Červenec 2016

Savior of my life 1- Hajimari no Ima- Kapitola 8 - Jizvy z minulosti

8. července 2016 v 8:00 | Alida
A další, jej! Já vím, chci to stihnout dopsat do konce prázdni. Vypadá to, že se mě už nezbavíte! Muhehe (dábělský smích). Bohužel vás musím zklamat. Zítra asi nový díl nevýdje, něco mi do toho vlezlo.
Ale jinak, omlouvám se za pravopisné chyby.

Z pohledu Shiro:
Ticho v pokoji bylo mučící. Dívala jsem se na jeho bezvládné tělo.
Uběhlo sotva pár vteřin. Do místnosti vtrhl doktor se sestrami. S sebou táhli defibrilátor.
,,Ustupte" doktor mě odstrčil stranou. Klopýtla jsem a narazila do něčeho teplého. Objaly mě silné paže
Zvedla jsem pohled a uviděla brášku, jak se na mě mile usmívá. Objala jsem ho kolem trupu a plakala.
,,Nabít! Pal!" Doktor křičel na sestry. Aruovo tělo se pod náporem elektrické energie nadzvedávalo. Ale na obrazovce ne a ne naskočit srdeční tep.
,,Prosím, odejděte." Přišla k nám jedna sestra a odvedla nás z místnosti. Poté za sebou zavřela dveře.
Trvalo věčnost, než k nám přišel doktor. ,,Je mi líto, dělali jsme co se dalo." Tato slova byla pro mě jako nůž, který je mířen na mou hruď. V hrudi mě bolelo. Zalapala jsem po dechu. Nebýt brášky, nejspíš bych se zhroutila.
Katana vedle mě dala ruce do dlaní, Rei-sensei ji položila ruku na rameno. Z její tváře šlo poznat, že potlačuje slzy.
,,Můžu..." řekla jsem a odtáhla se od brášky. ,,Se za ním ještě podívat?"
Doktor se podíval do své složky a poté zase na mě. Prosila jsem ho očima. Doktor si povzdechl. ,,Dobře, ale jenom na chvíli." Doktor se otočil a šel za Rei-sensei. ,,Vy ostatní byste měli jet. Slečnu vám potom přivezeme." Rei-sensei přikývla. ,,Dobře. Pojďte." Vzala Katanu kolem ramen a vedla ji pryč.
Podívala jsem se na brášku. ,,Mám zůstat?" Zeptal se mě. Podívala jsem se na Katanu. Ramena se ji třásla.
,,Běž, ona tě potřebuje více než já, vždyť víš jaká je citlivka." Bráška mi stiskl ruku, ještě jednou mě objal a šel za Katanou.
Znovu jsem vešla do té místnosti, myslela jsem,že to zvládnu, ale mýlila jsem se.
Sesunula jsem se na židli, ale nebrečela jsem, už nebylo co. Cítila jsem se prázdná.
Ponořila jsem se do vzpomínek. Do toho dne, kdy nás zasáhla rána, která nás rozdělila.

,,Dělejte vy dva šneci!" zakřičela jsem na brášku a Arua. Oba dva dýchali jako o život.
,,Kde pořád bereš tu energii?!" Zavolal na mě Aru.
Provokativně jsem na něj mrkla. ,,To je tajemství!" Nahlas jsem se rozesmála a přidala do kroku.
Ti dva se mě snažili dohonit, ale nešlo jim to. Postupně jsem je ztratila daleko za sebou.
Zastavila jsem se u řeky a vylezla na spadlý kmen. Rozpřáhla jsem ruce a nadechla se. ,,Jsem král světa!" Zakřičela jsem a rozesmála se.
Aru a bráška ke mně doběhli. Otočila jsem se na ně. ,,Jste moji poddaní! Přikazuji vám prokazovat mi úctu!" Ukázala jsem se na ně a zle se zasmála.
,,Shiro, nedělej blbosti. Slez dolů!" Bráška na mě zakřičel.
Já mu věnovala křivý úsměv. Otočila se k řece a skočila do studené vody.
Cítila jsem jak se mé tělo ponořilo do chladné vody. Voda mě obklopila. Nechala jsem své tělo klesnout. A když jsem se dotkla hladiny, silou jsem se odrazila. Nad hladinou se třpytilo slunce. Prorazila jsem hladinu a nadechla se.
,,Shiro!" Zavolal na mě bráška.
Já jsem mu zamávala. ,,Pojďte za mnou! Voda je dobrá!" Zavolala jsem na ně. Znovu jsem se ponořila a poté zase vyskočila nad hladinu. Upravila jsem si vlasy, které mi vysely přes tvář.
Aru a bráška dva si vyměnili pohledy, ale nakonec se rozběhli a skočili za mnou. Voda vystříkla do vzduchu. Oba dva se rychle vynořili a zalapali po dechu. Těla se jim třásla zimou ,,Fuj! To je studený!" Zanadával Arua.
Nahlas jsem se rozesmála. ,,Vypadáte jako mokré a zmrzlé slepice! Vy jste asi doopravdy z cukru!" Ukázala jsem na ně. Výsměšně jsem se rozesmála. Oba dva se zamračili.
,,Hej! To není hezké!" řekl Aru, ale oči se mu leskly radostí.
,,Shiro..." bráška šel ke mně blíže, ale neudržel se a spadl do vody. To mě přinutilo k většímu záchvatu smíchu.
Ten mi ale moc dlouho nevydržel. Něco mě totiž chytlo za nohu a stáhlo pod hladinu. Když jsem se vynořila zalapala jsem po dechu. Teď se naopak smál bráška. Tohle jsem mu nehodlala darovat. Skočila jsem po něm a my se potopili pod vodu.
Po vynoření jsme zalapali po dechu a uslyšeli něčí smích. Naštvaně jsme se podívali na Arua. Ten se popadal za břicho a jen tak tak se udržel na nohou.
S bráškou jsme si vyměnili pohledy. Okamžitě jsme poznali na co ten druhý myslí. Kývli jsme na sebe a skočili po Aruovi. Ten vytřeštil oči a než stačil cokoli říct, skončil pod vodou.

Tak jsme blbli celý den. Domů jsme dorazili celí mokří a vysmáti.
,,Tak se měj Aru." Řekla jsem a zamávala mu. Aru se s námi také rozloučil a poté odešel domů.
Vešli jsme do domu a hned první věc kterou jsme uviděli byla naše mamka. Když nás uviděla vydechla úlevou. Rychle k nám přišla. ,,Kde jste tak dlouho byli? Víte jaký jsem měla o vás strach?" Poté si nás prohlédla. ,,Co jste proboha dělali, jste celí mokří." Mamka nás odtáhla do obýváku. Taťka seděl na sedačce a díval se na televizi.
,,Drahý. Podívej se na své děti. Přišli pozdě večer a o tomu celí mokří!" Taťka se na nás podíval a usmál se. ,,Zdravím vás plody mé lásky. Jak jste se měli?"
,,Skvěle!" Vykřikla jsem a přeběhla k tatínkovi. ,, Dneska jsme šli k řece. Bráška ani Aru mi nestačili, jsou tak pomalí! A potom jsme vyváděli ve vodě!" Tatínkovi najednou zmizel úsměv z tváře, nevěděla jsem co se děje, ale dost mě to zarazilo.
Taťka se podíval na mamku. Ta se taky tvářila dost vážně.
,,Co se děje?" Zeptala jsem se jich.
,,Víš, Shiro" začal taťka. ,,Musíme si s tebou promluvit o Aruovi."
,,Co je s ním?" Zeptala jsem se s úsměvem.
Napětí v místnosti rostlo. Dívala jsem se střídavě na oba rodiče. Taťka se natáhl a vypnul televizi. Pak ke mně natočil křeslo a posadil si mě na klín. ,,Aru pochází z velmi... Nebezpečné rodiny" taťka se na mě podíval.
Dívala jsem se na něj. Nevěděla jsem co tím chce říct, ale jeho výraz se mi přestával líbit.
,,Je moc nebezpečné se s ním stýkat." Taťka pokračoval dále. ,,Takže bude lepší, když už ho neuvidíš."
Seskočila jsem z tatínkova klína, byla jsem zcela v šoku. ,,Počkat, to ne..." Otočila jsem se na brášku. ,,Řekni něco. Že to tak nesmí být." Ale on se ode mě odvrátil.
,,Bráško?" Natáhla jsem k němu ruku. On se ke mě prudce otočil. ,,Je mi to líto, Shiro. Ale jinak to nejde." Ve tváři měl nečitelný výraz. Cítila jsem se jako by mě zradil, a právě tak to bylo. ,,Ne..." zašeptala jsem. ,,Bráško..."
,, Laskavě to pochop! Prostě se s ním už nebudeme stýkat!" Dost mě polekalo, jak na mě vyjel.
Chtěla jsem něco říct, ale nepustil mě ke slovu. ,,Shiro, prosím tě! Jinak to nejde! Nechci aby ti ublížil! Je to pro tvé dobro!"
,, A co Aruovo dobro?" Vyjela jsem na něj. ,,On za to nemůže. Nemohl si vybrat do jaké rodiny se narodí." Do očí se mi nahrnuly slzy. Já se s ním nesmím stýkat? To nechci...
,,Jestliže to nedokážete pochopit, tak mě už nikdy neuvidíte!" Na to jsem vyběhla z domu.
Za sebou jsem slyšela mamčin křik, ať se vrátím. Dokonce se mi začali i omlouvat. Říkali, že vše bude v pořádku, že si najdu jiného kamaráda. Nehodlala jsem to poslouchat.
Běžela jsem rovnou za Aruem. Cestou jsem si pořád přehrávala v hlavě co se to právě stalo. Nehodlala jsem dopustit aby se to stalo. Jsem jeho jediná kamarádka, takhle zůstane sám. A on nesmí být sám. Nikdo nemůže být sám.
Běžela jsem kolem parku a všimla si Arua jak sedí na lavičce a má sklopenou hlavu.
Přiběhla jsem k němu. Když uslyšel mé kroky vzhlédl. Všiml si mých slz. Hned si vyskočil na nohy a natáhl ke mně ruce. ,, Co se děje? Proč pláčeš?" zeptal se.
,,Naši chtějí, ať se s tebou přestanu stýkat, kvůli tvé rodině. Ale mě je to jedno! Vše mi je jedno!" Z hrdla mi unikl vzlyk. ,,Já tě nenechám samotného!"
Aru se na mě díval. ,,Shiro, to ne. Nehodlám ti dělat problémy. Navíc," zhluboka se nadechl ,,mají pravdu."
Bylo to jako, kdyby do mě někdo zabodl nůž, a poté s ním pomalu otáčel v ráně. ,,Ne, to nechci!" Zakřičela jsem a rozběhla se pryč.
Aru zamnou běžela chtěl mě utěšit. Volal na mě utěšující slova. Zakryla jsem si uši a běžela dál.
Nedávala jsem pozor kam běžím a to byla chyba. Vběhla jsem přímo do cesty. Ozvalo se troubení. Poté už byla jenom tma a strašlivá bolest.

Ocitla jsem se v nemocničním pokoji. Podívala jsem se na hodiny. Při mém vzpomínání neuběhla ani minuta.
Podívala jsem se na Arua. Ležel bezvládně na posteli. Nic se nezměnilo. Přála jsem si ať je to jenom sen, noční můra. Ale nebyla, byla to realita, krutá realita.
,,Aru..." Zašeptala jsem. ,,Jsi lhář, víš o tom?" Další slzy mi vytekly z očí. ,,Slíbil jsi, že budeme přátelé navždy..."
Zhluboka jsem se nadechla. ,,Slíbil jsi to!" Zakřičela jsem. ,,Tak se prosím otevři oči, podívej se na mně. Vrať se k nám. Ke mně." Silně jsem mu stiskla ruku. Ale v pokoji bylo pořád ticho.
Ramena mi poklesla. Bylo to marné.
Postavila jsem se a otočila se. ,,Sbohem, Aru. Miluji tě. Vždy to tak bylo a také bude."
Pouštěla jsem jeho ruku, byla jsem připravená ho nechat odejít.

Z pohledu Fumita:
Když jsme dojeli ke škole, Rei-sensei se s námi rozloučila a odešla vyřídit nějaké papírování. Vypadala hodně unaveně. Ani se ji nedivím, bylo skoro jedenáct hodin večer. Hodně se toho za dnešek stalo.
A když už mluvíme o únavě. Katana se motala sem a tam a únava z ní přímo vyzařovala.
,,Pojď, doprovodím tě do pokoje" řekl jsem a podepřel ji. Opřela se o mě celou váhou a já ji už málem nesl v náručí.

Zavřel jsem za námi potichu dveře.
Katana s sebou únavě praštila na postel. Převalila se na záda a podívala se na mě.
Přešel jsem k ní a sedl si k ní.
,,Jak to že nebrečíš?" Zeptala se mě.
,,Slzy nic nevyřeší" vysvětlil jsem ji. ,,To jenom čas."
Katana se na mě dívala a zkoumala můj obličej. ,,Co je?" Rychle jsem se dotkl mé tváře. ,,mám něco na obličeji?"
Katana se usmála. ,,Ne to jenom..." Pořád mě se zamyšlením pozorovala. ,,Nic" řekla nakonec. Odvrátila ode mě pohled a podívala se do stropu.
,,Fajn, ale něco ti teď povím," přitáhl jsem k ní deku. Katana se na mě podívala. ,,Měla by jsi se vyspat."
Katana chtěla protestovat, ale pusu se ji otevřela kvůli něčemu jinému. Zívla si, dost hlasitě.
,,Vidíš? Co jsem říkal." Přikryl jsem ji dekou a ona se do ní zachumlala. ,,Díky..." Její hlas zeslábl. Po chvíli se pokojem rozlehlo mírné oddechovaní.
Díval jsem se na její spící tvář. Vypadala tak poklidně. Zvedl jsem ruku a pohladil ji po líci. Neucítila to.
Naklonil jsem se k ní. Cítil jsem její dech na tváři. Vůni jejího parfému. Naklonil jsem se ještě blíže, možná by mi to vyšlo, nepamatovala by si to...
Zavřel jsem oči a naklonil se ještě blíže.
Už jsem ji skoro políbil. Když mi zazvonil mobil.
Katana prudce otevřela oči. Rychle jsem od ní odskočil a s rudými tvářemi jsem vytáhl mobil. Mobil mi málem vyklouzl z ruku, ale zachytil jsem ho. Podíval jsem se kdo volá. Na obrazovce svítilo jenom jedno slovo. SHIRO.
Katana se ospale posadila na postel a protřela si oči. Poté na mě zamrkala. V duchu jsem se modlil, ať si to nepamatovala. Ona se na mě unaveně podívala, rychle jsem se odvrátil a snažil se uklidnit svou krev, která se mi hrnula do tváře.
Znovu jsem se podíval na mobil a stiskl tlačítko ,,Přijmout". ,,Co se děje,Shiro?" zeptal jsem se, když jsem si přiložil mobil k uchu
,,OKAMŽITĚ PRIJEDTE!!!!!!" Shiro křičela tak moc, že jsem si musel odtáhnout mobil od ucha.
,,Jasně hned vyrazíme. Co se stalo?" Ale Shiro zavěsila.
Chvíli jsem seděl a vstřebával co se právě stalo. Ale rychle jsem se probral ze svého tranzu.
Podíval jsem se na Katanu. ,,Musíme do nemocnice."

Jakmile jsme dorazili do nemocnice, Shiro na nás čekala. Beze slova nás chňapla za ruku a rozběhla se dovnitř. Jenom tak tak jsme ji stačili.
Dotáhla nás do nemocničního pokoje. Prudce se zastavil a já i Katana jsme do ní narazili.
Shiro se tvářila jako sluníčko, usmívala se od ucha k uchu.
,,Co se stalo?" Zeptal jsem se ji. Katana za mnou vyjekla. Otočil jsem se na ni. Dívala se do místnosti s pusou dokořán.
Podíval jsem se tím směrem. Malém mi pusa spadla až na zem.
Aru seděl na posteli a usmíval se na nás. ,,Ahoj" řekl.
Shiro vešla do místnosti a zavěsila se mu do ramen. Štěstí z ní vyzařovalo tak moc, že by se s ní dalo zásobovat energií celé město.
,,Jak?" zeptal jsem se. Nic jsem nechápal. Vždyť byl mrtvý. I doktor to potvrdil, tak jak...?
,,Zázraky se dějí" řekla Shiro. Ještě více se rozzářila. Oči ji jiskřily.
,,Jak se máš?" Aru se na mě usmál.
Přešel jsem k němu. Rukou jsem mu sáhl na rameno.
,, Tváříš se jako by jsi viděl ducha." Aru se rozesmál. Odtáhl jsem od něj ruku. ,,Chvíli jsem si myslel, že jsi doopravdy duch."
,,Panebože" nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. ,,Tohle už nikdy, nikdy, nedělej."
Aru se zazubil. Ale pak zvážněl. ,,Omlouvám se za to, co se stalo. Ne to co teď, ale před tím. Byla to moje vina. Neměl jsem vám způsobit takové problémy." Svůj pohled otočil na Shiro, ale ta se až moc rozplývala v sedmém nebi, než aby to zaregistrovala.
Zavrtěl jsem hlavou. ,,Nebyla to ničí vína. Prostě se tak stalo. Bal to pitomost." Natáhl jsem k němu ruku. On ji přijal a potřásli jsem si. ,,Je čas to nechat být." Aru přikývl.
,,Já..." Shiro vedle nás zašeptala. Měla sklopenou hlavu. ,,Já vás oba tááááááááááák moc miluji!" Shiro zakřičela a skočila nám kolem krku. Silou si nás přitáhla k sobě, měl jsem pocit, že nás chce uškrtit.
,,Shiro, klídek." Aru se rozesmál a snažil se ji od sebe odtáhnout.
,,Rozmačkáš nás!" Dodal jsem.
,,Je mi to jedno! Udělám z vás marmeládu a poté dám do sklenice! Pak si vás dám na palačinky a sním vás! A tak se mnou zůstanete na věky věků!" Shiro se zlověstně a nahlas rozesmála. Mě to taky na tváři vykouzlilo úsměv. Shiro už byla zase Shiro.
,,Nevím, který z nás by měl více žárlit." Aru se na mě podíval.
,,Jasně, že já. Jsem její bratr."
,, No a já její přítel." Myslel jsem, že jsem se přeslech. Ale jejich výrazy mluvily samy za sebe.
,, Ehm," odstoupil jsem od nich. Nervózně jsem se poškrábal na hlavě. ,,Nejspíš bych měl být proti." Shiro se pořád usmívala, ale Aru se zatvářil zmateně. ,,Ale máte mé požehnání."
Jakmile jsem to dořekl, Shiro po mě skočila. Tentokrát přibrala i Katanu. ,,Já vám taky."
Oba dva jsem zrudli. ,,O čem to mluvíš?" Řekli jsme to naráz. Shiro se nahlas rozesmála.

Z pohledu Akage:
Stála jsem u otevřeného okna na školní chodbě. Užívala jsem si příjemný větřík ve tváři a ve vlasech. Ve vzduchu se vznášela vůně léta. Sakury na školním pozemku už opadaly, a zahrada školní park zářil zelení. Slunce na nebi zářilo a příjemně hřálo. Jo léto se blíží.
Uslyšela jsem veselý smích a otočila se.
Mezi hromadou studentů jsem uviděla Fumita, Katanu a Shiro, společně s nimi šel Arukoru Tengoku a držel Shiro kolem ramen.
Usmála jsem se. Jsou neuvěřitelní. I ten největší problémový kluk na škole se k ním přidal.
Jako kdyby na mě ucítili můj pohled, podívali se na mě. Katana se mírně usmála a chystala se mi zamávat.
Nasadila jsem nečitelný výraz. Otočila jsem se k ním zády a odešla pryč.
Bylo by lepší, kdyby mě nechali být. Stejně, to za chvíli skončí. Už si se mnou nebudou muset dělat starosti.
Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/1613472

Savior of my life 1- Hajimari no ima- Kapitola 7- Nehoda

7. července 2016 v 8:00 | Alida
A další dílek se zrodil, muhehe.... Mě už z toh hrabe, ale pořád mě to baví :D
Předem se omlouvám za pravopisné chyby.

Z pohledu Fumita:
Chodil jsem tam a zpátky před školní bránou. Katana mě pozorovala a tvářila se ustaraně.
,,Kde je?" Už po sté jsem se podíval na hodinky. Slunce už zapadlo a Shiro se stále neukázala. Ani ve škole nebyla, stejně jako Arukoru Tengoku.
Sevřel jsem ruku v pěst. Jestli ji něco udělal, tak ať si mě nepřeje.
Uslyšel jsem smích. Shiro se s Tengokem blížila k nám a smála se.
Rychle jsem k ní přišel, Katana mě následovala.
Shiro mě zaregistrovala a zamávala mi. ,,Ahoj, můj pokrevný bratře." Shiro zvedla ruku na pozdrav a usmívala se od ucha k uchu.
Úsměv ji hned upadl, když si všimla mého pohledu. ,,Ehm, já... Vysvětlím to..." Zarazil jsem ji zvednutím ruky. Shiro poklesly ramena a sklopila hlavu.
Podíval jsem se na Tengoka. Ten se usmíval a měl ruce v kapsách. ,,Ty jsi Fumito, že?" Natáhl ke mě ruku. ,,Rád tě zase vidím, dost si vyrostl."
Podíval jsem se na jeho ruku a odstrčil ji pryč. ,,Něco jsem ti říkal. Nepřibližuj se k mé sestře. Ještě jednou se tak stane a slibuji ti, že tvůj problém se zákonem, nebude tvoje největší starost." Rychle jsem chytil Shiro za zápěstí a táhl ji pryč. ,,A s tebou si promluvím."
Katana se nervózně rozhlížela, nakonec se otočila a rozběhla se za námi.
,,Bráško počkej, to..." Shiro mi chtěla něco říct, ale já už to nevydržel. Prudce jsem se k ní otočil. ,,Co si myslíš že děláš? Takhle se ulít ze školy! A k tomu ještě s ním" ukázala jsem směrem, kde šel Tengoku. ,,Ty jsi se dočista pomátla!"
,,Počkej..." Shiro se dotkla mého ramene, ale já ji odstrčil. ,,Jak chceš. Dělej si co chceš. Tolikrát jsem tě varoval. A myslíš, že nevím o tom tvém nočním výletu? Raději se ani neptám co se stalo, ale vypadla si dost zdrceně." Zamračil jsem se na ni.
,,Bráško, já..."
,,Ne, nic neříkej. Dělej si co chceš mě už je to jedno" otočil jsem se a šel k ubytovnám. ,,Dobrou, Kat." Zavolal jsem ještě na Katanu. ,,Dobrou..." ozvala se nazpátek.
Vešel jsem do pokoje a naštvaně za sebou praštil dveřmi. ,,Co se děje?!" Můj spolubydlící se rychle posadil Rozhlédl se vyděšenýma očima, když mě uviděl vydechl úlevou. Unaveně si prostřel oči. ,,Aha, to jsi ty..." zvedl ruku a zívl si. ,,Co se děje? Hoří snad?"
,,Nic se neděje" odsekl jsem a šel do koupelny. Spolubydlící jenom pokrčil rameny a znovu si lehl do postele.
Zavřel jsem za sebou dveře do koupelny a sevřel ruce v pěst. ,,Sakra!" Kopl jsem do kbelíku na zemi. Ten se převrátil a vypadla z něj lahvička s přípravkem na čistění zrcadel. Lahvička praskla a ven vytekla tekutina.
Posadil jsem se na malou stoličku a založil tvář do dlaní. Nedovolím, aby se to znovu stalo. Znovu už ne. Vzpomínka na tu nehodu mě zasáhla jako blesk. ,,Znovu už ne..." zašeptal jsem.

Z pohledu Katany:
Shiro vběhla do pokoje a rozplácla se na posteli. Vzala si polštář a zařvala do něj. Posadila jsem se k ní na postel a čekala na to až se uklidní.
,,Jsi v pořádku?" Natáhla jsem k ní ruku. Ona vykoukla zpoza polštáře, v očích se ji leskly slzy.
,,Ani mě nenechal to vysvětli..." Shiro popotáhla. ,,Je to jenom nedorozumění..." uviděla jsem jak sevřela polštář. Potom se převalila na bok a svalila se do klubíčka. ,,Můžeš mě nechat o samotě?" uslyšela jsem její hlas.
,,Dobře, kdyby něco, jsem v koupelně" stiskla jsem ji ramenou a poté odešla do koupelny.

,,Dobré ráno, Katano."
Když jsme ráno vyšli z pokoje, Fumito tam čekal. Usmál se na mě a poté se podíval na Shiro. ,,Dob-" Shiro otevřela pusu, ale on ji nenechal domluvit.
,,Půjdeme?" Fumito si ji nevšímal, bylo to od něj hnusné. Šlo poznat, že je naštvaný. Shiro si vedle mě smutně povzdechla a vydala se za ním.

,,Ti dva spolu nemluví, Shiro to trápí, ale Fumito se nedá říct. Mluvila jsem s ním, ale dělal , že neposlouchá."
Když skončila škola, šla jsem za Akage do zahrady, jako vždy. Podala jsem ji další květinu.
Akage zavrtěla hlavou. ,,Nechápu to, vždyť jsou sourozenci, že? Vím že si sourozenci často nerozumí, ale tohle už není hezké." Akage zasadila květinu a lopatkou udusala hlínu.
,,Já vím. Nevím co dělat..." Frustrovaně jsem si povzdechla.
,,Nejlepší bude, nechat je. Jemu to dojde." Akage se na mě usmála. Vděčně jsem ji úsměv oplatila.
,,Děkuji, že tu posloucháš mé stížnosti" řekla jsem ji a podala ji další květinu.
,,Není za co. Jsem za to ráda, navíc jsem kamarádky, že?" Když to dořekla, tak se zarazila. ,,Tedy, jestli chceš..."
,,Nechci" řekla jsem ji.
,,Aha, promiň."
,,Vždyť už jsme" řekla jsem ji.
Akage se na mě překvapeně otočila, ale nakonec se usmála. ,,Děkuji" řekla.

Z pohledu Shiro:
Bráška se mnou odmítal mluvit. Rvalo mi to srdce. Nikdy jsem to tak nechtěla. Bylo to stejné jako tehdy. S bráškou jsme se pohádali a poté přišla ta nehoda.
,,Ahoj" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Stál tam Aru tvářil se dost provinile.
,,Co se tváříš jako vrah u soudu?" zeptala jsem se ho a praštila ho po zádech, ale s ním to ani nehnulo.
,,Omlouvám se, určitě jsem způsobil neshody..." Aru se protřel kořen nosu. ,,Už zase."
,,Hej!" Praštila jsem ho po ruce. On nadskočil a třel si ono zasažené místo. ,,Není to tvoje vina. Ničí vina, prostě se stalo."
,,Aha..." Aru se ode mě odvrátil. Ale po chvilce se zase otočil a usmíval se. ,,Co děláš dnes?" zeptal se.
,,Jedu do města. Moje teta měla narozeniny, musím ji něco koupit. Ve tři se s ní mám setkat u kašny." Podívala jsem se na hodinky. ,,Měla bych už vyrazit..."
,,Doprovodím tě!" Z Arua to vypadlo tak najednou, že jsem nadskočila. Uviděla jsem jak se začíná červenat.
,,Tak, dobře" řekla jsem mu.

,,Tak se měj hezky!" Aru mi ještě zamával, než se zavřely dveře autobusu. Zamávala jsem mu nazpět.
Autobus se dal do pohybu a já si sedla na volné místo.
Z kapsy jsem vytáhla telefon. Našla jsem si v kontaktech Fumita a prst mi přejel na tlačítko zavolat. Nakonec jsem si to rozmyslela a rozhodla se pro zprávu.
Jedu do města. Teta měla narozeniny, vzpomínáš? Musím ji něco koupit. Vrátím se okolo sedmé.
Už jsem to chtěla odeslat, ale rychle jsem dopsala.
Přijedu Autobusem číslo devět.
Rychle jsem to odeslala, abych si to nerozmyslela.
To číslo jsem tam dopsala v naději, že bude na mě čekat. Ale čas ubíhal a jeho odpověď mi nepřišla.

Po několikáté jsem vytáhla mobil, ale nic tam nebylo. Povzdechla jsem si.
,,Všechno v pořádku?" Teta na mě vykoukla z kabinky. Podívala se na můj telefon. Na tváři se ji objevil úsměv. ,,Přítel?" zeptala se lišácky.
Rychle jsem zavrtěla hlavou. ,,Z bráškou jsme se pohádali... A on se mnou nemluví."
Tetin úsměv zmizel. Vyšla z kabinky v zkušebních šatech a posadila se vedle mě. ,,To je mi líto" položila mi ruku na rameno. ,,Byla to hrozná hádka?"
,,Ne, že by to byla hádka. Ani mě nepustil ke slovu. Prostě jsem udělala něco pitomého." Znovu jsem si povzdechla. ,,Vzpomínáš na toho kluka? Arukoru Tengoku." Řekla jsem ji.
,,Aha, ten... počkat." Teta se zarazila a změřila mě pohledem. ,,Tobě se vrátily vzpomínky?"
Přikývla jsem. ,,No a Aru chodí se mnou na školu. Včera jsme se vykašlali na vyučování a on mi znovu ukázal naše společná místa. Jenomže jsem o tom zapomněla říct bráškovi a on z toho šílel. A teď je na mě naštvaný." Objala jsem se kolem ramen. ,,Víš, Aru nemá moc dobrou pověst. Víš z jaké je rodiny, že? Bráška to ani tenkrát neschvaloval. Ale postupem času z nich byli dobří přátele, tedy do té nehody..." Dala jsem si ruce do dlaní.
Teta mě objala a přitáhla k sobě. ,,Musíš počkat, on vypění, jako vždy. Má o tebe strach, vždy tě chtěl chránit." Teta mě políbila do vlasů.
Snažila jsem se potlačit slzy, ale nešlo to.
Když už nebylo co vybrečet, podívala jsem se na ni. ,,Ach jo" Teta vytáhla kapesník. ,,Zase ti příšerně teče z nosu."
Převzala jsem kapesník a vysmrkala se. Ten zvuk zněl strašně. Několik zákazníku se vyděšeně otočilo. Přinutilo mě to ke smíchu.
,,Tak a teď mi něco pověz." Teta se ke mně naklonila.
,,Jak je to mezi tebou a Aruem? Nějaká změna?" Tetě jiskřily oči zvědavostí.
V hlavě se mi objevila vzpomínka na včerejšek, když jsem se málem políbili. Cítila jsem jak se červenám. ,,N-nic n-no-vého..." vykoktala jsem ze sebe.
,,Aha, jak myslíš" řekla teta, ale podle jejího úsměvu jsem poznala, že si myslí svoje. ,,A co Katana, už pokročila s Fumitem?" zeptala se jako by nic.
Usmála jsem se na ni. ,,Neboj, pracuji na tom!" Ukázala jsem ji palec nahoru.
Teta se zasmála. ,,Tak do toho. Ještě bych chtěla zažít jejich svatbu." Teta se rychle postavila. ,,A teď, jdeme vybrat ten dárek."

Čekala jsem na autobus.
Teta už odjela. Jako dárek jsem ji koupila krásné rudé šaty. Když je uviděla, tak věděla, že jsou ty pravé. A když jsem ji řekla, že ji je koupím, tak mě málem uškrtila. Jde poznat, že jsme příbuzné. Teta je sestra od mého otce, tuto hyperaktivitu mám po něj. Bráška je spíše po mamce. Je vážný a starostlivý, ale občas taky střelený.
A když už je řeč o něm...
Znovu jsem vytáhla mobil, ale pořád nic.
Povzdechla jsem si a chystala se mobil schovat, když v tom mi pípla zpráva. Nadšeně jsem ji otevřela.
Už jedeš?
Má radost trošku opadla, ale ne moc. Nepsal bráška, ale Aru.
Ozvalo se zaskřípání pneumatik. K nám se blížil můj autobus. Rychle jsem mu odepsala. Za chvíli jsem tam. Autobus už jede.
Za malinkou chvíli mi odepsal.
Počkám.
Zavřela jsem mobil a usmála se. Ozvalo se další zapípání, ale tentokrát to bylo baterii. Po celém dni kontrolování esemesek se mi vybila baterie. Povzdechla jsem si a vypnula mobil.
Otočila jsem se a čekala na to až autobus přede mnou zastaví, ale ozvalo se strašlivé zaskřípání . Autobus dostal smyk a já viděla jak se převrácí na jednu stranu.
Ozvala se strašlivá rána.

Z pohledu Arua:
Chystal jsem se, abych vyzvedl Shiro.
Už jsem chtěl vypnout televizi, když přišly rychlé zprávy.
,,Dobrý den. Přinášíme rychlou zprávu. Na autobusovém nádraží ve městě Toshi došlo k nehodě. Autobus se převrátil a narazil do jedné zastávky. Autobus začal hořet, hasiči se snaží požár uhasit, ale nedaří se. Prosím, jestli je to možné, vyhněte se autobusovému nádraží, děkujeme." V tom naskočila reklama.
Upustil jsem ovladač a zavrávoral dozadu. Rychle jsem se chytil rohu stolu, ale ji tak jsem spadl. Ozvala se rána, rukou jsem shodil uvolněný šuplík.
Točila se mi hlava. Bylo mi zle.
Ne.. Ne... To není pravda... Nesmí být, znovu ne...
Chytil jsem se za hlavu a nechtěl tomu uvěřit.
Ne, ne, ne... Opakoval jsem pořád dokola.
Ale ať jsem se snažil jakkoli, nešlo to. Věděl jsem, že je to pravda. Ale ještě zbývala naděje.
Rychle jsem vytáhl mobil a našel Shiřino číslo. Ozvalo se zapípání. ,,Omlouváme se, ale uživatel není dostupný. Zkuste to prosím později."
Mobil mi vypadl z ruky a rozpadl se na zemi.
Proč? Proč mi to děláš?
Na zemi se něco zalesklo. Podíval jsem se tam. Byl to balíček. Uvnitř se nacházelo několik stříkaček s velmi silnou drogou. Zapomněl jsem, že ho mám. Měl jsem ho někomu doručit, ani už nevím komu.
Díval jsem se na drogu. Moje ruka se hnula sama od sebe a roztrhla obal. Nereagoval jsem, tu bolest jsem nehodlal prožít znovu.
Namířil jsem jehlo na žílu v loketní jamce. Zajel jsem pod kůži a zmáčkl píst. Tekutina do mě vjela a mě se zatočila hlava.
Toto jsem několikrát opakoval, až jsem se vyvrátil na podlahu.
Ozvalo se bušení na dveře. ,,Tengoku! Vím že tam jsi otevři!" Byl to Fumitův hlas. Nevím co tu dělal, už dávno jsme nebyli přátelé, od té nehody se mnou odmítal mluvit. Ani se nedivím, byla to moje vina...
Dveře se rozletěly a dovnitř vletěl Fumito s nějakou bělovlasou holkou. Tahle holka s ním trávila čas hodně často. Vždy mě zajímalo co mezi sebou mají.
Když si mě všimli, dívka zaječela. Fumito si ke mě klekl. ,,Co jsi to sakra udělal?!" Zakřičel a posadil mě, ale já ztrácel vědomí.
,,Katano! Zavolej záchranku!" Zavolal na dívku. Ona přikývla a vytáhla mobil.
,,Hlavně neomdlívej!"
Ale bylo pozdě, mé vědomí se ztrácelo. ,,Omlouvám se..." zašeptal jsem.
Pak mě objala chladná temnota.

Z pohledu Fumita:
Seděl jsem v pokoji a díval se na displej. Katana seděla naproti mě.
Pořád dokola jsem přemýšlel, jestli ji mám odepsat, takhle už to bylo dobré čtyři hodiny.
,,Fumito..." řekla Katana, ale v tom se po pokoji rozezněla hudba.
Podíval jsem se na displej volala mi Shiro. Dívala jsem se na její jméno.
,,Měl by jsi to zvednout" uslyšel jsem Katanin hlas.
Zvedl jsem halvu. Katana si ke mě přisedla a položila mi ruku na paži. Vděčně jsem se na ni usmál.
Stiskl jsem tlačítko přijmout a dal si mobil k uchu.
,,Shi-"
,,Konečně! Myslela jsem, že to nezvedneš!" Shiro začala nadávat, ale poté přestala. ,,Počkat! Zpět k tématu!" Zakřičela. ,,Můj autobus měl nehodu" řekla.
Cítil jsem jak mi srdce vynechalo úder. ,,Jsi v pořádku?!"
,,Jo jsem, naštěstí, se autobus vyvrátil na druhou stranu, než byla naše zastávka. Spadl do jiné, kde díkybohu nikdo nebyl."
Vydechl jsem úlevou. ,,To jsem rád. A Shiro-" zastavila mě dřív, než jsem stihl cokoli říct.
,,Musí zkontrolovat Arua!" Zakřičela.
,,Proč?" zeptal jsem se chladně.
,,Nebere mi telefon, proto."
,,Shiro, nehodlám se míchat do tvých vztahů. A navíc-" zase mi skočila do řeči.
,,Mám o něj strach! Vždyť víš co se stalo kdysi dávno! Pořád si to dává na vinu, a jestli tu nehodu viděl ve zprávách..." Shiřin hlas slábl.
,,Počkej, ty si vzpomínáš?!" Vyjekl jsem a postavil se. Katana nadskočila.
Přinutil jsem se posadit. ,,Jak?"
,,To je na dlouhý povídání." Shiro vzlykla. ,,Prosím, mám strach. Nechci aby se za to vinil. Je to stejné jako tehdy. Ty a já jsme se pohádali, on se mě snažil utěšit, ale potom to auto..." Shiro znovu vzlykla. ,,Prosím, Fumito. Mám strach, moc tě prosím. Zapomeň na to co se stalo, nebyla to ničí vina." Uslyšel jsem jak začala brečet. ,,Prosím, jsi jeho kamarád... Vždy jsi byl..."
Poslouchal jsem její pláč. Pořád mě prosila.
,,Dobře" řekl jsem nakonec.
,,Děkuji" řekla a potom zavěsila.
Podíval jsem se na Katanu. Tvářila se zvědavě.
,,Jdeme za Tengokem" řekl jsem ji. Aniž bych ji něco vysvětlil vytáhl jsem ji na nohy.

Došli jsme k jeho pokoji. Zevnitř se neozývaly žádné zvuky.
Zabušil jsem na dveře. ,,Tengoku! Vím že tam jsi otevři!" Zakřičel jsem.
Žádná odpověď. Zkusil jsem kliku, ale bylo zamčeno. Odstoupil jsem a rozběhl se proti dveřím. Ty se otevřely. Katana vešla za mnou a rozhlédla se.
Také jsem se rozhlédl a uviděl něco ležet na zemi. Byl to Aru a vedle něj spousta stříkaček.
Rychle jsem si k němu klekl. ,,Co jsi to sakra udělal?!" Vyjel jsem po něm a opřel jej o stěnu. On na mě zamžoural očima.
,,Katano! Zavolej záchranku!" Křikl jsem na Katanu, ta přikývla a vytáhla mobil.
,,Hlavně neomdlívej!" Otočil jsem se zpátky na něj.
,,Omlouvám se..." zašeptal slabým hlasem.
Poté omdlel a svezl se na podlahu.

Záchranka okamžitě přijela a převzala Arua. Jako zástupce učitelského sboru přišla Rei-sensei. Řešila s záchranáři různé záležitosti.
Rozhodli jsme se je vyprovodit Když ho nakládali do auta, tak k nám přiběhla Shiro.
,,Co se tu-" zastavila se v polovině slova. Uviděla Aruovo tělo.
Shiro se zapotácela, rychle jsem ji zachytil. ,,Panebože..." Zakryla si ústa a do očí ji vyhrkly slzy.
,,Pane?" Katana se otočila na jednoho záchranáře. ,,Může jet tato dívka s námi?" zeptala se.
Záchranář ji sjel pohledem. ,,Kdo to je? Sestra?" Zeptal se.
,,Ne, ona je..." Katana se na ni podívala. ,,Jeho" otočila se zpět na záchranáře. ,,Jeho přítelkyně" řekla.
Chytrá holka. Pochválil jsem ji v duchu a usmál se na ni.
,,Tak dobře" záchranář vzal Shiro a odvedl ji do auta.
Shiro se na Katanu podívala. ,,Děkuji" ta jenom mávla rukou.
Dveře záchranky se zavřely, ozvalo se houkání a auto vyjelo pryč.
Rei-sensei se otočila. ,,Tak a teď padejte do auta" přikázala nám. Oba dva jsem přikývli a následovali ji.
,,Zapněte si pásy" řekla. Poslechli jsme.
Rei-sensei šlápla na plyn a já pochopil proč chtěla ty pásy. Řídila jak šílenec.
Ucítil jsem něco na paži. Podíval jsem se na Katanu. Dívala se před sebe a svírala mi předloktí.
Zvedl jsem ruku a propletl si s ní prsty. Podívala se na mě a modrýma očima.
,,Bude to dobrý" řekl jsem ji.
Kývla a opřela se o mě.

Z pohledu Shiro:
Cítila jsem se otupělá.
Když jsme přijeli do nemocnice, okamžitě Arua převzali.
Odvezli ho na sál.
Posadila jsem se do čekárny s svírala ruce v pěst.
Po chvíli dorazil bráška společně s Katanou a Rei-sensei.
Bráška si vedle mě sedl a položil svou ruku na moji. Díval se na mě uklidňujícíma očima. Hned jsem mu skočila do náruče a rozbrečela se. On mě jenom hladil po vlasech a šeptal utěšující slova.

Byla to věčnost, než k nám přišel doktor.
,,Vy jste přítelkyně Arukora Tengoka?" Doktor se podíval na mě.
Polkla jsem a přikývla. ,,Ano, ano to jsem."
,,Vašeho přítele jsme stabilizovali. Pokusili jsme se jeho tělo vyčistit, ale byla to silná látka. Nevím jestli se z toho dostane."
,,Panebože..." Katana vyjekla.
,,A vy jste kdo?" zeptal se ji doktor.
Katana zamrzla, nevěděla co říct.
,,To je moje přítelkyně" vyhrkl jsem rychle. ,,A já jsem její bratr" kývl jsem směrem k Shiro.
Doktor přikývl a jeho pohled se zastavil na Rei-sensei.
,,Já jsem jeho učitelka" řekla rychle.
,,Aha" zmatený doktor se podíval na Shiro.
,,Jestli chcete běžte za ním. Je teď v bezvědomí" řekl ji. Shiro přikývla a postavil se. Stoupl jsem si vedle ní.
,,Promiňte, ale může jenom ona" řekl mi. Zamračil jsem se a chystal se něco říct.
Shiro se na mě podívala. ,,To je v pořádku, zvládnu to" řekla. Poté mě a Katanu ještě jednou objala a odešla.

Z pohledu Shiro:
Vešla jsem do místnosti. Jeho tělo leželo na posteli.
Byl připojený na přístroje. Dívala jsem se na křivku, která měřila jeho srdce.
Sedla jsem si na židli u postele a chytila ho za ruku. ,,Aru. Aru, to jsem já Shiro. Jsem v pořádku v tom autobuse jsem nebyla."
Žádná odezva.
,,Je mi to tak líto. Měla jsem ti okamžitě zavolat, ale byla jsem vyděšená. Všude byl oheň a lidé panikařili..." Můj hlas se mi zadrhl. Po tvářích mi skanula horká slza. ,,Aru, prosím otevři oči, prosím... Tohle mi nedělej."
Sklopila jsem hlavu a svírala jeho ruku. V pokoji bylo ticho, hrobové ticho. V hrudi mě svírala strašlivá bolest.
Najednou jsem ucítila tlak na ruce. Zvedla jsem pohled. Aru se na mě díval. Slabě se usmíval a stěží dýchal.
,,Aru!" Vyjekla jsem a už chtěla volat doktora, ale on mě zastavil.
Chytil mě pevněji za ruku a přitáhl k sobě. Dopadla jsem na jeho hruď.
Jeho paže mě objali kolem pasu.
Z očí se mi vyřítily další slzy. Zvedla jsem pohled a uviděla jeho tvář.
Chtěla jsem něco říct, ale on mi položil prst na ústa. ,,Nic neříkej..." Jeho hlas byl tak slabý. Přitáhl si mě blíže a objal mě pevněji. Znovu mi položil hlavu na jeho hruď.
Cítila jsem jeho vůni, jeho slabý dech, slabý tlukot srdce. I pípaní přístroje začalo být nepravidelné.
Znovu jsem zvedla hlavu. Aru měl zavřené oči, ale když ucítil, že jsem se pohnula zase je otevřel.
Nehodlala jsem už váhat. Naklonila jsem se k němu a přitiskla své rty na jeho. Ucítila jsem, že je v šoku, ale nakonec se uvolnil a přitiskl mě k době. Zapojil se do polibku, ale postupně začal slábnout.
Otevřela jsem oči a odtáhla se od něj. Věnoval mi ještě jeden úsměv, palcem mě pohladil po tváři. Jeho sevření povolilo a pokojem se rozeznělo dlouhé pípání. Jeho oči se zavřely a ruce bezvládně dopadly na matraci.



Savior of my life 1- Hajimari no ima- Kapitola 6- Slib

6. července 2016 v 8:00 | Alida
Přináším další díl. Předem se omlouvám za pravopisné chyby.
Také mám pro vás informaci. Každý den se pokusím vydat jeden díl, abych už konečně tu sérii přepsala. Chci to stihnou do konce prázdnin, tak snad se to povede. Díl tu bude vždy ráno v 8:00.

Z pohledu Shiro:
,,Aaaaaaru!" Naklonila jsem se dopředu. Kluk s modrými vlasy otevřel oči. ,,Co ty tu děláš?" zeptal se mě a opřel se o kmen stromu.
Usmála jsem se. ,,Dneska je škola a ty zase spíš. Zkus taky jednou za život přijít do třídy." Rukou jsem ho praštila do zad. Aru zalapal po dechu.
,,Bože" povzdechl si. Stoupl si přede mě. ,,Tak dobře uděláme dohodu."
Nechápavě jsem na něj hleděla. Co tím myslí? Co má v plánu?
,,Já dnes půjdu na vyučování, a ty" ukázal na mě prstem. ,,Zítra počkáš u školní brány."
,,He?" Nechápavě jsem na něj hleděla. ,,A proč?" zeptala jsem se jej.
Aru na mě mrkl a obešel mě. Když procházel kolem mě tak zašeptal: ,,To se dozvíš zítra." Než jsem stačila cokoli dodat, chytil mě za zápěstí a táhl směrem ke třídě.
V hlavě se mi mísily různé myšlenky. Snažila jsem se přijít na to co má v plánu, ale na nic jsem nemohla přijít.
Vběhli jsme do třídy akorát, když zazvonilo. Šla jsem se posadit na své místo.
Katana, která seděla kousek ode mně, si mě se prohlížela. Poté ukázala na Arua a na mě. Já na ni jenom mrkla. Katana nesouhlasně zavrtěla hlavou. Fumito se mračil na Arua, rozhodně se mu to nelíbilo. Můj bráška má o mě strach, asi se tu roztopím štěstím. Ale před tím, než jsem to stihla udělat, tak do třídy vešel učitel.
Všichni se postavili, poklonili a znovu sedli. Učitel vytáhl třídní knihu. ,,Tak začneme, Arukoru Tengoku, tu určitě zase není" učitel se rozhlédl. Jeho pohled se zastavil na Aruově místě. Učitelovi upadla třídní kniha. Dneska určitě čekal i konec světa. Jediné co nečekal, bylo, že se proslulý delikvent Arukoru Tengoku dostaví do hodiny.
Aru zvedl ruku na pozdrav. ,,Dobrý den, pane učiteli, už to byla doba" řekl a usmál se.
Spolužáci se zvědavě otočili a když ho uviděli tak zůstali nevěřícně zírat. Jeho úsměv povadl. Hned se přikrčil před jejich pohledy. Hodil na mě očima. Já jsem mrkla a ukázala na něj palec nahoru.
,,Aha, takže přece se jenom dostavil." Učitelovi se klepaly ruce, když zapisoval docházku.
Třídou se šířil šepot. Všichni probírali Arua. Ten se zase schovával za učebnicí a podle jeho výrazu jsem poznala, že by se nejraději vypařil.
Čas postupoval a u nás nastala hodina matematiky.
,,Kdo nám půjde vyřešit tento příklad?" Učitel se rozhlédl po třídě. Přikrčila jsem se za učebnici a modlila se ať mě nevyvolá, ale bůh měl asi dneska dovolenou.
,,Co třeba slečna Kasai?" Koukla jsem z poza učebnice. ,,Tento příklad pro vás určitě nebude problém, když každou hodinu civíte do učebnice a děláte ze sebe neviditelnou." Třídou se rozlehl smích.
Vstala jsem a přešla k tabuli, tváře mi zrůžověly, učitel mi předal křídu. Podívala jsem se na příklad a tabule mi přišla najednou velká. ,,Ehm..." Na rovinu? Vůbec jsem nechápala o co jde.
,,No tak Kasaia-san, určitě na to přijdete" učitel mě pobízel. Proč zrovna na matiku máme toho největšího bručouna a otravu na škole?
Ruce se mi potily. Tak jo, to zvládnu, takže x na druhou plus 9 mínus 5, to celé pod odmocninou... V hlavě mi to rachotilo, ale výsledek se mi tam nevynořil. Bože, proč jsem tak blbá na matiku?
,,Kasaia-san. Nemusíte spěchat, máme na to dost času. Vaši spolužáci zde určitě stráví celou obědovou přestávku." Třídou se rozlehlo naštvané hlasy. Učitel po nich hodil pohledem a všichni utichli.
Prosebně jsem se podívala na brášku a Katanu. Bráška na mě kývl a už se chystal něco říct, ale přerušilo ho zaskřípání židle.
Všichni se otočili. Aru přešel k tabuli, sebral mi křídu z ruky a po chvilce příklad vyřešil.
Třídou se ozvalo lapání po dechu.
,,Výborně, ehm," Učitel se podíval do třídní knihy. ,,Tengoku-san?" Učitel si spravil brýle a upřel na něj pohled. ,,Doufám, že se na mé hodiny už znovu nevykašlete. Vypadá to, že vám to myslí. Do hodin nechodíte, ale výsledky z testů máte vždy výtečné."
Aru se k němu otočil. ,,Děkuji, Sensei."
,,Můžete si sednou. Kasia-san, příště čekám více úsilí." Kývla jsem na učitele a vydala se na své místo
Aru na po mě hodil úsměvem a já cítila jak se červenám. Rty jsem naznačila jemné děkuji.

Další den:
Čekala jsem pře bránou, jak bylo dohodnuto.
Hodina už pomalu začínala. Aru se nakonec ukázal. Ale neměl na sobě školní uniformu, byl normálně oblečený.
Dívala jsem se na něj. Usmíval se od ucha k uchu. ,,Tak, já jsem si užil školní den a ty si teď užiješ den po mém."
Aru mě chytil za zápěstí a vyvedl ze školy. ,,Počkej, co?" Prudce jsem zabrzdila a chytla za jednu tyč, která byla součástí školní brány. ,,Zmeškáme hodiny, a bráška na mě bude naštvaný. A kdoví jestli Katana neumře strachy."
,,To snad nevadí ne? Ty máš dost splněných hodin a tvému bráchovi to vysvětlíš. A taky, taková byla dohoda." Už mě zase chtěl odtáhnou pryč.
,,Ale..." Nevěděla jsem co na to říct. To snad nemyslí vážně? Tak tohle jsem nečekala.
Nakonec jsem si poraženecky povzdechla. ,,Tak jo, ale dovol mi se převléct. Nemůžu se potulovat po městě ve školní uniformě."
Aru na mě kývl a já odběhla na ubytovny.

,,Můžeme?" Aru se na mě otočil. Uviděla jsem jak mu rudnou tváře. ,,Ale... Tady se někdo červená" bouchla jsem do něj loktem. On se chytil za bok. ,,Zlámeš mi žebra..." Zaskučel.
,,Ale jdi ty..." Mávla jsem na něj a rozběhla se k cestě. ,,Dělej ty šneku!" Zakřičela jsem na něj a dala se do běhu.
Po chvilce mě dohonil a zastavil se přede mnou. Prudce jsem zabrzdila.
,,Dneska velím já" řekl mi.
,,Hmm... Co ty můžeš rozkazovat takové princezničce?" Chytila jsem se za sukni a poklonila se. Spiklenecky jsem na něj mrkla.
Aru odvrátil pohled. ,,Raději dělej, ty princezničko" řekl a šel směrem k centru města.
Rychle jsem ho dohonila. ,,Ta co máš v plánu?" Zeptala jsem se ho.
,,Překvapení, ale doufám, že máš dobré boty" sjel mi pohledem na boty. ,,Splněno."
Podívala jsem se na své ošoupané tenisky. ,,No jo, nic jiného jsem neměla. A netušila jsem kam půjdeme" nervózně jsem se ošila.
,,Nevadí, vždyť je to překvapení." Aru zahnul do jedné uličky a já ho následovala. Chodili jsme spletitým labyrintem uliček a cest. Netušila jsem kam jdeme, tak jsem se poslušně držela za ním.
Po chvíli jsem vyšli k cestě vedoucí do města. Aru se u ní zastavil, rozhlédl se. Pak mě chytil za ruku, překvapivě jsem vyjekla. ,,Teď!" zařval. Já jsem znovu vyjekla. Klopýtla jsem a rozběhla se za ním. Táhl mě za ruku přes cestu.
Zastavili jsme sena druhé straně a já zalapala po dechu. ,,Co to bylo?" Hodila jsem po něm pohledem.
,,Vzpomínáš?" Aru se otočil k cestě. Podívala jsem se tím směrem, zrovna projelo auto a mě to došlo.
,,Jo" stoupla jsem si vedle něj. ,,Jako malí jsme lítali sem a tam, řidiči troubili a šílení, a ty nadávky co se z nich linuly" usmála jsem se nad tou vzpomínkou. ,,Zlaté časy."
,,Jo, zlaté a nebezpečné časy, byli jsme pěkně pitomí" Aru zavrtěl hlavou.
,,Pitomí, to ne" řekla jsem. Aru se na mě otočil. ,,Spíše tvrdohlaví, a pořád jsme, že?"
Aru zavrtěl hlavou a podíval se na prašnou cestu, ale nakonec se usmál. ,,Jo máš pravdu." Poté se otočil na mě. Cítila jsem jak se mi rozbušilo srdce, když jsem uviděla jeho zářivý úsměv.
Rychle jsem se odvrátila. ,,Tak kam jdeme teď, Columbo?" Když jsem se dostatečně uklidnila otočila jsem se zase na něj.
Aru naznačil ať ho následuji. Vešli jsme do lesa. Ucítila jsem vůní dřeva a zeminy. Ptáčci zpívali v korunách stromu. Ruch z města se postupně vytratil v dáli. Nastalo ticho přírody, mírumilovné ticho přírody.
Znovu se mi vracely vzpomínky.
,,Támhle!" Zastavila jsem se a ukázala na malou mítinku. Aru se zastavil a podíval se tím směrem. ,,Vzpomínáš si?"
,,Jo, tam jsme vždy trhali borůvky."
,,Máš pravdu, vždy jsi měla modré fousy." Aru se rozesmál.
Našpulila jsem pusu a otočila se na něj. ,,Ty máš co povídat, vypadal jsi jakou můj dědeček." zabručela jsem
,,Jasně, medvěde."
Chystala jsem se po něm skočit, ale noha mi zavadila o kořen.
,,Pozor!" Aru zakřičel a rychle mě zachytil. Jen tak tak jsem se udržela.
,,Co to vyvádíš?" Aru se rozesmál. Cítila jsem jak se červenám.
,,Neříkej mi medvěde..." zabručela jsem.
,,Jasně, bručoune" Aru mě od sebe odtáhl. Našpulila jsem pusu. ,,To není hezké." Odvrátila jsem se od něj.
,,Dobře, dobře. Půjdeme dále?"
A tak jsme procházeli našimi vzpomínkami, našimi společnými místy. Když nastalo odpoledne, vrátili jsme se do města na oběd, poté jsme procházeli další místa. A než jsem se nadála, slunce začalo zapadat.
Došli jsem na jeden kopec. Sedla jsem si na lavičku. ,,Je po mně" zaklonila jsem hlavu a přehodila si nohu přes nohu.
Aru mě pozoroval, věděla jsem o tom. Celý den mě pozoroval a já pozorovala jeho. Navzájem jsem předstírali že o tom nevíme.
,,Ještě jedna zastávka" řekl mi a vytáhl mě na nohy.
,,Ne, už nemůžu. Shiro energie na nule" naschvál jsem se o něj opřela. On se zapotácel, ale udržel rovnováhu.
,,No tak, pak tě už nechám."
Povzdechla jsem si. ,,Dobře," odskočila jsem od něj ,,ale ať to stojí za to. Kam, že jdeme?"
,,Támhle" Aru ukázala na hromadu schodů. Vytřeštila jsem oči, ale nakonec se usmála.
,,Dobře, Shiro záložní energii" opřela jsem se o zadní nohy a rozběhla se. ,,Kdo bude první si má potom možnost si u druhého splnit přání!" Zakřičela jsem.
Aru se za mnou se smíchem rozběhl.
Brala jsem schody po dvou. Bylo to stejné jako v dětství. Procházky v lese, závody po schodech, běhání přes cestu, blbnutí celý den.
Už jsem byla skoro nahoře, když kolem mě něco proběhlo. Aru se vítězně zastavil nahoře. Vyběhla jsem poslední schod. Ani jsem nestihla popadnout dech a Aru mě chytil kolem pasu. Dost mě to překvapilo. Aru se smál a zatočil se mnou ve vzduchu. Taky jsem se rozesmála.
,,Mám u tebe přání" Aru mě postavil na zem a křenil se od ucha k uchu.
Zakřenila jsem se. ,,Ano, můj pane" naschvál jsem se poklonila.
,,Dobře, takže..." Aru se zamyslel. ,,Myslím, že si ho zatím schovám. A teď," Aru ke mě natáhl ruku. ,,pojď se mnou."
Chytila jsem ho za nabízenou ruku, jemně mi ji sevřel a vedl mě mezi stromy.
Vyšli jsme na skalní útes. Pod námi se tyčilo město. Na ulicích už svítily lampy. Uviděla jsem i naši školu. Nikdy mi nepřišlo, že je tak rozlehlá. Viděla jsem hlavní budovy, tělocvičnu a ubytovny, dokonce i školní zahrady. Také jsem si všimla fontány na nádvoří, voda se leskla v zapadajícím slunci. ,,Páni!" Vydechla jsem úžasem.
,,Na toto si vzpomínáš?" zeptal se mě.
Otočila jsem se na něj.
V hlavě se mi zjevila vzpomínka.
Stejné místo, ale jiný čas. Slunce taky zapadlo. Aru mi ukázal malíček. ,,Shiro! Zůstaneme přátelé navždy! Slibuješ?" Zvedla jsem svůj malíček a spojila ho s jejím. ,,Ano, navždy!"
Po tváři mi sjela slza. Netušila jsem proč brečím.
,,Panebože, to jsem nechtěl" Aru začal panikařit, když si všiml mých slzy.
,,Ne, ty jsi nic neudělal." Rychle jsem si začala utírat slzy. ,,Jsem jenom šťastná, že jsi si mě zase našel" utírala jsem slzy, ale ty odmítaly téct.
,,Obnovíme náš slib?" Aru ke mě natáhl malíček, stejně jako kdysi dávno. ,,Přátele navždy?"
Zvedla jsem ruku. ,,Ano, navždy."
Stáli jsem tam a dívali se na sebe. Cítila jsem tep svého srdce, štěstí na své duši.
Pak se čas zastavil. Dívala jsem se do jeho modrých očí a naše obličeje se začaly přibližovat. Začala jsem zavírat oči. Už jsem cítila jeho dech na tváři.
Najednou mě od sebe odstrčil. Otevřela jsem oči, tvářila jsem se překvapeně.
Došlo mi co se málem stalo, červeň mi stoupla do tváře jako požár. ,,Já... omlouvám se..." rychle jsem od něj odskočila.
,,Ne to, nic. Spíše já bych se měl omluvit" Aru se ode mě otočil.
Co se právě stalo? My se chtěli políbit? Tak proč to zastavil? A chci to vůbec? Chce to on? Bože, to je trapas.
Tváře mi více a více rudly. V hlavě mi řvaly myšlenky.
,,Shiro" Aru přerušil mou vnitřní paniku. Otočila jsem se na něj. ,,Omlouvám se, nevím co mě to popadlo. Zapomeneme na to?" zeptal se.
Dívala jsem se na něj. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Ale nakonec jsem pomalu přikývla.
Aru se otočil k městu. Také jsem se podívala tím směrem. Slunce už skoro celé zapadlo.
Najednou jsem ucítila něco teplého na dlani. Aru si se mnou propletl prsty. Podívala jsem se na něj, ale on pozoroval město.
Nechala jsem to tak. Vychutnávala jsem si tu chvíli, teplo jeho ruky.
Ještě chvíli jsme tam stáli, dokud slunce nezapadlo.
,,Půjdeme" Aru pustil mou ruku. Ucítila jsem najednou prázdnotu.
,,Jo, jdeme. Bráška už nejspíš šílí strachy."

Zdroj obrázku: http://76.72.168.19/image/396925/

Doufám, že se díl líbil :D

Savior of my life 1- Hajimari no ima- Kapitola 5- Osamělé vzpomínky

5. července 2016 v 8:00 | Alida
Další :D
Předem se omlouvám za pravopisné chyby.


Z pohledu Katany:
Ubíhaly dny.
Akage se změnila. Měla lepší studijní výsledky, oblékala se slušně, pomáhala učitelům a na různých akcí, trávila čas v knihovně.
Ale lidé se ji vyhýbali, nikdo s ní nemluvil. Ve třídě seděla v lavici a dívala se z okna. Ve tváři měla nečitelný výraz.
Jednoho dne jsem minula dívku s blonďatými vlasy a zelenýma očima. Doprovázela ji žena taktéž s blonďatými vlasy, ale fialovýma očima společně s nějakým modrovlasým mužem.
Dívka nevypadla jako zdejší studentka, ale když uviděla Akage, zastavila se. Akage ucítila na sobě její pohled a otočila se. Oči se ji leskly překvapením. Ale pak rychle vstala a odešla. Dívka něco pověděla té ženě a poté odešli.

Z pohledu Katany:
Venku svítilo slunce a příjemně hřálo. V školní zahradě byl klid, ve vzduchu voněly různé druhy rostlin a záhonky zářili barvami. V korunách stromů hnízdili ptáčci a zpívali. Vypadalo to jako ráj.
Procházela jsem se a pročišťovala si hlavu. Najednou jsem uviděla někoho, koho bych tu nečekala. Akage seděla u záhonku.
Přišla jsem k ní blíže, netušila jsem co říct. Pozdravit ji? Zeptat se jak se má? Nebo bych měla odejít a nechat ji o samotě?
Prohlédla jsem si ji, ruce měla od hlíny. Mile se usmívala a u toho si něco pobrukovala. Rozhodla jsem se ji nerušit.
Dřív než jsem se stihla otočit Akage trhla hlavou. ,,Co tady děláš?" Řekla, aniž by se otočila. Její hlas zněl jinak, jemně a mile. Ne tak jaký jsem ho znala. Mluvila stejně mile jako tehdy, když mě pomohla s těmi dívkami. Tedy do té doby než tam vběhli Shiro a Fumito.
,,Ehm, šla jsem se projít a ...." začala jsem. ,,Uviděla jsem, že tu někdo klečí, tak mě zajímalo kdo to je. Promiň, že jsem tě překvapila, raději půjdu." Nevěděla jsme jak se chovat. Už to není ta stará Akage, že?
,,Musí ti to připadat divné. Ptáš se sama sebe, jestli jsem Akage Mori, že?" řekla jako kdyby mi četla myšlenky. ,,Já bych také byla překvapená" zašeptala.
,,Abych řekla pravdu, tak ano" přiznala jsem. ,,Nikdy jsem si nemyslela, že..." V tom mi skočila do řeči. ,,Že si ta děvka, která spí s každým klukem ze školy, a chodí jako lehká děva, si někdy zašpinila ruce hlínou, že?" řekla přesně to na co jsem myslela. Chtěla jsem něco říct, ale předběhla mě. ,,To je jedno, raději běž, nechci tě okrádat o čas" řekla a vrátila se k záhonku.
,,To jsi byla tenkrát ty? V tom městě, pomohla si tomu dítěti. Musím přiznat, že nás to všechny překvapilo." Akage na to nic neříkala, ale strnula. Po chvíli se rozesmála. ,,Jak jinak, to by od Akage Mori nikdo nikdy nečekal" její smích zesílil a ona se otočila. Její pohled byl hodně smutný. ,,Závidím ti, ne záviděla jsem ti. Ale já si závist nedovolím, za to co jsem všem provedla" řekla. Nechápala jsem o čem je řeč. Můj pohled musel vypovědět za vše, protože mi odpověděla. ,,Máš Shiro a Fumita, vždy jste spolu, bavíte se a kryjete si záda."Při těch slovech ji poklesla rameny.
,,Ale vždyť ty máš taky kamarády, ne?" zeptala jsem se ji, ale odpověď jsem už dávno znala.
,,Kamarády? Ne, nikdo takový není a nikdy nebyl."
Najednou se její pohled změnil, zase tam stála ta Akage, kterou z nám. Ta s opovrženým pohledem. Založila si ruce křížem přes hruď a upřela na mě pohled. ,,Ale co má být, proč se s tebou vůbec bavím? Ztrácím s tebou jenom čas, jsi totálně zbytečná" řekla a rozesmála se. Ale v tom smíchu bylo něco, něco... Zněl jako by byl nahraný, předem připravený.
Akage se přestala smát a zase měla ten smutný výraz. ,,Takovou mě znáš, že? Něco ti řeknu, nenávidím to. Nenávidím rodinu Mori. Vždy jenom rodina Mori. Vždy musím dělat co je nejlepší pro Akage Mori, ne co je nejlepší jenom pro Akage" povzdechla si a vzhlédla k nebi.
Najednou jsem ji chápala. Byly jsme si více podobné, než jsem si kdy myslela. Svět je menší než se zdá.
,,Chápu tě, jak se cítíš" řekla jsem. Akage se na mě podívala. ,,Vím jak se cítíš. Bylo mi stejně, než jsem potkala Fumita a Shiro. Fumito mi zachránil život, navždy mu budu vděčná" při té vzpomínce jsem se usmála. ,,A od té doby jsem jenom Katana, nebo jak mi občas říká Fumito, Kat. Moc se mi to líbí, s rodinou nemluvím a jsem doma jenom přes prázdniny, ale díky tomu, že s nimi žiji ve stejném městě, nejsem osamělá." Založila jsem si ruce za záda. ,,Takže chápu jak se cítíš a děkuji, že jsi mi o tomhle řekla. Myslela jsem si totiž, že mě nenávidíš."
,,Tak to nikdy nebylo, jenom jsem ti záviděla" řekla Akage. ,,A také se omlouvám, za vše co jsem ti provedla" řekla a poklonila se.
,,Nemusíš se mi omlouvat" řekla jsem.
Nastalo ticho. Akage se narovnala a vrátila se zpět k záhonku.
,,Chceš pomoci?" zeptala jsem se ji a klekla si vedle ni.
,,S čím?" zeptala se.
,,S tím záhonkem, vypadá, že tě čeká hodně práce" řekla jsem a vyhrnula si rukávy. ,,Takže co mám dělat?" otočila jsem se k ní.
Akage mě pozoroval tmavýma očima a najednou se rozesmála. ,,Ty jsi zajímavá. Proč mi pomáháš?" její smích zněl trochu šťastně.
,,Protože chci" řekla jsem.
,,Dobře, tak nejdřív přesadíme tyto rostliny" řekla a ukázala na dotyčné rostliny.

Z pohledu Shiro:
,,Do toho, bráško!" Zakřičela jsem přes celou tělocvičnu. Všichni se zastavili a podívali se na mě. Stála jsem u vchodových dveří a mávala na svého brášku, u toho jsem ještě poskakovala a hláskovala jeho jméno jako nějaká roztleskávačka.
Fumito se praštil dlaní no čela a nesouhlasně zavrtěl hlavou.
,,Hej! Neflákejte se!" Zařval trenér a v tělocvičně se to zase hýbalo.
Usmívala jsem se od ucha k uchu a sedla si na lavičku. Fumito běžel přímo ke koši a chystal se vystřelit. Míč dopadl přímo do koše a trenér zapískal. ,,Sestavte se!" zakřičel.
Fumito se na mě otočil a mračil se. Zamávala jsem mu a ukázala mu, že se má usmívat. Nakonec jeho tvář povolila a ukázala na mě palec na horu. Oplatila jsem mu to.
Začala další hra.
Ucítila jsem na sobě pohled. Otočila jsem se a uviděla Arukora jak se opírá o stěnu a pozoruje mě.
Nasadila jsem chladný a nenávistný výraz.
Když si všiml, že se na něj dívám, šel pryč. Cítila jsem osten smutku.
Proč mi tak je? Řekl ať ho nechám být. Když mě nenávidí tak ať.
Ale něco jiného bylo si to myslet a něco jiného to cítit. Měl důvod mě odehnat. Udělala jsem něco nebezpečného. Kdybych se o tomto svěřil bráškovi, tak bych si šla vykopat hrob.
Nejlepší bude udělat co řekl.
Znovu jsem se soustředila na basketbal, ale mé nadšení vyprchalo.

,,Skvělý výkon, můj zpocený bráško" řekla jsem a plácla Fumita po zádech. On se zakuckal a odtrhl flašku s pitím od úst. ,,Chceš mě utopit?" zeptal se a otřel si pusu.
,,Já?" zamrkala jsem nevině očima. ,,To bych si nikdy nedovolila."
,,Hmmm.... Vážně?" Fumito se usmál a otočil se ke mě. ,,To ti neuvěřím" řekl a zlostně se zasmál.
,,No to víš, nejdřív tě utopím a poté si tě vystavím ve skleněné vitríně. A už mi nikam neutečeš. Zůstaneš se mnou navěky věků." Hlasitě jsem se rozesmála, tak jako padouši ve filmech.
,,Tak to je horší než peklo. Mysli prosím na mou budoucnost" Fumito se chytil za srdce. ,,Bolí mě z toho srdíčko, moje milá sestřičko, ani mi nedovolíš trochu toho hříchu a už mě posíláš do pekla."
,,Budoucnost?" Otočila jsem se k němu. ,,Jednu pro tebe mám, tedy kromě té vitríny."
,,A jakou?"
Otočila jsem se a odběhla ke dveřím. ,,Přece Katanu! Budete mít milióny dětí a žít šťastně až do smrti!" Zatočila jsme se na jednou noze. ,,Fumito a Katana spolu na věky věků!" Zakřičela jsem a poklonila se. ,,Nechť vaše láska zažehne žár ve vašich srdcích! A ať je vaše láska plodná a vášnivá!" Zakřičela jsem. V tělocvičně nastalo ticho, po chvíli všichni vybuchli v smích. Fumito zrudl až za ušima. Provokativně jsme na něj mrkla a utekla pryč.

Z pohledu Arukora:
Musel jsem odejít pryč. Nedokázal jsem vydržet ten její nenávistný pohled. Řekl jsem ji pár hnusných věcí, ale nemůžu dopustiti, aby se minulost opakovala. Musím se postarat o to, aby se ode mě držela dále.
Dal jsem ruce do kapes a sklopil hlavu. Zhluboka jsem si povzdechl. Sakra, co mám dělat?
,,No a potom..." Uslyšel jsem hlas. Zvedl jsem pohled a studentky se zastavily.
,,Ah... Omlouváme se!!" Zakřičela jedna a chytla tu druhou za ruku. Zvedl jsem ruku a chtěl něco říct, ale ony se rozběhly pryč.
Zůstal jsem tam stát se zvednutou rukou. ,,Počkejte..." vyslovil jsem. Dal jsem ruku dolů a podíval se do země. Jak jinak? Navždy jsem odsouzen k samotě...
,,To od nich nebylo hezké."
Otočil jsem se a uviděl Shiro jak tam stojí a nesouhlasně vrtí hlavou. Rychle jsem se od ní odvrátil.
,,Něco jsem ti říkal." Můj hlas zněl více naštvaně než jsem plánoval.
,,Já vím. Proč by jsi měl poslouchat takovou princezničku."
Zůstal jsem ticho. V kapsách jsem svíral ruce v pěst, až se mi nehty zaryly do masa.
,,Nemyslíš si to doopravdy, že? Já vím že by jsi mě tam nenechal..." Na rameni jsem ucítil její ruku. Projela mnou vlna horka. Nedokázal jsem se zastavit. Musím jí dát dostatečný důvod, aby se ode mě držela dále.
Otočil jsem se a chytil ji za zápěstí. Než stačila cokoli dodat, odtáhl jsem ji za školní budovu.
Přitiskl jsem ji ke stěně a sklonil se nad ní. ,,Říkal jsem ti, ať se ode mě držíš dále" zavrčel jsem.
,,Neublížíš mi. Vím to." Řekla bez zavadání.
,,A jsi si tím jistá?" Naklonil jsem se blíž, naše obličeje se nacházely od sebe jenom pár centimetrů. ,,Jsem přeci ten proslulý Arukoru Tengoku. Princ drogové mafie a delikvent."
Shiro se nehýbala, její výraz byl nečitelný. Upřela na mě fialové oči. ,,Neublížíš mi, máš dobré srdce Arukoru Tengoku." Její hlas zněl divně, byl tvrdší a dospělejší.
Přirtiskl jsem k ní svoje tělo. ,,Mýlíš se" zašeptal jsem ji do ucha. Cítil jsem její pomalý dech na tváři.
,,Tak dělej, jestli na to máš." Její tělo ztuhlo.
Odtáhl jsem se kousek od ní. Měla zavřené oči a klidný výraz ve tváři.
Aru! Na malou chvílí tam místo ní byla holčička z mého dětství. Usmívala se a natahovala ke mě ruku. Obraz zmizel a znovu tam stála Shiro. Vypadala tak poklidně.
Přiblížil jsem své rty k jejím, cítil jsem její dech, její vůni. Od dětství se nezměnila, byla pořád stejná. Stejně pitomá a tvrdohlavá. Nečekal jsem, že ji zase potkám.
Aru! Úsměv! Zazněl mi zase ten její hlas z dětství.
Už se naše rty málem setkaly, ale všiml jsem si jejích rukou. Svírala je za zády a klouby ji zbělely. Snažila se skrýt, že má strach.
Povzdechl jsem si a odtáhl se od ní.
Shiro otevřela oči. ,,Co jsem říkala?" řekla a usmála se.
Odstoupil jsem od ní. ,,Drž se dál." Chtěl jsem odejít, ale ona mě chytila za ruku. Bodl mě osten strachu smíšený ze vztekem. Proč toho nenechá?
Než jsem si to stihl uvědomit, odhodil jsem ji. Shiro narazila do stěny a svezla se na zem.
Sevřel jsem ruce v pěst. ,,Něco jsem snad řekl!"
Neodpověděla. Ležela bezvládně na zemi. Tep se mi zrychlil. Ne, ne.... Říkal jsem v duchu.
Její tělo se mi slévalo se scénou z minulosti. Všude byla krev. Bezvládné tělo malé holčičky na zemi. Nohy polámané a všude spousta krve. Zvuk sanitky v dáli. Řev lidí. Něčí ruce táhnoucí mě pryč.
Zavřel jsem oči a otočil se. Ušel jsem pár kroků, ale znovu jsem se otočil. Shiro ležela stále bezvládně na zemi.
Ne, tentokrát ji nenechám samotnou, tentokrát neuteču.
Přišel jsem k ní a vzal ji do náruče.




Z pohledu Shiro:
Ucítila jsem v hlavě ostrou bolest. Svět zmizel.
Shiro! Shiro!
Někdo volal mé jméno. Rozhlédla jsem se ve tmě. Nikde nikdo nebyl.
Schoulila jsem se do klubíčka a začala se kolébat. Byla tu taková tma a chlad, hlavně ten chlad.
Najednou jsem uslyšela kapání vody. Přede mnou se objevilo jasné modré světlo.
Natáhla jsem k němu ruku a vstala. Světlo mě obklopilo. Bylo to jako kdybych se ocitla v oceáně. Voda kolem mě šuměla a zpívala. Nerozuměla jsem slovům, ale něco mě donutilo k slzám.
,,Shiro!" Otočila jsem se. V modrém oceánu se objevil obraz, uviděla jsem své mladší já.
Mé mladší já se smálo a kráčelo podél řeky. Tuto vzpomínku jsem si nevybavovala. Také jsem si nevybavovala onoho kluka, který tam byl se mnou.
Kluk se smál a něco vyprávěl. neviděla jsem mu do tváře. Nepoznávala jsem jeho hlas.
Uslyšela jsem další hlasy, obraz se změnil. Znovu mé mladší já a onen kluk.
Tak to pokračovalo nějakou dobu. Sledovala jsem různé obrazy, ale nevěděla jsem odkud se vzaly.
Nakonec vše utichlo a já se ocitla v oné tmě.
Cítila jsem se bezmocná, nedokázala jsem si ty vzpomínky vybavit. Byly tak blízko, ale přitom tak daleko.
Chtělo se mi křičet, ale najednou se temnota vybarvila.
Stála jsem na ulici. Ozvalo se skřípění pneumatik. Otočila jsem se za tím zvukem a spatřila mé mladší já, jak se slzami v očích utíká a onen kluk ji pronásleduje. Volá na ni. Utěšuje ji.
Mé mladší já vběhlo přímo pod auto. Řidič nezvládl zastavit. Vypukl chaos. Já se ocitla na zemi, v kaluži krve, nohy rozdrcené.
Kluk na mě volala, ale nějaká žena ho odvedla pryč.
Znovu jsem se ocitla v temnotě. Po tvářích mi kanuly slzy. Nechápala jsem co se stalo.
Shiro! Zůstaneme přátelé navždy! Slibuješ?V hlavě se mi ozval hlas onoho kluka. Jo! Slibuji! Aru!
Aru? Kdo je....
V té chvíli mi to došlo. Ten pocit, který jsem vždy měla když jsem ho viděla. Nával smutku i štěstí.
,,Aru..." Zašeptala jsem.
,,Konečně jsi si vzpomněla" ozval se hlas. Otočila jsem se a nevěřila svým očím. ,,Ale neboj, to je teprve začátek..."

Z pohledu Arua:
Odnesl jsem Shiro k sobě na pokoj. Pořád byl v bezvědomí.
Položil jsem ji na postel a sedl si vedle ní. Díval jsem se na její tvář.
Čas ubíhal.
Natáhl jsem k ní ruku, po jejích tvářích skanula slza. Něžně jsem ji je setřel. Přisedl jsem si k ní blíže a něžně ji vzal do náruče. Objal jsem ji a užíval jsi její přítomnost.
,,Kéž by jsi věděla..." zašeptal jsem do ticha.
,,Aru..." zašeptala.
Trhl jsem s sebou. Shiro malátně otevřela oči a zamžourala do světla. Rozhlédla se po místnosti. Její pohled se zastavil na mě.
,,Aru..." zašeptala znovu.
Zastavil se mi dech. Ne. Ne, to nemůže být pravda.
Shiro se usmála. ,, Slíbila jsem to ne? Přátele navždy" řekla a zvedla ruku. Dotkla se mé tváře. Do očí mi vyhrkly slzy.
,,Ty za nic nemůžeš, byla to nehoda..." Jemně mě pohladila po tváři. Chytil jsem ji za ruku a přitáhl si ji k sobě blíže. Neudržel jsem slzy.
Ucítil jsem její ruce na mých zádech. ,,Je mi to líto" zašeptala. Její hlas byl tak zdráhavý, poznal jsem, že také brečí.
,,V pořádku.." zašeptal jsem. ,, Je to v pořádku...."
Zdroj obrázku: https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/736x/ea/ee/71/eaee71dbbfa4423e2f30599c61d3ff3d.jpg


Doufám, že se díl líbil :D

Savior of my life 1- Hajimari no ima- Kapitola 4- Když sejmeš masku...

4. července 2016 v 8:00 | Alida
Další dílek :D


Z pohledu Akage:

Kai, Mitsu, Tsuri, Reika a já jsme šli do města. Holky se zase nalíčily a vzaly krátké sukně a velmi vyzývavá trička. trička. Já se musela přizpůsobit a společně se s nimi šklebit, kdykoli kolem nás prošla nějaká slušně oblečená holka.
,,Podívejte! Ta vypadá!" řekla Kai a ukázala na jednu holku s růžovými vlasy sepnutými na boku. Dívka se na nás podívala modrýma očima. Na sobě měla dlouhé bílé šaty na knoflíky až ke krku.
,,Vrať se do kláštera!" Zařvala na ni Mitsu. Dívka si jich ale nevšímala. Otočila se na podpatku a odešla.
Mitsu ze zatvářila uraženě a tváře se ji nafoukly jako žábě. ,,Ta má drzost." Zamumlala. Ostatní se začali smát a já se dívala směrem kudy dívka odešla. Bylo mi ji líto.
,,Akage, zlato," Reiki mi dal ruku kolem ramen,,dneska se chováš divně." Reiki zvedl jedno obočí a prohlédl si mě. ,,Je ti dobře?" zeptal se.
Nasadila jsem úsměv a dala ruku v bok. ,,Jasně, že jo." Druhou rukou jsem ho objala kolem pasu. Reiki se na mě usmál a přitáhl si mě k sobě. Jeho kolínská mě praštila do nosu. Reiki mě objal pevněji a já se držela jen tak tak, abych nezačala zoufale ječet.
,,Pohněte vy dva! A s tímhle běžte někam" Zařvaly na nás holky. Odtáhla jsem se od něj a vydali jsme se za holkama.
,,Co jste tam dělali?" zeptala se Mitsu.
,,No, jenom..." začala jsem, ale Reiki mě přerušil. ,,To jenom mezi námi, že?" řekl a dal mi ruku majetnicky kolem ramen. Žaludek se mi sevřel. ,,Jo" dodala jsem.
Došli jsme ke karaoke baru a šli si zakoupit lístky. Reiki pro ně zašel a když se vrátil podal je holkám a mě odtáhl stranou. ,,Koupil jsem lístky jenom pro nás dva" řekl s úsměvem na tváři. Než jsem stačila cokoli dodat odtáhl mě pryč. Kai ani ostatní si toho nevšimly a vešly do své vlastní kabinky. Asi jim to bylo jedno. Vždyť spolu ,,chodíme", takže nás nechají.
Reiki zavřel dveře a já sním zůstala sama. Posadila jsem se a vytáhla seznam s písničkami, ale do zpěvu mi nebylo. Své smysly jsem dala na plno a psychicky se snažila obrnit.
Reiki se posadil vedle mě a podíval se mi přes rameno na seznam. Cítila jsem jeho parfém a na krku mě šimral jeho dech. Znovu se mi sevřel žaludek. Sevřela jsem čelisti a snažila se zklidnit svůj dech.
Cítila jsem jak mnou projela vlna mrazu. Reiki mě chytil kolem pasu a než jsem se nadála, uvěznil mě pod sebou. Ruce dal vedle mé hlavy. Poté se nade mně naklonil, naše obličeje byly od sebe jenom pár centimetrů.
,,Konečně sami" zašeptal. Pak se ke mě sklonil a políbil mě na krk. ,,Teď mi neutečeš" zašeptal mi do ucha. Otřásla jsem se a ležela jako opařená.
Co budu dělat? Tohle nechci! Tati, prosím, pomoz mi. Modlila jsem se v duchu.
Reiki mi vyhrnul tričko a já prudce zavřela oči. Prosím!

Když si kořist, je ti údělem být ulovena. V hlavě se mi ozvala slova, co mi vždy říkával otec, když se vrátil z lovu. Ale i kořist se může stát lovcem. Otec si ke mně klekl a dal mi ruku na hrudník, tam kde mi bilo srdce. Stačí věřit a vyhraješ. A nikdy nezapomeň na jednu věc. Otec mě objal. I když se staneš lovcem, musíš zůstat sama sebou, ať je osud sebe krutější. Akage, vždy budeš má nejmilovanější dcera. Nikdy nezapomeň kým jsi. Nejsi Akage Mori, jsi moje milovaná dcera. A kdykoli budeš potřebovat, tak ti pomůžu. Otec si stoupl a mě zvedl do vzduchu. Jenom stačí zavolat.

Otevřela jsem prudce oči a po tvářích mi sjela slza. Tatínku... Co se se mnou stalo?
Promiň, tatínku. Měla jsem strach, že přijdu i o ostatní. Ale žádní ostatní nejsou. Nikdo mi nezůstal, ty jsi pryč. Už mě nebaví být kořistí, chci se stát lovcem. Prosím, pomoz mi, tatínku.
Slzy mi tekly po tvářích a Reiki se zastavil zvedl ruku a tričko mi zůstalo pod poprsím.
Musíš zůstat sama sebou, ať je osud sebe krutější. Znovu mi v hlavě zazněla otcova slova.
Reiki se na mě podíval a všiml si mých slz. Slizce se usmál. ,,Neboj, bolet to nebude, možná..." Zvedl ruku a chystal se mi tričko vyhrnou úplně.
Rychle jsem se z pod něj vyvlekla. ,,Nesahej na mě!" zaječela jsem a odtáhla se od něj. Reiki vypadal překvapeně. ,,Akage?" zeptal se.
V té chvíli jsem cítila jak mi spadla maska. Bylo to jako zbavit se koule u nohy.
Vstala jsem a vydala se ke dveřím, ale on mě chytil dříve, než jsem stihla vzít za kliku. Otočil si mě k sobě čelem. ,,Říkal jsem, že neuteč. A nemusíš se bát" řekl a jeho rty se přiblížili k mým. Naše rty se setkaly. V žaludku se mi zvedla žluč. Ale nehodlala jsem prohrát. Když mi zajel jazykem do úst, kousla jsem ho do rtu. Reiki vyjekl a odtáhl se. Pak jsem se napřáhla a jednu mu vrazila, na obličeji se mu objevil rudý otisk mé dlaně. Reiki se tvářil dost šokovaně.
,,Nesahej na mě těma špinavým rukama!" zaječela jsem.
Reikiho pohled se změnil. Teď se na mě zamračil a sršel z něj hněv. ,,Co si to dovoluješ! Ty děvko!" zakřičel a chytil mě za ruce. Uslyšela jsem trhání látky. Roztrhané tričko dopadlo na zem a já zůstala v podprsence.
Strčila jsem do Reikiho a on se zapotácel. Rychle jsem se otočila a vyběhla z místnosti. Slyšela jsem za sebou jeho kroky. Doběhla jsem na recepci. Lidi se na mě překvapeně dívali. Zakryla jsem si hrudník a otočila se. Reiki si ke mě blížil a za ním zvědavě vykukovali lidi z kabinek.
Rozhlédla jsem se. Lidi se tvářili překvapeně a něco si šuškali. U dveří jsme spatřila jak venku prochází policie. Zavřela jsem oči a proběhla kolem lidí, přímo k policajtům.
Oba dva se tvářili překvapeně, když mě uviděli. Zastavila jsem se před nimi a snažila se ignorovat okolní pohledy. ,,Pomozte, prosím." Hlas se mi zadrhl, už jsem neudržela slzy.
Jeden z mužů na mě kývl. Druhý si sundal kabát a hodil mi ho přes ramena. Vděčně jsem si kabát oblékla a zapnula.
,,Stůj! Co si o sobě myslíš!" Zařval za mnou Reiki. Vyběhl ven z budovy a když mě našel, rázným krokem se ke mně vydal. Policajti se dala do pohybu a svalili Reikiho na zem. Ten se svíjel na zemi jako had a snažil se jim vyvléct.
Po chvíli k nám přiběhly Kai, Mitsu a Tsuri. Vypadaly dost zmateně. Jejich pohled se stočil ke mě. Vše jim okamžitě došlo. Upřely na mě nenávistné pohledy. ,,Co jsi mu provedla!" Zaječela Kai a chtěla ke mě jít, ale další policajt ji zastavil.
Za nedlouho přijely policejní auta. Reiki, Kai, Mitsu i Tsuri odvezli na stanici. Mě vyslechli, řekla jsem vše co jsem mohla. Nakonec jsem mohla odejít.
Ke škole mě dovezli policejním autem a u brány stála Rei Taio, učitelka tělocviku a literatury. Převzala si mě od policajtů a odvedla na pokoj.
,,Jak se cítíte Mori-san?" zeptala se mě Rei-sensei, když za mnou zavírala dveře od pokoje. Podívala jsem se na ni. Tvářila se starostlivě a tak... tak... mateřsky. Cítila jsem to s ní. Najednou se mi roztřáslo celé tělo a podlomila kolena. Rei-sensei mě rychle zachytila a odvedla mě k posteli. Tam jsme se posadili.
Následoval vzlyk a vybuchla jsem v pláč. Rei-sensei mě objala. ,,Pššt, už je to dobré..." chlácholila mě mateřským hlasem a hladila po vlasech.
,,Rei-sensei, tak moc se omlouvám" zašeptala jsem.
,,Nemáte se za co omlouvat" řekla a dále mě hladila po vlasech.
,,Ne, to nemyslím" zvedla jsem k ní uslzené oči. ,,Za vše se omlouvám, za vše co jsem provedla, všem lidem. Já jsem nechtěla, ale, ale...." Z hrdla se mi vydral další vzlyk. Rei-sensei se usmála. ,,O čem to mluvíte?" zeptala se.
Tak jsem ji vše vysvětlila. To o mé rodině, otci, matce. O všem. Ona mě bedlivě poslouchala.
,,To je mi líto" řekla, když jsem skončila. ,,Ale nebojte, už je po všem. Teď už se nemusíte přetvařovat."
Vděčně jsem se na ni usmála. ,,Děkuji. Mohla bych vás o něco požádat?" zeptala jsem se a utřela si slzy.
,,Copak?"
,,Můžete mi sehnat novou uniformu?"


Z pohledu Katany:
Když jsem se v pondělí dozvěděla o tom co se stalo Akage, nemohla jsem tomu uvěřit.
Ale zároveň jsem pochopila spoustu věcí. Její smutný úsměv, to co jsme viděli v tom městě. Měla jsem podobný osud, ale zachránili mě. Ji nikdo nepomohl, ale nakonec pomohl sama sobě. Její odvahu jsme jí záviděla.
,,Saberu!" ozvalo se. Otočila jsem se a uviděla skupinu holek jak ke mě kráčí.
,,Potřebujete něco?"
,,Musíme s tebou mluvit" dívky se přede mnou zastavili a poté mě obklíčili.
,,Ty jsi z rodiny Saberu? Z té mocné rodiny, která má velký vliv na Ekonomiku Japonska? Je to tak?" zeptala se jedna. Dost mě to překvapilo, nikdy jsem o své rodině nemluvila. Nechtěla jsem přátele kvůli svému bohatství, znovu už ne.
Celé tělo mi zamrzlo. Jak na to mohly přijít? Vždyť jsem se nikdy o ničem takovém nezmínila. Tak jak?
,,Jsi?" Zeptala se jiná dívka. Otočila jsem se k ní. ,,Ano, ale..."
,,Tak právě proto! Já vám to říkala!" Jedna z dívek se rozhlédla po ostatní. ,,Je to další bohatý snob!" Na hrudi mě zabolelo. ,,Počkejte" zvedla jsem ruku.
,,Vy bohatí jste tak hrozní! Kvůli Akage skončili Reiki, Mitsu, Kai a Tsuri ve věznici! Je jen otázkou času, než si ona vybere nějakou oběť!"
,,Máš pravdu, je to jenom další manipulátorka!"
Dívala jsem se z jedné dívky na druhou. Mezi nimi jsem našla právě zmíněné Kai, Mitsu a Tsuri. Všechny tři mě probodávaly pohledem mě probodávaly pohledem. Reiki stál za nimi a opíral se o stěnu. Tvářil se dost samolibě.
,,Určitě si naše přátelství hodlá koupit! Stejně jako Akage!" Kai si založila ruce křížem přes hrudník. ,,Jsi stejná děvka jako ona! Chudák Reika..." Kai se otočila na zmiňovaného. Ten k ní přistoupil a dal ji ruku kolem ramen. Něco ji zašeptal do ucha a ona přikývla.
,,Tak právě proto jsi pořád s Fumitem!" Mitsu se ke mě naklonila. ,,Že je to tak. Jak jinak by mohl trávit čas s takovou nulou jako ty."
Tsuri se zamračila a pohodila hnědými vlasy. ,,Určitě to tak bude."
Dívky začaly řvát jedna přes druhou. Byla jsem mezi nimi uvězněná a poslouchala jejich nadávky. Zakryla jsem si uši a zavřela oči. To je lež, musí být. Znovu se to stát nemůže. Na hrudníku jsem cítila strašlivou tíhu. Zase skončím sama. Zmocnil se mě vztek a bezmoc. Cítila jsem jak se vzduch začíná ohřívat.
,,Ne, ne, ne....." Opakovala jsem pořád dokola. Teplo se šířilo. Teplota se zvyšovala.
,,Měli bychom se ji zbavit! Než nás taky zmanipuluje!"
Otevřela jsem oči a všimla si, že se přidalo i pár zvědavých studentů.
Také jsem spatřila Shiro. Tvářila se šokovaně, chtěla jsem na ni zavolat, ale ona se rozběhla pryč. Srdce mi bolestně poskočilo.
Nikdo mi nepomůže. Už zase. V hlavě se mi vyjevil obraz ze základky, stalo se tam něco podobného. Zase mě lidi obviňovali kvůli mé rodině. Kvůli mému bohatství.
Teplota se stále zvyšovala. Studenti se začali ošívat, všimli si toho. Co se děje?
,,Není ti horko?" Jeden ze studentů se podíval na svého kamaráda, ten jenom pokrčil rameny.
Dívky si ale toho nevšímaly a hádaly se o tom co se mnou udělají.
,,Nechte toho!" Ozval se hlas. Všichni utichly a otočili se za tím kdo je vyrušil.
Všichni nevěřícně zalapali po dechu.

Z pohledu Fumita:
,,Nahraj mi!" Zavolala jsem na jednoho ze spoluhráčů. On poslech a já vystřelil na koš. Míč proletěl síťkou a trenér zapískal. ,,Dobrá práce! Teď si dejte pauzu!"
Posadil jsem se na jednu lavičku a ručníkem si otřel pot. Poté jsem se napil z lahve.
,,Fumito!" Někdo zavolal mé jméno. Do tělocvičny vběhla Shiro a rychle dýchala.
Vstal jsem z lavičky a ona se zastavila přede mnou. Opřela se o kolena a zvedla prst. ,,Po-počkej mi-mi-minutku...." koktala udýchaně.
Potom se zhluboka nadechla a upřela na mě pohled.
,,No povídej má funící milovaná sestřičko" řekl jsem ji z úsměvem.
,,Ty jsi mi řekl sestřičko, a ještě k tomu milovaná" bylo vidět, že je z toho šťastná. Už se chystala po mě skočit, a kdo ví jak mě mučit, ale zastavila se.
,,Ne, udusit tě mou sesterskou láskou můžu později. Teď je důležitější Katana" zamumlala si pro sebe.
,,Katana?" zeptal jsem se.
,,Má problém, pár holek ze zbláznilo a říkají ji hóóóódně" Shiro rozhodila ruce ,,ošklivé věci."
Pustil jsem ručník a chytil Shiro za zápěstí. ,,Sakra." Zanadával jsem.
Proč se to zase děje?

Z pohledu Katany:
Osoba, která zastavila tu hádku, se dala do pohybu a mě chvíli trvalo, než mi došlo kdo to je. Zrzavé vlasy ji spadaly na záda. Košili měla sepnutou až ke krku a k tomu ještě dlouho školní sukni ke kolenům. Neměla na sobě make-up, takže vypadla trochu jinak.
,,Vy jste se dočista pomátli!" Akage se zastavila přede mnou. ,,Co si myslíte, sakra! Nechte ji být! ona za nic nemůže!"
Všichni studenti na ni koukali s otevřenou pusou, asi jim taky došlo kdo to je.
,,Za vše můžu já. Svými řečmi jsem vám napovídala něco, co není pravda." Akage se na mě otočila. ,,Omlouvám se ti."
Dívky se zase začaly řvát jedna přes druhou. Akage na ně mluvila, ale oni neposlouchali.
Akage se na mě otočila. ,,Vážně se ti omlouvám, tohle jsem nechtěla" v očích se jí zračila upřímnost. Ve vzduchu něco zapraskalo a teplota spadla na normální míru.
,,To-" nestihla jsem to doříct. Protože dav rozrazil velmi, velmi, naštvaný Fumito se Shiro v závěsu. Oba dva se mračili a vypadali jako šelmy, které chtějí roztrhat svou kořist. Svítily jim nebezpečně oči, lidé se jim vyhýbali. Viděla jsem jak se nad nimi vznáší temná aura. Shiro dokonce vrčela. Musela jsem se usmát. Nakonec pro mě přišli.
Couvla jsem a Akage taky, dost ji to překvapilo. Ani se nedivím, protože když se ti dva naštvou, je to jako kdy se blíží apokalypsa. A když se naštvou současně, můžeme se ze světem rozloučit a modlit se ať se dostaneme do nebe.
,,Co tu sakra děláte?!" Vyjel na ně Fumito. Dívky se trochu přikrčily. Fumito se mračil a temná aura z něj přímo sršela, stejně jako s Shiro.
,,Takhle si dovolovat na mou budoucí sestřičku..." mumlala si pod vousy a pár lidí se zatvářilo překvapeně. ,,To je neodpustitelné! Bráško do nich!" Shiro na ně ukázala.
,,Za A nejsem tvůj pes." Řekl Fumito a otočil se na ni. ,,A za B, co vás to popadlo, hned vypadněte pryč, nebo se neznám!"
Dívky zaječely, zamumlaly nějakou omluvu a utekly pryč. Přihlížející se vzpamatovávali z toho co se právě stalo. Ale nakonec se jejich pohled zastavil na Akage.
Fumito se na mě otočil a chystal se na kázaní, společně s Shiro, ale všiml si Akage.
,,Tak to jsi byla ty!" Vyjel na ni.
Akage se přikrčila. ,,Ne, já..." Nedořekla to, Shiro mě chňapla za ruku a odtáhla od ní dal. ,,Nech moji budoucí sestřičku na pokoji!" Zařvala na ni a objala mě.
Akage se tvářila šokovaně a zároveň ublíženě. ,,Já jsem.... Já jsem nechtěla... To jenom..."
,,Prostě se k ní nepřibližuj, a jestli se tak stane. Zaručím ti, že tu tvoji rozkošnou fasádu nepozná ani tvá vlastní matka" zavrčel Fumito.
Akage sklopila hlavu. ,,Omlouvám se... A rozumím" zamumlala. Potom se nám poklonila dala se na odchod.
,,Ona se omluvila?" Shiro byla tak vyjevená, že se mi podařilo dostat z jejího medvědího objetí.
,,Akage! Počkej!" Zavolala jsem na ni. Ona se zastavili a natočila ke mě hlavu. ,, Měj se hezky, Katano. A ještě jednou se moc omlouvám." Řekla a s tímto odešla.

Z pohledu Akage:
Zavřela jsem za sebou dveře od svého pokoje.
Chápu je. Nic si nezasloužím. V hlavě se mi zjevil obraz Fumita a Shiro chránící Katanu.
Jak jsem si mohla myslet, že bych s nimi mohla přátelit. Jsem hloupá.
Zvedla jsem hlavu a slzy mi začaly téct z očí.
Nikdy nenajdu ty právé přátele, ty jenom pro mě.
Opřela jsem se o dveře a svezla se na podlahu. Objala jsem si kolena a položila na ně hlavu.

Akage, víš o tom? Znovu jsem uslyšela otcova slova. S našimi životy jsou spojeny životy jiných lidí. Tito lidé ti změní život a tvůj osud. Když se tak stane, zůstanou s tebou navždy. Když zemřeš, narodíš se znovu a zase se s nimi setkáš. Tito lidé jsou jenom pro tebe a ty jsi jenom pro ně. Každý máme ve světě někoho kdo na nás čeká a my čekáme na něj. Je jen otázka času, než je najdeš. Jedna z těch osob bude takzvaná ,,spřízněná duše", nebo ,,životní láska". A věř mi, až je potkáš poznáš to tady. Otec mi položil ruku na hrudník, na srdce. Tak se tím řiď, neřiď si tímhle. Jeho ruka se přesunula na mé čelo. Mysl je zrádná, dokáže nás obalamutit, právě proto věř jenom svému srdci. Buď sama sebou a věř, oni tě najdou.
Jak to víš, tatínku? Zeptala jsem se ho. Otec se na mě usmál. Protože ty jsi jedna z těch osob, mám tě rád Akage.

Tak proč mi to nevychází, tatínku? Co jsem udělala špatně? Zvedla jsem obličej a podívala se z okna na nebe.

Doufám, že se vám díl líbil :D

Savior of my life- vedlejší postavy

3. července 2016 v 21:28 | Alida
Reiki Maiko
Pohlaví: Muž
Věk: 17 let
Povaha: náladová, sobecká, starostlivá
Karma: Záporná
Vzhled: Fialové vlasy i oči
Titul: Student, dědic rodiny Maiko

Kai Origami

Pohlaví: Žena
Věk: 17 let
Povaha: Poctivá, Pečlivá, Nestalá, Arogantní
Karma: Záporná
Vzhled: Rudé vlasy a hnědé oči
Titul: Studentka

Mitsu Aika

Pohlaví: Žena
Věk: 17 let
Povaha: Přímá, Urážlivá, Bezohledná, Sebejistá
Karma: Záporná
Vzhled: Hnědé vlasy i oči
Titul: Studentka

Tsuri Rina

Pohlaví: Žena
Věk: 17 let
Povaha: Pomstychtivá, Optimistická, Odvažná, Zlomyslná
Karma: Záporná
Vzhled: Zelené vlasy a modré oči
Titul: Studentka

Savior of my life 1- Hajimari no ima- Kapitola 3- To co je skryté

3. července 2016 v 19:49 | Alida
Jak jsem slíbila :D Vydávám vám jeden díl o den předem :D
A vypadá to, že nadpřirozeno, se začne objevovat i už od první série.


Z pohledu Akage:

Oheň. Chlad. Krev. Smutek. Temnota.
Tento sen se mi zdá už nějakou dobu. Vše je v objetí plamenů, ale najednou se vše zamrzne. Na svém těle ucítím něco lepkavého a když se podívám na ruce, jsou pokryty rudou tekutinou, krví. Někdo zavolá mé jméno a než se stihnu otočit, vše zmizí. Sedím v chladné temnotě noci, zpocená a udýchaná.
Otřela jsem si pot s čela a podívala se na své ruce. Po krvi nebylo ani stopy.
Přehodila jsem přes sebe peřinu a schovala se pod ní. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit své splašeně bijící srdce. Tíha spánku na mě po chvíli dopadla a já se znovu ocitla v říši snů.

Otevřela jsem oči a vykoukla z pod peřiny. Přes okno prostupovaly paprsky světla. Svítily mi do obličeje. Zastínila jsem si oči a posadila se.
V pokoji vládl pokojný klid. Neměla jsem spolubydlící, ani jsem ji nechtěla. Protože, už ani tady, ve svém pokoji, bych nemohla být bez masky.
Povzdechla jsem si a projela si rukou vlasy. Vstala jsem a doloudala se do koupelny. Ze zrcadla se na mě dívala dívka se rozcuchanými zrzavými vlasy a fialovýma očima. Sevřela jsem ruku v pěst, tak svůj odraz nenávidím, ani své jméno. Co je to vůbec Jméno? Něco co nám dali rodiče, něco co jsme podědili. Já už nechci být Mori, chci být svobodná, ale to se nikdy nestane.
Otevřela jsem skříň a vytáhla hřeben.
Po pár minutách jsem zase byla upravená a připravená vyrazit. Ještě před tím jsem se zastavila u malé krabičky. Otevřela ji a našla sponu ve tvaru květiny od mého otce. Držela jsem ji v dlani a dívala se na ni. Sponka mě chladila v ruce. Po chvilce jsem ji schovala zpět do krabičky. Otočila jsem se k zrcadlu a zkontrolovala se. Nasadila masku a můj smutný pohled se změnil v opovržlivý a výsměšný.

Nikdy se nikdo nic nedozví...

,,Ahoj, Akage" Pozdravila mě Mitsu a ukousla si pocky. Kai stála opřená o zeď a prohlížela si své nehty. Tsuri se bavila s nějakým klukem. Chudák byl z ní úplně mimo, netušil co ho čeká.
,,Tady je moje zlatíčko!" Kolem ramenou mi přistála ruka. Nadskočila jsem a otočila. Reiki se usmíval a prohlížel si mě fialovýma očima. ,,Vypadáš úžasně, jako vždy." Řekl a usmál se. ,,A pusa na dobré ráno?" zeptal se a naklonil se. Rychle jsem odskočila. ,,Zlato, takhle po ránu ne. Jak bude vypadat má rtěnka" řekla jsem a koketně se zasmála.
Reiki pokrčil rameny a šel za Kai, které začal chválit její rudé vlasy a nehty. Mitsu ke mě přišla a nabídla mi z krabičky. S radostí jsem si vzala.
,,Podívejte" řekla Kai a ukázala na skupinku lidí. Byl to Fumito, Katana a Shiro. ,,Dvě nuly jdou a jedna hvězda" řekla. ,,Škoda, že je s nimi. Je k nakousnutí" řekla a oblízla jsi rty.
Mitsu si přestala všímat kluka s nímž flirtovala a podívala se na Fumita. ,,Dala bych si ho ze šlehačkou" řekla a připojila se ke Kai. Kluk s kterým flirtovala byl až moc v ráji, aby si toho všiml.
Reiki se zašklebil a hodil na Fumita nenávistný pohled, ale ten to nezaregistroval.
Bohužel mě zaregistrovala Katana. Zastavila se a zůstala na mě koukat.
,,Co má za problém?" zavrčela Kai. ,,Na co hledíš?!" zařvala na ni, ale s ní to ani nehnulo.
Shiro a Fumito si všimli, že se Katana od nich oddělila tak šli za ní a odvedli ji pryč.
,,Co to sakra mělo být?" Kai se vedle mě vztekala a ostatní se taky mračili. Já zůstala zticha a raději se taky mračila.

Z pohledu Arukora:

Nastal další den, další den v tomto světě.
Byl jsem opřený o plot a díval se na nebe. Vítr kolem mě jemně foukal a listy květů sakur padaly kolem mě. Byla to nádherná scenérie, mír a klid.
,,Hej , Arukoru!" Ozval se za mnou. Trhl jsem sebou. Za mnou stál jeden z máminých poskoků. Byl hodně udýchaný a ve zpocených rukou svíral papír. ,,Vezmi si to. Je to od tvé matky" natáhl ruku a já znechuceně papír sebral.
Poskok se mi poklonil a potom odešel. Bylo mi z toho na nic. Sevřel jsem papír a chtěl ho roztrhat, ale nejdříve jsem si ho přečetl.
Když jsem ho dočetl chtěl jsem ho roztrhat na menší kousky.

Arukoru,

dnes chystáme jednu akci. Potřebuji tvou asistenci. Ve škole stejně nic neděláš tak pohni zadkem a přijď!

Tvá matka.

Zmuchlal jsem papír a hodil ho do nejbližšího koše a šel k hlavní bráně. Cestou jsem odkopl kámen, který trefil popelnici. Popelnice se zakymácela a spadla na zem. Zamračil jsem se a nechal to být. Vydal jsem se pryč. Však co, život už tak stojí za nic.
Dorazil jsem na smluvené místo. Moje matka mě uslyšela a otočila se. Mračila se ,,To ti to trvalo" zavrčela.
Sevřel jsem čelist. Zuby mi pod tím nátlakem zaskřípaly. ,,Sklapni."Zavrčel jsem na ni.
,,Nevrč na mě!" Zakřičela a já se vy dal za ní. ,,Pohni zadkem a pomoz!"V nákladním prostoru byla hromada krabic a chlapů, kteří krabice přenášeli do dodávky. Dal jsem se rychle do práce a poslouchal jak matka na všechny huláká a nadává. V ruce držela flašku a občas se z ní napila. Bylo mi zle. Z toho jak nasávala, z mé rodiny, mého života a téhle práce. Podle toho jak pila jsem se divil, že ji mozek ještě funguje. Ale nemělo by mě to překvapovat. Pila celý život, má proti alkoholu dobrou imunitu.
Tengoku-san, musíš najít světlo, něco co ti pomůže a možná přestaneš s těmi výtržnostmi. Řekl mi jednou školní terapeut. Je moudrý a velmi vážený. Ale je tu jeden problém, v mém světě už dávno neexistuje něco jako světlo. Vše je pro mě tmavé a šedé. I když jsem stál u sakury, vše mi připadalo tak temné.
A jak jsem si to zasloužil? Nijak, jenom jsem se narodil do špatné rodiny a na špatném místě. Nezbývá mi než se přizpůsobit. Nemám na výběr.
Než jsem se nadál slunce začalo zapadat a mi dokončili práci. Chtěl jsem odejít pryč, ale matka mě zastavili. ,,Arukoru!" zakřičela a tváře měla červené. Bylo vidět že je opilá, ale na nohou se dokázala udržet.
,,Ještě něco musíš udělat" řekl. Vytáhla lístek. ,,Dones to prosím Joshuovi a vyřiď, že zítra odjíždíme" řekla a odešla.
Udělal jsem jak řekla, i když nerad jsem chodil do Joshuovi čtvrti. Joshua byl matčin dlouholetý zákazník. Jeho čtvrť byla nebezpečná, plná delikventů, alkoholu, drog a rvaček. Samozřejmě jsem tam znal každý kout, protože má ,,úžasná" matka mě tam brala od té doby co mi bylo pět. Toho násilí bylo na mě až moc a já trpěl nočními můrami, se kterými jsem se naučil žít.
Vše se změnilo v páté třídě. Poznal jsem člověka, který mi ukázal jak se smát, jak si užívat života. Naučil mě co to znamená štěstí. A o to jsem zase přišel. Jednoho dne se neukázal ve škole. Poté se stala nehoda a já toho člověka už nikdy neviděl.
Od té doby vím, že cokoli dostanu o to zase přijdu. Takže když je ke mě život neférový, jsem neférový k němu.
Předal jsem zprávu Joshuovi a vydal se do školy. Už bylo dávno po vyučování a zapadající slunce zabarvovalo nebe na oranžovou.
Procházel jsem kolem opilých a nadrogovaných lidí. Někteří mě zdravili poklonou, nebo slušným pozdravením.
Když už jsem si myslel, že to horší být nemůže, cestu mi zastoupila pět lidí. Tvářili se dost povýšeně. ,,Ale, jestli to není Arukoru Tengoku." Zasmál se jeden chlápek. V rukou se mu leskla dlouhá ocelová tyč.
Ignoroval jsem je a obešel je. Ale někdo mě chytil za límec a stáhl dozadu. Než jsem se nadál vletěl jsem do uličky a vrazil na stěnu. Než jsem stačil spadnout na zem, muž mě chytil za límec košile a přitlačil ke stěně. Zalapal jsem po dechu.
,,Neignoruj mě, ty smrade! Víš kdo já jsem!" Zakřičel. Když mluvil tak mě poprskal. Z dechu jsem cítil alkohol a byl celý špinavý, takže nejspíš neví co je to pračka a ústní voda. Kdoví jestli zná základy osobní hygieny.
Povzdech jsem si a zamračil se na něj. ,,To nevím, ale napadá mě spousta variant." Sevřel jsem mu ruku ,,Jedna: Ožrala." řekl jsem a zatočil mu zápěstím. Chlap vyjekl a pustil mě. Jeho parťáci neváhali a hned se na mě vrhli. ,,Dva: Prskavka." Jeden z mužů se proti mě rozběhl z nožem a já mu ho vykopl z ruky a odhodil ho do velké popelnice. Chlap zařval a poklop se zavřel.
,,Tři: Chodící špína." Další dva se na mě vrhli, jeden zleva druhý zprava. Sehnul jsem se a oni do sebe vrazili, ztratili vědomí. ,,A čtyři: Slizký parchant co neví co je to vychování a hygiena." Poslední mě chytil zezadu, ale já jej praštil loktem do žeber. Muž zaskučel a stisk povolil. Rychle jsem se otočil a praštil jeho hlavou o stěnu. Muž upadl do bezvědomí a sesunul se na zem.
Rozhlédl jsem se. Napočítal jsem čtyři muže v bezvědomí. Nasadil jsem neutrální výraz a otočil se, ale po pátém muži nebylo ani památky. ,,Srab" řekl jsem.
,,Kdo je u tebe srab, spratku" ozval se hlas. Otočil jsem se a uviděl ho stát vzadu v uličce. Někoho držel u sebe. Chvíli mi trvalo, než mi došlo kdo to je. Cítil jsem tíhu na hrudi a žaludek se mi sevřel strachem.
Shiro se klepaly kolena a v očích se ji leskly slzy. ,,Co ty tu děláš?!" zakřičel jsem na ni.
Shiro polkla a otevřela pusu, ale muž vytáhl nůž a špičku namířil na krční tepnu. ,,Raději buď ticho, krasotinko" řekl ji a podíval se na mě. ,,A ty mě poslouchej. Moje rodina kvůli té tvé přišla a peníze a majetek. Za to zaplatíš, následovníku."
Sevřel jsem ruce v pěst a začal přemýšlet co udělat. Rozhlédl jsem se a hledal různé možnosti. Muži byli stále v bezvědomí. Jestli bych chtěl sebrat nějakou zbraň, tak Shiro probodne hrdlo. Kdybych zavolal o pomoc mělo by to stejný výsledek.
,,Takže, buď se dobrovolně vzdáš, nebo tuto krasotinku připravím o život."
V hlavě se mi vyrojil nápad. Teď si ověříme jakou má muž inteligenci. Jestli stejnou jako způsoby, bude to lehké.
Dal jsem ruce vzhůru. Muž se usmál a pomalu ke mě šel. Shiro byla celá ztuhlá. Podíval jsem se ji do očí a rty naznačil ,,uteč". Shiro pomalu přikývla.
Muž byl ode mě ani ne půl metru. Využil jsem situace a skočil po něm, vytrhl jsem mu nůž z ruky a odhodil ho do tmy. Shiro rychle uskočila stranou. Svalil se na zem a já mu jednu vrazil. On ale vytáhl další nůž a naměřil mi ho na hrudník. Chytil jsem ho za zápěstí a snažil se nůž odtáhnout. Najednou se ozvalo zapraskání a muž zařval. Zápěstí se mu zkroutilo v divném úhlu. Nůž mu vypadal z ruky.
Rychle jsem z něj slezl a otočil se. Uslyšel jsem hlasy a dusot nohou. Nejspíše mužovi pomocníci. Jak jsem si mohl myslet, že nezavolá o pomoc.
Shiro stála jako opařená. ,,Dělej! Padáme!" Chytil jsem ji za ruku a běželi jsme pryč. Shiro za mnou klopýtla ale zase mě dohnala.
Obloukem jsem se vyhnul skupině a zamířil do jiné uličky. Tady jsem vyskočil na cihlovou zeď a podal Shiro ruku. Chytila se jí a já ji vytáhl na horu. Potom jsem seskočil na druhou stranu.
,,Skákej!" zakřičel jsem na ni. Vypadala dost nejistě. Ohlédla se a já uslyšel řev blížících se nepřátel.
,,Dělej!" Pobízel jsem ji. ,,Chytím tě" rozevřel jsem náruč.
Shiro polkla a seskočila. Při tom zavřela oči a dopadla přímo na mě. Spadl jsem na zem a objal ji pažemi. Pak jsem ji rychle pomohl na nohy a běželi jsme dále.
,,Kde jsou?!" ozývalo se za námi. Ohlédl jsem se a spatřil velkou skupinu lidí. ,,Tamhle!" ukázal jeden z nich.
Přidal jsem do kroku a Shiro se mě snažila dohnat. Zahnuli jsme za roh a já zastavil. ,,Dolů!" zařval jsem a ona se skrčila. Zalezli jsme do jedné škvíry a já ji zadělal plechem.
,,Kam zmizeli?!" Stihli jsme to jen tak tak. Lidé nás dohnali. Podíval jsem se přes škvíru a uviděl jak se zmateně rozhlíží.
Uslyšel jsem vzlyk. Otočil jsem se a uviděl Shiro jak si zakrývá rukou ústa a z očí ji tečou slzy.
Přiblížil jsem se k ní a vzal ji za jednu ruku. Vyděšeně se na mě podívala a já si dal ukazováček na ústa. Pomalu přikývla, zavřela oči a celá se třásla.
,,Nejsou tady, musíme jinam!" ozvalo se po pár minutách. Ozvaly se dunivé kroky, které utichly. Znovu jsem nakoukl přes škvíru, ale nikdo tam nebyl.
,,Vydrž chvíli, zkontroluji to" řekl jsem ji.
Odtáhl jsem plech a vykoukl ven. Rozhlédl se a poté vylezl. Podíval jsem se za roh, ale nikde nikdo nebyl. Vydechl jsem úlevou.
,,Dobré, nikdo tu ne-" otočil jsem se a uviděl Shiro jak kouká ven z úkrytu a zírá před sebe. Stál tam jeden z těch mužů. Jak to že jsem ho přehlédl?
Sebral jsem nejbližší věc a chtěl ho prašti po hlavě, ale on uskočil. Rychle jsem vytáhl Shiro na nohy a dali se znovu do běhu. Muž se nás snažil dohnat, ale nestačil nám.

Běželi jsme do té doby, než jsme se dostali zase před bránu školy. Tam jsme se zastavili a vydýchali se. Shiro se svalila na lavičku já si sedl vedle ni a díval se na ulici, jestli nás někdo nesledoval.
Když jsem měl jistotu, že nás nikdo nepronásleduje otočil jsem se na Shiro. Shiro se na mě dívala a chtěl něco říct, ale já promluvil dříve. ,,Co jsi tam sakra dělala?! Víš jak je to nebezpečné?! Mohlo se ti něco stát a taky stalo!" Zařval jsem na ni.
Shiro se zatvářila vyděšeně, ale nakonec se usmála. ,,Viděla jsem tě tam vcházet a tak mě napadlo co tam budeš dělat." Řekla a rukou se klepla do hlavy. ,,Tohle by mě ve snu ani nenapadlo."Začala se smát.
Sevřel jsem čelist. ,,Myslíš si, že to byla nějaká sranda! Panebože, on tě málem zabil a kdo ví co by dělal potom!" Vyjel jsem po ni.
,,Já vím, ale...."
,,Buď zticha! A už se laskavě ke mě nikdy, nikdy, nepřibližuj!"
,,Počkej!" Než jsem stihl odejít, Shiro mě chytila za ruku. ,,Já..."
Rychle jsem se jí vytrhl. Možná jsem škubl tou rukou až moc, protože se zapotácela.
,,Nech mě už na pokoji!" Zakřičel jsem na ni. ,,A zavři konečně hubu! Nikoho ty tvé kecy nezajímají! Taková princeznička jako ty, neví co to je vyrůstat ve světě jako já!" Shiro se zatvářila ublíženě do očí ji vyhrkly slzy. ,,Raději si běž za tím svým ,,bráškou", nebo jak mu to říkáš."
Shiro otevřela pusu, ale přerušil jsem ji. ,, Víš co, nechápu proč jsem ti vůbec pomáhal. Měl jsem tě tam nechat chcípnou! Rozhodně bys nikomu nechyběla!"
Potom jsem se otočil a odešel pryč.

Doufám, že se vám díl líbil :D

Prázdniny!

1. července 2016 v 18:32 | Alida
Zdravím minna-san!
Konečně škola skončila škola a začaly letní prázdniny!
Doufám, že jste si všichni školní rok alespoň trošku užili a se svým vysvědčením jste spokojeni.
Teď když nastaly prázdniny, tak se budu snažit svoji aktivitu na blogu zresustitova.
Mám pro vás připravené tři kapitoly SOML, ale ještě si je musím znovu přečíst. Kapitoly začnou vycházet od pondělí a každý den se zde objeví jedna kapitola.
Svému blogu se budu věnovat převážně večer, protože přes den si chci užít volna :D
Tak zatím se mějte a užijte si prázdniny :D