouštěj" Pohladila jsem ho po hlavě.
,,Ano! Děkuji!" Chlapeček mě objal kolem krku a mě to překvapilo. Objetí jsem mu oplatila.
,,To je Akage?" Vyvalila jsem oči a pustila chlapečka. Podívala jsem se do stran a spatřila Katanu, Shiro a Fumita. Dívali se na mě tvářili se překvapeně.
,,Já už musím. Tak se měj hezky" řekla jsem chlapečkovi, poté se poklonila jeho matce a rozběhla se pryč.




Z pohledu Katany:

Ve městě bylo rušno. Rozhodli jsme se zajít do cukrárny. Když jsme tam dorazili nikdo z nás nevěřil vlastním očím. Byla tam Akage a objímal ji nějaký malý kluk. Slyšeli jsme jak ji děkuje.
,,To je Akage?" řekla Shiro. V tu chvíli se na nás podívala. S těží jsem ji poznala, bez toho make-upu, a vyzývavého oblečení.
Akage vyvalila oči, něco pověděla tomu malému klukovi, poklonila se ženě, která stála za ním. Poté se rozběhla pryč.
,,Co to mělo znamenat?" Nechápala jsem. Fumito jen pokrčil rameny a Shiro se dívala směrem kam zmizela Akage.



Doufám, že se vám kapitola líbila :D

Shigatsu wa Kimi no uso- recenze

4. dubna 2016 v 20:06 | Alida
Název: Shigatsu wa Kimi no Uso
Počet dílů: 22
Žánry: Základní škola, Hudební, Komedie, Tragédie, Romantika, Psychologické, Dospívání, Přítomnost, Drama
Věkové omezení: bez omezení
Příběh:
Arima Kousei je čtrnáctiletý mladík a také klavírový génius. Když byl menší tak vyhrál spoustu soutěží, ale po smrti jeho matky, která byla i jeho učitelka klavíru, přestal hrát kvůli tomu, že nedokázal slyšet noty. Jednoho dne se setká z děvčetem Miyazono Kaori, která ho donutí znovu hrát a díky ní se Arimův svět vybarví a změní.
Opening: 1. Goose house- Hikaru Nara
2. Coala Mode- Nanairo Symphony
Ending: 1. wacci - Kirameki
2. 7!!- Orange
Mé hodnocení:
Toto anime mi připadá tak trošku jiné jako jiná anime, která jsem už viděla. Tohle anime má velmi rozvinutý příběh. Na začátku nevíte o co se jedná, ale postupně se dozvídáte různá tajemství z minulosti, která zapadají do děje. Při některých scénách se můžete potrhat smíchy, ale u některých zase vybrečet oči. Všechny pocity hrdinů jsou tam jasně popsané a ne odbyté, podobně jako v Clannad. Když se tam děje nějaká napínavá scéna tak vás to vtáhne do děje a čekáte co se nakonec stane. Nedokážete prostě odtrhnout pohled od obrazovky. To dodává anime úžasnou atmosféru ke které se taky přidává nádherná kresba a zářivé barvy. Není co dodat, příběh je podle mě úplně úžasný.
Postavy jsou taky hezky vypracované a každá má své vlastnosti. Vaše první setkání s Arimou, jako s klukem, který dostal míčem do hlavy, vás možná ze začátku vyděsí, ale poté se i možná zasmějete. Arima je trochu zamlklý a dokáže být pořádný sadista a strašpytel. Svůj svět vidí jenom šedě, ale po setkání s Kaori ze jeho svět začne vybarvovat a zase dostane vůli k tomu, aby hrál na klavír a dokázal se smířit s matčinou smrtí a vším ostatním. Kaori je zase naopak energická dívka plná optimismu. Dokáže se naštvat za každou, dá se říct blbost, ale také dokáže ostatním zvednout náladu a podržet je. Její hraní na housle o ní hodně vypovídá, je originální a chce aby si ji lidi zapamatovali. Dále tu máme Tsubaki Sawabe, kamarádka z dětství Arima Kousei. Tsubaki je velice laskavá a vždy se snaží svým přátelům pomoci, ale stejně jako Kaori můžete ji lehko vytočit. Ale toto vytočení se vždy vypukne v jednu velkou komedii. Tsubaki se prostě nebojí někoho praštit, právě kvůli její povaze ji její spolužáci říkají ,,Gorila". Ryota Watari je oblíbený kluk a hvězda fotbalového týmu, který si vyrazí z každou holkou. Právě proto má spoustu přítelkyň a do každé je blázen. Je dobrým kamarádem Arimy. Kaori je jedna z jeho přítelkyň. Jako poslední hlavní postava tu je Nao Kashigawi, která se v příběhu z ničeho nic objevila. Je velice milá a vždy má nějakou dobrou radu Podle konce se dá vyvodit, že všechny své rady získala ze čtení Yaoi. Je dobrou kamarádkou Tsubaki a pomáhá ji v jejích potížích. Co se týče dalších postav tak u nich také můžeme spatřit různé vlastnosti a dozvědět se něco z jejich minulosti.
Hudba je velmi citová a někdy vás chytne za srdce. Ale v tomto anime se hlavně vyskytuje vážná hudba, což dodává anime na originalitě (podle mého názoru). Další písně nazpívané voice actory, kteří dabovaly hlavní postavy, jsou krásné a nejvíce jsem si oblíbila My truth- Rondo Capriccioso, kterou nazpívala Risa Taneda (dabovala Miyazono Kaori). Openingy a Endingy jsem si hodně moc oblíbila a vždy si je ráda poslechnu znova. Také v nich nechybí zářivé barvy, které jako kdyby vše ,,projasní".
Dále je spoiler co se týká konce, čtěte jen podle svého uvážení!
Konec anime mě trošku překvapil, žádné ,,Žili šťastně až navěky", nebo něco podobného. Konec je hodně smutný a může vás chytit za srdce. Arima, který před tím ztratil svou matku, teď ztratil i Kaori, která pro něj pomalu znamenala vše. Na konci se dozvídáme, že Kaori byla do Arimy zamilovaná, ale nemohla mu to říct kvůli Tsubaki. Konec je vážně hodně smutný a přiznávám, že jsem u něj brečela, když Arima četl její dopis. Ale i přes tento konec se mi anime moc líbilo, hodně jsem brečela a taky se nasmála. Toto anime se na mém žebříčku oblíbenosti umístilo na třetím místě.
Takže konečné hodnocení: 10/10

Doporučuji lidem co mají rádi komedii, romantiku, drama a tragédii.