Říjen 2016

Jak to teď bude?

30. října 2016 v 17:51 | Alida |  Blog
Zdravím!
Přináším vám informace co se bude na tomto blogu v nejbližší době dít.
Takže začneme povídkami:
Co se týče SOML tak jsem, jak jste si určitě všimli, dokončila třetí sérii. Předtím než začnu vydávat čtvrtou sérii tak bych chtěla dokončit oficiální design u hlavních postav. Ale chvíli to potrvá, je jich strašně moc. Právě proto by se tu mělo někde objevit procenta dokončení designu postav. Je jich dohromady deset a já mám zatím jenom dvě, takže je to 20% z 100%. Pokusím se to udělat co nejdříve, ale hodlám si s tím udělat práci. Chci aby vypadali dokonale a tak jak si představuji, takže to potrvá.
Aby tu nebylo tak mrtvo, tak jsem se rozhodla psát jinou povídku. Nejspíše to bude Maho no Gadian. Se sestřenkou jsem zatím nemluvila o pokračování děje. Ale myslím že můžu pokračovat sama, protože se scházíme jednou za Uherský rok a v tom případě by se děj nikam nepohnul.
Také mám v plánu vydat článek s názvem: Fakta o SOML. Tento článek bude obsahovat různé zajímavosti o příběhu. Také bude obsahovat má různá rozhodnutí v příběhu, kde jsem se rozhodla něco změnit. Dále bych chtěla vydat článek o Seiyuu u hlavních postav, ale musím si to rozmyslet jaký hlas se ke komu hodí, takže nevím kdy se to tu objeví.
Druhým bodem článku jsou recenze:
Chtěla bych vydat v nejbližší době recenze na následující anime: Kuroshitsuji, Golden time, Diabolik Lovers, Diabolik Lover: More blood, Norn9 a Kimi no Na wa (ten film totálně žeru :D). Ale jak se znám, jsem totálně liná a do recenzí se mi nechce, takže nevím kdy se tu objeví. :D
Také tu možná vznikne zmatek, protože chci změnit design blogu a stále v tom neumím chodit. Takže se nelekněte, jestli tu bude vše s přeházené.
Dále:
Ve škole máme poslední dobou fofr, takže má aktivita na blogu nepůjde tak jak bych chtěla a jak jsem se již zmínila. Popřípadě se předem omlouvám za svou ne aktivitu.To je prozatím všechno. Tak se loučím!
Ps: Poslední dobou je toho tolik, že mi asi z toho přeskočí!
http://67.media.tumblr.com/6313622431833ed62a1fb650ab11c441/tumblr_o58jah97Qa1rnbh24o1_540.gif

Savior of my life 3- Anata no Unmei- Kapitola 21- Tvůj osud

29. října 2016 v 22:28 | Alida
Přináším vám poslední díl třetí série. Doufám že jste si sérii užili a dále se mnou zůstanete :D
Předem se omlouvám za pravopisné chyby. A jestli máte nějaké otázky, nebo nejasnosti týkajícího se příběhu, tak se zeptejte v komentářích, ráda vám je zodpovím. :D

Z pohledu Fumita:
,,Katana?!" Vyjekl jsem a nedůvěřivě zíral na postavu na nebi. Byla ji strašně, zatraceně strašně, podobná. Nedokázal jsem tomu uvěřit, také jsem nechápal co se děje.
Katana je Ledový přízrak? Co to znamená? A co to vůbec je Ledový přízrak?
Stěna, kterou před námi vytvořili Iruka a Shiki, se rozpadla a oba dva vysíleně padli na kolena. Další věc, kterou jsem nedokázal pochopit, co tu sakra dělá Shiki?
Ledový přízrak se znovu rozesmál. ,,Jste tak hloupí, jak jste si mohli myslet, že přede mnou utečete?" Podívala se na nás chladnýma očima. ,,Ale nebojte se, tentokrát vás všechny zabiju. "
Rozhlédla se a překvapivě vyvalila oči. ,,Ale, ale. Jak to vypadá, celek není úplný" na tváři se ji objevil zlomyslný úsměv. ,,Vidím, že vám někdo chybí, ale nebojte, najdu je a postarám se o ně." Ledový přízrak přistál na zemi, když se její nohy dotkly země, tak se objevila námraza.
Aru se dal do pohybu, vytáhl zbraň, kterou jsem už zaregistroval před tím, a vystřelil. Ale Ledový přízrak jenom mávl rukou a střela se vypařila.
,,Vážně si myslíte, že toto má na mě účinek?" Sarkasticky zvedla obočí ,,Jak bláhové..."
Postupně se na nás podívala. ,,Tak koho pak to tu máme..." Zvedla ruku. ,,Vidím zde vodní kněžku Shiro" ukázala na Shiro a ta se přikrčila. ,,Dále Strážkyni Voidu" její prst se přesunul na Asashi. ,,Dále upíři, náš vznešený Shiki a nejmocnější Iruka" ukázala na Shikiho a Iruku a ti zavrčeli. ,,Aru, neboli Lovec mágů" ukázala na Arua a ten si stoupl před Shiro. ,,A nakonec můj milovaný Fumito, ten který je mi souzený smrtí i životem, Strážce Vodní kněžky" ukázala na mě a mnou projela vlna chladu. Otřásl jsem se.
,,Takže kdo nám chybí" dala si prst na bradu a předstírala, že přemýšlí. ,,Chybí nám tu Strážce Ohnivé kněžky, Zrádná léčitelka a Ohnivá kněžka." Zlověstně se usmála. ,,Ne, s Ohnivou kněžkou jste se již setkali" udělala k nám krok a u nohou se ji zhmotnili vlci, kteří se leskli jako led a od úst jim stoupala pára. ,,Kdepak je naše milovaná Akage? Škoda, s ní jsem chtěla začít."
,,Ty zrůdo, vrať se do pekla!" Zakřičela Saya, Kaito ji ochranitelsky schovával za sebou.
,,Ale no tak, Sayo Mori" Ledový přízrak se rozesmál ,, jsem peklo, ledové peklo."
Ledový přízrak pozvedl meč. ,,No to je jedno. Nejdřív zabiji vás a poté ostatní. Tentokrát se postarám o to, aby jste zemřeli všichni" její pohled se zaměřil na Asashi a ta padla na kolena. ,,Že, milovaná Asashi."
Pak se podívala na mě. ,,Je to škoda, Fumito, byla s tebou zábava. Škoda, že si s tebou nemůžu užít ještě více."
,,Vrať Katanu zpátky!" Zakřičel jsem.
,,Ty jsi mě neslyšel?" Zvedla obočí a potom se zase hrozivě usmála ,, jsem Katana Taio."
Ledový přízrak se vznesl k nebesům. ,,Sbohem mí přátelé, bude se mi stýskat. Možná se setkáme v dalším životě!" Ještě před tím, než ji ruka klesla dolů, tak se zase podívala na mě. ,,Miluji tě, Fumito Kasaia, Strážce Vodní kněžky. A ty to moc dobře víš, škoda že si nevzpomeneš" ruka ji prudce klesla dolů a nás obklopil led, který nás uvěznil.
Z ledové plochy se vynořily postavy vlků a ti se na na nás vrhli.
Já i Aru jsme si stoupli před Shiro. Asashi začala odříkávat kouzlo a Shiki s Irukou si před ní ochranitelsky stoupli.
Čekal jsem, že přijde masakr, naše smrt, ale stalo se něco neočekávaného.
Najednou se objevil vysoký plamen, který rozpustil led a vlci se vypařili. Oheň se zvětšil a vystřelil k Ledovému přízraku, ten zavřeštěl.
Z plamene se potom zformovala postava. Vysoká, štíhlá s dlouhými zrzavými vlasy. Na sobě měla krásné rudé kimono. Kolem těla ji šlehaly plameny, jako by ji chtěly ochránit. Plameny se zvedly i kolem nás a vůbec nás nepopálily.
,,Akage!" Vykřikla šťastně Asashi.
Akage se mračila na Ledový přízrak a moc z ní přímo sršela. Zvedla ruce a zavřela oči.

Já, Ohnivá kněžka, strážce tohoto světa,
volám tě věčný plameni, pomož mi obstát v této chvíli,
dej mi sílu, ochraň mě
dej mé mysli čistotu, dej tomuto kouzlu sílu
vyžeň zlo, které přede mnou běsní!

Akage odrecitovala zaklínadlo a kolem Ledového přízraku se objevili plameny, které svázalo její tělo. Slyšel jsem jak křičí a vyděl jak se svíjí v bolesti. Nedokázal jsem se na to dívat, byla to přece Katana. Ale nedokázal jsem odtrhnout pohled.
Pak najednou vše ustálo. Plameny pohasly a Ledový přízrak zmizel.
Kolem Akage pořád pulzovala moc, ale postupně se vytrácela. Uviděl jsem jak padá k zemi.
,,Akage!" Zakřičela Asashi a rozběhla se k ní. Iruka ji následoval a oba dva ji zachytili těsně nad zemí.
Pak se objevila záře, čistě bílá smíšená s ohnivou a pohltila město. Kolem nás se vnášely světélka ze kterých padaly lesklé třpytky. Najednou se světlo stáhlo k místu, kde ležela Akage. Záře se zmenšila na bílou a pak se rozpustila.
Celé město bylo bez poskvrny. Nikde žádné trosky, žádné těla.
Pak se objevila bílá záře na nebesích. Ucítil jsem zášleh divné energie a světlo se zformovalo do divného tvaru, pak se pomaloučku vypařovalo v podbě drobných bílých světýlek, která se vznesla k nebi. Uviděl jsem tělo a odlesk bílých vlasů. Hned jsem se dal do běhu. Katana začala padat k zemi jako hvězda. Také byla nahá, na sobě neměla jediný kousek oblečení.
Zachytil jsem ji a přitiskl k sobě. Byla to ona, nikde žádná známka po Ledovém přízraku. ,,Katano!" Shiro vykřikla a doběhla ke mně.
Hned si ji prohlédla a do očí ji vytryskly slzy. ,,Panebože..." Klekla si ke mně a rukou ji shrnula vlasy z tváře. ,,Je to ona..." Zašeptala a popotáhla.
Přitiskl jsem Katanino tělo k sobě, jako by se měla každou chvíli vypařit. Hruď se ji pomalu zvedala. Také jsem slyšel jemné bušení jejího srdce.
Sundal jsem si mikinu a oblékl ji Kataně.
Pak jsem sulyšel něco, z čeho mě zamrazilo a znehybnilo. Shiro na tom byla stejně. Oba jsme se s děsem otočili.
,,Akage! Akage! Otevři oči! Prosím!" Asashi a ostatní vytvořili kruh okolo Akage. Asashi ji svírala v náručí a u toho volala její jméno.
Opatrně jsem vzal Katanu do náruče a přešel k Asashi, která cloumala s Akage. Ta měla zavřené oči. Vypadla jako by spala, problém byl v tom, že se ji nezvedal hrudník.
,,Akage!" Zakřičela Asashi.
Shiro za mnou vzlykla a Aru ji objal. Zakryla si rukama ústa a snažila se potlačit vzlyk.
Iruka vypadal zdrceně a držel Asashi kolem ramen. Asashi pořád volala na Akage a z očí se ji řinuly slzy. Shiki stál kousek od nich a v jeho tváři se neznačily žádné emoce.
,,Akage! Otevři oči! Nedělej si z nás srandu!" Asashi pořád křičela. Iruka ji něžně vzal za ruce a vyvlékl Akagino tělo z její náruče. Asashi vzlykla a on ji objal. Zabořila obličej do jeho košile a vypukla v pláč.
Ucítil jsem jak se Katana v mém náručí pohnula. Podíval jsem se na ni. Otevřela oči a zmateně se rozhlédla. ,,Kde to jsem?"
Její pohled se zastavil na Akaginém těle. ,,Ne.. Ne..." Vyvlékla se mi z náruče a dopadla na zem. Okamžitě jsem si k ní přiklekl, ale ona si mě nevšímala.
Po břiše se k Akage připlazila. ,,Co jsem to provedla... Co jsem to provedla..." Opakovala pořád dokola a vzala Akaginu ruku do své.
,,Akage, slyšíš mě? Prosím odpověz mi? Otevři je, jinak budeme brečet. A to ty nechceš- Nechceš nás rozplakat... Fumito bude naštvaný, Asashi bude plakat, Iruka bude smutný a Aru taktéž a Shiro poteče z nosu vodopád." Katana ji objala. ,,Musíš je otevřít... Neopouštěj mě... Neopouštěj mě..." Opakovala a po tvářích ji skanula slza.
Klekl jsem si k ní a objal ji zezadu. Opřela se o mně. ,,Co jsem to provedla... Akage, otevři oči..."
Ale Akage je neotevřela, zůstala bezvládně ležet v Katanině náručí. V dálce se ozvalo houkání sanitky.

O devět měsícu později:
Z pohledu Katany (Z neznámého pohledu):
Po tom incidentu z Ledovým přízrakem, mě chtěla magická rada zamknout pod zámek. Ale díky Sayi se tak nestalo. Přesvědčila je o tom, že má moc je zapečetěná a že se jen tak neprobudí. A tak mě nechali na pokoji.
Uběhlo několik měsíců a já stále tomu nemůžu věřit. Já ji zabila, zabila jsem Akage. Musela vynaložit veškerou energii, aby mě zapečetila a kvůli tomu zemřela.
Nechápu to, nechápu. Jak mě může Fumito pořád milovat? Jak můžu pořád s ním být? Proč jsem neodešla?
Pořád ty a samé otázky a pořád tejná odpověď: Protože jsem to já.
Já jsem zůstala naživu, ale ona ne. A proč? Protože já jsem našla jenom toho pro mně, ale Akage jej nenašla. Ledový přízrak se probudil moc brzy.
Nikdo z mých přátel mě nikdy nevinil za to co se stalo. Říkají mi, že jsem to nebyla já, ale Ledový přízrak. Ale já to pořád cítím, vím že ta moc je ve mně, ale je zapečetěná. Zapečetěná Ohnivou kněžkou a ta pečeť se jenom tak neprolomí.
Chtěla jsem odejít, chtěl jsem umřít. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem všechny chtěla zabít. Ani nevím přesně proč. Nepamatuji si na důvody mého jednání, ale pamatuji si tu strašnou noc.
Ale i tak jsem tady. Fumito a ostatní jsou mi oporou.
Minulý rok jsme dokončili střední školu.
Já se vydala na svou vysněnou zdravotní školu, Akage na ni chtěl také. Podle toho co povídalo Shiřino já z minulosti, jsme svázané jedním osudem, tak se nedivím, že máme podobné sny.
Fumito se rozhodl pro pedagogickou školu, chce se stát trenérem basketbalu a učitelem tělocviku na naší bývalé střední škole. A pořád jsem s ním zasnoubená. Nechápu jak mě může pořád milovat. Ale pořád si stojí za svým, jsem za to ráda, protože jej taky miluji.
Shiro si otevřela svou vysněnou cukrárnu, také studuje cukrářství a vaření. Před třemi měsíci dostala cukrárnu jako dárek od nás všech. No spíše místo cukrárny to je restaurace, která se nachází v budově bývalého hotelu v Toshi. Budova obsahuje spoustu pokojů a je postavena v japonském stylu. Tak jsme se zde všichni nastěhovali a žijeme pohromadě.
Aru nastoupil na průmyslovou školu a hodlá se věnovat strojírenství. Co se týče pozice jako šéfa rodiny Tengoku, tak proběhla malá revoluce. Ukázalo se, že v rodině Tengoku je hodně nespokojených lidí. Takže se vzepřeli Uriovi Tekgokovi a zbavili ho pozice. Jako nástupe chtěli Arua, ale ten odmítl. Chce totiž žít s Shiro. Takže novým šéfem se stala jeho teta, Elie Tengoku. Od té doby rodina Tengoku spolupracuje s magickými rodinami.
Asashi se rozhodla studovat žurnalistiku, chce se stát spisovatelkou. Doufám, že ji její sny vyplní. Čekala jsem, že mě bude nenávidět, ale je to právě naopak. Nevyčítá mi to.
Iruka studuje sportovní školu, chce být fotbalista. Vážně se na to hodí, je v něm dobrý a jeho nově nabité upíři schopnosti mu hodně pomáhají. On tvrdí, že je to podvádění, ale Asashi zase, že to nedokáže ovlivnit, takže není. Ti dva si vážně rozumí. Jsou spolu dokonale šťastní.
Shiki se po tom incidentu vypařil. Rodina Miyori se uzavřela a nehodlá z nikým spolupracovat, ani komunikovat. Ze začátku byly kvůli tomu problémy, ale nakonec se s tím musela rodina Mori vyrovnat.
Co se magie týče. Tak se na zemi začaly objevovat jisté magické sféry, které jsou přísně střežené vládou.
Na incident v Toshi se nezapomnělo. Sice po mém zapečetění se vše vrátilo do normálu. Po zničených budovách a troskách nezůstalo ani stopy. Dokonce se i mrtví vrátili, až na Akage.
Akage je pryč a já se s tím musím smířit, ale nejde to. Nikdo z nás nedokáže zapomenout. Tedy až na ostatní lidi mimo náš "celek". Nikdo jiný totiž neví, že Akage vůbec kdy žila. Ani Asashina matka si na ni nevzpomíná, ani má matka ani otec.
Co se mých rodičů týče, narodil se jim syn, Tamaki. Mám mladšího bratra, jestli se to tak dá nazvat. Má matka je totiž neplodná, tedy byla. Ledový přízrak se musel narodit, aby byl znovu zrozen. Právě proto si vybral mou matku a tím vyléčil její neplodnost. Jak jsem se o tom dozvěděla? Netuším, prostě to vím.
Tohle jsou mé zápisky o tom co se stalo od chvíle, kdy se Akage změnila. Musím nějak zanechat její památku, abych na ni nezapomněla.
Odložila jsem propisku a protáhla se. Podívala jsem se na svá slova a usmála se. Zavřela jsem knihu a zamkla ji na klíč.
Potom jsem se podívala na fotku na mém stole. Byla tam celá naše parta, i Akage. Ale když jsme tu fotku ukázali někomu jinému, tak ji neviděl.
,,Katano! Můžeš nám jít pomoc?!" Ozval se Fumito z cukrárny.
,,Už jdu!" Křikla jsem na něj a vstala ze židle.
Seběhla jsem schody, které vedly do cukrárny. ,,S čím chcete pomoc?!" Křikla jsem a rozhlédla se, nikde nikdo nebyl.
,,Na stole je krabice s ubrusy, dáš je na stůl?" Shiro vykoukla z kuchyně a usmívala se.
Přikývla jsem a pustila se do práce.
Ozval se zvonek a já se otočila ke dveřím. Dovnitř vešel černovlasý kluk a rozhlížel se. Jeho pohled padl na mě a usmál se. Musela jsem zůstat zírat. Jeho oči byly překrásně modré.
,,Dobrý den" pozdravil mě.
,,D-dobrý den" vykoktala jsem. ,,Promiňte, ale ještě nemáme otevřeno, až od pátku." Jeho oči mě uhranuly, ta modrá barva byla magická,
,,Kvůli tomu tu nejsem" řekl kluk a zavrtěl hlavou. ,,Nejdřív bych se měl představit" řekl a mírně se poklonil. ,,Jmenuji se Ryo Miro a hledám zde svou sestřenici, Shiro a bratrance Fumita Kasaia."
,,Ten hlas znám!" Shiro oddělala závěs, který fungoval jako dveře do kuchyně. Za ní vykoukl Fumito a oba dva zůstali na Ryoa koukat.
,,Nazdárek" usmál se. ,,Dlouho jsme se neviděli" řekl.


Savior of my life 3- Anata no Unmei- Kapitola 20- Ledový přízrak

29. října 2016 v 20:02 | Alida
Tak a další díl je zde! Myslela jsem, že jej nestihnu vydat, ale povedlo se mi to!
Předem se omlouvám za pravopisné chyby.

Z pohledu Asashi:
Cítila jsem jak se probouzím. Hlava mě třeštila, ale po bolesti ruky nebyla ani památky. Vzpomněla jsem si na vlky, krev a Mizuki jak volá Irukovi.
Prudce jsem se nadechla a posadila se.
,,Asashi!" Uslyšela jsem. Ucítila jsem jak mě někdo objal. Já zůstala nehybně sedět a snažila se urovnat myšlenky. ,,Jsem tak rád, že jsi v pořádku!" Iruka mě pevněji objal.
Zamrkala jsem, abych rozehnala myšlenky. Zvedla jsem ruce a také jej objala. ,,Iruko..." Řekla jsem. ,,,Myslela jsem, že tě už neuvidím..."
Iruka se ode mě odtáhl. Ve tváři se mu značil úleva.
,,Asashi" ozval se milý hlas.
Odtrhla jsem pohled od Irukového obličeje a můj pohled se střetnul s mamčiným. Přistoupila ke mně a věnovala mi obětí. ,,Panebože, tak jsem se o tebe bála" řekla. Objala jsem ji a hlavu si opřela o její rameno. ,,Omlouvám se" řekla jsem.
Mamka se ode mně odtáhla a položila mi ruce na ramena. ,,A teď, mi hezky všechno řekni."
Poslechla jsem a začala ji vyprávět o svém napadení, ona mě bedlivě poslouchala. Iruka mě chytil za ruku a já u něj našla útěchu, takže se můj hlas moc netřásl. Ale uvnitř jsem cítila velký a silný strach.
Když jsem skončil z vyprávěním, tak mamka zavřela oči, začala přemýšlet.
Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla Mizuki jak zaraženě kouká z okna. Dále tu byl i Shiki, který seděl na gauči a vypadal nezaujatě. Když si všiml, že se na něj dívám, věnoval mi chlípný úsměv. Ignorovala jsem ho a podívala se na Kaita, který stál na stráží u dveří. Kývl na mě a usmál se, úsměv jsem mu oplatila.
Otočila jsem se na Iruku, který mě pozoroval. Zvedl ruku a jeden pramen vlasů mi dal za ucho. Usmál se a opřel si čelo o moje. Zavřela jsem oči a užívala si jeho přítomnost. Vážně jsem se bála, že jej už nikdy neuvidím. Byla jsem tak ráda, že ho mám a že je to pro mně a já pro něj.
,,To není dobré" mamka promluvila a já otevřela oči. Otočila jsem se k ní čelem a hlavu si opřela o Irukovo rameno.
,,To není dobré" zopakovala mamka a začala přecházet po místnosti. Kaito k ní chtěl přistoupit, ale zazvonil mu mobil. Mamka se na něj podívala. On vytáhl mobil z kapsy a zamračil se na displej. ,,To je Takehiro." Chystal se hovor odmítnout, ale mamka ho zadržela. ,,Vezmi to" přikázala mu. On přikývl a odešel z místnosti.
Mamka se otočila na mě. ,,Asashi, nejspíše tušíš co to znamená. My všichni" na všechny se postupně podívala. Přikývli jsme a já střelila pohledem po Irukovi. ,,Neboj, dostal jsem lekci z historie" řekla a usmál se.
Mamka pokračovala. ,,Jestli se objevili ledoví vlci, tak to znamená, že se Ledový přízrak probudil. To je hodně zlé" mamka si založila ruku pod bradou a znovu začala přecházet.
,,A my nemáme Ohnivou kněžku, která by s ním mohla bojovat" prudce se zastavila a zavřela oči. ,,Byli jsme neopatrní. Mysleli jsme si, že Ledový přízrak je navěky zapečetěný, ale mýlili jsme se." Povzdechla si a otočila se na nás. ,,Musíme vymyslet plán" ale než stačila cokoli dalšího dodat, vrátil se Kaito a tvářil se zaraženě.
,,Co se stalo?" Zeptala se ho mamka.
,,Takehiro říkal,že v Toshi vypukla panika. Magičtí vlci zaútočili a Akage zmizela. Společně s tím klukem, Fumito Kasaia, se vydal do města zachránit rodiče od Katany Taio." Vysvětlil.
,,Sakra" zanadávala mamka.
,,Akage zmizela?!" Vyjekla jsem a prudce se postavila.
,,Už to tak vypadá, moje milá" mamka ke mě přišla. ,,Musíme jednat a to hned" řekla.
,,Já, ty, Kaito, Iruka a Shiki se vydáme do Toshi, musíme zjistit jak se věcí mají. Vezmu taky pár dalších lidí" pak se otočila na Mizuki. ,,Mizuki, ty ochráníš Irukovu babičku, zůstaneš s ní a nehneš se od ní ani na krok" řekla ji.
,,Ale, měla bych zůstat s Asashi, jsem její strážce" začala Mizuki. Mamka zvedla ruku. ,,Žádné výmluvy, to je rozkaz, rozumíš?"
,,Ale" nevzdávala se Mizuki. ,,Rozumíš?" Zopakovala mamka. Mizuki poraženecky svěsila ramena. ,,Ano, Saya-sama" s tím odešla z místnosti.
,,A my všichni jdeme. Hned!"
,,Ano!" Řekli jsme všichni a vyskočili na nohy.

Z pohledu Shiro:
Byla jsem opřená o Arua a užívala si jeho blízkost.
,,El?" Ozval se Aru.
,,Ano, Aru?" Elie se ozvala ze předu z místa pilota.
,,Jak to že jsi věděla, že musíme vypadnout?" Zeptal se ji a zaměřil na ni pohled.
Elie zůstala na chvíli zticha, jako by si rozmýšlela co říct. ,,Jakou máš zkušenost s magii?" Zeptala se.
,,Už jsem s ní měl tu čest" řekl Aru. Podíval se na mě, bylo mi jasné že myslí na dobu kdy unesli Asashi.
,,Tak také určitě víš, že existují mágové. Tito mágové tvoří nejmocnější rodiny na planetě. Rodinu Mori už znáš, jak si se zmiňoval o svých přátelích. Ta patří k nemocnějším. Pak jsou tu další rodiny, které tvoří mágové, nebo jiné magické bytosti: upíři, vlkodlaci a příšery ze starodávných bájí." Elie se stále soustředila na řízení, ale její hlas nabral učitelský tón.
,,Počkat, rodina Tengoku je taky vlivná, což znamená, že jsme také mágové, nebo magické bytosti?" Zeptal se Aru. Viděla jsem na něm jak zadržuje dech, čekal na její odpověď.
,,Ne tak docela. Rodina Tengoku je s magii spjatá, ale ne tak jak myslíš" pokračovala Elie. ,,Viděl jsi tu zbraň co měl Uria-san?"
,,Ano" řekl Aru. ,,Byla divná. Už z dálky šlo vidět, že je stvořena z divného materiálu a také byla protkána zářivými žilkami..."
,,To je magická zbraň, určená k zabíjení mágů a magických bytostí. Dokáže přerušit jakýkoli štít a sebe menší škrábnutí, může způsobit velkou škodu" Elie se zhluboka nadechla. ,,Rodina Tengoku je pradávný spolek, lidé nám říkávali "Lovci mágů" nebo "Magičtí inženýři"."
,,Jak to že o tom nevím?" Aru se zavrtěl a dal mi ruku kolem ramen.
,,Uria-sama si to nepřál. Už od malička se u tebe objevuje vysoké nadání pro inženýrství a strojírenství. Zajímáš se o tyto věci, že?"
,,Ano" řekl Aru.
,,Měl strach, že kdyby se o tom dozvěděli další z klanu, tak by jeho moc zeslábla, to nemohl dopustit."
,,Tak proč mě zvolil nástupcem?" Zajímal se Aru. I mě to zaujalo. Proč by jej chtěl jako nástupce a zároveň nechtěl aby se o tom ostatní dozvěděli?
,,To netuším... Ale možná-" Elie nedokončila svou větu. ,,Sakra! Co se tu děje!" Uslyšela jsem jak začala nadávat.
,,Co se děje?" S Aruem jsme vykoukli z okna vrtulníku. Zalapala jsem po dechu. Pod námi bylo město pokryté ledovou peřinou. I přes hučení vrtule jsem slyšela výkřiky. Když jsem se podívala pozorněji, uviděla jsem divná stvoření, která vypadla jako vlci, ale na tělech měli značky, které zářily.
,,Toshi" vydechl Aru.
Zamrkala jsem. ,,To je Toshi?!" Vyjekla jsem a rozhlédla se. Měl pravdu, protože jsem našla naši školu, byla pokrytá ledem.
,,Musíme přistát! Držte se!" Zařvala na nás Elie a prudce otočila vrtulník. Chytila jsem se držátka a snažila se uklidnit. Co se děje? To udělal ten Ledový přízrak?
Přistáli jsme na střeše jedné budovy. Elie přešla dozadu k nám. ,,Uhněte!" Zakřičela. Poslechli jsme. Elie se dotkla zadní stěny a objevilo se světlo. Pak něco zaťukala do světla a otevřely se dveře od malé skříňky. Ve skříňce byly uloženy zbraně podobné té, kterou měl Aruův dědeček.
,, Tu máš!" Elie hodila jednu Aruovi a ten ji hbitě chytil.
,,Jak se to používá?" Zeptal se ji, když otevírala dveře od vrtulníku. Vyskočila ven a dopadla na ledovou plochu. ,,Zamiř a zmáčkni spoušť, je to jednoduché. A teď, padejte ven!" Zakřičela na nás. Potom se sehla a utrhla si kus sukně a látku odhodila.
Aru seskočil jako první. ,,Vůbec to neklouže..." Nevěřícně zíral na ledovou plochu.
Seskočila jsem dolů a Aru mě zachytil a měl pravdu, led vůbec neklouzal.
,,Aby ne, vždyť máme s sebou Vodní kněžku" řekla Elie a rozhlédla se.
,,Jdeme!" Zakřičela na nás a vběhla ke dveřím. Následovali jsme ji, seběhli jsme několik schodů a vyběhli na ulici.
Vše bylo v chaosu. Lidé se snažili utíkat před vlky, nebo chránit své rodiny.
,,Sakra!" Zanadával Elie a zaměřila na jednoho z vlků. Ten zbystřil a nechal nebohou ženu, která se krčila v rohu. Vlk zavyl a rozběhl se naproti Elie. Ta zaměřila a ozvala se rána. Ze zbraně vyšel paprsek světla a zasáhl vlk do boku, protože stihl uskočit. Měl jenom malý škrábanec, ale jak Elie říkala, i to může způsobit velkou škodu.
Podobně jako na zbrani se z ranky rozšířili světlé žilky a obalily vlkovo tělo. Ten vydal bolestné zavytí a poté se vypařil v záři světla.
,,Páni!" Vykřikl Aru.
Elie se na něj s úsměvem otočila. ,,To by jsi od tety nečekala, že!" Řekla a přeběhla k ženě. Něco ji řekla a ta přikývla. Žena vběhla do budovy ze které jsme vyšli.
,,Shiro!" Elie na mě zakřičela . ,,Teď je to na tobě! Zabezpeč budovu vodní stěnou!"
,,Ale já nevím jak!" Rozhodila jsem rukama. ,,Neumím ovládat své schopnosti."
Elie ke mně přešla. ,,Já ti věřím, zvládneš to, máš to v sobě" položila mi ruku na rameno a věnovala zářivý úsměv. Pak se otočila na Arua. ,,Teď je na nás, abychom ji ochránili, protože se bude muset hluboce soustředit. Jestli se přiblíží nepřítel, tak jej zastřel."
Aru vyklepaně přikývl. Podíval se na mě. ,, Zvládneš to Shiro." Jeho slova mi zvedla sebevědomí. Otočila jsem se k budově a zavřela oči. Soustředila jsem se na svou duši, ale nic nepřicházelo. Popravdě jsem nevěděl jak schopnosti vyvolat.
Ozvalo se zavytí a já se otočila. K nám mířila hromada vlků. Vyjekla jsem a kolena se mi začala klepat.
Elie a Aru se dali do pohybu. Ochranářsky si přede mě stoupli.
,,Shiro! Dělej!" Zakřičel Aru a vystřelil na jednoho vlka. Ten se okamžitě rozplynul. ,,Dobrá muška, Aru!" Pochválila ho Elie a sama sejmula dalšího vlka.
Pozorovala jsem je jak mě brání a ucítila příjemné teplo.
Sebejistě jsem pohlédla na budovu. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla a vydechla. Soustředila jsem se na dech, tep a duši.
Prosím, prosím... Modlila jsem se v duchu.
Pak se stalo něco neuvěřitelného. Cítila jsem jak se ze mně vynořila energie a vystřelila k budově. Otevřela jsem oči a uviděla, že budovu oblévá modré světlo. Uslyšela jsem bolestné zavytí a vlci se vypařili.
,,Zvládla jsem to!" Zaradovala jsem se a otočila se na Elie a Arua.
,,Šikovná! To je moje holka!" Zakřičel Aru a skočil mi kolem krku.
,,Tak jo, vy hrdličky!" Řekla Elie. ,,Musím zachránit co nejvíce lidí a poslat je do této budovy. Jdeme!"

Postupně jsme nacházeli lidi a vždy když jich bylo kolem deseti, tak jsme je doprovodili k chráněné budově.
Bylo to neuvěřitelné. Aru i Elie si vedli dobře a pořád bojovali. Já se také snažila pomoc se svou mocí, ale moc mi to nešlo. Občas jsem se trefila vedle, nebo se mi to nepovedlo.
,,Tak dobře" řekla Elie. ,,Teď půjdeme do další části města. Tam zapečetíme další budovu a uděláme stejný postup" řekla nám.
Přikývli jsem a Aru se za ní vydal. Ale já jsem zůstala stát jako přimražená, protože jsem uslyšela hlas, který jsem nečekala.
,,Rei! Pozor!"
Byl to bráška. Okamžitě jsem se rozběhla za tím hlasem.
Našla jsem jej jak klečí před jedním z vlků. Rameno měl podrápané a krvácelo mu. Rei se krčila za ním. O kousek dále jsem našla Kazukiho jak stojí tváří v tvář dalšímu vlkovi.
Okamžitě jsem se tam rozběhla.
,,Shiro!" Fumito si mě okamžitě všiml. Proběhla jsem kolem něj jako blesk a zastavila se mezi vlky. Oba se otočili a zastříhali ušima. Přikrčili se a vycenili zuby.
,,Pojďte na mě! Hoši!" Rozpřáhla jsem ruce a v duchu se natáhla pro svou sílu. Vlci se odrazili a skočili po mě. Slyšel jsem jak Fumito křičí mé jméno.
Z mého těla vyletěla energie a vlky smetla, ti se potom vypařili.
Fumito zůstal stát jako přimražený. Zamrkal očima a podíval se na místo, kde se vlk vypařil.
,,Nazdar bráško! Chyběla jsem ti?" Přeběhla jsem k němu a chtěla jej obejmout, ale došlo mi že je zraněný. Mu to bylo jedno. Vtáhl mě do náruče a silně k sobě přistknul. ,,Jsem tak rád, že tě vidím. A co to mělo znamenat?"
,,Já tebe taky ráda vidím" vdechla jsem jeho vůni. ,,Později ti vše vysvětlím."
,,Shiro!" Ozvalo se. Odtáhla jsem se od brášky a uviděla Aura a Elie jak k nám běží.
,,Kam jsi tak najednou zmizela! Víš jak jsem se lekl!" Aru se zastavil přede mnou a sjel mě pohledem.
Pak si všiml brášky a překvapeně zamrkal. ,,Fumito?"
,,Nazdar!" Bráška zvedl ruku, ale to byla chyba. Bolestivě zkřivil obličej a chytil se za rameno. Klesl na kolena a zalapal po dechu.
,,Bráško!" Vyjekla jsem a klekla si k němu.
,,Sakra!" slyšela jsem jak Elie zanadávala. ,,To tě drápl ten stínový vlk?" Zeptala se a prohlédla si zranění.
,,Ano, je to zlé?" Odpověděla místo něj Rei, která se opírala o Kazukiho.
,,Více než zlé..." Elie chtěl něco dodat, ale přerušila jsem ji. Něco mě vyděsilo až k smrti. ,,Kde je Katana?" Rozhlédla jsem se a snažil se ji najít.
,,Neboj se, je v bezpečí. Zůstala u Akage doma" vysvětlil Kazuki a přivinul svou ženu k sobě blíže.
Vydechla jsem úlevou. ,,Bráško, musíme pryč..." Ale bráška se sesunul k zemi. Zachytila jsem jej a opřela si jeho hlavu o hruď. Volala jsem jeho jméno. Zamžoural na mě očima a na tváři se mu objevil jeho křivý úsměv. ,,Neječ tak, bolí mě z toho hlava..."
,,Aru, ty a Shiro jej podepřete, musíme jít dál" zavelela Elie.
Než jsme se stačili dát do pohybu, rozezněl se zlověstný smích.
Všichni jsme zvedli pohled k nebesům. Na nebi zářil měsíc v úplňku. Ale více nás zaujala osoba v kápi a maskou na obličeji.
,,Hlupáci" rozezněl se hlas a zvedl se silný studený vítr. Vyjekla jsem a Aru mě chytil kolem pasu. Já pevněji objala Fumita. Rei a Kazuki odletěli dozadu. Elie se schovala za jednu poničenou stěnu.
Znovu se rozezněl ďábelský smích.
,,Kdo jsi?" Vykřikla jsem na osobu. Neviděla jsem její obličej, ale bylo mi jasné, že se usmívá.
Osoba nic neřekla, ale zvedla ruku. Zavřela jsem oči a chystala se na protiúder, ale nic. Ucítila jsem prázdno, hlava se mi zamotala a já se sesunula i s bráškou na zem.
,,Shiro!" Vykřikl Aru a pomohl mi se posadit. U toho jsem stále držela brášku, který bolestně svíral obličej a snažil se zaostřit na postavu, která se vznášela na nebi.
,,Nemůžu..." Vydechla jsem. ,,Už nemůžu..."
Aru se zamračila vzhlédl k osobě na nebi.
,,Zemřete!" Zakřičela osoba a prudce švihla rukou. Ucítila jsem vlnu chladu, nad osobou se objevil obrovský ledovec. Ten se začal rozpadat a nás se jako déěť sesypaly ledové střepy.
Aru mě zakryl tělem, čekala jsem výkřiky a rány, ale nic se nestalo.
Aru zvedl pohled a zalapal po dechu. Stejně jako všichni ostatní.
Před námi se tyčila zářivá žlutá stěna. Zadržela ledové krystaly.
,,Lidi!" Uslyšela jsem Asashin hlas.
Asashi se vynořila ze tmy a hned byla u nás, za ní se vynořila její matka a Kaito.
Zahleděla jsem se na stěnu. Před ní stály další dvě osoby, měly zvednuté ruce a zprudka oddechovali. Byl to Iruka a ... Shiki?!
,,Jste v pořádku?" Asashi k nám doběhla a klekla si k nám.
,,Fumito je zraněný" řekl Aru. Podívala jsem se na brášku, s těží oddechoval a šlo vidět, že jen tak tak je při vědomí.
,,Ukaž" Saya přešla k bráškovi a podívala se na zakrvácené rameno. ,,Sakra, to je od sínového vlka. Ale nebojte, infekce se ještě nerozšířila" řekla. Zvedla ruce a položila je na ránu. Z ruk ji vyšlo fialové světlo.
Nedokázala jsem uvěřit svým očím. Rány se začaly uzavírat. Když bylo rameno čisté tak Saya zhluboka vydechla. Málem by spadla, kdyby ji Kaito neudržel. ,,Díky bohu, že to nebyl ledový vlk, to by byl jeho konec..." Zamumlala a protřela si oči.
Fumito otevřel oči a usmál se na mě. ,,Nazdar ségra, tak to vypadá, že od tebe nebudu mít pokoj" řekl. Musela jsem se zasmát. ,,To ti nikdy nedovolím." Pomalu se posadil a já jej opatrně objala. Objetí mi opatrně oplatil.
Uslyšela jsem ledový smích.
Všichni jsme odvážně vzhlédli na zahalenou osobu.
,,Hlupáci, mě neutečete, nikdo z vás" řekla.
,,Kdo jsi?!" Zakřičel Fumito. ,,Kdo zatraceně jsi?!"
,,Ale Fumito" řekla osoba a plášť, který ji zahaloval tělo a hlavu, se rozzářil a vypařil. Uviděla jsem bílo stříbrné vlasy, které vlály ve větru a leskly se jako měsíc.
Všimla jsem si, že osoba drží v pravé ruce meč. ,,Copak mě nepoznáváš, má životní lásko?" Zeptala se a dotkla se své masky.
,,Já jsem Ledový přízrak, nejhorší nepřítel lidstva a všech bytostí které existují" sundala si masku. Upřela na nás oči barvy oceánu, ve kterých se značil chlad a nenávist. ,,Ale vy mě spíše znáte po jménem Katana Taio, že ano?"



Savior of my life 3- Anata no Unmei- Kapitola 19- Krystaly

28. října 2016 v 21:23 | Alida
Tak, hehe... A teď nás čeká tzv. ,,jeden den" u Katany, Akage a Fumita! Doufám že si povídku užíváte, už se to začíná blížit do finále třetí série! Tento díl vydám už dnes, protože nevím jestli budu zítra stíhat, hehe...
Předem se omlouvám za pravopisné chyby.


Z pohledu Katany:
Ráno jsem se vzbudila jako první. Důvodem byl tíživý pocit na hrudi.
Vymanila jsem se z peřiny a zároveň i s Fumitova sevření. Když jsem se konečně postavila na nohy, Fumito se převalil a cosi zamumlal. Podívala jsem se na něj jak spí a povzdechla si. Chytila jsem peřinu a přikryla ho, něco znovu zamumlal a přetočil se na druhou stranu. Usmála jsem se, nazula si papuče a vydala se ven.
Potichu jsem otevřela dveře a vyklouzla na chodbu. Stejně tiše jsem dveře znovu zavřela.
S úsměvem na tváři jsem šla do zahrad. Letní ranní vzduch mi udělal hned dobře. Tíživý pocit hned zmizel. Nadechla jsem se a protáhla se. Poté jsem zase vydechla a dala ruce podél těla.
Neutečeš. Ozval se v mé hlavě hlas. Vylekala jsem se a rychle se rozhlédla. ,,Kdo jsi?" zeptala jsem se. Neutečeš, rozhodně tě získám. Hlas se ozval znovu a následoval ho děsivý smích. Nemůžeš nikoho ochránit. Osud se bude opakovat. Zase vás rozdvojí. Kdo přežije tentokrát? Zakryla jsem si uši, i když jsem věděla, že mi to nepomůže. ,,Ticho..." Zašeptala jsem. Hlas se začal smát.
V uších mi hučelo a slyšela jsem ten děsivý smích. Neutečeš, neutečeš...Zavřela jsem oči a v hlavě se mi zjevila zahalená tvář. Natáhla ke mě ruku a usmála se.
,,Katano?" Ozval se za mnou hlas. Otočila jsem se, připravená se bránit. Akage stála za mnou a vypadala překvapeně. ,,Je ti dobře?" zeptala se a prohlédla si mě.
Polkla jsem a znovu se rozhlédla. ,,Katano?" Akage zněla ustaraně. ,,To nic, jenom..." povzdechla jsem si. ,,To nic" zašeptala jsem. ,,Raději si půjdu ještě lehnout." Rychlým krokem jsem ji obešla.
,,Počkej" chytila mě za zápěstí a já se zastavila. ,,Co se děje, jsi nějaká pobledlá" Otočila jsem se k ní. Tvářila se hodně ustaraně. ,,Není ti dobře?" zeptala se.
Všechny čeká smrt. Ozval se mi v hlavě znovu ten hlas.
,,Katano? Řekni něco" Akage mi stiskla zápěstí. ,,Jsme kamarádky, nebo ne?" Její stisk zesílil.
Kdo zemře jako první?
,,Ne!" Zakřičela jsem a vytrhla se ji. Hodně ji to vyděsilo. ,,Katano?" Osud se zopakuje, neutečeš.
,,Nech mě být!" Zaječela jsem a rozběhla se pryč. Akage jsem tam nechala stát.

Z pohledu Fumita:
Když jsem se probudil, tak Katana vedle mě nebyla.
Kam mohla jít? Pomyslel jsem si a shodil ze sebe peřinu.
Posadil jsem se, protřel si oči a protáhl se.
Ještě ospalý se vydal do koupelny a začal si čistit zuby.
Díval jsem se na svůj odraz v zrcadle. Vlasy jsem měl rozcuchané a oči unavené.
Vyplivl jsem pastu a zívl si. Pustil jsem vodu, vypláchl pusu a oplách obličej. Poslepu jsem nahmatal ručník a utřel si obličej.
Pak jsem se převlékl a vyšel z pokoje. Katana se pořád nevrátila.
Dlouhou chodbou jsem se vydal do jídelny. Tam jsem našel Akage jak nepřítomně zírá do talíře. Přišel jsem k ní. ,,Dobré ráno Akage" pozdravil jsem ji.
Nereagovala a pohled pořád upírala do talíře. Položil jsem ji ruku na rameno ,,Akage?"
Akage s sebou trhla a zvedla ke mně pohled. Chvíli na mě koukala jako v transu. Zamrkala tmavě fialovýma očima ,,Ach, dobré ráno" řekla a znovu zamrkala, jako by se snažila zahnat nějakou vidinu.
,,Neviděl jsi Katanu?" Zeptal jsem se ji a posadil se na židli. Natáhl jsem se a vzal si onigiri (rýžové koule).
,,Ona není s tebou?" Zeptala se překvapeně.
Zavrtěl jsem hlavu. ,,Když jsem se probudil, tak vedle mě neležela. Myslel jsem, že šla za tebou."
Akage se zarazila. ,,Ráno jsem ji potkala" začala. Okamžitě jsem zbystřil. Akage pokračovala. ,,Byla v zahradě. Vypadala dost rozrušeně, tak jsem si s ní chtěla promluvit. Ale začala něco řvát a potom utekla pryč." Znovu se podívala na svůj prázdný talíř. ,,Nevím co ji tak rozrušilo."
Zamyslel jsem se. Mohla by v tom mít prsty ta žena? Už dlouho jsem se s ní nesetkal a Katana taky ne. Kdyby ano, určitě by mi o tom pověděla.
Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale otevřely se dveře.
Já i Akage jsme se otočili a uviděli Katanu. Vešla dovnitř a překvapeně na nás koukala. ,,Dobré ráno" řekl jsem ji.
,,Dobré ráno" řekla a zaměřila na mě svůj pohled.
Přešla k volné židli vedle mě a sedla si. Dala mi pusu na tvář a potom se podívala na Akage. Ta se tvářila vyděšeně.
,,Akage, omlouvám se, nechtěla jsem na tebe křičet. Vážně je mi to líto." Jako důkaz o sebe tleskla rukami a mírně se poklonila.
Akage se usmála. ,,To nic, nevyčítám ti to" řekla.
Katana se rozzářila, jak se ji ulevilo.
Pustili jsme se do snídaně a nikdo u toho nemluvil.
Ticho přerušila Akage. ,,Nechtěli by jste se dneska projít?" Zeptala se nás.
S Katanou jsme se na sebe podívali. ,,Proč ne" řekl jsem.
,,A kam?" Dodala Katana a utřela si ruce do ubrousku.
,,Ve zdejších horách se nachází krystalové jeskyně" řekla Akage.
,,O tom jsem něco slyšel..." Řekl jsem a zamyslel se. ,,Nedávno ji objevili archeologové a otevřeli ji turistům."
Akage přikývla. ,,Ještě jsem tam nebyla, ani vy, tak mě napadlo, proč se tam nepodívat?"
Katana se celá rozzářila. ,,Jasně že půjdeme, že?" Podívala se na mě a zavěsila se mi kolem krku.
Kývl jsem na souhlas.

Odpoledne jsme už šlapali po stezce, která vedla do jeskyně.
Cestou jsme probírali co tam asi najdeme, na pomoc jsme si vzali příručku a knihu o krystalech. Já Katanu celou dobu držel za ruku. Akage se spokojeně usmívala a pořád mluvila o krystalech.
Než jsme se nadáli, tak jsme stáli u vchodu do jeskyně. Nemuseli jsme platit vstupné, protože vstup byl zadarmo. Nikde jsme neviděli žádné turisty, což bylo divné. Podle zpráv se to tu turisty jenom hemžilo.
Strážný, který se tvářil dost ospale a luštil křížovku, nás pustil dovnitř a dále nám nevěnoval pozornost.
Vešli jsme do jeskyně, prošli krátkým tunelem a vešli do velké místnosti.
Všichni jsme zalapali po dechu. Stěny jeskyně zářily různými barvami. Rozhlédli jsme se.
,,Páni" vydechla Katana a přešla k jednomu velkému krystalu, který vyčníval ze skály. Krystal zářil fialovou barvou. ,,Nádhera" řekla.
Akage se začala procházet, bylo jasné, že nám chce dopřát soukromí.
Společně s Katanou jsme si prohlížely krystaly a v knize hledaly jejich názvy. V téhle jeskyni se dokonce nacházely krystaly, u kterých se neví původ. Ale když jsme se vrátili zpět ke vchodu, tak jsem si uvědomil, že jsme na ně nenarazili.
,,Kde je Akage?" Zeptal jsem se a rozhlédl se. Ale nikde jsem ji nenašel.
,,Kam zmizela?" Katana se také rozhlížela. Pustila mou ruku a dala si ruce k ústům. ,,Akage!" Zavolala.
,,Tady jsem!" Ozvalo se. Rozhlédli jsme se a uviděli Akage, jak na nás vykukuje z jedné pukliny ve skále. Před tím jsem si ji nevšiml, divné...
Přišli jsme k ní, ruku v ruce. ,,Co tam děláš?" Zeptal jsem se s úsměvem.
,,Tohle musíte vidět. Pojďte" řekla a otočila se. Vešla hlouběji do pukliny.
S Katanou jsme se na sebe podívali a následovali. Já šel první a Katana za mnou. Celou dobu jsem ji držel za ruku, aby neupadla.
Přede mnou se objevilo světlo a já vešel do další místnosti.
Místnost zářila ledově modrou barvou, která se mísila s oranžovou. Zůstal jsem nevěřícně zírat.
Katana se vynořila z pukliny a vrazila do mě. ,,Kya!" Vyjekla.
,,Fumito, co se děje?" Zeptala se a zatřepala hlavou, když uviděla krystaly.
,,Páni!" Vykřikla.
Já pořád zíral. Tak tady jsou ty krystaly neznámého původu. Vypadaly nádherně. Krystaly se nacházely všude- na stěnách, stropě i zemi. Viděl jsem jenom dvě barvy- světle modrou a ohnivě oranžovou.
,,Nádhera, že" řekla Akage a spokojeně nás pozorovala. ,,A to ještě není to nejlepší." Akage se natočila a ukázala do prostře místnosti.
Byly tam vytesané sochy. Jedna byla z modrého krystalu a druhá z oranžového. Obě dvě byly k sobě otočené zády. Měla napřažené ruce. Poznal jsem, že na sobě mají kimono a plášť s kápí, takže jim nešlo vidět do tváře.
Všichni jsem k nim přešli. Prohlédl jsem si sochy a došla mi další věc: obě byly ženy a ta jedna mi někoho děsivě připomínala. Tu ženu, která se snažila ovládnout Katanu.
Najednou jsem ucítil jak se ve mně cosi probudilo. Prudce jsem otočil hlavou směrem ke Kataně a chtěl zakřičet. Bylo pozdě. Katana se rukama dotkla soch a sesunula se k zemi.
Rychle jsem k ní přiskočil a zachytil ji před tím, než spadla. ,,Katano!" Zakřičel jsem.
Akage byla hned u nás. ,,Katano! Co se stalo!" Klekla si k ní a změřila ji puls. ,,Dýchá, vypadá to že omdlela, ale proč?"
Akage zvedla pohled k sochám. ,,Co je to s těmi krystaly?"
Zvedl jsem pohled, krystaly nadpřirozeně zářily. Pak se jeskyní prohnalo horko a krystaly zhasly. S Akage jsme se na sebe nechápavě podívali. Pak jsem ucítil jak se Katana zavrtěla. Podíval jsem se na ni, tvář se ji bolestně zkřivila.
Neztrácel jsem čas. Nařídil jsem Akage ať někoho zavolá. Ona vytáhla mobil a volala Takehiru, momentálnímu strážci v jejím domě.
O půl hodiny později jsme seděli v autě a jeli k Akagině domu. Tam už na nás čekal doktor.
Katanu jsme uložili na jeden z pokojů. Doktor nás vyhodil ven a já zůstal na chodbě. Přecházel jsem a tam. Nevěděl jsem jestli se mám rozčilovat, nebo panikařit. Všechno ve mně vřelo. Co se tam sakra stalo?
Znovu se mi vyjevil obraz kolabující Katany a zářících krystalů a tepla, které nás obklopilo.
Otočil jsem se na patě a začala přecházet na druhou stranu. Akage mě celou dobu pozorovala a nic neříkala.
O čtyřicet minut později se otevřely dveře a z nich vykoukl doktor. Prudce jsem se zastavil a skočil před něj. ,,Tak jak jí je? Je v pořádku? Co se stalo?" Začal jsem chrlit jednu otázku za druhou.
Doktor zvedl ruku a tím mě umlčel. ,,Uklidněte se, Kasaia-san. Taio-san je relativně v pořádku." Vysvětlil a ustoupil.
Vešel jsem do místnosti. ,,Relativně?" Optal jsem se. Další slova mi umrzla na rtech.
Katana ležela na posteli. Do půli těla přikrytá dekou. Oči měla zavřená a od ruky ji vedla kapačka. Hned jsem byl u ní.
,,Katano!" Zakřičel jsem bezmocně.
,,Nevím jak je to možné, ale Taio-san ztratila moc energie. Hledal jsem známky nemoci, ale nic jsem nenašel. Je to hodně zvláštní je. Ale jinak, dal jsem ji infuzi a teď musí odpočívat."
Doktor se otočil na Akage. Ta mu potřásla rukou. ,,Děkuji vám doktore."
,,Vám vždy rád pomůžu, Akage-sama" doktor se uklonil a poté odešel z místnosti.
Zůstali jsme v tichu. Akage stála ve dveřích. ,,Myslím,že vás nechám o samotě" řekla a odešla pryč. Tiše za sebou zavřela dveře a já zůstal s Katanou v tichu. Nevím kolik času uběhlo, ale když jsem se podíval z okna, tak jsem si uvědomil, že je tma.
Otočil jsem se zpátky na Katanu. Její obličej vypadal tak klidně. Stiskl jsem ji ruku a všiml si prstýnku.
,,Katano..." zašeptal jsem.
Najednou otevřela oči. Velmi pomalu. V očích měla nepřítomný výraz, ale po chvíli se probrala. Zamrkala a rozhlédla se.
,,Kde to jsem?" Zašeptala a pohled se ji zastavil na mě. ,,Co se stalo?"
,,Zkolabovala si, nevíme proč. Ale hlavní teď je, že jsi v pořádku" řekl jsem.
Katana mi věnovala slabý úsměv. Zvedla ruku a pohladila mě po vlasech. Sklopil jsem pohled, už jsem neudržel slzy. ,,Měl jsem strach. Nechápu co se tam stalo. Najednou jsi zkolabovala a já zpanikařil..."
,,Ššš" říkala Katana a laskala mě po vlasech.
Najednou do místnosti vtrhl jeden ze strážců rodiny Mori, poznal jsem že je to Takehiro. ,,Kasaia-san, je to strašné!" Zakřičel. Cítil jsem jak jsem zpozorněl.
,,Co se stalo?" Utřel jsem si slzy a chytil Katanu za ruku.
,,Ve městě Toshi vypukla panika! Odnikud se vynořili magičtí vlci a ničí město! A Akage-sama zmizela!"
Trhl jsem s sebou a Katana mi stiskla ruku. ,,Panika?" Řekla.
Takehiro přikývl.
Katana mi zatáhla za ruku, přinutilo mě to se na ni podívat. V očích se ji leskly slzy. ,,Mamka a taťka jsou ve městě. Musím pro ně zajet!" Řekla a snažila se posadit, ale hlava se ji zatočila, takže si znovu lehla.
,,Ne" řekl jsem a vstal. ,,Já tam zajedu, ty musí odpočívat."
,,Ale" řekla.
,,Žádné ale, musíš odpočívat" zopakoval jsem. Naklonil jsem se políbil ji na čelo. ,,Brzy se vrátím, i s tvými rodiči" řekl jsem.
Ona přikývla a vzlykla. Ještě mi stiskla ruku a pak jsem ji pustil a odešel.

Z pohledu Katany:
Zůstala jsem sama. Fumito i ten strážce odešli. Vše bylo tak tiché, nahánělo mi to hrůzu.
Měla bych se jít podívat po Akage. Nedokázala jsem jenom tak nečině ležet. Jestli zmizela, tak ji musím najít.
Posadila jsem se a soustředila se na to ať neupadnu. Pomalu jsem se postavila, ale nohy mě neposlechly. Spadla jsem na zem a stojan s infuzí se mnou. Z ruky mi vypadla hadička a tekutina pomalu začala vytékat na zem.
Hlava se mi začala točit. Řekla jsem, že neučteš.V hlavě se mi znovu ozval ten hlas.
Polilo mě příšerné horko a kolem mě se zvedly divoké plameny. Pak jsem se propadla do temnoty.

Z pohledu Akage:
Nechala jsem Fumita a Katanu o samotě.
Vešla jsem do svého pokoje a přešla ke stolu. Něčeho jsem si všimla. Obálky na které bylo ladným písmem vyobrazené mé jméno. To písmo bych poznala všude, nikdy jsem nedoufala v to, že jej zase uvidím. Bylo to písmo mého otce.
Vzala jsem obálku a roztrhla ji. Vytáhla jsem dopis a začala číst. Slovům jež byla na něm napsaná jsem nerozuměla. Byla psaná v divném jazyce.
Poslední řádek jsem dokázala přečíst, stálo na něm: Je mi to líto Akage, ale pravda se jednou ukáže a ten jenom pro tebe tě ochrání, jenom věř srdci.
Chtěla jsem se znovu pokusit rozluštit dopis. Ale v tom mě zabolelo na hrudi. Svezla jsem se na zem. S těží se mi dýchlo. V dálce jsem uslyšela zlověstný smích. Objal mě silný chlad, klepala jsem se zimou. Kolem mě začala vznikat námraza. Na hrudi mě bolelo více více.
Akage! Ozval se mi v hlavě cizí, ale přitom známý hlas. Pak jsem omdlela.
Zdroj obrázku: http://gallery.minitokyo.net/view/519702


Savior of my life 3- Anata no Unmei- Kapitola 18- Vodní kněžka

28. října 2016 v 16:46 | Alida
Oj! Mám tu další díl!
A jako vždy se omlouvám za pravopisné chyby :D

Z pohledu Shiro:
Otevřela jsem oči. První co jsem ucítila byla hrozná bolest hlavy.
Zabručela jsem a promnula si spánky. Pomalu se posadila a pod rukama ucítila kamennou a vlhkou podlahu.
Rozhlédla jsem se. Nacházela jsem se ve věznici. V takové, kterou najdete ve starých filmech. Se špinavými, vlhkými a kamennými stěnami. Jediným světlem, které osvěcovalo místnost, vycházelo z malého okna vysoko na stěně s mřížemi. Venku na nebi zářil měsíc v úplňku.
Znovu jsem si promnula spánky. Co se stalo? Snažila jsem se vzpomenout.
Vzpomínky se mi postupně vracely. Ráno jsem vstala, mluvila s Elie a Aru... Aru se se mnou rozešel, pak jsem utekla do skleníku a někdo, nebo něco, mě napadlo.
Vzpomněla jsem si na strašlivou bolest a vodní stěnu. V hlavě mi vytanula poslední slova mého únosce. ,,Konečně jsem tě chytil, Vodní kněžko."
Vodní kněžka? Co to má sakra znamenat?!
Hlava mě znovu rozbolela.
,,Vzpomínáš si? Víš kdo jsem? "Už to bylo dlouho, co se mi v hlavě ozval ten hlas.
,,Kdo jsi?" Promluvila jsem a rozhlédla se. ,,Kde jsi?"
,,Uklidni se." Přede mnou se objevila modrá záře. Z ní vystoupila postava s dlouhými modrými vlasy a fialovýma očima. Na sobě měla ozdobné kimono. Počkat?! To jsem já?!
A bylo to tak, dívala jsem se na svoji dokonalou kopii.
,,Kdo jsi?" Zopakovala jsem.
Moje druhé já se na mě usmálo. ,,Já jsem ty, Shiro Kasaia, Vodní kněžka." Její úsměv byl přesná kopie toho mého.
Pomalu jsem vstala a zapotácela se. Přešla jsem k ní a chtěla se jí dotknout, ale ruka mi prošla skrz.
,,Asi mám halucinace..." Zamumlala jsem.
Mé druhé já zavrtělo hlavou. ,,Nemáš, a také to není sen. Jsem tady, před tebou."
,,Proč?" Zeptala jsem se.
,, Já jsem ty z daleké minulosti, z minulosti, která byla vymazána, kvůli Ledovém přízraku, který přinesl tragédii. A ta tragédie se má tuto noc opakovat." Pohled mého druhého já posmutněl. ,,Musíš se vrátit, vrátit za bráškou, bude tě potřebovat. Tak i ostatní. Jak jsem říkala ta druhá se nevzdá, tvá kamarádka je v nebezpečí" Mé druhé já se nadechlo a zvučným hlasem začala recitovat:

"Jedna nemůže žít, když druhá existuje.
Smrtí jsou obě spjaté, stejným osudem také.
Jediné co je může rozdělit, a také jejich duše spasit.
Je láska k tomu, který je stvořen jen pro ně.
Ledový přízrak je smrt a Ohnivá kněžka život.
Ani jedna není světlo, ani jedna temnota.
Ta jež bolest přináší, přináší také pochopení.
Ta jež život nese, se smrti tváří v tvář bojuje."

Koukala jsem na ni jako vyjevená. ,,Cože? Ohnivá kněžka? Ledový přízrak?"
Mé druhé já se usmálo. ,,Brzy pochopíš, ale nejdřív, zachraň Arua. Nesmíme ho znovu ztratit..."
Prudce jsem zalapala po dechu, protože jsem ucítila bolest na hrudi.
,,Poslouchej mě, nesmíš ho ztratit. Musíš ho ochránit i ostatní. Ona se nevzdá, chce svou pomstu, naše životy. Život Ohnivé kněžky."
,,Kdo je Ohnivá kněžka?" Zeptala jsem se ji. Ona mi věnovala smutný úsměv. ,,Neboj, brzy to zjistíš."
,,Proč mi to nemůžeš říct?"
,,Protože je pořád brzo, celek není úplný" sdělila mi.
,,Celek?" Optala jsem se ji. ,,Co to znamená?"
,,Celek jste vy." Řekla a podívala se na měsíc. ,,Shiro, Aru, Katana, Fumito, Akage, Asashi, Iruka a Shiki. Jediní vy jste se zatím setkali, ještě scházejí dva. Strážce Ohnivé kněžky a zrádná léčitelka." Podívala se na mě.
,,Shiki?" Vyhrkla jsem překvapeně. ,,On je součástí toho "celku"? Co ten má s ním společného?" Vzpomněla jsem si na to, jak Shiki a Iruka spolu bojovali. Na utrpení, které Asashi způsobil. Jak on může být s námi spjatý?
,,Nikdo není takový, jaký se na první pohled zdá. On je důležitou částí celku. V minulosti nám zachránil život."
Zůstala jsem na ni zírat. Shiki?! Ten Shiki?! Ten Shiki, který nám způsobil tolik problémů?! Nemohla jsem tomu uvěřit.
Mé druhé já ke mě přistoupilo a položilo mi ruku na hrudník. ,,Prober se, prober svou sílu."
Tělem mi projela nesnesitelná bolest. Místnost ozářilo jasně modré světlo. V dálce jsem uslyšela šumění vody a ucítila pach oceánu.
Padla jsem na kolena a zakřičela. Energie mi projela tělem, bylo to bolestivé.
,,Prosím, ochraň je." Uviděla jsem její slzy. Kanuly ji po tvářích, ale ústa se jí usmívala.
Poté se rozplynula v milión světélek, která vletěla ke mně. Všechny zamířily na mé tělo a pronikly do něj. Cítila jsem další bolest, ale ta se změnila v příjemné teplo.
Ochraň je. Ještě jednou jsem uslyšela slova svého druhého já.
Zalapala jsem po dechu a sevřela ruku na hrudníku.
,,Co se tu děje?!" Do místnosti vtrhli nějací muži.
Rozhlédli se po cele a pohled se jim zastavil na mě. Když mě spatřili tak vytřeštili oči. ,,Co to sakra?!"
Ale než jsem stačila cokoli říct, tak se objevilo zářivé světlo a pohltilo místnost.

Z pohledu Arua:
Nemůžu uvěřit, že jsem to udělal. Nemůžu. Ale musel jsem, jinak to nešlo.
Znovu jsem si povzdechl a upravil si kravatu. Oblek, který jsem měl na sobě, byl nepohodlný a škrtil mě. Jak tohle může někdo nosit? Pomyslel jsem si.
,,Připravený?" Zezadu ke mně přistoupila El a položila mi ruku na rameno. Na sobě měla rudé šaty bez ramínek, které ji obepínaly tělo.
,,Nejspíš ano" řekl jsem. Bylo jasné, že jsem nervózní.
,,To zvládneš" řekla a stiskla mi rameno. Vděčně jsem se na ni podíval.
,,Arukoru." K nám přistoupil Uria a za sebou měl dva muže. ,,Omlouvám se za zpoždění, musel jsem vyřídit určitou... záležitost." Řekl a upravil si oblek.
Otřásl jsem se. Raději jsem se neptal jaká záležitost to byla. Tou záležitostí určitě nemyslel rychlý skok do samoobsluhy.
,,Jdeme" zavelel Uria. El zavěsila ruku do mé a já na ni vděčně pohlédl.
Následovali jsme Uriu ke velkým zdobeným dveřím. Jeho bodyguardi je otevřeli a nás oslepilo světlo. Ozval se bouřlivý potlesk.
Na sucho jsem polkl a snažil se netřást.
Uria vešel do místnosti a zamířil k pódiu. Na tváři měl tvrdý výraz a vyzařovala z něj autorita.
El se usmívala a mávala na známé.
Já se snažil nesesypat, nebo nezpanikařit. Moc mi to nešlo.
Uria se zastavil na pódiu a rozpřáhl ruce, momentálně mi připadal jako nějaký diktátor.
Já i El jsme se zastavili za ním a pozorovali lidi, kteří bouřlivě tleskali.
,,Mí přátelé! Zdravím vás!" Promluvil Uria hrubým hlasem. Potlesk utichl a všichni na něj zbožně pohlédli. Věnovali mu veškerou pozornost.
,,Děkuji, že jste sem přišli. Vím, že je to náhlé, ale stalo se něco neočekávaného." Uria se natočil a rukou na mě ukázal. ,,Můj vnuk, Arukoru Tengoku, se rozhodl převzít po mě vedení."
Na sucho jsem polkl. El mi věnovala povzbudivý úsměv a popostrčila mě k Uriovi. Pomalu jsem k němu přešel, a když jsem se u něj zastavil, tak se zase zvedl bouřlivý potlesk.
,,V následujícím roce, ho naučím o všem co tato profese obsahuje. Pokusím se mu předat všechny vědomosti a zkušenosti." Uria se otočil ke mě a dal mi ruku na rameno. Přejel mi mráz po zádech. Vím, že to bylo kvůli výstupu na společnosti, ale na jeho dotyky jsem nebyl zvyklý.
,,Doufám, že se svému poslaní postavíš statečně a zodpovědně" řekl mi a na tváři mu hrál falešný úsměv.
,,Po-pokusím se" vykoktal jsem ze sebe.
Znovu se zvedl bouřlivý potlesk.
,,Tak přátelé!" Uria se znovu na ně otočil a strhl k sobě všechnu pozornost. ,,Prosím, bavte se. Jezte a pijte! Užívejte si! Protože tohle je historická noc našeho rodu!"
Lidé začali tleskat a řvát gratulace.
Uria se otočil a sešel z pódia, já ho nasledoval. El se k nám přidala a hned byla u mě. ,,Jak se cítíš?" Zeptala se. Tvářila se ustaraně a prohlížela si mě.
,,Nevím" řekl jsem. ,,Vůbec nevím..."
El se zatvářila ještě více ustaraně.
Rychle jsem se na ni usmál. ,,Ale neboj, bude to dobrý" snažil jsem se ji uklidnit. Ustaraný výraz ji z tváře nezmizel.
,,No tak, běž se bavit, určitě tu máš někoho koho chceš vidět" řekl jsem ji a odstoupil od ní. Chtěla něco říct, ale přerušil ji Uriuv hlas. ,,Arukoru! Pojď sem. Chtěl bych ti někoho představit."
Bez váhání jsem se k němu vydal.
,,Arukoru tohle je Hajime Arata. Má velký vliv na hospodářství a ekonomiku Japonska" řekl a ukázal na muže ve středním věku. Na bradě mu rašilo strniště, které doplňovaly husté tmavé vlasy.
Arata ke mně přistoupil a podal mi ruku. Přijal jsem ji. ,,Rád tě poznávám, Tengoku-kun" řekl. ,,Já vás také" oplatil jsem.
,,A toto je Aratova žena Misa" ukázal na ženu v bílých třpytivých šatech a blond vlasy. Také ke mě natáhla ruku ,,Ráda tě poznávám" řekla. ,,Potěšení na mé straně" řekl jsem.
,,A nakonec jejich dcera Aoi" ukázal na dívku s dlouhými tmavými vlasy. Na sobě měla vínové šaty s výstřihem do V.
,,Ráda tě poznávám, Tengoku-kun. Slyšela jsem o tobě samou chválu" řekla.
,,Haha, tak to mě zajímá, který šílenec to vymyslel." Potřásl jsem ji rukou. Udiveně na mě zůstala koukat. Můj vtip ji nejspíše překvapil, stejně jako Aratu, jeho ženu a Uriu.
Odkašlal jsem si. ,,Tedy, rád vás poznávám. A také myslím, že ty fámy jsou přehnané" opravil jsem se a za to si vysloužil uznaný pohled od Urii.
,,V tom si nejsem tak jistá" oplatila Aoi.
,,Co kdyby jste si šli zatančit?" Navrhl Uria. ,,Já musím tady s Aratou a Misou probrat pár důležitých věcí" vysvětlil Uria.
Podíval jsem se na Aoi. Ona se rozzářila. ,,Určitě" poté se podívala na mě. ,,Jdeme?" Zeptala se.
Přikývl jsem, ale neochotně.
Svou paži vložila do mé a společně jsme se vydali na parket. Hudba už dávno hrála, takže jsme se přidali k tančícím párům. Zrovna se tančil valčík.
,,Tak, Tengoku-kun" začala naši konverzaci. ,,Jak se cítíš? Myslím o tom, že převezmeš podnik rodiny Tengoku."
,,Ani nevím. Jsem trochu zmatený a vystrašený" usmál jsem se na ni. ,,Když jsem stál na tom pódiu, tak jsem chtěl utéct, ale myslím, že by mě ochranka praštila po hlavě a řvoucího odtáhla zpátky" zasmála jsem se.
Ona na mě udiveně zírala. ,,Rád děláte vtipy?" Zeptala se a pozvedla obočí.
,,Ah, promiňte, slečno Aoi. Nechtěl jsem být nezdvořilý" ta slova vycházela z mých úst, ale mě se zdálo, že je říká někdo jiný. Takhle jsem nikdy před tím nemluvil. Tedy až na chvíli, kdy jsem vtipkoval s...
V hlavě se mi rozezněl její smích. Zavrtěl jsem hlavou. NE! Ne nesmím na ni myslet.
,,Nejste nezdvořilý" pokračovala Aoi a nijak nezaregistrovala mé chvilkové rozpoložení. ,,Jenom mě to překvapuje. Víte váš děda, Uria-san, je takový vážný" řekla.
Usmál jsem se. ,,No tak to se asi někde stala chyba, já to nepodědil. Asi chybný materiál" znovu jsem se zasmál. V duchu jsem si vrazil pohlavek. Přestaň laskavě vtipkovat! Okřikl jsem se v duchu.
,,Aha..." Aoi se podívala z okna. ,,Dneska krásně svítí měsíc, že ano?"
Přikývl jsem. ,,Ano, je překrásný." Stejně jako její úsměv. Znovu jsem si v duchu vrazil pohlavek. Proč si ji nemůžu vyhnat z hlavy?
,, Víte, Tengoku-kun, mí rodiče často mluví o mých zásnubách" Aoi se zatočila dokolečka a poté jsme pokračovali v tanci. ,,Říkají, že ten koho si vezmu bude hodně vlivný" pokračovala. ,,Nejspíš asi víte o čem teď momentálně mluví, že?"
Projela mnou vlna šoku. ,,O našich zásnubách" řekl jsem šokovaně.
,,Nejspíše ano. Víte, můj otec a Uria-san, jsou dlouholetí přátelé a partneři, takže mě to neudivuje" řekla. ,,Ale i přes to, doufám, že spolu budeme vycházet."
Díval jsem se na ni a cítil jak má duše vadne. Zásnuby? To si mám vzít tuhle ženu, kterou znám sotva deset minut? Ale tohle byl teď můj život. Vše bude vždy předem rozhodnuté a já do toho nebudu moct zasáhnout.
,,To já taky, pokud nepočítám hádky o to, co bude k večeři." Uvědomil jsem si, že zase vtipkuji.
Aoi se nezasmála. ,,To nebude nutné, vařit nám budou kuchaři."
Když jsem ji tak pozoroval, jak mě se na mě divá seriózním výrazem, jak se ladně pohybuje, jak se nedokáže usmát a na to že nechápe mé vtipy, něco mi došlo.
Zastavil jsem se. ,,Je mi to líto, slečno Aoi" sundal jsem její ruku za ramene. ,,Ale, já..."
Ozvala se rána. Okno se rozletělo na tisíce kousků a dovnitř vniklo zářivé světlo. Aoi vyjekla a skočila mi do náruče. Strhl jsem ji k zemi a lehl si na ni, aby na ni nedopadly střepy.
Očekával jsem ostrou bolest v zádech, ale nic se nestalo.
Otevřel jsem oči a vzhlédl. Střepy byly přímo nade mnou, chybělo jen málo a zařezaly se mi do masa.
Ale něco bylo špatně, nepadaly, jenom tam tak nečině vysely ve vzduchu a byly obalené vodou.
Nedůvěřivě jsem na ten výjev zíral. Co se sakra děje?
,,Tengoku-kun!" Ucítil jsem jak se ke mně Aoi namáčkla. Ale já nedokázal odtrhnou pohled od světla, které zářilo nad našimi hlavami.
Světlo se ještě více rozzářilo a vystoupila z něj postava. Z úžasem jsem zíral.
Byla to Shiro a na sobě měla kimono. Vznášel se ve vzduchu a měla zavřené oči. Když je otevřela, tak se podívala přímo na mě.
Vstal jsem a odtrhl od sebe Aoi, ta vyjekla a přikrčila se na zemi.
,,Shiro?" Zeptal jsem se udiveně.
Shiro sestoupila na zem. Položila mi ruku na tvář a usmála se tím svým úsměvem. Ucítil jsem slzy na tváři.
,,Nebreč, nebo to tu vytopíš" řekla.
Nedokázal jsem nic říct. Ona mě stále pozorovala. ,,No tak, chceš aby Tokio zasáhla povodeň?" Rukou mi setřela slzy.
,,Co- Co se děje?" Zeptal jsem se a vzal ji za její ruku.
,,Vše ti vysvětlím" řekla a otočila se. Podíval jsem se stejným směrem a uviděla Uriu jak nevěřícně zírá. ,,Ale nejdřív musíme vypadnout."
,,Aru!" K nám přiběhla El a rukama si držela dlouho sukni šatů. ,,Jste v pořádku?" Zeptala se a prohlédla nás. ,,Musíme vypadnou, hned" řekla.
,,Ale..." Začal jsem.
,,Žádné ale" vložila se do toho Shiro. ,,Vše ti potom vysvětlím" zopakovala.
Přikývl jsem a vzal ji za ruku. Ona vzala druhou rukou Elinu ruku. ,,Zavřete oči" řekla.
Poslechli jsme. Netušil jsem co se stalo, ale když jsem je otevřel, tak jsem se nacházel na střeše budovy. Kousek od nás byl vrtulník.
,,Rychle!" Vykřikla El a přeběhla k němu.
Nasedli jsme do vrtulníku a El jej nastartovala. ,,Připoutat a nasadit sluchátka!" Přikázala nám. Poslechli jsme.
Vrtulník se pomalu zvedl do vzduchu, ve chvíli kdy se dveře na střechu rozrazili. Vyběhl z nich Uria a držel divnou věc v ruce. Vypadalo to jako pistole, ale kov byl propletenými zářivě modrými žilkami.
Uria na nás zamířil a vystřelil, ale El rychle zvedla vrtulník, takže jsem se vyhnuli. Poté vrtulník otočila a rychle letěla pryč. Ohlédl jsem se a uviděl Uriův naštvaný výraz. Na střechu vtrhli další lidé s podobnými pistolemi. Chtěli na nás vystřelit, ale my byli hodně daleko, takže to vzdali.
Vydechl jsem úlevou a až teď si uvědomil, že jsem ho celou zadržoval.
,,Co se sakra stalo? A co to bylo? Odkud se jsi se tam vzala?" Na Shiro jsem začal chrlit otázky.
Shiro mi položila prst na ústa. ,,Sama nevím co se děje, ale řeknu co vím" řekla mi. Přikývl jsem.
Pověděla mi o tom jak ji Uria zajal. Pak o tom jak se jí zjevilo její druhé já a mluvila o něčem, co připomínalo konec světa. Pak my vysvětlila něco o celku.
,,Shiki? Ten Shiki?" Zeptal jsem se udiveně.
,,Ano, ten Shiki. A neboj tvářila jsem se úplně stejně, neuvěřitelné, že?"
Pak pokračovala, mluvila o tom jak se její druhé já vypařilo a probudilo v ní její sílu.
,,Takže" řekl jsem, když mi vše pověděla. ,,Ty jsi vodní kněžka. Pak je tu ještě Ohnivá kněžka a ten "celek". Celek tvoříme já, ty, Fumito, Katana, Akage, Asashi, Iruka, Shiki a nějací dva se kterými jsme se nesetkali. Pak je tu ještě nějaký Ledový přízrak, který nás chce zabít kvůli nějaké pomstě. Ale vypadá to, že se Ledový přízrak probudil před tím, než mohl být celek úplný, takže je všechno jednoduše v háji. Chápu vše dobře?" Shrnul jsem všechno dohromady. Shiro přikývla.
,,A tvé druhé já, chtělo ať mě zachráníš, protože nechtěla, aby jsi mě ztratila znovu." Shiro znovu přikývla.
,,Panebože" vydechl jsem a opřel se o sedačku. Rukou jsem si zakryl oči. ,,Panebože" vydechl jsem znovu.
Najednou jsem ucítil něco teplého na mé ruce. Sundal jsem ruku ze svých očí a podíval se na Shiro. V očích se ji leskly slzy. ,,Vím proč jsi se se mnou rozešel. Ale něco ti povím, je mi to jedno. I kdyby mě to mělo stát život, tak chci být s tebou." Než jsem stačil cokoli říct, tak mě políbila. Polibku jsem se poddal a zavřel oči.
Tohle jsem si uvědomil, když jsem se s Aoi bavil o zásnubách. Je mi také jedno, že budou problémy, najdu jiný způsob jako ji ochránit, hlavně ať je se mnou.
Když jsem je otevřel, tak jsem se usmál. ,,Promiň mi to, neměl jsem to dělat."
Shiro se rozesmála. ,,No to neměl. Teď už je jasné, že tě nenechám jít. Nikdy."
Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/641209

Savior of my life 3- Anata no Unmei- Kapitola 17- Zlaté slzy

27. října 2016 v 11:18 | Alida
Přináším vám další díl. Tentokrát nás čeká tzv. ,,jeden de" u Shiro a Arua.
Předem se omlouvám za pravopisné chyby :D

Z pohledu Arua:
Když jsem se ráno probudil, sluneční světlo mi svítilo do očí. Ale toto ráno bylo jiné. Když jsem se probudil, tak jsem cítil... nic. Bylo to jako bych se vrátil v čase, do doby než jsem potkal Shiro.
Musel jsem se s tím smířit, jinak to nešlo. Vždy jsem musel obětovat věci, které pro mě znamenaly hodně.
Když jsem se oblékl a nasnídal, vydal jsem se rovnou do Uriovy kanceláře.
,,Dále" ozvalo se, než jsem stihl zaklepat.
Otevřel jsem dveře, které ani nezavrzaly, jak typické, Uria musí mít vše dokonalé.
,,Co se děje?" Uria ani nezvedl pohled od počítače. Když jsem se dlouho neozýval zvedl pohled. ,,Ale, podívejme se kdo se ukázal." Na tváři se mu objevil zlověstný úsměv.
Strčil jsem ruce do kapes a odvrátil pohled. Věděl o tom, bylo mi to jasné. Jak jinak, byl to dokonalý Uria Tengoku, šéf mafie rodiny Tengoku. Vždy měl vše perfektně naplánované a bez chybičky.
,,Tak co potřebuješ?" Z jeho hlasu jsem poznal, že si to užívá.
,,Však víš proč tu jsem" odsekl jsem podrážděně.
Uslyšel jsem a Uria vstal a přešel ke mě. V celé jeho mohutné výši se hrozivě tyčil přede mnou. Cítil jsem jak se chystám přikrčit, ale ovládl jsem se. Narovnal jsem se a odhodlaně mu pohlédl do očí. Cítil jsem jak se mezi námi zvedla podivná moc. Zamrkal jsem očima a cítil jak mi naskakuje husí kůže. Otřásl jsem se. Podivná energie se vypařila.
,,Co?" Uria vypadal překapaně, to je poprvé co jsem ho tak viděl. Ale ten pohled hned zmizel. ,,Velmi zajímavé..."
,,O čem to mluvíš?" Zeptal jsem se ho a snažil se zůstat v klidu. Pořád jsem byl trochu mimo z toho záchvěvu energie.
To byla magie? Zeptal jsem se v duchu. Že by rodina Tengoku patřila k magickým rodinám?
,,Ale nic" řekl Uria a otočil se ke svému stolu. ,,Takže, Arukoru. Jestli jsem to pochopil, rozhodl ses stát mým nástupcem?"
,,Ano" řekl jsem. Ta slova mi stáhla hrdlo. Ale byl jsem rozhodnutý udělat cokoli abych ochránil Shiro a ostatní. Jestli se stanu novým šéfem mafie, můžu jim zajistit bezpečí.
,,Dobře" Uria sebral pár papírů a telefon. Potom odešel do vedlejší místnosti a začal telefonovat. Nehodlal jsem ho poslouchat, raději jsem přešel ke prosklenému oknu a podíval se ven. Slunce už vyšlo a ozařovalo rušné ulice Tokia.
Nevím kolik času ubylo. Uria se vrátil a tvářil se spokojeně. ,,Vypadá to, že tě dnes večer seznámím s mými přáteli" řekl a položil papíry na stůl.
Těmi přáteli musel myslet další mafiány.
,,Tak dobře" otočil jsem se k němu čelem. ,,Dělej si se mnou co chceš."

Z pohledu Shiro:
Ráno jsem se probudila a šla se podívat na Arua. Včera večer mi připadal nějaký divný. Prostě vešel do Eliina bytu a práskl za sebou dveřmi od pokoje. Ani nešel večeřet.
Klepala jsem na jeho dveře, ale odmítal mi otevřít.
A teď, jsem se o to pokoušel znovu.
Zaklepala jsem na jeho dveře. ,,Aru, můžu dovnitř?" Zeptala jsem se. Nic se neozvalo, tak jsem to zkusila znovu. Ale zase bylo ticho.
Tak jsem vešla dovnitř. Jeho postel byla prázdná a ustlaná. ,,Že by vstal dříve?" Rozhlédla jsem se po pokoji, dokonce jsem nakoukla i do koupelny. Nebyl nikde k nalezení.
Vešla jsem do Eliiny kuchyně.
Elie seděla za stolem a četla noviny. Na stole bylo čerstvé pečivo. Před sebou měla jeden nakousnutý koblih a kávu.
,,Dobré ráno" řekla jsem a sedla si na volnou židli.
Elie položila noviny a usmála se na mě. ,,Dobré ráno. Jak pak se spalo?"
Zívla jsem si. ,,Jo, celkem dobře."
Elie mě měřila pohledem. ,,Vážně?"
Povzdechla jsem si. ,,Vůbec jsem nemohla spát. Nevíš co se Aruovi stalo? A nevíš kam šel?"
Ona se zatvářila překvapeně. ,,Myslela jsem, že spí. On není v pokoji?"
Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Elie se zatvářila starostlivě. ,,To mě zajímá, co se mu včera stalo. Snad mu Uria-san nevyhrožoval..."
,,Myslíš, že by Aruovi vyhrožoval?!" Prudce jsem se postavila a praštila rukama o stůl. Elie rychle zachytila kafe, aby se nevylilo n stůl. ,,To nevím..." řekla.
Znovu jsem se usadila. ,, Ale Aru by se mu nikdy nepoddal. To není on..." Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.
,,Mohl na něj vytáhnout něco, čemu se nemohl bránit. Uria-san může být občas zákeřný." Elie upila kafe a nabídla mi pečivo z talíře. Vzala jsem si jeden koláček a začala se v něm šťourat.
,,Elie?"
,,Copak?" Elie složila noviny a položila je na stůl. Posadila se vzpřímeně, bylo jasné, že mi věnuje celou svou pozornost.
,,Jaký byl Aru, než mě potkal? Myslím v dětství..."
Elie se zamyslela, ale nakonec se začala smát.
,,Byl hodně zamlklý, ale jak jsem už říkala, rád pomáhal nemocným zvířátkům" Elie se usmála, ale úsměv najednou povadl. ,,Ale už od mala je ovládaný strachem, že ztratí to co získá. Tak se snaží udělat cokoli, aby tu věc ochránil. Dokáže být občas hodně ošklivý. Určitě s tím máš zkušenosti."
,,Ano" řekla jsem ji a vzpomněla si na to, jak jsme utíkali před těmi naštvanými lidmi a on mi potom řekl pár ošklivých věcí.
Elie přikývla. ,,A co se týče Urie-san, tak ten byl mistr v jeho zastrašování. Mám strach, moje milá, že se mu to povedlo i tentokrát."
Celá jsem se otřásla. ,,Je možnost, jak mu pomoc?" Zeptala jsem se s nadějí.
,,To nevím, nikdy mě k sobě nepustil. Nechtěl z nikým mluvit, uzavřel se do sebe."
,,Zkusím si s ním promluvit" řekla jsem a odhodlaně vstala. ,,Nemůžu ho takhle nechat."
Elie mě rychle zastavila. ,,Já vím, že tebe možná vyslechne. Ale teď nikam nechoď."
Překvapeně jsem na ni koukala. ,,Proč?"
,,Protože máš na hlavě vrabčí hnízdo" řekla a zasmála se. Rychle jsem si připlácla ruce na hlavu. ,,A také by jsi se neměla potulovat po této budově sama. A jestli je Aru pryč, tak je s Uriou-san. A radím ti, neruš je, nebo budou hrozné následky."
Neochotně jsem přikývla a vrátila se k snídani.

Když už se blížil večer, tak se Aru konečně objevil. Na sobě měl formální oblek a něco si mumlal.
,,Ahoj, zlatóóóóó!" Zakřičela jsem a běžela k němu. Chtěla jsem mu skočit do náruče, ale on mě obešel. ,,El, mám teď nějakou práci, takže na večeři nepřijdu."
Zůstala jsem stát jak při mražená, v poloze, která byla připravená na skok. Ublíženě jsem se otočila. Elie se zatvářila soucitně a něco začala Aruovi povídat.
Já tam pořád stala, v šoku z toho co se stalo. Tohle jsem nečekala, čekala jsem něco typu: ,,Nazdar miláčku, jsem doma. Už bez tebe nikam nejdu." Nebo něco podobného, ale to že by mě ignoroval? To jsem nečekala.
Elie a Aru spolu domluvili a on se otočil na mě. ,,Shiro?" To jak řekl mé jméno, bylo divné. Bylo to bez emocí.
,,A-ano?" Vykoktala jsem a dala ruce za záda. Sevřela jsem si zápěstí a snažila se neklepat.
,,Musím se tebou mluvit" řekl a prošel kolem mě. Znělo to jako příkaz, než jako otázka. Podívala jsem se na Elie a ta se tvářila smutně. Rukou mi naznačila ať jdu, a tak jsem Arua následovala.

Z pohledu Arua:
Otevřel jsem skleněné dveře od balkonu. Okamžitě mě objal teplý letní vzduch a vánek mi rozcuchal vlasy.
Zastavil jsem se u zábradlí a díval se na rušné město.
Cítil jsem, že si Shiro stoupla vedle mě. ,,Páni!" Řekla nadšeně a pozorovala výhled. Tlačil jsem na sebe, abych se nezačal usmívat. Na tohle jsem musel mít vážnou tvář.
,,Nádherný výhled" Shiro rozpřáhla ruce. ,,Ahoj Tokio!!!" Zakřičela a zatočila se.
Pozoroval jsem ji. Vypadala tak šťastně. Bylo mi hrozně, protože jsem věděl, že její štěstí ukončím.
,,Shiro" oslovil jsem ji a ona se zastavila. Věnovala mi zářivý úsměv. ,,Ano můj budoucí manželi?" Zeptala se. Jako vždy, si nemohla odpustit nějaká podivná oslovení.
,,Rozcházím se s tebou" řekl jsem rychle.
Nastalo ticho. Zavlál vítr a rozevlál jí vlasy. Ona si přitiskla ruce na hrudník.
,,Co?" Shiro na mě zírala.
,,Rozcházím se s tebou" zopakoval jsem.
,,A proč?" Bylo mi jasné, že se její svět rozletěl na milión kusů. Stejně jako můj, ale muselo to tak být.
,,Nemůžeme spolu být, protože..." Zhluboka jsem se nadechl a hodlal ty slova ze sebe vyplivnout ,,protože tě nemiluji." Odvrátil jsem pohled a zadíval se na zapadající slunce.
Shiro byla ticho. Slyšel jsem jak se snaží v klidu dýchat. ,,Děláš si srandu, že?" Hlas se ji třásl.
Nemohl jsem se ji podívat do očí, její slzy by mě zlomily. ,,Ne nedělám. Nemiluji tě Shiro a teď odejdi, čekají mě povinnosti."
,,Ne..." Shiro pořád opakovala dokola toto slovo.
,,Odejdi, už tě nechci vidět." Sebral jsem veškerou sílu která mi zbyla a otočil se k ní. Nasadil jsem chladný a vážný výraz. Málem mi maska spadla, když jsem ji spatřil. Slzy ji kanuly po tvářích a leskly se ve svitu zapadajícího slunce jako z tekuté zlato.
Shiro polkla a popotáhla. ,, Tak dobře..." Pomalu se otočila a přešla ke dveřím od balkonu. Celá se třásla. Vzala za kliku a vešla do budovy. Dveře se za ní tiše zaklaply.
Zůstal jsem tam sám a až po pár sekundách dovolil slzám téct.

Z pohledu Shiro:
To není pravda, nesmí...
Když se dveře zaklaply tak jsem dala do běhu. Utíkala jsem chodbou a nevěděla kam. Slzy mi mlžily cestu. Cítila jsem jak mi teče z nosu.
To nesmí být pravda... Proč? Proč, Aru? Snažila jsem se najít odpověď, ale žádná nebyla. Řekl to dost a jasně, nemiluje mě.
Mé zlomené a roztříštěné srdce mě bolelo. Bylo to nesnesitelná.
Ponořená ve svých myšlenkách jsem nedávala pozor kam běžím.
Ocitla jsem se v rozsáhlém skleníku. Všude mě obklopovaly květiny. Přes skleněnou kopuli zářilo zapadající slunce. Schoulila jsem se do klubíčka mezi stromy. Mohlo mi to přijít jako v ráji, ale momentálně ne. Momentálně můj svět nabral černou barvu.
Nevím jak dlouho jsem tam seděla a brečela. Když jsem už neměla co vybrečet tak jsem se rozhlédla. Slunce už dávnou zapadlo a dovnitř svítil měsíční svit. Měsíc byl dnes v úplňku.
Vstala jsem a vyšla ze svého úkrytu. Cestou jsem si utírala uslzené tváře a neviděla na cestu.
Do něčeho jsem narazila a tak se zapotácela. Bohužel jsem byla moc slabá tak jsem upadla na zem.
Zvedla jsem svůj pohled a uviděla vysokou postavu. Stíny zakrývaly tvář osoby.
,,Tak tady jsi" osoba zvedla ruku. Podle hlasu jsem poznala Aruova dědečka. Přikrčila jsem se.
,,Kdo by to kdy čekal? Že přijdeš tak blízko." Aruův dědeček mávl rukou a mnou projela silná bolest. Na zápěstí jsem ucítila pálení. Podívala jsem se tam a zalapala po dechu. Kolem zápěstí jsem měla omotané zářivé lanka.
Magie?!
Pak mnou projela další bolest. Začala jsem křičet a spadla na břicho. Cítila jsem jak ze mě pouta vysávají energii.
Najednou se kolem mě zvedlo modré světlo a já slyšela vodu. Kolem mě se zvedla vodní stěna, obtáčela mě dokola. Pouta nepřestala odsávat mou energii. Cítila jsem jak ztrácím vědomí.
Najednou mé tělo zazářilo a na chvíli jsem zahlédla na mém těle tmavě modré kimono zdobené vlnkami. Co to?
Znovu mnou projela bolest a poslední zbytky energie zmizely. Před tím než jsem stihla omdlít zaslechla jsem smích. ,,Konečně jsem tě chytil, Vodní kněžko."
Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/1072531


Savior of my life 3- Anata no Unmei- Kapitola 16- Znamení probuzení

25. října 2016 v 20:52 | Alida
Tak! A tady vám přináším další díl! Předem se omlouvám za pravopisné chyby.
Jenom bych vám ráda něco sdělila, ohledně halloweenského speciálu:
Bohužel speciál nevydám, protože jsem si při jeho psaní uvědomila, že mi nesedí časově do děje. Ano, sedí do čtvrté série, ale časově se odehrává v listopadu a tam se bude už dít úplně něco jiného, než je ve speciálu. Takže se vám chci moc, moc, moc, moc... a ještě milionkrát moc omluvit!


Z pohledu Asashi:
Zpět do sídla jsme se vrátili až na večer.
Celou dobu jsme strávili na louce a povídali si. Oba jsme si řekli svá tajemství,sny, přání a touhy.
,,Tak já půjdu, babička chtěla o něčem mluvit" Iruka se zastavil přede dveřmi.
,,Dobře, uvidíme se později" řekla jsem a přistoupila k němu. Vlepila jsem mu rychlou pusu na tvář a potom zmizela v domě. Před tím, než se dveře zavřely, tak jsem spatřila jeho úsměv.
Cítila jsem jak se vznáším štěstím. Jak jsem mohla tyto pocity ignorovat?
Mé romantické rozpoložení se rozplynuly, když jsem zaslechla matčin hlas. Zastavila jsem se před dveřmi jejího pokoje. Dveře byly pootevřené, takže jsem viděla dovnitř.
Mamka seděla na posteli a tvářila se šokovaně. Kaito stál před ní a tvářil se vážně.
Vím, že odposlouchávat je neslušné, ale nedokázala jsem si pomoc. Stoupla jsem si ke dveřím a opatrně nakoukla dovnitř. Jestli se něco děje, tak o tom chci vědět.
,,Co?" Mamka po chvíli ticha promluvila. Párkrát zamrkala, ale její šokovaný výraz se z tváře nevypařil.
,,Dobře, jsi mě slyšela, Sayo" řekl Kaito. Sayo? On ji říká křestním? Tedy, alespoň bez přípony -sama?
,,Ne, počkej" mamka se vzpamatovala a dala ruce do klína. ,,Tohle prostě nedokážu pochopit."
,,Co je na tom k nepochopení!" Kaito se rozvztekal a rozhodil rukama. Mamka ho pozorovala, ani u toho nemrkala. ,,Je to přesně tak jak to je! Tak jak to cítím, cítím k tobě" Kaito si k ní klekl a vzal ji za ruku. Ona ale zareagovala a ruku mu vytrhla.
,,To není správné a ty to moc dobře víš" upřela na něj přísný pohled. ,,Jsem vdaná, a navíc, Asashi..."
,,Ta se s tím srovná, a navíc, myslím, že bude šťastná" on se nehodlal vzdát. Znovu ji uchopil za ruku a ona tentokrát neuhnula. ,,Sayo, prosím, poslouchej mě, poslouchej své srdce."
,,Mé srdce právě říká, udělej to, co je nejlepší pro Asashi" řekla rozhodně mamka a tentokrát mu ruku vytrhla.
,,A nemyslíš, že ona chce aby si taky byla šťastná?" Kaito se k ní naklonil, ale ona mu položila ruce na hrudník, jako by ho chtěl odstrčit. Neudělala to, jenom ho dál ostražitě sledovala.
,,Co ty víš o mém štěstí" sykla jedovatě. Takhle mamka mluvila, když se něčemu bránila.
Ale čemu se bránila? Něco jsem možná pochopila, ale je to doopravdy tak jak si myslím?
Kaitova následující slova mi to potvrdila.
,,Sayo, vím o tvém štěstí více než ten parchant co je v Rusku a spí s polovinou svých ženských zaměstnanců." To mluví o mém otci? Je pravda, že jsem ho už pár let neviděla. Mamka vždy tvrdila, že má hodně práce.
,,Měla by jsi se s ním rozvést" naléhal dále Kaito. ,,Zachází s tebou jako s hadrem. Neváží si tě. Odjel do Ruska a tebe tu nechal." Kaito se k mamce naklonil blíže. Uviděla jsem její smutný výraz. ,,Já to vím, vše vím, Kaito. Mezi námi láska dávno není..."
Všechno mi začalo docházet. Otec za námi nejezdil, protože se na nás vykašlal. Cítila jsem jak se ve měn vzedmul odpor. On využil mou mamku a pak ji opustil? Co si sakra myslí? Už od dětství jsem cítila napětí mezi rodiči. Párkrát jsem se mamky ptala, jestli je vše mezi nimi v pořádku. Ona se vždy usmála a ujistila mě, že vše je jak má být.
Někdo mi položil ruku na rameno a já nadskočila. Otočila jsem se a uviděla Iruku. Na rty si dal prst, přikývla jsem. Oba jsme se podívali do pokoje mé mamky.
,,A to je důvod proč se rozvést" Kaito se k ní naklonil ještě blíže, jejich obličeje dělily několik centimetrů. ,,Miluji tě Sayo, ani nevíš jak moc."
Pak se políbili. Cítila jsem jak se červenám. Odvrátila jsem pohled a snažila si srovnat myšlenky. Věděla jsem, že Kaito a mamka si jsou blízcí. Ale že až tak?
Podle matčina předchozího šokovaného výrazu, jsem usoudila, že to ani ona nevěděla.
,,Ne" uslyšela jsem její hlas. Přinutilo mě to znovu se na ně podívat. Zase jsem se začala červenat.
Kaito byl nalepený na mamce a ona na něm. Ale teď ho mamka odstrčila a vstala. ,,Musím myslet na Asashi. Promiň mi to, Kaito. Myslím, že bude nejlešpí, když tě přeložím k jinému členovi rodiny Mori, tohle zašlo až moc daleko."
,,Ale..." Začal Kaito.
Matka se prudce otočila a z jejího postoje vyzařovala autorita. Na tváři měla výraz, který vždy nasadila při vyjednávání, naháněl husí kůži. ,,Tady velím já" odsekla chladně ,,a jestli se budeš vzbouřet, tak ti zakážu jakékoli akce týkající se mé osoby, nebo Asashi. Už se k nám nepřiblížíš, nikdy." Její slova byla jako sůl do otevřené rány, bolelo to.
Neváhal jsem, poté co jsem spatřila Kaitův ublížený výraz. Otevřela jsem dveře a vešla do pokoje.
Mamka vytřeštila oči, tak i Kaito.
,,Mami" začala jsem.
,,Asashi, od kdy...? Co jsi všechno slyšela?" Zeptala se a přešla ke mě.
,,Vše jsem slyšela, vše" řekla jsem.
,,A já také" Iruka vešel za mnou.
Mamka i Kaito zrudli, bylo to roztomilé.
,,Asashi, to..." začala mamka, ale zvedla jsem ruku.
,,Ne, mami. Teď mluvím já" řekla jsem rozhodně, mamka přikývla. ,,Vím, otec za námi nejezdí. Celých sedmnáct let, jsem si myslela, že má moc práce. Bože, byla jsem tak slepá" Iruka ke mě zezadu přistoupil a položil mi ruku na rameno. Potlačila jsem slzy a znovu se na ně podívala. ,,A teď už konečně vidím. Vidím to co ty ne mami, miluješ Kaita, vždy to tak bylo. Když byl kolem, byla jsem uvolněná, sama sebou. A on miluje tebe, všechno z tebe."
Mamce se v očích zaleskly oči. ,,A já? Já ho mám strašně moc ráda, je pro mě lepším otcem než ten můj genetický. Kaito tu byl, můj otec ne." Přešla jsem k mamce a prudce ji objala. ,,Tak prosím, mami. Buď šťastná, tak budu šťastná i já..." Neudržela jsem slzy a rozbrečela se.
,,Asashi..."
,,Ne!" Přerušila jsem ji. ,,Neříkej mi, že vše je tak jak má být!" Křičela jsem na ni. Odtrhla jsem se od ni a upřela na ni naštvaný výraz. Mamčiny rysy povadly, tvářila se zmateně. ,,Dost! Takhle to nemá být! Musíš být šťastná.... musíš..." Neudržela jsem se na kolenou. Málem bych spadla na zem, kdyby mě mamka nepodržela. ,,Přestaň myslet jen na mé štěstí, mysli na sebe..." Říkala jsem mezi vzlyky. ,,Prosím, udělej to pro mě..."Sevřela jsem její košili a prudce zvedla pohled. Střetla jsem se s jejíma očima. ,,Kvůli nám všem!"
Mamka na mě beze slova zírala.
Ubíhaly vteřiny, které se zdály dlouhé jako roky. Nakonec promluvila, hlas se ji třásl. ,,Děkuji, dceruško moje, děkuji..." Prudce mě objala a já ji objetí oplatila.
Odtáhla jsem se od ní a vzala ji za ruku. Přešla jsem ke Kaitovi a uchopila i jeho za ruku. ,,Patříte k sobě, odjakživa. Stejně jako já a Iruka" podívala jsem se na Iruku, ten se na mě láskyplně usmíval.
Spojila jsem matčinu ruku s Kaitovou. ,,Buďte šťastní... Prosím."
Mamka se podívala na Kaita a ten se usmál. Z toho se jí po tvářích skutálely další slzy. Prudce ho objala. ,,Kaito...Kaito..." Opakovala pořád dokola.
Přešla jsem k Irukovi a vzala ho za ruku. ,,Jdeme."
Vyvedla jsem ho z pokoje. ,,Páni, to bylo drama" vydechl Iruka, když jsem zavřela dveře.
,,Já vím" otočila jsem se na něj a vzala jeho tvář do dlaní. Zvedl ruku a vzal jednu moji ruku a stiskl ji. ,,Byla jsi úžasná..."
,,To protože jsi tam byl se mnou" pověděla jsem.
,,Tvé oko" řekl.
,,Co je s ním?" Vyděsila jsem se.
,,Je fialové, zfialovělo, když jsi začala plakat" řekl a přejel mi palcem po prvé straně tváře.
,,Musím říct mamce, ať mi to napraví!" Už jsem chtěla otevřít dveře, ale on mě chytil za ruku.
,,Nechoď tam, neměla by jsi je teď rušit. A navíc" naklonil se ke mě ,,Mě se to líbí" a políbil mě.
,,A teď" řekla jsem, když jsme se od sebe odtrhli. ,,Musím najít Mizuki" řekla jsem. Najednou jsem dostala pocit, že můžu porazit svět.
,,Mám jít s tebou?" Zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Musím jít sama."

Mizuki jsem našla v zahrádce. Seděla u svého záhonku a nepřítomně koukala na květiny.
,,Mizuki..." Oslovila jsem ji. Prudce zvedla hlavu. ,,Asashi-sama?" Rychle byla na nohou. ,,Jste v pořádku? Nestalo se vám nic?" Začala mě prohlížet a hledat známky zranění. ,,Ne jsem v pořádku" věnovala jsem ji úsměv.
Mizuki si oddechla. ,,To jsem ráda..."
,,Takže měníš na Iruku názor?" Zeptala jsem se ji.
,,Ne" řekla rázně. ,,Je to upír. Já nikdy nezměním názor."
Moje radost z mamky a Kaita vyprchala, vystřídal ji vztek. ,,Proč? On není jako ostatní, kdyby nám chtěl ublížit, tak by to už dávno udělal!"
,,To není pravda, on vás chce využít. Všichni fungují stejně, využít a odkopnout!" Mizuki rozhodila rukama. ,,Co pak to nevidíte na Shikim? Ublížil vám!"
,,A Iruka mě právě zachránil!" Vztek mě ovládl. ,,Díky němu jsem se ztama dostala!"
,,Víte co, mám toho dost!" Mizuki se prudce otočila. ,,Končím! Jestli nedostanete rozum, tak končím!"
A odešla, vážně odešla. Zůstala jsem tam sama.
Podívala jsem se na oblohu, měsíc zářil v úplňku. Osvětloval zahradu a vše se koupalo v měsíčním světle.
,,ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" Zakřičela jsem do noci. Měla jsem toho plné zuby. S Mizuki jsme kamarádky už od dětství, proč mě nedokáže pochopit?!
Ponořená do svých myšlenek, jsem nedávala pozor na okolí.
Když se zavytí ozvalo z lesa přede mnou tak jsem nadskočila. Celá vyděšená jsem se tam podívala.
Z křoví se na mě dívalo několik párů svítících očí. Ucítila jsem silný zásah energie, projela mnou jako elektrický proud.
Stvoření vystoupilo ze stínů. A došlo mi, byl to přízrak. Byl to vlky, ale nevypadal jako stínový vlk, kterého jsem viděla na obrázcích, které mi ukázala mamka při tréninku. Jeho tělo se lesklo a třpytilo jako led, z huby mu stoupala pára a oči žhnuly bílým světlem.
Najednou jsem si vzpomněla, mamka mi vyprávěla o dalších sloužících od Ledového přízraku. Byly děsivější a mocnější, ledový vlk.
Počkat?! Co tu dělá ledový vlk?
Zase jsem si na něco vzpomněla, mamka mi ještě něco řekla. Ledoví vlci jsou nejvěrnější sloužící ledového přízraku, ale oni přece zmizeli i s Ledovým přízrakem. Na rozdíl od stínových vlků, kteří i nadále existují.
Otřásla jsem se. To znamená, že se ledový přízrak probudil?!
Než jsem byla schopná cokoli udělat, tak se ledový vlk odrazil a skočil na mě. Netušila jsem co dělat, tak jsem začala křičet o pomoc.
Vlk se mi zahryzl do ruky a já vykřikla. Kolem mě se zvedla vlna magie a vlka smetla stranou, ale v tom na mě skočil další a udělal mi šrámy na druhé ruce.
Znovu jsem ucítila jak se ve mně vzedmula magie. Obklopilo mě fialové světlo a smetlo vlky stranou. Fialové světlo se najednou proměnilo v oheň a vlci se vypařili.
Co se stalo?
,Slíbila jsem, že vás příště ochráním.' V hlavě jsem uslyšela hlas, který mi byl povědomý. Pak mi to došlo. Počkat, to byla-?!
Najednou se mi zatočila hlava a já padla já zemi.
,,Asashi-sama!" Ozval se křik. Mizuki byla v mžiku u mě. ,,Panebože, co-?" Mizuki polkla a prohlédla mé zranění.
,,Ledový vlk..." zašeptala jsem.
,,Panebože, vydržte!" Mizuki mi vytáhla mobil z kapsy. Chytila jsem ji za ruku. ,,Iruka" zašeptala jsem.
Mizuki mě chvíli pozorovala, ale nakonec přikývla. Otevřela mobil a vytočila číslo. ,,Iruko-san? Tady Mizuki. Okamžitě musíš za námi přijít! Asashi je zraněná!"
Mizuki. Okamžitě musíš za námi přijít! Asashi je zraněná!"

Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/1057560


Savior of my life 3- Anata no Unmei- Kapitola 15- Louka

23. října 2016 v 13:29 | Alida
Od této epizody začíná ten tzv. ,,jeden den!"
Předem se omlouvám za pravopisné chyby.

Z pohledu Asashi:
,,Ano, soustřeď se" moje matka mě držela za ruce.
Seděly jsme v kruhu a já se soustředila na svůj dech a tep.
Pak jsem to ucítila. Projela mnou energie a vydala se do mamky. Její energie zase proudila do mě.
Zalapala jsem po dechu a snažila se nepřerušit spojení.
,,Ano, dobře" řekla mamka. ,,Teď, zhluboka vydechni a nech magii ať se uvolní."
Poslechla jsem ji a cítila jak se magie vrací a pomalu mizí.
,,Otevři oči" řekla.
Otevřela jsem je a uviděla mamku jak se na mě usmívá. ,,Vedla jsi si dobře. ne výborně, jako vždy, rychle se učíš" pochválila mě.
Začervenala jsem se. ,,Děkuji."
,, Tak a teď si dáme pauzu" mamka vstala a vyšla z kruhu, který tvořily svíčky. ,,Můžeš jít za tím svým frajerem" řekla a mrkla na mě.
Rozzářila jsem se. ,,Děkuji!" Vyskočila jsem na nohy a rychle ji objala.
Otočila jsem se a vyběhla z pokoje. Venku u dveří stál na stráži Kaito a když mě uviděl tak mi zamával. ,,Užij si to!" Zavolal na mě.
Zamávala jsem mu a běžela dále.
Iruku jsem našla jak sedí venku na slunci a trénuje se Shikim. Zrovna teď mezi sebou bojovali a Iruka mu zasazoval rány.
Ty kecy o tom, že upíři nenávidí slunce jsou prostě jenom kecy. Slunce jim nevadí, je pro ně stejné jako pro nás lidi. Ten, který tento mýtus vymyslel, musel být cvok.
Doběhla jsem k nim. ,,Zdravím tě, Asashi." Mitaka Taki, Irukova babička se na mě usmála. ,,Vás taky, Mitako-san" opětovala jsem ji pozdrav.
Mitaka-san seděla na dece pod slunečníkem a pozorovala Iruku s Shikiho jak bojují.
,,Jak jim to jde?" Zeptala jsem se a také z nich nespouštěla pohled. ,,Výborně, Iruka se rychle učí." Mitaka-san spokojeně pokyvovala hlavou.
,,Iruko!" Zavolala na něj a on i Shiki přestali bojovat. Celí udýchání a upocení se na nás otočili.
,,Už si přestaň hrát a dej si pauzu, máš tu překrásnou návštěvu" řekla mu Mitaka-san.
Cítila jsem se jak se červenám, když se o mě zmínila jako o překrásné návštěvě.
Iruka ke mě zabloudil pohledem a rozzářil se.
Během vteřiny byl u mě a chtěl mě obejmout, ale uvědomil si, že je zpocený. Já jsem se usmála a objala ho, bylo mi jedno že pot z něj jenom lije. Objetí mi oplatil. ,,Dobrá práce" řekla jsem mu.
Mitaka-san se na nás usmívala.
Shiki k nám také došel a u toho se nepřestával usmívat. ,,A co já? Já nedostanu objetí a pochvalu?" Na zdůraznění svých slov rozpřáhl náruč.
Iruka se naježil a stoupl si přede mě. ,,Nesahej na ni..." Zavrčel.
,,Ale, kluci, nehádejte se" Mitaka-san si mezi ně stoupla.
,,Shiki" otočila se na něj a on zpozorněl. ,,Nech ty dva o samotě a pojď mě doprovodit dovnitř, dostala jsem chuť na něco sladkého."
Shiki se zatvářil otráveně. ,,Ano, Mitaka-san" řekl a následoval ji k domu. Ještě na mě hodil svůj typický úsměv. Iruka na něj zavrčel, ale Shikiho to přinutilo ještě k většímu úsměvu.
Když byli pryč, tak si Iruka povzdechl. ,,Mám ho dost."
,,Já taky, takže co odsuď vypadnout?" Zeptala jsem se. Vzala jsem ho za ruku a opřela se o jeho paži.
,,To je dobrý nápad, jenomže..."
,,Jenomže?" Pobídla jsem ho.
,,Musím se osprchovat, je mi horko a určitě taky moc nevoním." Řekl a společně jsme se vydali k sídlu.
Přinutilo mě to ke smíchu. ,,Neboj, tak hrozný to není" uklidňovala jsem ho. ,,Ale je dost možné, že pak už nebudu normálně cítit. Jak můžu takto okomentovat květiny, které mi dáš?" Vystřelila jsem si z něj.
Iruka se zatvářil vyděšeně. ,,Sakra! To se nesmí stát!" Pustil mě a rozběhl se do sprch. ,,Tak to musím napravit! Sejdeme se v hale!" Zařval na mě.
Zůstala jsem tam stát, s nevěřícným výrazem. Ale nakonec jsem se nahlas rozesmála.

Jak jsem slíbila, tak jsem na něj počkala. Ale před tím, jsem se šla převléct.
Když jsem vycházela ze svého pokoje tak jsem narazila na Mizuki. Ta si mě prohlédla a zatvářila se nesouhlasně. ,,Asashi-sama, nechci být nezdvořilá, ale přijde mi, že s tím upírem, trávíte až moc času." Když vyslovila slovo upír, tak to znělo jako by si chtěla odplivnout.
,,Mizuki, vím že mě máš chránit, ale neměj strach, Iruka mi neublíží" řekla jsem a snažila se u toho nemračit.
,,Asashi-sama, nemůžu s tím souhlasit. Všichni jsou stejní, chtějí krev a poté vás zabijí. Neměla by jste s ním být, je to jenom upír" znovu to slovo vyslovila s odporem. Tentokrát jsem to nevydržela. ,,Mizuki, není to upír" napodobila jsem její hlas. ,,Ale Iruka. A je to také můj přítel, tvůj názor mě taktéž nezajímá."
Ignorovala jsem její následující slova o tom, jak je nevhodné chodit s někým takovým. Vím že má proti upírům komplexy kvůli nepřátelství mezi našimi rody, ale ať z toho laskavě vynechá Iruku.
Čekala jsem na Iruku a u toho se snažila uklidnit myšlenky. Ale když jsem ho uviděla, tak se všechny hned rozpustily a zdály se být strašně daleko.
,,Tak kam půjdeme?" Zeptal se mě a snažil se moc nezírat na mé oblečení. ,,A navíc ti to moc sluší..." Nevydržel to.
Usmála jsem se, vzala ho za ruku a opřela se o něj. ,,Můžeme jít na louku, venku je hezky. Nikam do města se mi nechce, protože jediný člověk na kterého chci myslet, jsi ty" řekla jsem.
Iruka otevřel dveře a my vyšli ven. ,,Ale já nejsem člověk."
,,Nezačínej i ty" řekla jsem naštvaně.
,,Co?" Zeptal se. A tak jsem mu řekla o Mizuki a jejím komplexu. Během toho jsme došli na louku za sídlem.
,,Aha. Všiml jsem si ode mě drží odstup... Ale že by až tak moc" Iruka se posadil a já vedle něj.
,,Co naděláme" povzdechla jsem si.
,,Shiki taky tomu moc nepřidává" řekl. Podívala jsem se na něj, tvářil se naštvaně. ,,Pořád má nějaké narážky, anebo ten svůj pitomý úsměv. Kdyby tam s námi nebyla babička, tak bych ho na místě zabil." Viděla jsem jak se Irukovi rozšířily zorničky a duhovky mu zrudly.
Položila jsem ruku na jeho a on zamrkal očima. ,,Promiň, už zase začínám, jenomže on je vážně otravný. Proč musí být tady s námi" Iruka nesouhlasně zavrtěl hlavou.
,,Protože potřebuješ trénink a nikdo jiný se na to nehodí" řekla jsem. Vlastně jsem opakovala to co mi povídala má matka, když jsem se vztekala nad tím , proč je tu s námi.
,,Já vím, ale-" Zvedla jsem prst a položila mu ho na ústa. ,,Žádné ale" řekla jsem. On přikývl.
Najednou mě něco napadlo. ,,Lehni si" pověděla jsem mu. On se na mě překvapeně díval. Chtěl něco říct, ale já ho předstihla. ,,Nic neříkej a lehni si."
Poslechl mě a lehl si do trávy. Já se k němu přisunula. ,,Zavři oči a neotevírej je" přikázala jsem. Poslechl.
Zvedla jsem jeho hlavu a položila si ji do klína. ,,Neotvírej je" zopakovala jsem, když jsem viděla jak nenápadně pootevřel jedno oko.
Najednou se mě zmocnila úzkost. Co to proboha dělám?
Ale když jsem se dívala na jeho tvář, tak mě to přešlo. Začala jsem ho hladit po vlasech a on se usmál. ,,Co to děláš?" Zeptal se.
,,Četla jsem to v jedné knize, má to uklidňovat" vysvětlila jsem a stále ho hladila po vlasech. ,,Funguje to?"
,,Stoprocentně." Iruka se uvolnil a užíval si, jak jsem ho hladila po vlasech. Přimhouřila jsem oči a usmála se. ,,To jsem ráda."
Chvíli jsme tak zůstali a poslouchali okolní zvuky. Šepot větru, hučení nedalekého potoku, zpívání ptáčků, hmyz, který občas proletěl...
Iruka otevřel oči a podíval se na mě.
,,Neřekla jsem, aby jsi je otevřel."
,,Musel jsem, protože jsem to nemohl vydržet" zvedl ruku a přejel mi po pravé straně tváře. ,,Už nemáš fialovou zornici" řekl.
,,Ale mám, toto je iluze, kterou vytvořila mamka. Abych nevyčnívala." V hlavě jsem si vzpomněla na náš rozhovor o tom, že by to vypadalo až moc nápadně.
,,To je škoda" ozval se Iruka. Nechápavě jsem na něj pohlédla. ,,Líbí se mi" řekl a rukou mi přejel na vlasy. Jeden pramen vlasů si namotal na prst. Zatahal za něj a mě to přinutilo se naklonit. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, tak mě políbil. Zavřela jsem oči a poddala se polibku.
,,Děkuji" zašeptal, když jsme se od sebe odtrhli. ,,A za co?"
Iruka se na mě usmál. ,,Že mě miluješ,nebo ne?"
Mile jsem se usmála a políbila ho na čelo. ,,Samozřejmě. Miluji tě."
Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/1856006


Savior of my life 3- Anata no Unmei- Kapitola 14- Touha po krvi

22. října 2016 v 12:13 | Alida
Tak a vítejte zpět v třetí sérii!
Než začneme, tak vám musím neco vysvětlit:
Od teď bude v SOML probíhat, tzv. ,,jeden den"(nebo jak to nazvat), to znamená, že každý z postav prožije od tohoto dílu jeden den po svém. První část bude Iruka a Asashi, druhá část Shiro a Aru a ve třetí části Katana, Akage a Fumito. Prostě proběhne jenom jeden den a za ten den se každému stane něco jiného. Doufám, že to chápete, protože nevím jak to vysvětlit. :D Tenhle den započne od příští epizody.
No nic užijte si to!
A omlouvám se za pravopisné a další chyby v textu. Občas jsem tak zažraná, že ani nevím co píšu.

Z pohledu Iruky:
,,No tak, snaž se!" Shiki mi už vážně lezl na nervy. S tím svým jízlivým úsměvem a poznámkami.
Znovu jsem se zapřel a rozběhl se proti němu. Chystal jsem se mu uštědřit ránu do boku, ale on se elegantně vyhnul.
,,No tak! Minule jsi byl více cool!" Řekl a napil se z flašky s vodou, kterou celou dobu tréninku držel v ruce. ,,Možná to bude tím, že tu nemáš tu svoji slečnu. Mám pro ni zajít? No a kdo ví, možná se nevrátím, jestli víš co tím myslím." Usmál se na mě chlípným úsměvem a znovu se napil.
Naštval jsem a rychle se rozběhl. Aniž by si to uvědomil, praštil jsem ho do břicha. Shiki vyprskl vody a zakuckal se. ,,Tak co lepší?" Zeptal jsem se ho a protáhl se.
Shiki se na mě otočil. ,,Co blbneš?"
,,Trénuju, s tebou mimochodem, jak jsi pořád opakoval."
,,Ale chlapci, přece se nebudete hádat." Moje babička seděla na dece a popíjela čaj.
,,Promiň babi, ale říkal si o to" řekl jsem a hodil na Shikiho naštvaný pohled. On pokrčil rameny a zase se napil.
,,To je sice pravda, Iruko, ale měl by si své emoce lépe kontrolovat" babička vstala a přešla ke mně. ,,Není to dobré, protože tak vyčerpáš hodně energie. Pak se dostaví touha po krvi."
,,Ano, ano. Já vím, už jsi mi to několikrát povídala." Řekl jsem. Došlo mi, že jsem zněl hodně naštvaně. ,,Promiň babi, jsem jenom podrážděný" omluvně jsem se na ni usmál.
Ona jenom mávla rukou. ,,To nevadí, miláčku. Ale nezapomeň" zvedla prst. ,,Kontroluj své emoce" řekli jsme naráz. Ona spokojeně přikývla a šla si znovu sednout. Povzdechl jsem si a otočil se na Shikiho. Ten nás se zaujetím poslouchal.
,,Tak co, pokračujeme, línej zadku?" Zeptal se mě.
,,To si piš, nakopu tě tak, že tě z toho ty tvé vtipy přejdou."

Z pohledu Asashi:
,,Můžeme začít?" zeptala se mě moje mamka. Přikývla jsem a zaujala správnou pozici. ,,Soustřeď se" mamka mě obešla. ,,Zavři oči, soustřeď se na dýchání." Dávala mi instrukce a já poslouchala.
Najednou jsem ucítila záchvěv, něčeho co jsem nedokázala popsat. A ten pocit sílil. Prostoupil mi celé tělo a já cítila jak se mí duše zatřepotala štěstím.
Prudce jsem otevřela oči a zalapala po dechu.
,,Šikovná" řekla mamka. Otočila jsem se na ni. Seděla na trávě a četla si knihu. Slunce barvilo okolí do oranžova.
,,Jak dlouho jsem se soustředila?" zeptala jsem se ji.
Zvedla pohled od knížky a usmála se na mě. ,,Tři hodiny, jsi velice šikovná. Některým trvá roky než dokážou co ty" řekla a přešla ke mě.
,,Myslím, že pro dnešek stačí." Mamka mi podala ruku a pomohla mi na nohy.
,,Mami?" zeptala jsem se ji, když jsme scházeli k našemu sídlu.
,,Ano?" zeptala se aniž by se zastavila.
,,Existují i jiní?"
,,Co tím myslíš?" Mamka se ke mně otočila.
,,Jako, jestli existuje něco jiného, kromě upírů a mágů. Tehdy jsi říkala, že se něco probouzí. A vím, že si určitě neměla na mysli Shikiho." Při té vzpomínce jsem se otřásla.
,,Ne, jeho jsem na mysli neměla." Mamka se dala znovu do pohybu a já ji dohnala.
,,Samozřejmě, že existují jiní. Zlí i ti dobří. Existují stvoření o kterých jsi ani nesnila a některá jsou moc nebezpečná. Jako například to co se probouzí."
Došli jsme ke dveřím a služebník nám otevřel. Následovala jsem matku do jídelny.
,,A to co se probouzí, co je to zač?" pobídla jsem ji.
,,Nejstrašnější duch, jaký může existovat. Potomek samotné bohyně smrti. Před dávnými časy jsme toto stvoření zastavili. Jeden odvážný strážce jej zapečetil. Ale v tom je i problém. Toto stvoření musí zapečetit jenom jedna jediná osoba, aby pečeť byla úplná. Jestli se tak nestane, pečeť se časem zlomí." Vysvětlila mi.
,,A jak se jim říká?"
Matka se otřásla a posadila se na židli. ,,Stvoření, které je dcerou samotné bohyně smrti, vládnoucí ledu a mrazu. Ovládající stínové vlky. Přináší jenom smrt, utrpení a zkázu. Ledový přízrak." Matčin hlas byl naplněný strachem. ,,Je mocná, dokáže vše zničit pouhým mávnutím ruky. A ona se právě probouzí. Lidé ji nazývali i dalšími jmény: Přízračná dívka, ledová smrt. Ale hlavní jméno je pro ni Ledový přízrak."
Polkla jsem a otřásla se. ,,A ten kdo ji dokáže zastavit? Říkala jsi, že strážce to nedokáže..."
Mamka zavrtěla hlavou. ,,Je to ještě složitější." Mamka se zavrtěla a přehodila nohu přes nohu. ,,Té, která má moc porazit ledový přízrak, se říká Ohnivá kněžka. Ta jediná dokáže dokončit pečeť. A tato kněžka má svého strážce, který ji ochrání před čímkoli a kýmkoli. A také má kousek jejich schopností."
,,Takže, tento strážce zapečetil ledový přízrak." Shrnula jsem. Mamka přikývla.
,,Tak proč nepoužijeme tu Ohnivou kněžku? Pak by jsi se nemusila tolik trápit" Položila jsem ruku na matčino rameno. Ta zavrtěla nesouhlasně hlavou. ,,Ohnivá kněžka zmizela společně s ledovým přízrakem. Asi si říkáš že když se přízrak probouzí, tak by tu měla být i nějaká kněžka, ne? Ale něco je špatně, už několik století se Ohnivá kněžka nezrodila." Mamka se na mě podívala. ,,Něco ti povím, Asashi. Povím ti příběh, příběh o smrti." Pomalu se ke mě natočila a její obličej zvážněl.
,,Když ještě existovala Ohnivá kněžka, celý tento svět halila magie. Existovalo spoustu strážců, upírů a dalších. Ale na tento čas se zapomnělo. A víš jak?" Zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Byla vymazána část historie, popravdě je právě rok 3122." Zalapala jsem po dechu.
,,Neuvěřitelné, že?" Mamka si podepřela bradu rukama. ,,Takový čas, jak se mohlo na něj zapomenout? Povím ti jak. Kdysi dávno existovala skupina strážců, která měla na starosti mír na zemi. Dvě kněžky a dva strážci, nejmocnější ze všech. První byla Ohnivá kněžka a její strážce. Ohnivá kněžka zapečeťovala nebezpečné zrůdy a bojovala s nestvůrami. Jediná ona měla moc zapečeťovat, společně s jejím strážcem. Další byla Vodní kněžka, ona hlídala magickou bránu, viděla do budoucnosti. A její strážce ji ochraňoval. Ale jednoho dne se objevil Ledový přízrak. Oni nebyli připraveni a Ohnivá kněžka padla. Ještě před tím, byli tito čtyři lidé na útěku před tyranskou vládou. Na své cestě potkali dalších sedm lidí. Dva z nich tvořili další strážci, jeden patřil ke vládnoucí rodině, pak dva upíři, jedna léčitelka a vesnická dívenka." Mamka se opřela o opěradlo židle. ,,Když se ledový přízrak objevil, nastal masakr. Nikdo z nich nepřežil. A toto je legenda nás mágů."
Celou dobu jsem bedlivě poslouchala matčin příběh. Chvíli mi trvalo, než jsem si to roztřídila v hlavě. ,,Takže nás čeká něco podobného?" Zeptala jsem se ji.
,,Něco tisíckrát horšího. Tentokrát nikdo ledový přízrak nezastaví. Nikdo..."
Nastalo ticho. Cítila jsem v hrudi tíseň. Cítila jsem bezmoc. Proč se toto děje? Projelo mi hlavou.

Z pohledu Iruky:
,,Znovu!" Shiki na mě zařval a já na něj znovu zaútočil. Hbitě se mi vyhnul a já spadl na zem. Prach se zvedl do vzduchu. Zalapal jsem po dechu.
,,Slabochu" Shiki se zasmál a šel se napít.
Posadil jsem se a opřel si jednu ruku o koleno. ,,Mizero" zavrčel jsem. Ale on si mě nevšímal.
,,Vodu?"
Otočil jsem se a uviděl usmívající se Asashi. V rukou držela láhev z vodou. Vděčně jsem ji převzal. ,,Díky" Zvedl jsem láhev k ústům a tekutina mi stekla do hrdla. Byl jsem zpocený a špinavý. A za celý den jsem uštědřil Shikimu jenom pár ran. ,,Jak to šlo?" Asashi si sedla vedle mě a opřela si hlavu o mé rameno.
,,Nic moc" pokrčil jsem rameny. Z dálky jsem probodával Shikiho pohledem, ten se jenom samolibě usmíval. ,,Nesnáším ho" zavrčel jsem.
,,To jsem dva" Asashi se zasmála. Natočil jsem k ní hlavu. Opírala se pi o ramenu a pozorovala Shikiho. Usmívala se od ucha k uchu. Cítil jsem jak mi můj naštvaný výraz povadl. Usmál jsem se a pozoroval ji.
Najednou jsem ucítil strašný tlak v hlavě. Srdce se mi rozbušilo a já měl pocit, že mi vyskočí z hrudi. Slyšel jsem divné šumění a svět mi před očima zrudl.
Uslyšel jsem divný tlukot a šumění zesílilo. Hned mi došlo co to je. Můj pohled se zaměřil na Asashinu tepnu na krku. V uších mi šuměla její krev a tlukot jejího srdce. Na sucho jsem polkl a zvedl ruku. Jenom si ji přitáhnout.
Když mi došlo, co chci udělat, zastavil jsem se. Sevřel jsem ruku v pěst a postavil se. Asashi se zatvářila překvapeně. Rychle jsem se od ní odvrátil. ,,Promiň, musím se osprchovat." Rychle jsem odešel pryč.
Zavřel jsem za sebou dveře koupelny a sesunul se na podlahu. Tep i dech se mi zrychlil. Cítil jsem palčivou bolest v hrudi, sucho v ústech. ,,Ne..Ne. Zastavte to.." Ruka se mi přesunula na krk. Cítil jsem bodnutí a poté krev, jak mi stéká po prstech.
,,Iruko?" Někdo zaklepal na dveře. Zůstal jsem nehybně sedět. ,,Iruko. Pusť mě dovnitř." Moje babička klepala na dveře.
Neodpovídal jsem.
,,Iruko, můžu ti pomoc." Poraženecky jsem vstal a otevřel ji. Babička se usmívala a vešla dovnitř. ,,Jsi v pořádku?" Její pohled se zastavil na mém poškrábaném krku.
,,Panebože" zvedla ruce, ale já rychle odskočil. ,,Prosím, ne." Odstoupil jsem od ní a opřel se od stěnu.
,,Iruko" Babička ke mě přistoupila. ,,Teď se musíš soustředit, potlač to" řekla mi.
Podíval jsem se do těch jejich milých očí plných lásky.
Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit, po chvíli vše ustálo. Vydechl jsem úlevou.
,,Děkuji, babičko" řekla jsem a svezl se na podlahu.
,,Nemáš zač, můj hochu" Babička si naproti mě sedla. ,,Vyděsil jsi to děvče. Vypadala dost ustaraně" řekla mi.
Vytřeštil jsem oči. ,,To jsem nechtěl, já jenom" znovu jsem si vzpomněl na tu palčivou žízeň, ale rychle jsem to potlačil.
,,Musíš se napít." Babička mi položila ruku na rameno. ,,Jinak to nepůjde."
,,A máte tu sáčky s krví?" zeptal jsem se.
,,To nebude stačit, potřebuješ čerstvou krev." Babička se ke mně naklonila. ,,Myslím si, že tvé děvče ti rádo pomůže."
,,Ne!" Vyskočil jsem na nohy. ,,Ji ne!"
,,Nemáš na výběr. Jinak bude tvá žízeň sílit a můžeš ji ublížit." Babiččin hlas zvážněl. ,,A to nechceš, že ne?" Babička si přede mě stoupla.
,,To nechci, ale..." Nevěděl jsem co na to říct.
,,Je to jenom na tobě." Babička mě objala a poté odešla.
Zůstal jsem sám v tiché koupelně. V hlavě mi řvaly různé myšlenky. Netušil jsem co dělat.
Najednou jsem uslyšel kroky. ,,Iruko?" Byl to Asashin hlas, zněla doopravdy ustaraně.
Neváhal jsem, vyběhl jsem z místnosti jako stín.
Ocitl jsem se v obrovské knihovně. Obcházel jsem regály a postupně se ztrácel v jejich bludišti. V hlavě mi to šrotovalo, nechtěl jsem její krev, ale také jsem ji nechtěl ublížit.
Znovu mě zasáhl ten hlad a já se chytil za poličku. Pár knih spadlo na zem.
Přešel jsem k sedačce a posadil se na ni. Snažil jsem se žízeň potlačit, ale bylo to těžší a těžší.
,,Iruko?" Úplně jsem zapomněl na Asashi, a než jsem se nadál, stála tu přede mnou. Rychle jsem od ni odvrátil pohled.
,,Jsi v pořádku?" Zeptala se mě a posadila se na sedačku vedle mě.
,,Jo jsem, nemusíš si dělat starosti" řekl jsem ji. Můj hlas zněl hrozně naštvaně, tím jak jsem se snažil potlačit žízeň.
,,Mě v pořádku nepřijdeš" Uslyšel jsem jak se Asashi ke mě přisunula. ,,Podívej se na mě." Její ruka se dotkla mých zad. Projela mnou vlna horka. Ne, odejdi, prosím!
,,Prosím, podívej se na mě" její hlas zněl naléhavě. Ale já se odmítal otočit. Nechtěl jsem, aby mě viděla. Můj obličej, mé rudě žhnoucí oči.
,,Iruko, prosím..." V jejím hlase se značil smutek. ,,Chci ti pomoci" uslyšel jsem šustění látky. ,,Nech si pomoci."
Nereagoval jsem. Seděl jsem a podíval se na ni koutkem oka. Měla rozeplou košili a v očích se ji leskly slzy. ,,Prosím" zvedla ruce a natočila si k sobě můj obličej. ,,Chci ti pomoci" palci mě pohladila po tváři.
Její ruka se posunula na rány na mém krku. ,,Musí to bolet,že?" Podívala se na mě starostlivýma očima. Stále jsem si nezvykl na fialovou barvu jejího pravého oka. Ale i tak mi připadala krásná. Její přítomnost mě uklidňovala. Cítil jsem její vůni, srdce mi splašeně bušilo.
Asashi mě znovu chytla za tváře a přitáhla si můj obličej. Nedokázala jsem se bránit, i když jsem chtěl. Její rty se dotkly mých. Objal jsem ji kolem pasu a položil ji na záda.
Po chvíli jsem se od ní odtáhl. Oba dva jsme stěží dýchali.
Asashi nastavila hrdlo. V jejích očích se značil strach, ale hlavně láska.
Naklonil jsem se a odhrnul ji vlasy. Otevřel jsem pusu a ucítil jak mi narostly špičáky. Už jsem se skoro dotkl jejího hrdla, ale zastavil jsem se.
Asashi mě objala a přinutila mě, abych své ústa přiblížil blíže. ,,Je to v pořádku..." Zašeptala.
Zavřel jsem oči a zanořil zuby do masa. Asashi vyjekla a sevřel mi tričko.
Do úst se mi vlila horká tekutina. Cítil jsem jak se mé tělo nalévá novou energií. Bylo to úžasné, jako kdybych se znovu zrodil.
Z mé euforie mě vytrhlo Asashino zafňukáni. Rychle jsem si uvědomil realitu a přinutil se od ní odtrhnout. Rychle jsem uskočil dozadu. Krev mi stékala po bradě. Asashi ležela na sedačce a na krku měla dvě dírky ze kterých stékala krev. Tvářila se vyděšeně. A dívala se přímo na mě.
Ustoupil jsem dozadu. Ne, neměj ze mě strach. Říkal jsem si v duchu. Ale právě tak to bylo, měla ze mě strach.
,,Já... promiň." Otřel jsem si pusu a ustoupil dozadu.
Asashi se rychle posadila a natáhla ke mě ruce. ,,To je v pořádku." Její vyděšený výraz zmizel, tvářila se láskyplně.
Chytil jsem ji za ruku a propletl si s ní prsty. Poté si mě přitáhla a objala mě. ,,Už je to dobré" hladila mě po vlasech. Také jsem ji objal a nasál její vůni. ,,Už je to dobré..." zopakovala.
Doufám, že se díl líbil. A kdyžtak se omlouvám za obrázek, ale prostě se mi tento náramně hodil.


Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 11- Stín budoucnosti

16. října 2016 v 13:15 | Alida
Z neznámého pohledu:
Jak se to mohlo stát? Proč se to tak zvrtlo? Nikdy to nepochopím.... Hodně jsem jí ublížila...

Z pohledu Akage:
Kam všichni zmizeli? Vůbec nikoho nemůžu najít.... Opakovala jsem si už po milionté.
Obcházela jsem to tu už asi po třetí.
,,Akage" Za mnou se ozval hlas. Otočila jsem se. Stály tam moje bývalé kamarádky. Vypadaly jako vždy. Nos měli nahoru, málo zapnutou košili a líčení jako klauni. Nikdy nepochopím jak jsem mohla takhle vypadat i já. Myslím že se jmenují Tsuri, Mitsu a Kai, jestli se dobře pamatuji.
,,Potřebujete něco?" Zeptala jsem se. ,,Ano, mohla by jsi jít s námi. Známe jedno dobré místo na pobavení...." Zvedla jsem ruku, aby už nic neříkala.
,,Ne já už to nedělám. Změnila jsem se. A teď když mě omluvíte." Chtěla jsem odejít, ale chytli mně za zápěstí. Pořádně mi ho zmáčkli a něčím svázali. ,,C-" Přes pusu mi dali šátek.
Co se to sakra děje? Rozhlédla jsem se, ale nikdo nikde nebyl. Snažila jsem se pohnout, ale něco studeného jsem měla na krku. ,,Ani se nehni. Teď půjdeš s námi" Na sucho jsem polkla. Začali mě někam odvádět. Pomozte mi někdo. Zaprosila jsem v duchu.
Zahnuli jsme do uličky. Tu uličku moc dobře znám. Vyhazují se tu odpady a taky se tu Katana probodla.
Co po mě chcou? V hlavě jsem měla milión otázek, ale nebyla na ně odpověď.
Hodili mě na zem. ,,Tak. Teď, ty děvko, se k nám vrátíš." Jejich hlas byl plný jedu a chladu. Dívala jsem se na ně se slzami v očích.
Ne teď nesmím brečet! Okřikla jsem se rychle. Potlačila jsem slzy a podívala se jim do očí. Zamračila jsem se.
,,Aha, ty nemůžeš mluvit...." Rozvázali šátek a přitiskli mi tu chladnou věc ke krku. ,,Jestli budeš řvát, nedopadne to dobře" začali se smát. Byly to psychopatky. Panebože jsem tak ráda, že jsem si vybrala Fumita a ostatní. Řekla jsem si v hlavě.
,,Proč to děláte?" řekla jsem v klidu.
,,No. Jsi bohatá, hezká, díky tobě si můžeme užívat s klukama a tak. Hezky se k nám vrátíš." Kai mě chytla za bradu, abych ji mohla přímo koukat do očí. ,,Jinak, to s tebou nedopadne dobře" zašeptala. Zamračila jsem se. ,,Nikdy" odsekla jsem.
,,Ty!" Rychle se narovnala. ,,Já to nechápu! Jak se můžeš přidat k nim! Jsou nic! My jsme lepší než oni!" Číšel z ní vztek. ,,Ti tvoji kamarádi. A kdo to jsou? No, slabá a ubrečená Katana, ten alkoholik a závislák Arukoru. Iruka je z cizí země a taky neumí pořádně mluvit. Asashi je tvá sestřenice, ale je to šprtka. Ten svůj frňák neumí odtrhnout od knížky. A nakonec Fumito! Ten je fajn, je populární hezký a chová se normálně, ale ta jeho sestra je blbá. Všichni jsou to magoři!"
Tak tohle přehnala. Prudce jsem se odrazila a čelem vrazila do Mitsuina břicha, takže ji nůž spadl na zem. Cítila jsem jak se mi uvolnili ruce. Postavila jsem se na nohy.
,,Tohle už nikdy, nikdy, neříkej!" Naštvala jsem se a podkopla Kai nohy. Spadla na ten svůj tlustý zadek. Tsuri se na mě vrhla, ale já uhnula a ona si nabila nos.
Vítězně jsem se usmála. ,,Nikdy! Říkám nikdy o nich takhle nemluvte!" Zařvala jsem na ně. Otočila jsem se a šla pryč. ,,Nemysli si, že si vyhrála!" Tsuri vzala nůž a rozběhla se proti mě. Z nosu ji tekla krev a měla ho trochu nakřivo. Jen tak tak jsem se vyhnula. Zaútočila znovu, ale zase se netrefila. Chtěla znovu, ale ruce ji zničeho nic poklesly. Usmála se. Otočila jsem se. Stál tam Reika. Můj bývalý přítel.
,,Tak jak se vám daří, děvčata?" zeptal se Tsuri. ,,Ona nám ublížila!" Hrála na nevinou a schválně si ji začala třást kolena.
,,Aha, to se nedá nic dělat." Chytil mě rychlostí blesku za ruce a odhodil na zeď. Zalapala jsem po dechu. Spadla jsem na zem. Cítila jsem jak mě bolí tělo. Znovu mě uchopila úzkost.
Jak daleko chtějí zajít? Rychle jsem se postavila na nohy a z těží se nadechovala. Co mám dělat? Zavolat o pomoc? Už jsem chtěla zařvat, ale do břicha mi přistála silná rána. Krev mi vystřikla z pusy. Spadla jsem na kolena a držela se za břicho.
Reiki mě chytil za obličej. Šíleně se zasmál. Rychle jsem se mu vytrhla a chtěla utéct. Jenomže Tsuri, mě řízla do nohy. Spadla jsem. Oblečení jsem měla od krve, potrhané a špinavé. Reiki si mě k sobě otočila svou hnusnou ruku mi položil na tvář.
,,Prosím, nech mě jít!" Zařvala jsem. Zasmál se. ,,Nech mě být." Ze vší silou jsem ho odhodila na odpadky. Z poza rohu přiběhla Shiro a Fumito. Zablesklo se a spustil se liják.
Shiro vyjekla a Fumito se dost naštval. Hodně se mi ulevilo. Mé slzy se začaly mísit z deštěm. Byla jsem tak ráda, že mě přišli zachránit.
,,Hej! Co to má znamenat?!" Fumito byl naštvaný a to dost. Viděla jsem ho takhle jenom párkrát a vždy mě to vyděsilo. ,,F-" Cítila jsem ruce na svém krku. Začalo mi bušit srdce. ,,Nikdo se ani nehne" Reika stěží dýchal.
,,Pusť ji!" Zařval Fumito. Udělal krok do předu. Reika se postavil a držel mi ruce na krku. Stisk zesílil. Zalapala jsem po dechu. ,,Ani se nehněte!" Fumito se zastavil, vyzařovala z něj temná aura a vztek. Reika povolil stisk. ,,Teď mě necháš odejít" Fumito ustoupil. Shiro vypadala až moc vyděšeně. Nemohla se ani hnout.
Reika a já jsme procházeli kolem Fumita. Najednou jsem, ale cítila jak jeho ruce mizí. Fumito ho chytil zezadu za límec a strhl ho pryč. Reika znovu spadl na zem.
Rychle jsem odskočila a Shiro mě chytila. Obě dvě jsme spadly na zem. Shiro vytáhla mobil a začala volat. Ani jsem nevnímala co říká. Protože jsem nemohla odtrhnout pohled od Fumita a Reiky. Bojovali spolu. Podobalo se to boji na život a na smrt. Reika dostával samé rány od Fumita a ten zase od Reiky. Dokonce se objevila i krev.
Reika spadl na zem. Fumito ho chytl za límec a podíval se mu do očí. Reika byl hodně vystrašený a Fumito byl moc naštvaný.
,,Ty! Ty hnusíš se mi!" Reika polkl. ,,To stačí..." zašeptala jsem.
,,Takový odpad! Měl by jsi si zasloužit trest!" Fumito se napřáhl a chtěl ho pořádně praštit.
,,To stačí!" Ruka se mu zastavila. Zahřmělo a objevil se blesk.
Fumito se na mě podíval. Cítila jsem jak brečím. Byl celý od krve a pomlácený.
Jeho výraz se uvolnil a poté i tělo. Ozvaly se kroky. Přiběhli ostatní.
Katana vyjekla a rychle mě začala prohlížet. Asashi ji pomáhala. Aru a Iruka svázali ty čtyři a zavolali Rei. Ta za chvíli přišla a vše proběhlo strašně rychle. Přijela policie a mně i Fumita odvedli na ošetřovnu. Tam nás ošetřili a nechali nás tam. Nikoho za námi nepustili. Řekli nám ať odpočíváme, hlavně já.
Koukala jsem se z okna. Venku to vonělo deštěm. Všude kapali kapky. Venku bylo tak mírumilovně.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Venku na obloze zářil měsíc a obloha byla tak čistá, jako by ani žádná bouřka nebyla.
Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do nočních zvuků. Poté jsem se rozbrečela.
,,Děje se něco?" Fumito se dotkl mého ramene. Rychle jsem se otočila a objala ho. ,,Tak jsem se bála! Kdyby jste nepřišli já....já..." Rukou jsem mu mačkala košili.
,,Šššš. Už je to dobrý" Pohladil mě po hlavě. Přitiskl si mě blíže. Už chápu proč ho Katana tak miluje. Je hodný a laskavý. Chrání, ty na kterých mu záleží, nikdy nikoho nenechá v nesnázích.
Když jsem vybrečela odtáhla jsem se od něj.
,,Promiň, máš košili celou mokrou." Utřela jsem si oči. ,,Ale to nic, hlavně, že ti je lépe" Usmál se na mě. Taky jsem se usmála. ,,Děkuji. Za všechno." Poděkovala jsem mu. Nastalo trapné ticho.
,,Měli bychom se prospat" Přerušil to ticho. Přikývla jsem. Zalezla jsem si pod peřinu a Fumito do druhé postele. Zavřela jsem oči.
Nemohla jsem usnout. V hlavě jsem měla pořád ty události.
Přetočila jsem se na druhý bok. Fumito už spal. Ležel na zádech a tiše oddychoval. Usmála jsem se. Poté se převalil na bok čelem ke mě. Něco zamumlal.
Je tak roztomilý. Řekla jsem si v duchu. Hrklo ve mě. Co to říkám? Sakra vzpamatuj se! V duchu jsem se okřikla. Přetočila jsem se k němu zády. Zavřela jsem oči a snažila se usnout.
,Dávej pozor!' cítila jsem jak se pode mnou prolomila zem. Zachránila mě něčí ruka a hřejivá náruč. Začala jsem vzlykat. ,Šššš. Už je to dobrý'.
Vytrhla jsem se ze snu. Co to bylo? Zatřepala jsem hlavou. Ale připadalo mi to tak známe, jako by to nebyl sen... Začala mě bolet hlava. Projel mnou mráz. Pak byl ten pocit pryč. Raději jsem si zase lehla.

Z pohledu Katany:
Doufám, že jsou v pořádku...
Přecházela jsem po pokoji sem a tam. Vůbec jsem nemohla spát.
Pohled na Akage, byl strašný. Měla potrhané oblečení, byla celá od krve, všude modřiny a fleky. A hluboká rána na noze. Otřásla jsem se.
,,Katano?"Shiro se vyhrabala z pod peřiny a podívala se na mě . Měla červené oči a k sobě si tiskla polštář.,,Děje se něco?" Zeptala jsem se ji.
Vstala a přešla ke mně. ,,Nemůžu spát..." Promnula si oči a zívla si. ,,Dneska to bylo strašný. Akage a bráška...." vzlykla, ale poté se zase sebrala.
,,Jo máš pravdu, dneska to bylo hrozný." Chvíli jsme mlčeli. ,,Zítra se za nimi podíváme" řekla a povzdechla si. ,,Jo" zívla jsem.
,,No pokusím se usnout." lehla jsem si do postele. Shiro si lehla ke mně.
,,Shiro?" zeptala jsem se ji. ,,Vzpomínáš? Když jsme byli malé tak jsme spolu ležely v posteli" Usmála se na mě.
,,Jo, tak dobrou" zavřela jsem oči. ,,Dobrou" řekla Shiro. Potom jsem usnula.
Z pohledu Asashi:
Šla jsem se projít. Sice je to divné v téhle hodině, ale nemohla jsem spát.
Šla jsem k lavičce pod sakurou. Přemýšlela jsem nad vším možným. Ani jsem si nevšimla, že tam někdo sedí.
,,Ahoj." Ozval se hlas. Nadskočila jsem. ,,Hej! Tohle je už podruhé!" Iruka se slabě usmál. ,,Jo" Posadila jsem se k němu.
,,Myslíš, že budou v pořádku?" Pokrčila jsem rameny. Ani já neznala odpověď. Položila jsem halvu na stůl. Byla jsem ospalá, ale v hlavě mi to šrotilo.
,,Asashi?" Iruka zněl hodně sklesle. ,,Hmm?" zvedla jsem hlavu. Na mých rtech přistálo něco teplého. Iruka byl až moc blízko. Vyvalila jsem oči. Rychle jsem se od něj odtrhal.
,,Co to děláš?" Vypadal překvapeně. Poté se zase přiblížil. Jeho dech jsem cítila na tváři, jeho teplo. Zavírala jsem oči. Srdce mi bušilo jako o závod.
,,Ne!" Odtrhla jsem se od něj. Zavrtěla jsem hlavou. Vyskočila jsem na nohy dala se na útěk. Cestou jsem si utírala slzy, které se spustily jako vodopád.
To není správné.... To není správné... Pořád jsem si tyhle slova opakovala v hlavě. Snažila jsem se ignorovat své splašené srdce a své pocity.
Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/315626

Z pohledu Rei:
Posadila jsem se na postel, na hlavě jsem měla určitě vrabčí hnízdo.
Prohrábla jsem si vlasy. Venku bylo ticho. Sluneční paprsky se mi snažili proniknout přes světle modré závěsy.
Postavila jsem se a rozhrnula je. Dovnitř vniklo světlo. Na nebi nebyl ani mráček. Vypadalo to na slunečný den. Šla jsem se převléct a poté vyšla na první hodinu. Jako vždy to byl tělocvik. Vždy takhle začínám.
Vešla jsem do svého kabinetu.
,,Dobré ráno" ozvalo se. ,,Dobré ráno" zívla jsem a sedla si.
,,Nevyspalá?" zeptal se. Podívala jsem se na něj. Znovu jsem si uvědomila jak je mu strašně podobný. Ale nebyl to on. Jmenoval se Ryota Tadashi.
Zatřepala jsem hlavou. ,,Slečno Taio?" Uvědomila jsem si, že mi něco říkal.
,,Ano? Promiňte jenom jsem se zamyslela." Omluvně jsem se usmála. Všimla jsem si, že jakoby na chvíli zamrzl. ,,Děje se něco?" Zeptala jsem se. Odtrhl ode mně oči a podíval se na hromadu papíru. ,,To nic. Raději bychom měli jít. Studenti čekají" Vstal a vzal potřebné věci na hodinu.
Vyskočila jsem na nohy a vydala se za ním. Otevřel mi dveře. Vděčně jsem se usmála. Poté za mnou zavřel.

Z pohledu Akage:
Bylo odpoledne. Ostatní se za námi šli podívat.
Katana skočila Fumitovi kolem krku. Asashi mě pozdravila, ale byla trochu mimo. Iruka taktéž. Shiro měla kruhy pod očima. Asi by padla kdyby ji Aru nedržel.
Chvíli jsme si povídali, ale za chvíli je doktorka vyhnala ven.
,,Myslím, že se prospím" Řekl Fumito a zalezl pod peřinu.
Až usnul vstala jsem a rozhodla se projít. Musela jsem na čerstvý vzduch.
Procházela jsem se. V dáli se zase mračily šedé mraky. První jarní den a pořád jen prší. Za týden nám končí škola. Pak máme poslední ročník. Jak strašně to uteklo. Za ten jeden rok se toho tolik stalo.
,,Ale to nemůžeš! Máš Akage!" Když jsem uslyšela svoje jméno. Zastavila jsem se. Stáli tam Asashi a Iruka. Asashi brečela a Iruka byl jak při mražený.
,,Ale.." řekl slabě. ,,Ne! Není to správné!" Asashi zavrtěla hlavou. Iruka ji chytil za ruku. Podívala se na něj, byla vystrašená. Položil ji prst na ústa. Trochu se uvolnila. Jako zhypnotizovaná se na něj dívala. Jejich obličeje se začaly přibližovat. Odtrhla jsem pohled.
Tak takhle to je. Slzy, ale nepřicházeli. Spíše jsem byla šťastná. Všimla jsem se jak se na sebe poslední dobou dívali. A a navíc, mezi mnou a jím, nikdy nic nebylo. Jenom náklonnost.
Rozhodla jsem se. Už nikomu neublížím. Včera jim bylo kvůli mě ublíženo. Už to tak nenechám.
Vydala jsem se pryč. Mraky zakryly slunce. Vyšla jsem k lesu a tam se posadila na lavičku.
Svět je tak krutý. Řekla jsem si. Ale vše jsem to přijala. Slabě jsem se usmála. Zavřela jsem oči a nad ničím nepřemýšlela. Ani jsem si nevšimla a usnula jsem.
Když jsem se probrala. Strašně jsem se lekla. Přede mnou stáli Shiro, Aru, Iruka, Asashi, Katana a Fumito.
,,Tak tu jsi zmizela!" Fumito se usmál. Postavila jsem se. Ani jsem se na ně nepodívala.
Už jim neublížím. Dala jsem se na odchod. ,,Děje se něco?" Katana zněla ustaraně. Nezastavila jsem se.
,,Počkej..." řekla Asashi. Otočila jsem se. Slabě jsem se usmála. ,,Asashi" Oslovila jsem ji. ,,Vím jak se na sebe díváte" Asashi zamrzla. ,,Co tím myslíš?" zeptala se. ,,Ty víš o čem mluvím. Nevadí mi to. Budete spolu šťastní" Dívala se na mě vyděšeně.
Cítila jsem se hrozně, ale už jim nehodlám ublížit. Tohle je naposledy.
,,Katano. Buď ráda za vše. Jsi skvělá holka a kamarádka." Řekla jsem ji s úsměvem.
,,Shiro, vždy se usmívej. Díky tomu se cítíme lépe. A Aru postarej se o ni." Zase jsem otočila na odchod.
,,Čekej!" Katana na mě zařvala. ,,Katano. Ty to víš, že?" Zeptala jsem se ji. Podívala se na mně.
,,Takže víš, že toto je správné" Vyvalila oči. Podívala se na Fumita, ten nevěděl co říct.
,,Jak chceš!" Otočila se a dala se na odchod. Viděla jsem, že si otírá slzy. Otočila jsem se na odchod. Klidným krokem jsem kráčela, pryč. Nikdo na mě nezavolal, nikdo mě nezastavil.
Z pohledu Akage:
Po konci druhého semestru (Prázdniny):
Vrátila jsem se domů.
Seděla jsem na posteli a dívala se na své ruce. Venku svítilo slunce a bylo teplo. Ptáci zpívali.
,,Slečno. Potřebujete ještě něco?" Zeptala se mně moje služebná. Zavrtěla jsem hlavou, že ne.
Tak tohle je můj dům. Má nevlastní matka i sourozenci se odstěhovali. Byl jim vydán zákaz vstupu na můj pozemek.
Podívala jsem se obrázek na mého otce. Kéž by jsi tu byl.
Lehla jsem si na postel. Rozhodla jsem se správně, takhle je to lepší. Spustily se mi slzy.
Pak jsem se šla projít. Zastavila jsem se u fontánky. Podívala jsem se na svůj odraz. Má tvář vypadala tak zraněně, tak smutně.
Dotkla jsem se vody. Slunce začalo zapadat. Do vody spadla kapka slzy.

Z neznámého pohledu:
Kéž bych se rozhodla jinak. Kéž bych ji nenechala odejít. Nedokážu si odpustit. Ale on mě přesto miluje. Já ji zabila. Já za to můžu, že tu není. Když jsem ji viděla vyhnula jsem se ji. Vše je má vina.
Předhozí/ Další (S3)

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 10- Před sletem událostí

16. října 2016 v 12:45 | Alida
Z pohledu Rei:
Proč musím zrovna já přijít pozdě. Já učitelka. Nadávala jsem si v duchu. Není přece normální, abych přišla pozdě. Že? Zahnula jsem za roh. Málem jsem uklouzla, ale udržela jsem rovnováhu. A to má dneska přijít ten nový pomocník. Budeme společně vyučovat tělocvik.
Přede mnou se objevili dveře do tělocviku. Rychle jsem je otevřela.
,,Omlouvám se, že jdu pozdě, ale nereagoval mi budík." Celá udýchaná jsem si opřela ruce o kolena.
,,V pořádku, už jsem se tu se všemi seznámil" Ten hlas mnou projel jako šíp. Cukla jsem sebou a podívala nahoru. Málem jsem omdlela. Co to? Co to sakra? Už jsem se zbláznila? Rychle jsem zatřepala hlavou. Narovnala jsem se a znovu se podíval. Nic se nezměnilo.
Ale to není možně? Jak to? Nemohla jsem přestat blbě zírat...
,,Děje se něco?" Zeptal se trochu nervózně. ,,Ne to nic. Já... Omlouvám se" Odtrhla jsem pohled.
Ale jak to. Vždyť je mrtvý! Asi jsem se fakticky zbláznila...
,,Tak můžeme začít hodinu, ne?" Zeptal se. Rychle jsem přikývla.

Z pohledu Shiro:
,,Knighte! Na čičiči!" Kam ten kocour zmizel.
,,Hledáme ho celé hodiny... Možná čeká před pokojem" Naštvaně jsem se otočila na bráchu. ,,Hele. Je někde venku já to vím!" Otočila jsem se zpátky. Fumito si povzdech. ,,Co se dá dělat..." Zamumlal si pro sebe.
,,Knighte! Ať si kde si vylez!" Fumito začal znovu hulákat. Vítězně jsem se usmála.
Venku bylo spousta kaluží. Musela jsem si dávat ať do nějaké nespadnu. Sníh už konečně roztál, ale v dálce byly vidět bouřkové mraky.
Jestli ho nenajdu dokud nezačne pršet. Zmokne jako slepice a bude mrzutý. Říkala jsme si v hlavě.
Po cestě jsme se ptali různých lidí, ale nikdo ho neviděl.
,,Takhle ho nenajdeme. Víš co? Já půjdu na druhou stranu a ty tam." Chtěla jsem na něj zařvat, ať mi nedává rozkazy, ale uslyšela jsem známý hlas. ,,Prosím, nech mě jít!" Hrklo ve mně a dala jsem se do běhu. Fumito si všiml, že běžím pryč a tak se vydal za mnou.
,,Nech mě být!" ozvala se rána. Zahnula jsem za roh.

Z pohledu Asashi:
V téhle knihovně mají dobré knihy. Nejspíš si půjčím další.
S velkou hromadou knih jsem kráčela po chodbě. Jen tak tak jsem přes ně viděla. Studenti mi uhýbali a dávali pozor ať do mě nedrknou. Vděčně jsem se na ně usmívala.
Stála jsem přede dveřmi knihovny, ale nevěděla si rady jak otevřít. Ani jsem nevěděla jak zaklepat. Rozhlédla jsem se, ale nikdo nikde nebyl. Povzdechla jsem si a chystala se knihy položit na zem.
,,Počkej otevřu ti" Ozval se zvuk otevírajících dveří.
,,Moc ti děkuji. Zachránil si mě" Vešla jsem dovnitř, aniž bych se podívala na tu osobu.
Knížky jsem dala knihovnici a šla si dívat po dalších. Projížděla jsem názvy. Pak se vedle mě někdo objevil. Nadskočila jsem.
,,Iruko! To mi nedělej" Zasmála jsem se. Zakřenil se na mě. ,,Co tu děláš?" Zeptala jsem se ho. Moc mi nepřipadal jako čtenář... Tak mě to zajímalo.
,,Jaké co tu děláš? Pře chvíli jsem ti otevřel dveře a tak mě zajímalo, jestli nebudeš chtít zase pomoc" Cítila jsem jak jsem zamrzala.
,,To jsi byl ty?" ukázala jsem na něj prstem. Přikývly. ,,Tak to děkuji" Poděkovala jsem mu znovu. ,,Je mi ctí" Ze srandy se mi poklonil. ,,Hej! Klaň se jedině Akage" plácla jsem ho po hlavě. Chytl se za ni a podíval se na mě. Dívali jsme si do očí a poté se rozesmáli. Chtěl mě na oplátku polechtat, ale já mu podkopla nohy.
,,Tak ty takhle jo?" Dala jsem si ruce přes prsa a smála se. Pak jsme si povídali a smáli se.
Naklonila jsem se k němu a nabídla mu ruku. ,,Pojď" řekla jsem. On mě chytil za ruku a j je vytáhla na nohy.
,,Jde vidět, že knihy miluješ" Iruka se podíval na polici plnou knih. ,,Já taky čtu, ale nějak nemůžu najít čas."
,,Jak to?" Zeptala jsem se ho a vytáhla jednu knihu z police.
Iruka si povzdechl. ,,Motorka mě zlobí. Aru se ji snaží dát do kupy, ale pořád nechce nastartovat..."
,,Aha, to je mi líto..." Netušila jsem co na to říct.
,,No, to nic." Podíval se na mě. ,,Co ta záhadná kniha z vaší knihovny?" Zeptal se mě.
Vytáhla jsem další knihu a přešla do vedlejší uličky. ,,Nic" povzdechla jsem si ,,Nic se tam nepíše, je prázdná, i ta slova o celku zmizela."
,,Snažil jsem se najít co může ten celek znamenat, ale nic jsem nenašel." Iruka si povzdechl a promnul si kořen nosu. ,,Stejně je to divné, jak můžou písma v knize zmizet?"
Pokrčila jsem rameny. ,,Také jsem pátrala, ale dopadla jsem stejně jako ty. Volala jsem mamce, jestli by neprošla naši knihovnu, ale také nic nenašla. Ale říkala, že by tu knihu ráda viděla."
Iruka přikývl. ,,Tak to jo, možná si vzpomene až ji uvidí."
,,Nejspíš ano" přidala jsem další knihu na hromadu. Iruka ke mě přistoupil a tři knížky vzal do ruky. ,,Říkal jsem, že ti pomůžu."

,,Tak mám všechny, myslím, že mi budou stačit."
Iruka se podíval na hromadu knížek. ,,Hmmm... A na jak dlouho?" Podíval se na mě.
Začala jsem počítat na prstech. ,,Tak plus mínus čtyři dny?" Málem mu spadla pusa až k podlaze. ,,No co je?" Zatřepal hlavou. ,,Nic, tak já je vezmu..." Šel ke knížkám.
,,Ne to je dobré. Já si poradím" Chtěla jsem je vzít, ale naše ruce se setkaly. Poté i naše oči. Cítila jsem jak mezi námi proběhlo něco jako záblesk.
Naše obličeje se začaly přibližovat. Ne tohle není správné, ale... Nedokázala jsem uhnout pohledem, byla jsem jako zhypnotizovaná.
Zachránilo nás to, že do knihovny vtrhl Aru.
,,Pojďte se mnou. Je to naléhavé..." Zůstali jsme na něj zírat.

Z pohledu Arua:
Pře půl hodinou:
Seděl jsem v pokoji a hrál na mobilu.
,,Takhle ho nenajdeme. Víš co? Já půjdu na druhou stranu a ty tam." Z venku se ozval Fumitův hlas. Vykoukl jsem ven. Vypadalo to, že s Shiro někoho hledají. Rozhodl jsem se jim jít pomoct, ale do náruče mi skočila bílá chlupatá koule. ,,Yuuki!" Zasmál jsem se. Začal příst jako motorka a položila mi hlavičku na hruď. Dívala se na mně modrýma očima. Podrbal jsem ji po hlavě. Něco se mi otřelo o nohy.
,,Knighte? Co ty tu?" Už mi došlo koho hledají. ,,Ach jo. Knighte..." Zasmál jsem se. Najednou mi začal vyzvánět telefon. Zvedl jsem ho.
,,Ano?" Drbal jsem Knighta za ušima. ,,Aru je to zlý! Já... Já..." Shiro zněla hodně vystrašeně. ,,Shiro klídek. Nadechni se a pověz mi co se děje" Shiro mě poslechla. Bez zaváhání jsem vyběhl z pokoje.

Z pohledu Katany:
,,Katano!" otočila jsem se. Ke mně běželi Aru, Asashi a Iruka. ,,Ahoj, co se děje?" zeptala jsem se. ,,Je to zlý!" Málem jsem omdlela když mi řekli co se děje.

Zdroj obrázku: http://fortunearterial.wikia.com/wiki/File:Erika_Sendo.jpg

Předchozí/Další

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 9- Záchrana

16. října 2016 v 12:15 | Alida
Z neznámého pohledu:
Když se na to tak podívám, tak to všechno začalo v téhle době. Nechápu jak mi to nemohlo dojít. Kvůli mě je ona pryč.... Nedokážu si to odpustit. Nechápu jak se na mě může dívat a milovat mě. Ona byla jeho rodina. Takže to nedokážu pochopit. Kéž bych se tehdy rozhodla jinak....

Z pohledu Katany:
Shiro nám řekla o všem. Její vidinu, neznámý hlas a nutkání následovat ten hlas.
Když skončila, koukali jsme na ni s otevřenou pusou.
Bylo to něco podobného jako se stalo mě. Chtěla jsem něco říct, ale jako by mně někdo praštil do břicha. Musela jsem mlčet.
,,Nevěříte mi?" Shiro se na nás podívala štěněčíma očima.
,,No nevím co si o tom mám myslet. Ale jak tě znám, ty by jsi na nám nelhala. Ne?" Akage se ozvala jako první. Shiro přikývla. Zase bylo ticho.
Fumito to ticho přerušil. ,,No.... Já ti samozřejmě, jako tvůj velký bratr věřím. Ale nemůžeme tu sedět jak trubky, příští týden jsou zkoušky musíme se učit." Všichni souhlasili.
Vytáhli jsme učebnice a začali se učit.
Shiro byla samozřejmě jediná, která tomu moc nerozuměla. Takže se ji Asashi a Iruka snažili společnými silami pomoc. Ale vypadalo to na prohranou bitvu.
,,Musím si pro něco zajít" ohlásila Akage a zmizela za dveřmi.

Z pohledu Akage:
Když jsem zavřela dveře, opřela jsem se o ně.
Před hodinou jsme se všichni strachovali o Shiro. Teď se všichni chovají jako by se nic nestalo.
Usmála jsem se. Takhle je to v pořádku. Mám na nich ráda, že si dokáží udržet úsměvy za každých okolností. Rukama jsem se trošku odrazila ode dveří. Otočila se a vydala se do svého pokoje. Vyhrabala jsem svoje poznámky a šla zpátky za ostatními.
,,Hej ty!" zastavil mě cizí hlas. Otočila jsem se. Stál tam cizí muž.
,,Můžu vám pomoct?" zeptala jsem se. ,,Ano. Prosím, kde se tu nachází kabinet ředitele?" ,,No musíte vyjít z téhle budovy a jít rovně, poté doprava a po schodech nahoru. Kabinet je v druhém patře." Mile jsem se usmála. ,,Děkuji" poté se otočil a odešel. Zahnul za roh a byl pryč.
Zajímá mě kdo to je? Pokrčila jsem rameny. Otočila se a uviděla, že se pár metrů od mně, opírá nějaký člověk. Zaostřila jsem pohled. Byl to ten nový kluk. Yukito Taida mám pocit. Řekla jsem si v duchu.
Raději jsem si ho nevšímala. Podle toho jak se chová jeho sestra, on je určitě stejné číslo. Málem jsem kolem něj úspěšně prošla... Málem...
,,Ahoj! Ty jsi Akage že?" Zastavila jsem se a podívala se na něj. ,,Jo. Potřebuješ něco?" Zeptala jsem se rychle, ať to mám za sebou.
,,Jo, potřebuji s něčím pomoct, ale nemůžu to říct nahlas. Můžeš jít blíž?" Naznačil prstem ať se přiblížím. V duchu jsem si povzdechla a přišla blíže.
,,No c-" Chytil mě za zápěstí a přimáčkl ke stěně. Poté mi dal ruku přes ústa. ,,Jak bláhové" zasmál se. Znovu jsem se ocitla v náruči strachu. Připomnělo mi to scénu z Reikim. Proč vždycky já. Bezbrannost a úzkost mě chytily za srdce. Snažila jsem se uklidnit, ale bylo to čím dále horší.
,,Ženská mysl se dá tak lehko oklamat." Naklonil se ke mě. Nevěděla jsem co dělat. Co se mnou chce dělat? Mysl mi zčernala. Vůbec nemůžu jasně uvažovat. Co bych měla udělat?
,, Teď půjdeš se mnou..." Dal mi ruce za záda a pořád držel pusu.
Pomalu jsme někam šli. Nohy jsem měla jak ze dřeva. Proč vždy já? Proč se mi to pořád děje?
,,Hej! Pusť ji!" Uslyšela jsem hlas. Yukito se otočila a pak odletěl o pár metrů pryč.
Když jsem byla volná spadla jsem na zem a sedla si na zadek. Měla jsem vyvalené oči. Vůbec jsem se nemohla vzpamatovat.
,,Akage? Hej Akage!" Slabý hlásek se mnou vůbec nehnul. ,,Akage!!!" Trhla jsem sebou a vzhlédla. Oči jsem měla vyvalené šokem. Jak? Jak? Proč? Vůbec jsem se nemohla vzpamatovat.
,,Akage?" Cítila jsem jak mi někdo zacloumal rameny. Konečně se mi rozjasnila mysl. Začala jsem vnímat vše. Zvuky, pachy a ... Fumita? Co ten tu dělá? Cítila jsem jak se třesu.
,,F...Fu-mito?" Vykoktala jsem ze sebe jen tak tak. Znovu se mě zmocnila panika. Zaječela jsem a zakryla si uši. Pomoz mi... Pomoz mi... Někoho jsem volala. Jenomže jsem netušila koho.
,,Ty! Jak se opovažuješ." Yukito se ozval. Měl na tváři rudý flek, který si třel rukou.
Fumito se zamračil a kolem něj se objevila strašná aura, že jsem se začala i více třást. ,,TY! Jak se opovažuješ! Měl bych tě zmlátit do bezvědomí!"
Fumito vstal a ruce měl sevřené v pěsti. ,,Vy! Ty i tvá sestra, od té doby co tu jste, jsou jenom problémy!" Fumito udělal jeden krok do předu. Yukito ucouvl dozadu. Vypadal hodně vyděšeně. Rychle jsem ho chytla za zápěstí. ,,Nech ho! On za to nestojí!" Nechtěla jsem vidět už žádně další násilí.
Fumito se uvolnil a podíval se na mě. Křivě se usmál a pak střelil znovu pohledem po Yukitovi. ,,Vypadni!" Yukito se otočil a vzal nohy na ramena. Fumito se znovu podíval na mě.
,,Jsi v pořádku? Nechápu co si to ten parchant dovolil." Zase se naštval, ale pak si oddechl.
,,Pojď, půjdeme za ostatníma." Pomohl mi na nohy a šli za ostatníma.
,A kde jsi se tu vzal?" Fumito se na mě s úsměvem podíval. ,,No dlouho ses nevracela tak jsem se šel podívat. Iruka tam cosi beznadějně vysvětloval mé sestře..."Zasmál se. Musela jsem se taky usmát.
,,Aha, chápu. Jo a děkuji" Mávl jen nad tím rukou.

Z pohledu Shiro:
Bráška s Akage nám vyprávěli o tom, jak nakopali Yukitovi zadek. Málem jsem se udusila smíchy, když předváděl jak se tvářil. Všichni jsme se smáli. Akage byla ještě trochu mimo, ale už se trošku vracela do reality.
Najednou se mi do zad opřel chladný vítr. Chtěla jsem zavřít okno, ale v hlavě se mi ozval hlas. Vše je falešné. Mezi vámi je někdo kdo do světa živých nepatří. Celou mě zamrazilo. Podívala jsem se na nebe.
Po chladném vánku nezbylo nic. ,,Děje se něco?" Na rameni jsem ucítila teplou ruku. ,,Ne to nic." Usmála jsem se na Arua. Zavřela jsem okno a podívala se na ostatní. Všichni dělali blbosti. Asashi se mohla smíchy udusit. A Katana s Akage se díky tomu ještě více smáli. Musela jsem se taky rozesmát na celé kolo.

Z neznámého pohledu:
Kéž bych tehdy tušila, že toto bude naposledy co ji uvidím takhle se smát. Pořád přemýšlím nad tím, proč jsem ji nechala. Proč se ke mě otočila zády a já to jenom takhle nechala. Kéž bych se rozhodla jinak. V této době to vše začalo. Období, které ničilo nás všechny. Pomalu, ale jistě nás ničilo.
Zdroj obrázku: http://best-wallpaper.net/Blue-hair-anime-girl-wind-blue-sky_2560x1440.html
Předchozí/ Další

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 8- Déšť

16. října 2016 v 11:45 | Alida
Z pohledu Katany:
Když se ostatní vrátili, tak jsem už dávno spala.
Ráno jsme se začali balit. Pomalu jsme se začali chystat na odjezd. Nikdo z nás během balení nepromluvil. Každý byl ponořený do svých myšlenek.
A Shiro mi připadla nějaká divná. U ni je hodně neobvyklé, že nemluví. Dá se to pomalu považovat za nemoc.
Za chvíli jsme seděli v autobuse. Akage, Iruka a Asashi o něčem vášnivě diskutovali. Aru koukal z okna a Shiro taky tak. Ptali jsme se Arua co se stalo. Ale nechtěl to probírat.
Když jsme dojeli zpět do školy. Shiro vystřelila z autobusu směrem k ubytovnám a tam zmizela. Já musela jít za mamkou. Takže jsme se všichni rozdělili.
Z pohledu Akage:
Když jsem si vybavila věci. Šla jsem se projít po škole. Začínalo jaro, všude roztával sníh.
Strašně mě zajímalo co se stalo Shiro. Byla nějaká skleslá a s nikým nemluvila. Měla bych se ji zeptat.
,,Akage!" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Snažila jsem se ovládnout a nezačít panikařit.
,,Reiki-san. Potřebuješ něco?" Reiki Maiko. Můj bývalý přítel. Z té doby, než mě ostatní zachránily a změnily.
Vzpomněla jsem si na to jak mě osahával. Otřásla jsem se a ustoupila. Snažila jsem se od něj držet v bezpečné vzdálenosti.
,,Akage, vrať se ke mě" řekl rázně. ,,Je mi líto co se tenkrát stalo, měl jsem se ovládnout. Ale nešlo to, ani nevíš jak jsi krásná, nemohl jsem si pomoc." Znovu jsem se otřásla, vybavil se mi pocit, který jsem dostala když vždy na mě sáhl, stísněnost.
Omluvně jsem se mu podívala do očí. ,,Já mám přítele, takže ne" omluvně jsem se usmála.
On se zamračil a milost vystřídal vztek. Znovu jsem od něj odstoupila. ,,Jsem lepší než ten ,Iruka' nebo jak se jmenuje." Přišel blíže a naklonil se ke mě. Znovu jsem ucouvla, stísněný pocit se mě zase zmocnil. Ale on se zase přiblížil.
Snažila jsem se jej odstrčit, ale nedal se. Říkala jsem mu ať odejde. Nechtěl. Čekala jsem na pomoc, ale nikdo tu nebyl. Moje záchrana se objevila, ve chvíli kdy jsem to nejméně čekala.
,,Nech ji být." ozval se naštvaný hlas. Všechno se odehrálo jako by zpomaleně. Někdo mě odtáhl pryč a praštil Reika do obličeje, až sikecl na zadek. Podívala jsem se na svého zachránce. Překvapením jsem zalapala po dechu.
,,Fumito!" řekla jsem. Otočil se na mě a usmál. ,, Neboj vše je v pořádku." usmál se na mě. Cítila jsem zvláštní pocit. Nedokázala jsem jej popsat.
Fumito se otočil zpátky na Reika. Jeho pohled se změnil. ,,Vypadni a nikdy už na ni nesahej." Byl naštvaný a to pořádně. Úplně z něj vyzařovala zloba. Reiko vstal a uchechtl se. Nakonec, ale odešel.
,,Sakra!" nadával Fumito. Přišel blíže ke mě. ,,Jsi v pořádku?" Už byl zase ten starostlivý Fumito jakého znám. Přikývla jsem. Oddech si.
,,Co po tobě chtěl?" v jeho hlase se zase ozval vztek. ,,Nechci o tom mluvit" uhnula jsem mu pohledem. Pochopil a dál se nevyptával. Pověděla jsem mu, že jsem se procházela, než mě Reiki začal otravovat. Navrhl, že bych mohla v procházce pokračovat. Souhlasila jsem. Alespoň se uklidním.
Šel se mnou. Povídali jsme si o všem možném. Procházeli jsme se asi 15 minut. Než nás někdo vyrušil.
,,Kasaia-san!" ozvalo se za námi. Otočili jsme se. Byl tam nějaký kluk, nejspíš prvňák. ,,Co potřebuješ?" zeptal se ho. ,,Trenér chce s tebou mluvit." Fumito přikývl, že rozumí. ,,Tak zatím Akage." zamával mi.
Kývla jsem na něj. Otočila jsem se, ale nedošlo mi, že jsou tam schody. Špatně jsem stoupla a ztratila rovnováhu.
Před pádem mě zachránily silné paže. Už po druhé mi pomohl. ,,Děkuji" poděkovala jsem, když jsem se postavila. Mávl rukou a odešel. Přitiskla jsem si ruku k hrudi, znovu jsem měla ten pocit.
Podívala jsem se na nebe. Slunce se schovalo za šedé mraky. Ve vzduchu byl pach deště.
,,Akage!" otočila jsem se. ,,Konečně jsem někoho našel" Aru popadal dech.
,,Co se děje Aru?" zeptala jsem se. ,,Shiro, ona... Ona zmizela!" projel mnou strach. Na nebi se objevil záblesk.
Z pohledu Katany:
Mamka mě poprosila, jestli bych jí nepomohla rozdělit nějaké papíry. S radostí jsem souhlasila.
Seděla jsem u stolu a rovnala papíry podle abecedy. Mamka mezitím něco psala na papír. Bylo tu příjemné ticho, až do chvíle...
,Nedokážeš mě ignorovat.' rychle jsem zatřásla hlavou. Hlas i její přítomnost zmizela. Ale...
,,Musím si zajít na záchod" řekla jsem mamce. Ta mávla rukou. Na záchodě jsem se postavila před zrcadlo.
,,Dobře, co chceš?" řekla jsem otráveně. Za mnou se objevil stín. Poté se tam zhmotnilo neviditelné tělo.
,,Chci ti něco ukázat" Naznačila ať jdu za ní. Následovala jsem ji. Zastavila se u stěny a naznačila, ať se podívám za roh. To co jsem viděla, mě naštvalo, ale hlavně hodně bolelo. Nozomi a Fumito stáli u sebe. Problém byl, že až moc blízko. Schovala jsem se za roh. Stěží jsem dýchala.
Zavřela jsem oči a chtěl se tam podívat znovu, jenomže mi zazvonil mobil. Rychle jsem ho zvedla. Koutkem oka jsem zahlédla, že se na mě Fumito dívá. Byl vyděšený. Nechala jsem ho.
,,Prosím?" řekla jsem do sluchátka. To co Akage řekla mě vyděsilo. Řekla jsem, že ji pomůžu. Zavěsila jsem telefon. Nozomi mezi tím někam odplula.
,,Kat, já..." začal Fumito. ,,Ticho. Shiro zmizela, musíme ji najít" otočila jsem se a už se na něj nepodívala.
Z pohledu Asashi:
Rozhodla jsem se zajít do knihovny. Byl tu ale jeden problém. Špatně jsem zahnula na jedné chodbě a ztratila se. Bezmocně jsem bloudila po školním pozemku. Nakonec jsem poraženě usedla na lavičku. Vzdychla jsem. To je poprvé, co nemůžu najít knihovnu. ,,Hledáš něco?" vzhlédla jsem. Byl tam Iruka.
,,Knihovnu, špatně jsem zahnula. Stále se tu nemůžu vyznat." řekla jsem sklesle. ,,Tak já tě tam zavedu." Řekl s úsměvem. Rozzářil se mi obličej. ,,Děkuji!!!" S radostí jsem mu poděkovala. Naznačil ať ho následuji.
Cestou jsme spolu moc nemluvili. Zahnuli jsme za roh. Moje oči padly na dveře s nápisem ,knihovna'.
Chtěla jsem poděkovat. Ale na obloze se objevil záblesk blesku. Poté rána. Nadskočila jsem a chytla se jeho paže.
,,Ty se bojíš blesků?" zeptal se.
Když jsem chtěla odpověďet, zazvonil mi mobil. Rychle jsem ho zvedla. ,,Ano?" řekla jsem. Ze sluchátka se ozval vyděšený hlas. Patřil Akage. ,,Shiro zmizela! Aru je tu se mnou. Musíme ji najít!" zmocnila se jí panika.
,,Uklidni se. Iruka je tu se mnou taky budeme hledat. A ty nepanikař!" přikázala jsem ji. ,,Dobře" poté zavěsila. Podívala jsem se na Iruku.
Vypadal že je zmatený. ,,Shiro se ztratila. Musíme ji najít" přikývl.
Hledali jsme po celé škole. Nikdo ji neviděl.
,,Co budeme dělat?" zeptal se Iruka. ,,Na parkovišti jsme ještě nehledali." navrhla jsem.
Vydali jsme se tam. Ale dokonce i tam nebyla.
,,Možná bude na druhé straně parkoviště. Půjdu se tam podívat." rozběhla jsem se tím směrem. Když jsem přecházela cestu. Ozvalo se troubení. Otočila jsem se tím směrem. Ke mě se přibližoval nějaký šílenec ve sporťáku. Cítila jsem, jak jsem hrůzou zkameněla. Moje nohy se nedokázaly pohnout.
Z cesty mě odtáhl Iruka. Přitáhl si mě do náruče a odskočil stranou. Spadli jsme na zem. No já spíše na něj. ,,De***il" nadával.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se. ,,Jo, děkuji" řekla jsem. Postavil se a pomohl mi na nohy. V obličeji měl úlevu. Počkat... Nestalo se to už někdy? Rychle jsem tu myšlenku zahnala.
,,Mori-san?" otočila jsem se. Byly tam nějaké dívky. ,,Ano?" usmála jsem se na ně.
,,Jestli hledáte Kasaiu-san. Tak tu jsme viděli vycházet do lesa" řekla jedna ta druhá přikyvovala. ,,Děkujeme." přikývly a odešly.
,,Musíme to říct ostatním" řekl Iruka. Vytáhla jsem telefon.
Z pohledu Katany:
Sešli jsme se u místa, kde naposledy viděli Shiro. Vešli jsme cestičkou do lesa. Pak jsme se rozdělili.
,,Kat..." promluvil na mě Fumito. ,,Teď musíme najít Shiro, pak budeme řešit nás" ani jsem se na něj nepodívala. Neodpověděl. Z nebe začali padat kapky deště.
Z pohledu Shiro:
Déšť mi máčel vlasy a oblečení. Bylo mi to jedno. Něco mě volalo. A já to musela následovat. Najednou jsem pocítila, jak mi ochabují svaly. Svalila jsem se na chladnou zem. Najednou bylo všude ticho. Něco se dotklo mých vlasů.
,Tvá kamarádka je v nebezpečí. Ta druhá se jen tak nevzdá. Doufejme, že už není pozdě.' Koutkem oka jsem zahlédla příjemný úsměv. Poté jsem zavřela oči.
Její přítomnost zmizela.
Musíš je zachránit, jediná ty. Vzpomeň si, prosím, tragédie se nesmí opakovat. Znovu ne. Ochraň je.
,,Shiro,Shiro..." někdo mě volal. Otevřela jsem oči. Aru se nade mnou skláněl. Chvíli trvalo, než mě mé svaly poslechly. Rychle jsem ho objala kolem krku. Chvíli trvalo, než zareagoval. Poté mě, ale taky objal. Cítila jsem jak mi tečou slzy po tváři.
,,Omlouvám se, Aru... Opravdu, je mi to líto." začala jsem na plno brečet. Cítila jsem jak mě někdo objal zezadu. Do obličeje mě zašimraly zrzavé vlasy.
,,Akage..." Zašeptala jsem. ,,Vše je v pořádku." pohladila mě po vlasech. Mám pocit, že ten dotek jsem už zažila. ,,Shiro!" ozvalo se. Vzhlédla jsem.
,,Bráško..." zafňukala jsem. Vstala jsem a objala ho.
Z pohledu Katany:
Jsem tak ráda, že je Shiro v pořádku. Celí promočení jsme se vydali zpět do školy. Shiro se opírala o Arua. Byla celá zesláblá. ,,Kat" promluvil na mě Fumito.
,,Počkej" zvedla jsem ruku a umlčela ho. ,,Co po tobě Nozomi chtěla?" Neodvážila jsem se na něj podívat.
,,Mluvila se mnou o tom co se stalo na výletě. Vysvětlil jsem ji, že mám tebe a nikoho jiného nechci. Ale ona byla neodraditelná, bože je otravná. Přišla ke mě blíž a mluvila něco o tom, že určit změním názor až mi ukáže ,,jisté věci"." Podívala jsem se na něj, celý se otřásl. ,,Ale já ji nechci. Jediný koho chci, jsi ty." Podíval se na mě hnědýma očima.
,,Víš, Fumito. Já ti věřím. Důkaz toho mám tady na ruce." zvedla jsem ruku a na ní se zaleskl modrý kamínek. Fumito si oddechl a chytl mě kolem pasu.
Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/1210445

Předchozí/Další

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 7- Vidina

16. října 2016 v 11:15 | Alida
Z pohledu Katany:
,,Nechceš se mnou chodit?" Zopakovala svou otázku.
Udělala jsem jeden krok dozadu. Fumito mlčel. Ve tváři měl vyděšený výraz. Nozomi se k němu přiblížila, jejich obličeje byly tak blízko... Tohle jsem nechtěla vidět.
Otočila jsem se a rozběhla se pryč. Za sebou jsem slyšela jak na mě Fumito volá. Neposlouchala jsem, běžela jsem dál.
Zastavila jsem se někde na mýtině. Opřela jsem se o holý strom a vložila ruce do dlaní. Ne, ne... Musela jsem utéct. Všichni se na nás dívali a já cítila paniku. Musela jsem utéct.
Potlačila jsem vzlyknutí. Zavál jemný vánek a pohrál si s mými vlasy.
,,Jak to, že nereagoval?" Šeptala jsem si pro sebe. Nevěděla jsem co dělat... Brečet? Smát se? Brečet z toho, že nic neřekl? Smát se, protože jsem tušila, že nám to tak dlouho nevydrží? Nakonec jsem neudělala ani jedno. Opřela jsem se hlavou o kmen stromu a vydechla páru. Koukala jsem bezmyšlenkovitě na nebe.
,,Lidi dokážou zlomit srdce, že?" Uslyšela jsem vedle sebe hlas. Cukla jsem sebou a podívala se tím směrem. Vyvalila jsem oči, byl tam ten duch. Otevírala jsem pusu, že zakřičím, ale zakryla mi ji. ,,Nekřič, nic ti neudělám." Pusu jsem zavřela a přikývla. Dala ruku dolů.
Po chvilce jsem se uklidnila úplně. Povolila jsem svaly a uvolnila se.
,,Lidská důvěra je křehká..." řekla hlasem, který tvořil ozvěnu. ,,Asi máš pravdu" Mluvila jsem s ní, jako bychom se znali celá léta. ,,Co budeš dělat?" zeptala se. ,,Nevím. Co bych měla udělat?" Otočila jsem k ní hlavu. Ona se na mě usmála a napřáhla ke mně ruku, stejně jako vždy když jsme se setkali. ,,Pojď" řekla. Vzala jsem ji za ruku a ona mě zavedla směrem do lesa.
Vedla mě mezi stromy. Šli jsme úzkými cestičkami.
Nakonec jsme se zastavili u jezírka. Po skalách stékaly pramínky vody a tekly do jezírka. Bylo to magické místo.
,,Zavři oči." Žena se otočila k jezírku a vešla do něj. Zavřela jsem oči a nechala se vést.
,,Otevři je." Poslechla jsem ji.
Otevřela jsem oči a uviděla jezero. Ze stran ho obklopovaly rozkvetlé sakury. Na nebi zářil měsíc.
,,Páni" vydechla jsem úžasem.
,,Poznáváš?" Žena stála vedle mě. Teď na sobě měla kimono a masku. Vlasy měla schované pod tmavou zástěrou.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ale brzy si vzpomeneš."
Chtěla jsem se ji zeptat co tím myslí. Ale najednou se měsíc rozzářil a oslepil mě. Musela jsem zavřít oči.
Když jsem je znovu otevřela, nacházela jsem se u toho holého stromu. Jako by se nikdy nic z toho nestalo. Rozhlédla jsem se a spatřila ženu, na tváři měla pořád masku. Zvedla ruku a ukázala na verandu od naší ubytovny. Zvědavě jsem se tam podívala.Na verandě seděl Fumito . Měl skloněnou hlavu. Z toho pohledu mě bolelo u srdce. Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale ta žena mě zastavila. Zavrtěla nesouhlasně hlavou. Naznačila mi ať se k ní nakloním. Sehnula jsem se. ,,A teď... Je řada na tobě." Nepochopila jsem co tím myslí. Než jsem se jí stačila zeptat, ztratila jsem vědomí...

Z pohledu Fumita:
Nozomi se ke mě naklonila blíže. Mě zamrzl hlas, byl jsem v šoku. Nedokázal jsem nic říct. Z mého transu mě vytrhly běžící kroky. Podíval jsem se tím směrem. Katana běžela pryč.
,,,Katano, počkej!" zavolal jsem na ni. Neotočila se, ani nezastavila. Vytrhl jsem se Nozomi. ,,Promiň, ale já mám přítelkyni." Ozval se něčí smích.
Rychle jsem zatřepal hlavou. A rozběhl se tím směrem co Katana.
Ale nemohl jsem ji najít. Několikrát jsem prošel celou ubytovnu, ale nebyla nikde k nalezení.
Nakonec jsem se posadil na verandu a svěsil hlavu. Jak se to takhle může pokazit? Jak? Kde jsi Katano?
Z lesa se ozvalo šustění. Otočil jsem se tam. K mému překvapení vyšla Katana. Vyskočil jsem na nohy a přiběhl k ní. Měla svěšenou hlavu.
,,Katano, já...." Zvedla ke mě modré oči. Byla to jako rána, byl v ní takový chlad, že jsem cítil jak vzduch ochlazuje. ,,Katano...?" Polkl jsem na sucho. Usmála se. ,,Tak co?" zeptala se chladným hlasem. Byl jsem celý ochromený, takže mi nedocházelo co tím myslí. Díval jsem se do těch jejích chladných očích a po chvíli se zase vzpamatoval. ,,,Samozřejmě, že jsem ji odmítl!" řekl jsem ji.
Katana se ani nehýbala. Pořád se tvářila chladně. Čekal jsem, že něco řekne. Ale nic. Prošla kolem mě a vešla do ubytovny. Šel jsem rychle za ní. ,,Co se stalo?" zeptal jsem se jí. Nic neříkala.
Vešla do svého pokoje. Akage ani nikdo jiný tam nebyl. Asi šli na tu večerní hru.
Katana se posadila na zem a zavřela oči. Zůstal jsem stát ve dveřích. Po chvilce se na mě podívala.
,,Co ty tu ještě chceš?" její hlas byl stále chladný. Zavřel jsem dveře a posadil se před ní. Nespouštěla ze mě pohled. ,,Katano..." Natáhl jsem k ní ruku. Odrazila ji pryč. ,,Nesahej na mě!" Byla to jako facka. Podívala se na mě. ,,Už nikdy se mě nedotýkej! Nenávidím tě!" řvala na mě. Bylo mi hrozně. Chtěl jsem něco říct. Ale ona mě nenechala.
,,Odejdi!" řvala na mě. Nehnul jsem se. ,,Jdi pryč!" Stále jsem se nehýbal. ,,Vypadni!" Napřáhla se. Chytil jsem ji za ruku. ,,Kat!" Vždy jsem ji tak oslovoval, když byla smutná, nebo naštvaná. I teď to fungovalo, zastavila se. Přitiskl jsem si ji k sobě a pevně ji objal. Cítil jsem jak ztuhla. ,,Co se to s tebou děje?" ztišil jsem hlas. Mlčela.
,,Kat." Oslovil jsem ji jemně. Cítil jsem jak se v mém objetí trošku uvolnila. ,, Promiň...Nevím co se to stalo" Fňukala. ,,To je v pořádku jsem tady." Zašeptal jsem ji do ucha.
,,Takž si ji odmítl?" V jejím hlase byl slyšet strach. ,,Jo." Odtáhl jsem ji od sebe, abych se jí mohl podívat do očí.
,,Miluji jenom tebe. Nikoho jiného. Na to nezapomeň" Usmála se tím milým úsměvem. ,,Jo, děkuji ti. Já tě taky miluji" Natáhla jsem se k němu, naše rty se začaly přibližovat. V tom polibku byl život a touha. Tak dlouho jsme k sobě, byli přitahováni, ale já idiot jsem si toho nevšiml....

Z pohledu Shiro:
Viděla jsem jak bráška běží za Katanou. Chtěla jsem jej následovat, ale Aru mě zastavil. ,,Musejí si to vyřídit." Dívala jsem se tím směrem.
Začala večerní hra. Spíše to bylo povídáni u táboráku a hraní písniček. Katana ani bráška se nevrátili. Smutně jsem si povzdechla.
,,Děje se něco?" Zeptal se mě Aru. ,,Nic, jenom...." Objal mě jednou rukou a přitáhl k sobě. ,,Jsou v pořádku" Zašeptal. ,,Jo, nejspíš jo" Nechala jsem se kolébat v náručí.
Do té doby, než jsem znovu slyšela ty hlasy. Lekla jsem se převrátila se dozadu.
Aru se na mě vyděšeně podíval. Hlasy mi něco šeptaly. Prokletí, dívka, konec. Tohle se mi ozývalo v hlavě. Chytla jsem se za hlavu.
,,Přestaňte" zašeptala jsem hlasem. Aru se ke mě naklonil a volal mé jméno. Viděla jsem i své spolužáky. Pak jsem jenom cítila jak mě Aru bere do náručí a nese někam pryč. Došli jsme na menší ošetřovnu tam mě položil na postel. Poté jsem ztratila vědomí.

Z pohledu Katany:
Políbili jsme se. Zahřálo mě u srdce. Nevím co se před tím stalo, ale bylo to pryč. Cítila jsem jak se na mě Fumito začal tisknout. Pomalu jsem si doléhala na podlahu. Zmáčkla jsem mu košili. ,,Ne..." řekla jsem mezi polibky.
Odtáhl se ode mě. ,,Promiň" zašeptal. ,,To nic" řekla jsem trochu nervózně.
,,Katano?" ozval se jeho hlas. ,,Hmmm?" otočila jsem se k němu.
,,Vezmeš si mě?" řekl. Celá jsem zrudla.
,,Víš škola za rok končí a tak jsem myslel...." ,,Jo" skočila jsem mu do řeči. Vyvalil oči, ale potom se usmál.
Zašmátral po kalhotách a vyndal malý prstýnek s modrým kamínkem. Nasadil mi ho na ruku.
Usmála jsem se na něj. Jemně mě objala a mi si lehli na podlahu. Propletli jsem si prsty. Něžně mě políbil na čelo.
Leželi jsme vedle sebe a vychutnávali si ten moment.
Když už byl čas jít, tak mě dlouze políbil. Poté odešel a u toho vypadal hodně šťastně.
Ještě jsem chvíli ležela a dívala se na strop. Po chvíli mě přemohl spánek.

Z pohledu Akage:
Nevěděla jsem co se děje, ale vypadalo to, že Aru někam odnáší Shiro.
Drkla jsem Asashi do ramene. Podívala se na mě. Ukázala jsem tím směrem.
,,Neměli bychom jít za nimi?" zeptala jsem se jí. ,,Je s ní Aru, takže bude v pořádku" Položila mi ruku na rameno.
Nejdřív se nevrátí ani Katana, ani Fumito a teď tohle? Bylo to k neuvěření...

Z pohledu Shiro:
Probrala jsem se. První co jsem cítila byla ostrá bolest v hlavě.
,,Shiro!" Uslyšela jsem vedle sebe hlas. Bylo to, jako by mi někdo do hlavy vrazil kolík.
,,Ticho!" zařvala jsem dříve, něž jsem si to stačila rozmyslet.
Posadila jsem se a stále se držela za hlavu. Podívala jsem se po očku na tu osobu. Aru vypadal překvapeně, ale byl rád, že jsem vzhůru. Položil mi ruku na záda.
,,Co se to tam stalo?" zeptal se mě potichu. Zavrtěla jsem hlavou. Před očima jsem měla rozmazaný obraz. Prokletí, dívka, konec. Zatočil se mi celý svět. Dopadla jsem zpátky do postele.
,,Co se to k sakru děje!" zasyčela jsem bolestí. Aru mě chytl za ruku. Jako by do mě něco strčilo vyvlékla jsem se mu. A ztratila vědomí.
Z prázdnoty se ozval pláč. Objevilo se jasné světlo.
Co se to sakra děje? Hrála mi v hlavě ta a samá otázka. Objevila se nějaká místnost. No, nebyla to místnost, stěny byly poničené a něco tu strašně páchlo. Rozhlédla jsem se, nikde nikdo.
Prokletí, dívka, konec. Tohle jsou slova osudu. Ozval se mi v hlavě hlas.
Ozvala se rána. Otočila jsem se. Byl tam Aru, ale... Byl celý od krve a v očích měl prázdnotu. Chtěla jsem zaječet, ale než jsem stačila cokoli udělat vše zmizelo.
Tohle je osud... Ozval se ještě hlas. Rychle jsem se nadechla. Bolest hlavy zmizela. Co to mělo znamenat? Trošku se mi nadzvedl žaludek, ale přešlo to.
,,Jsi v pořádku?" Ozval se vedle mě hlas. Podívala jsem se tam. Aru se na mě usmíval. Podívala jsem se na své ruce a sklopila pohled.
,,Odejdi" řekla jsem. Teď jsem potřebovala být sama.
,,Co?" nechápal. ,,Prostě jdi pryč" Bolelo mě to, ale musela jsem to říct. ,,Shiro..." řekl jemně. ,,Vypadni odsuď! Nechci tě vidět!" zaječela jsem.
Chvíli seděl, ale poté vstal. Ozvalo se zaklapnutí dveří. Podívala jsem se tím směrem. Na tváři jsem měla smutný pohled. Prokletí, dívka, konec. Tohle jsou slova osudu. Sice nevěřím na nadpřirozeno, ale tohle bylo tak skutečné.... Nevím co to znamenalo. To nás čeká konec světa? Nevím.... Musím na to přijít co nejdříve.
Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/836621
Předchozí/Další

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 6- Kniha

16. října 2016 v 10:44 | Alida
Změna plánu. Mám hodně věcí na učení, takže večer nebudu stíhat. Takže díly budou vycházet každou půl hodinu :D

Z pohledu Katany:
Jak je to možné?
,,Jak je to možné?" Zopakovala Akage jako kdyby mi četla myšlenky. ,,Nevím..." Stoupla jsem si před zrcadlo a nevěřila svým očím.
Vezmu si svůj, teď strašně dlouhý, pramen vlasů. Sjel mi po dlani a dopadl zpátky na záda. Protřela jsem si oči abych se ujistila, že to nemám z raní únavy. Ne, pořád to tam bylo. Mů odraz v zrcadle a mé strašně dlouhé vlasy.
,,To tak moc narostly přes noc? " Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a znovu jsem se podívala na svůj odraz.
Jak? Pak mi před obličejem probleskl obrázek, té záhadné ženy. Včera jsem ji potkala třikrát a Fumito jednou. Já ji viděla v tom labyrintu kde jsme se ztratili. A také po tom co jsem málem umřela. Vždy se objevila a poté záhadně zmizela.
,,D-dobré ráno..." Shiro se konečně vyhrabala z postele. Měla na hlavě vrabčí hnízdo a zívala si.
Pak zaostřila pohled na nás. Měla v obličeji takový ten výraz, že ještě není úplně při smyslech. Poté sebou cukla. ,,Cože? Katano tv-tvoje v-v-vlasy..." Ukazovala na mě a prst se jí třásl. Pohledem těkala ze mě a na moje vlasy.
,,Já vím je to divné" Pokrčila jsem rameny.
,,Raději půjdeme na snídani" Navrhla Akage.
Po pár minutách jsme se vydali do jídelny. Vlasy jsem si sepnula do culíku, ale i tak byly pořád strašně dlouhé. Byla jsem nervozní, ale lidi nijak nereagovali. Připadalo mi to podivné. Spíše jsem čekala, že se všichni budou zastavovat a zírat. Podobně jako Shiro, ale nic se nestalo.
Chtěla jsem si oddechnout, když mi něco dalo ruku kolem pasu a já vyjekla. V té chvíli se na nás pár lidi podívalo. Jenom se nervózně zasmáli a šli dál.
,,Dobré ránko, sluníčko" Ozval se mi u ucha Fumito. Jeho hlas byl plný energie. Teď se choval trošku jako Shiro.
,,D-dobré r-ráno" zakoktala jsem. Podívala jsem se mu do očí. Usmíval se od ucha k uchu. Taky jsem se pousmála. Pak, ale jeho úsměv zmizel.
,,Co to máš s vlasy" Vzal si pramen do rukou a prohlížel si ho. Pak se podíval na tu délku a povytáhl obočí.
,,Nevím, ráno jsem se probrala a už byli takhle dlouhé" vysvětlila jsem. ,,Možná to souvisí s tou´ženou..." Zašeptala jsem. Fumito se tvářil, že si to taky myslí.
,,O čem si to povídáte?" Shiro se zastavila a otočila se na nás. ,,Pojďte vy dvě hrdličky" Zasmála se a zamávala na na nás. Fumito mi nechal ruku kolem pasu a my se vydali do jídelny. Bylo tam hodně lidí a spousta z nich ještě byla ospalá. Hlavně jeden spolužák držel v ruce vidličku a koukal do talíře. Vypadal tak ospale, hlava mu nakonec spadla do talíře. Jeho kamarádi se začali smát a on rychle vyskočil na nohy. Celý vyděšený se rozhlížel po jídelně a mléko mu kapalo po bradě.
,,Dneska máme volno. Co budeme dělat?" Zeptala se Shiro. Zamyslela jsem se a ostatní taky. ,,Tu jste!" Ozvala se Asashi. ,,Nechali jste mě tam spát" smála se.
Iruka se posunul na lavici a uvolnil místo. Ona se tam posadila a vyčítavě nás pozorovala. ,,Jsem snad vzduch?"
Sakra, úplně jsem na ni zapomněla. Akage se ji začínala omlouvat, ale ta jenom mávla rukou.
,,Ahoj, Katano" Ozval se známý ženský hlas. ,,Mami!" Otočila jsem se na ni. Trošku se začervenala, nebyla na to zvyklá, že ji tak oslovuji.
Posadila se k nám. ,,Máte něco v plánu?" zeptala se a nabrala si lžičku ovesných vloček. Všichni jsme zavrtěli hlavou, že ne.
,,No tak, pár lidí jde na Karaoke a já jdu jako dozor. Chcete jít s námi?" Zeptala jsem. ,,Jasně! Chci už konečně slyšet Katanu jak zpívat" Shiro vyskočila ze židle a nalepila se na mě, takže já jsem spadla.
Je sice jedno, že jsem spadla, ale spadla jsem Fumitovi přímo do klína.Zrudla jsem jako rajče. On na tom nebyl nijak lépe. Vyskočila jsem na nohy a zakryla si rudé tváře.
,,Manžílci, tady ne!" přikázala Shiro a zasmála se
.
Na Karaoke:
Z pohledu Katany:
,,No tak běž a zpívej" Shiro se mě snažila vytlačit ze židle. Já se ale vzpouzela a držela se opěradla židle. ,,Ne zpívám falešně!" Křičela jsem po ní. ,,Bráško, pomoc!" Zavolala Shiro. Fumito se zvedl. A chytil mě za pas. Hodila jsem po něm naštvaný pohled. Odnesl mě až před tabuli. Tam jsem se mu vykroutila. ,,Zrádce..." zamumlala jsem. Dal mi pusu na líčko. Zrudla jsem. ,,Hej-" Usmíval se. ,,No tak" Prosil. Poraženě jsem si povzdechla. Začala jsem si vybírat písničku. Vzala mikrofon a začala zpívat.
Všichni začali tleskat. ,,A to říkáš, že zpíváš falešně..." Vrtěla nesouhlasně hlavou Shiro.
Po hodině, venku:
Bylo to divné zpívat přede všemi těmi lidmi, ale nakonec to dopadlo dobře.
Rozhodli jsme se projít po nákupní čtvrti. Moje mamka šla s námi. Zašli jsme do obchodu s oblečením. Kluci vypadali otráveně.
,,Víte co. Netvařte se jako kdyby jsme vás vedli před soud. A běžte si kam chcete." Přikázala jim Shiro. Všichni tři se na sebe podívali a odešli někam pryč.
Začala jsem si prohlížet oblečení. Rozhodla jsem si koupit nějaké nové šaty, ale ten výběr. Ten byl tak velký, že jsem se nemohla rozhodnout.
,,Chceš pomoct?" Zeptala se mě moje mamka. Přikývla jsem na souhlas.
Prohrabovala se v jedné řadě a já v druhé.
,,Ty by ti mohly slušet" Podala mi modré šaty na ramínka a bílým lemováním. Byla dlouhé nad kolena. Kolem pasu byla bíla stužka a sukeň byla skládací.
Vzala jsem si je a podívala se na moji mamku. Usmívala se. Ale poté trochu znervózněla a já taky. Tohle jsou naše první společné nákupy. S mou nevlastní mamkou jsem nikdy dříve nenakupovala, ale byl to krásný pocit.
Šla jsem si je vyzkoušet. Padly mi jako ulité. Otáčela jsem se před jedním zrcadle a dívala se na sebe ze všech stran. Zrovna jsem se prohlížela sukni, když za mnou někdo vešel. Otočila jsem se a zrudla. Stál tam Fumito a vypadal překvapeně.
Poté si všiml jak jsem rudá. ,,S-sluší ti to" Nervózně se drbal na hlavě a díval se na mě po očku. ,,D-díky" zakoktala jsem.
Večer, zpátky na ubytovně:

Z pohledu Asashi:
Před večeří jsem se usadila v zahradě a začetla se do knížky. Bylo tam tak ticho a klid.
Zrovna jsem otáčela na další stránku, když na mě dopadl stín. Zvedla jsem pohled a uviděla Iruku.
,,Ahoj, co tu děláš?" Zeptala jsem se ho a zavřela knížku. ,,Myslela jsem, že jsi někde zalezlý s Akage."
Iruka si sedl kousek ode mě. ,,No, nejdříve ano. Ale pak odešla. Říkala něco o místních rostlinách." Iruka zavrtěl hlavou. ,,Nevím co ji to popadlo."
,,To už je Akage, květiny miluje už od dětství." Usmála jsem se a vzpomněla jak vždy utíkala do zahrady, když měla problémy.
,,Aha, asi jako ty miluješ knihy, že?" Zeptal se mě.
Přikývla jsem. ,,Už od malička mi mamka čte příběhy. Postupem času jsem si je už četla sama. V první třídě jsem četla jako třeťák."
,,Aha" Iruka se podíval na knihu v mém klíně. ,,Co čteš?"
Zvedla jsem knihu a rukou otřela obal. ,,Našla jsem ji v rodinné knihovně. Byla schovaná v krabici pod vrstvou prachu. Jmenuje se: Pravda."
,,A o čem je?" Zajímal se Iruka dále.
,,Nevím, zatím jsem přečetla jenom úvod. Píše se tam o nějaké válce s nadpřirozenými silami. Vypadá to jako fikce." Otevřela jsem knížku na stránce, kde začínal úvod. ,,Snažila jsem se zjistit autora, ale na internetu nic nebylo. Nejspíše ji psal nějaký můj předek a rozhodl se ji nevydat."
Iruka mě bedlivě poslouchal. Přisunul se ke mě ,,Můžu se podívat?" Zeptal se.
Přikývla jsem a knihu položila do jeho rukou. On ji otevřel a vypadal překvapeně. ,,Je prázdná."
Nahnula jsem se, abych se ujistila. Měl pravdu. ,,To je divné. Vzpomínám si, že když jsem ji otevřela doma, tak byla celá popsaná."
Nechápavě jsme se na sebe podívali. Zvedla jsem ruku a dotkla se čistého papíru.
Pak se stala děsivá věc. Zafoukal vítr a v knížce se přetočili stránky. Když vítr přestal foukat, tak se stránky zastavili. Na jedné stránce bylo úhledným písmem napsané. Ještě ne, celek není úplný.
,,Celek?" Podívala jsem se na Iruku. ,,Co tím myslí?" Iruka pokrčil rameny a znovu se podíval na knížku.

Z pohledu Katany:
,,Studenti, toto jsou vaši noví spolužáci." řekl jeden učitel. Všichni jsme se podívali tím směrem. Stáli tam nějací dva lidi. Odněkud jsem je znala, ale nemůžu si vzpomenout.
,,Já jsem Nozomi Taida a toto je můj bratr Yukito Taida" představila se dívka s dlouhými zelenými vlasy a nefritovýma očima. Představila tak svého bratra, který vypadal podobně. Došlo mi to a mým spolužákům taky.
,,Ty jsi ta modelka!" Vykřikla nějaká holka. Usmála se a zamávala ji. Dívka se usmála a vypadla šťastně. Nozomi se rozhlédla po všech. Pohled se ji zastavil naším směrem. Vypadala překvapeně.
Přišla k nám blíž. Zajímalo nás co udělá. Ale byla bych radši kdybych to nevěděla. Vzala Fumita za ruce a podívala se na něj svýma zelenýma očima.
,,Páni ty jsi moc hezký. Nechceš se mnou chodit?" Zamrkali jsme. ,,Co??!!" Vykřikla celá naše skupina. Cítila jsem jak se mi zastavil svět.
Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/1214128

Předchozí/Další

Savior of my life 2- Kage Mirai- Kapitola 5- Labyrint

16. října 2016 v 10:06 | Alida
Ahoj!
Tak jako první bych se chtěla omluvit, že kapitoly dodávám tak pozdě. Důvod? Ten mám: Škola. Začátek roku a my toho máme tolik, že to ani není možné. Vůbec nestíhám a na blog jsem doslova zapomněla.
No, ale jinak.
Dnes vydám zbylé kapitoly (cca 17:00-22:00) a potom začnu (konečeněú vydávat kapitoly pro třetí sérii a pak (hurá) na čtvrtou. Také na halloween připravuji speciální kapitolu, která se prolíná s dějem čtvrté série, tak to chci stihnout dovydat. Doufám že mi to výjde :D
Ohledně této kapitoly, moc jsem toho v této kapitole neměnila, tak to nemusíte číst :D
Jenom místo té zahádné dívky je teď žena, to je nespíše vše :D
Předem se omlouvám za pravopisné chyby.

Z pohledu Katany:
Školní výlet, nezapomenutelná část dospívání. Celkem jsem se těšila. Jenomže jízda autobusem, byla divná. Byl veliký randál, někteří si pouštěli písničky a jiní si povídali, ale až moc nahlas.
Shiro spala, jako dudek. Nebo to hrála, protože vždy spadla na Fumita a ten se lekl a spadl ne mě. Shiro se jenom šibalsky usmívala.
Uběhly asi dvě hodiny, než jsme dorazili na místo. Ubytování, se nacházelo v lázeňské části. Všude kolem byly hory a příroda. Akage se toho nemohla nabažit. Pobíhala sem a tam, aby vše okoukala. Povídala, že tohle je její první školní výlet. Na základce nejezdila, protože ji Kurimu nepustila. Nebyla k zastavení, no a Asashi se chovala podobně.
Já, Shiro, Akage a Asashi jsme byli na stejném pokoji. Iruka, Aru a Fumito, byli na druhé straně chodby. Měli jsme i terasu, ze které byl výhled na lesy a hory. Pak nám dali rozchod, ať si prohlídneme okolí, ale ať nechodíme moc daleko, protože se v horách dá snadno zabloudit.
Zamířili jsme do části, kde se nacházel starý chrám. Byl trochu poničený požárem, ale budova stála. Prohlížela jsem si sochy, když Shiro zašla do chrámu.
,,Shiro, tam nemáme chodit" Vběhli jsme za ní. ,,Ale no tak, trochu odvahy." Polkla jsem a vešla dovnitř, ostatní nás neochotně následovali.
Páni, vevnitř to bylo úžasné. Sice bylo něco trochu poničené a spálené, jenomže ta atmosféra. Byla tu zachovaná svatyně.
,,Počkej, Shiro! Kam to jdeš!" Shiro zalezla do nějaké škvíry. Trochu jsem se přikrčila a šla za ní.
,,Shiro, měli bychom se vrátit" Ozval se Aru, ale Shiro se neozývala.
V dálce se objevila další škvíra. Vyšli jsme do části chrámu, byly tam pavučiny, prach a spadlé trámy. Postupně jsme vylezli z úzké škvíry.
,,Sakra" Ozvala se Akage. ,,Co se děje?" Otočila jsem se na ni. ,,No, asi tu neprojdu....." A zčervenala. Pochopila jsem. ,,Tak se vraťte" Řekla jsem jí. Přikývla a otočila se. Když se ozvalo zapraskání podlahy. Ozvalo se křupnutí a následoval křik. Prudce jsem se otočila a uviděla díru, která byla za škvírou.
,,Akage! Asashi!" Zakřičel Iruka a klekl si k díře.
,,Musíme je najít" Ozval se Fumito.
Přikývla jsem. Otočila jsem se, ale chyběla tu Shiro. Kam mohla zmizet?
Byly tu dvě chodby, ale kudy se mohla vydat? No zpátky jít nemůžeme, protože je tam díra.
,,Rozdělme se," Ozval se Fumito. ,,Já a Katana půjdeme vpravo, Iruka půjde dolů za Asashi a Akage a ty Aru běž doleva. Sejdeme se venku." Nedalo se nic dělat. Každý se vydal svou cestou. Já a Fumito jsme vešli do chodby a obklopila nás temnota. Nahmatala jsem jeho ruku a stiskla ji, tedy alespoň jsem si myslela, že je jeho...
Z pohledu Iruky:
Díval jsem se do černé díry, jak to asi je hluboké. Ale neviděl jsem nic, nikde nebyl, žádný žebřík, takže jsem to riskl a skočil dolů.
Dopadl jsem do měkkého. Vypadal to jako nějaký sklad povlečení na postele. Zvedl jsem se a rozhlédl se. Nikde nikdo. Vnitřek tu osvětloval západ slunce.
Kam mohly zmizet?
Začal jsem si stoupat na nohy. Koutkem oka jsem, ale zahlédl nějakou skvrnu. Podíval jsem se pořádně. Byla to krev. Začal jsem panikařit. Vedle se válel roztržený potah, takže jedna z nich zavázala tu ránu. Musím je najít a to rychle.
Z pohledu Katany:
Myslela jsem si, že je to jeho ruka, ale... Byla až moc špinavá a vrásčitá.
Chladné prsty se dotýkali mé ruky. Rychle jsem se té osobě vytrhla a začala utíkat. Fumito někam zmizel a já tu zůstala sama.
Za mnou se ozývaly těžké kroky mého pronásledovatele. Zabočila jsem, vynořila se ulička. Běžela jsem jako o závod. Už mi docházel vzduch, když se objevila moje spása. Byla tu místnost, asi to byl nějaký pokoj. Schovala jsem se za roh a sedla si. Škvírou v prkně jsem zjistila, že se pronásledovatel zastavil. Moc jsem mu neviděla do tváře, ale byl vysoký a shrbený. Srdce mi strachem bušilo. Nedovolila jsem si ani polknout. Po chvilce se pronásledovatel otočil a odešel.
Vydechla jsem si úlevou. Ale moc dlouho to netrvalo, uslyšela jsem jak někdo volá mé jméno. Strachem jsem ztuhla a podívala se tím směrem. Byla to zase ta žena. Ta která mě před tím vyvedla z temnoty. Usmívala se na mě. Neviděla jsem její oči, ani vlasy, na hlavě měla kápi. Ale její ústa byla viditelná. Natáhla ke mě ruku. Dostala jsem pocit, že když ji za tu ruku chytnu, tak že budu v bezpečí. Tak proto jsem ji k ní natáhla. Už se naše ruce dělili o milimetr.
Najednou mě někdo chytil za rameno. Svou nataženou ruku jsem změnila v pěst a praštila toho kdo na mě sáhl. Byla to taková rána, že postava odletěla o kus dále a narazila do prohnilé stěny. Stěna zapraskala a na zem spadly kousky dřeva.
Otočila jsem se po neznámé ženě, ale byla pryč. Zmizela stejně nenápadně, jako se objevila.
Díky Fumitovi jsem se naučila bránit, protože jako malý navštěvoval klub karate. Dostal dokonce černý pásek.
Z bezpečné vzdálenosti jsem nespouštěla pohled z bezvládné osoby. Po pár vteřinách jsem k ní o kousek přistoupila. Na tvář osoby dopadlo světlo a já se zděsila. Byl to Fumito.
,,Fumito!" Křikla jsem a objala ho kolem krku.
,,Au, sakra. Ty umíš dávat pecky." Zachroptil.
,,Promiň... Teče ti krev!" Vyděsila jsem se.
,,Huh? Co?" Prohlédl se, ale nic nenašel. Z kapsy jsem vytáhla kapesník a položila mu ho na tvář. Vypadal jako omráčený. Zíral na mě.
,,Copak?" Zvedla jsem jedno obočí.
,,Nic... Kam jsi zmizela?" Zeptal se a postavil se na nohy.
,,Někdo mě sledoval." Na tváři se mu objevil vystrašený výraz. Začal jsi mě prohlížet a hledal známky zranění. ,,A udělal ti ten někdo něco?" Ve tváři se mu mihl vztek, ale pak se zase vypařil.
,,Ne, po chvíli odešel. Nevím kdo to byl... Na Shiro až moc mohutná..." Rychle jsem se rozhlédla, jako by se můj pronásledovatel, měl každou chvíli vynořit ze stínů.
,,Jedno je jisté, nejsme tu sami. Doufám, že jsou ostatní v pořádku..." Přikývl na souhlas a vzal mě za ruku. Tentokrát byla jeho.
Z pohledu Akage:
Šíleně mě bolelo rameno a kotník. Při tom pádu, jsem si rameno málem propíchla a velký kus trámu, který měl ostré konce.
Asashi mi ránu zavázala a podepírala mě, abych si tu nohu ještě nezhoršila. Proč si na výletě vždy poraním nohu?
Asashi měla štěstí, spadla na hromadu látek. Já dopadla do tvrdého. Snažili jsme se na ostatní zavolat, ale asi nás neslyšeli. Tak jsme se vydali pryč. Každým krokem, jsem cítila, že už nemůžu.
,,Můžeme zastavit?" Zeptala jsem se Asashi. Přikývla a pomohla mi ať se posadím. Vydechla jsem úlevou a natáhla nohy. Asashi se opřela a zeď a podívala se do tmy. Překřížila si ruce přes hruď a nic neříkala.
Věděla jsem, že vymýšlí plán, jak se odsuď dostaneme. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do tmy. Bylo ticho, strašidelný ticho.
Po chvilce se ozvalo zaskřípání podlahy. Trhla jsem se a otevřela oči. Koukla jsem na Asashi. Taky to slyšela a dívala se někam do tmy. Začala jsem se zvedat, ale kotník mě zradil. Spadla jsem na břicho. Asashi rychle zareagovala a pomohla mi na nohy. Znovu se ozvalo zaskřípání, těžké kroky se k nám blížily. Poté se ozval hrubý hlas. ,,Kdo jste?" Ze tmy se vynořili vrásčité a suché ruce. Zamrazilo mě.
,,Musíme utéct. Zvládneš to?" Zašeptala mi Asashi. Přikývla jsem na souhlas. Obě jsme se otočili a dali se do běhu. No, já jsem kulhala. V noze mě pálilo. Asashi se se mnou snažila držet krok.
,,Sakra!" Zařvala, před námi byla slepá ulička. Zastavili jsme u zdi. Za námi se ozýval dusot nohou. Asashi se na mě podívala. Nic nemusela říkat, vím co chtěla udělat. Když se vynořila shrbená postava vyběhli jsme každá jiným směrem. Oběhli jsme ho a běželi zase zpátky, směrem k díře.
Adrenalin mi proudil tělem. V kotníku jsem cítila tupou bolest. Před námi se objevilo malé světlo. Nebylo to venkovní, bylo světle modré. A někdo tam šel, snad to není ta věc. Asashi napadlo to samé a začala se rozhlížet kam zahnout. Zahlédla zatáčku a dala mi znak, ať zahnu doleva.
,,Počkat..." řekla jsem. Asashi zahnula, ale já ne. Běžela jsem k té osobě. Asashi si toho všimla a vrátila se. ,,Co děláš?!" Řvala na mě. Neodpověděla jsem ji.
Když jsem měla lepší viditelnost došlo mi, že jsem se nemýlila. Je to on. Vběhla jsem mu rovnou do náruče. Objal mě kolem pasu. Cítila jsem jak mi vlhnou oči.
,,Iruko!" rozbrečela jsem se. Položil mi ruku na hlavu a přitiskl k sobě blíže. Mezitím k nám došla Asashi.
,,Iruko?" řekla udiveně.
Po chvilce mě pustil. Pohled mu padl na moje obvázané rameno. ,,Bolí to moc?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne, je to dobrý" Couvla jsem od něj, jenomže mě tak zabolelo v kotníku, až jsem spadla na kolena a vykřikla. Iruka se ke mě bleskově sedl.
,,Co se děje?" zněl hodně vystrašeně. ,,Zranila si kotník, když jsme sem spadli" Hodila jsem po Asashi naštvaný pohled. To mu to musela říkat?
,,Aha, no nic se nedá dělat" Otočil se a nastavil ruce ať mu vylezu na záda. ,,Ne, jsem moc těžká" A začala jsem se zvedat, ale moje noha neposlouchala. Bolela mě a pálila. Iruka se na mě přes rameno díval. Poraženě jsem mu vylezla na záda.
,,Vidíš? Jsem těžká..." Dala jsem mu ruce kolem krku. Ani to s ním nehnulo. ,,Právě naopak, jsi lehká jako pírko. To už je podruhé co tě nesu, že?" řekl s úsměv a lépe mě uchytil.. ,,Kde jsou ostatní?" Zeptala se Asashi.
,,Rozdělili jsme se, já jsem šel za vámi. Aru šel hledat Shiro a Katana s Fumitem, šli hledat východ." Asashi přikývla. ,,To bude obtížné, tenhle chrám, byl postaven jako bludiště. A k tomu to vypadá, že tu nejsme sami." Nemusela jsem mu vidět do tváře, abych pochopil, že se tváři vyděšeně.
,,Co?"
Asashi mu vše vysvětlila.
Z pohledu Shiro:
Kam se jenom všichni vypařili?
Když jsem se otočila tak nikdo za mnou nebyl, jenom černočerná tma. Ani si nepamatuji proč jsem sem právě šla. Vzpomínám si, že jsem cítila jako kdyby mě něco volalo. Zavrtěla jsem hlavou. Musím se odsuď dostat pryč, to je teď hlavní.
Vydala jsem se chodbou, která byla za mnou. Vešla jsem do další místnosti. Všude byly samé chodby a dveře.
Kudy jsem jenom přišla? Snažila jsem si vzpomenout, ale nešlo to. Byla jsem v pasti.
To už nikdy neuvidím svého brášku? Ani Arua, nebo Katanu?
Klesla jsem na kolena. Byla jsem uvězněna v labyrintu. Zmocnil se mě strach. Nevěděla jsem co dělat. Místnost kolem mě začala mizet. Byla jsem sama, tak sama. Znovu se ozval ten hlas. ,,Shiro" Volal na mě nějaký milý hlas. ,,Shiro" ozval se znovu. Zakryla jsem si uši. Ale i tak jsem ten hlas pořád slyšela.
,,Ticho! Nech toho!" řvala jsem, celá místnost se začala točit. Hlava mě bolela. Vrtěla jsem hlavou a snažila se vše odehnat. Co se to kruci děje? Ptala jsem se sama sebe.
,,SHIRO!" Zakřičel někdo na mě. Poté mi dopadla ruka na rameno. Ohnala jsem se, ale v polovině pohybu jsem se zastavila. S vykulenýma očima na mě koukal Aru.
Vzlykla jsem a skočila po něm až se převrátil. Vypustila jsem ze sebe pláč. ,,Co se stalo?" Ozval se jeho milý hlas. ,,Nevím, ale mám strach!" A objala jsem ho ještě víc, jako kdyby se měl rozpadnout v prach.
,,Už je to dobrý..." utěšoval mě. Už jsem se uklidňovala, když mě cosi chytlo za vlasy a zvedlo do vzduchu....
Z pohledu Katany:
Cítila jsem jak na mě z ničeho nic dopadá únava. Cesta se mi zamlžovala a kymácela jsem se ze strany na stranu. Oči se mi zavíraly. Netušila jsem co se děje, ale připadala jsem si strašně slabá.
Moje noha zavadila o kus dřeva a já padala k zemi. Měla jsem otupělé smysly. Nad zemí mě zachytil Fumito. Něco na mě volal, ale já neslyšela. Kolem měl se vznášel mlžný opar, celý svět zhasínal.
,,Neusínej!" Ozval se jeho hlas, ale byl slabý. Proč neusnout? Byla jsem unavená... Poté jsem zavřela oči a obklopila mě černá temnota.
Otevřela jsem oči, nacházela jsem se někde na louce. Všude zpívali ptáci a přede mnou šuměl vodopád. Naklonila jsem se nad křišťálovou vodu. Viděla jsem tam odraz nějaké dívky se stříbrnými vlasy a modrýma očima. Dotkla jsem se hladiny. Kdo to je? A kdo jsem já? V hlavě jsem měla tisíce otázek. Na louce bylo krásně, ale cosi mi říkalo, že tu nemám co dělat. Měla bych být někde jinde. Někoho chránit.....
Nedokázala jsem si vzpomenout. Seděla jsem na louce a pletla věnec z květin. Na sobě jsem měla bílé šaty, které měli na boku vyšitou stříbrnou lilii, tento květ dále rozvíjely vlnky a spirály. Bylo mi dobře, ale v duši, jsem stále cítila, že mám být někde jinde.
Zavřela jsem oči. Když jsem je otevřela. Strašně jsem se lekla. Díval se na mě nějaký kluk, měl hnědé vlasy a tak i oči. Trochu jsem couvla. Na sobě měl bílou košili a černé džíny.
,,Kdo jsi?" zeptala jsem se, trochu jsem se vyděsila, protože to bylo poprvé co jsem mluvila nahlas. ,,To já nevím. A kdo ty?" zeptal se. Jeho hlas zněl.... mile. Jako kdyby jsem ho někde už slyšela.
Zavrtěla jsem hlavou, že nevím. Začalo se stmívat a my dva si povídali. O tom jak je tu krásně. Nebyla jsem sama s tím divným pocitem, že tu nemám co dělat.
Slunce zapadlo za kopec a vycházel měsíc. Louku osvětlila stříbrná záře, z trávy se vznesly žluté světélka.
Ten kluk vstal a nabídl mi ruku. Chytla jsem ho za dlaň a naše kroky se nesly po trávě. Tančili jsme. Po pár minutách jsme se zastavili. Naše obličeje se přibližovaly. Po chvilce se ale objevila silná záře. A krajina zmizela.
Trhla jsem sebou a rychle se posadila. Co to bylo?
,,Co to bylo?" Ozval se Fumito, jako odraz mých myšlenek. Podívala jsem se na něj. Ležela jsem mu v náruči. Cítila jsem jak se červenám. ,,Nevím, ale....." Můj hlas zastavil výkřik. Ten hlas bych poznala všude. Oba dva jsme vyskočili na nohy a rozběhli se ke zdroji výkřiku.
Nemohla jsem uvěřit tomu co vidím. Byla tam ta divná osoba držela Shiro. Shiro se snažila ubránit, ale bylo to marné. Kousek od nich se válel pomlácený Aru.
Z protější chodby k nám přiběhli Asashi s Irukou, který nesl na zádech Akage. Fumito se nejdřív podíval na Arua a poté na svou sestru. Cítila jsem jak se v něm hromadí vztek.
Střelil pohledem po Irukovi. Ten přikývl. Posadil Akage na zem. A otočil se na protivníka. Fumito mě rukou odsunul více dozadu. Pak rychlostí blesku vyskočili na protivníka, ten to nečekal, takže pustil Shiro a zakryl si tvář. Shiro dopadla na zem, měla menší modřinu na loktě, ale jinak byla v pořádku.
Rychle jsem ji pomohla na nohy.
,,Padáme odtud!" Ozval se Fumito a podepřel Arua, který se snažil udržet při smyslech. Iruka vzal Akage na záda a utíkali jsme pryč. K našemu štěstí se tam objevily dveře.
Fumito je jednou nohou vyrazil. Dostali jsme se ven. Utekli jsme ke kraji lesa, ale už nás nikdo nepronásledoval. Vydechla jsem. A opřela se o kolena, ať se můžu vydýchat.
,,Katano!" Ozvala se Shiro a skočila mi kolem krku. Objetí jsem ji oplatila.
,,Katano? Tady jste." Otočila jsem se, z lesa se vynořila moje matka a za ní strážník.
,,Mami!" Objala jsem ji, Trochu ji to zaskočilo, takhle ji nikdo dlouho neoslovil. Ale objetí mi oplatila.
,,Jdeme" řekla.

Z pohledu Katany:
Byli jsme zpátky na pokojích. Ošetřovatelky si převzaly Arua, Shiro a Akage. Asashi s Irukou se vydali za nimi. Fumito se taky někam vypařil.
Podle strážníka byl ten člověk co nás pronásledoval místní bezdomovec. Také říkal, že bylo štěstí, že jsme se od tama dostali živí. V labyrintu se dá snadno zabloudit a ten bezdomovec už taky zabil pár lidí.
Nic víc neřekli a taky se nevyptávali. Nechali nás ať si odpočineme.
Byla jsem převlečená do pyžama a seděla jsem v pokoji. Rožla jsem si menší lucernu, protože tady nebyl proud. Přemýšlela jsem nad vším co se stalo. Ale nejvíce podivné byl ten ,,sen" ani nevím jestli to byl sen. Také jsem pořád vzpomínala na tu ženu. Vždy se objevila, když jsem potřebovala. Co je zač.
Zrovna když jsme si na ni vzpomněla ozval se smích. Podívala jsem se na menší terasu. Byla tam, kolem mě se zvedla světélka. Cítila jsem jak se uvolňuji.
Žena ke mě natáhla ruku a já udělala to samé. Polilo mě horko, které zápasilo s chladem. Zavřela jsem oči.

Z pohledu Fumita:
Všechno dopadlo dobře. Naše zranění se rychle zotaví.
Rozhodl jsem se jít za Katanou. Otevřel jsem dveře a překvapil mě výjev co se tam zjevil. Katana tam seděla a vznášela se, kolem ní poletovala světýlka a byla průhledná.
,,Katano?" zeptal jsem se. Podívala se mým směrem a usmála se. Natáhla ke mě ruku a já přišel blíže a klekl si k ní. Vzal jsem ji za její jemnou dlaň a ona se ke mě naklonila a zavřela oči. Naše obličeje se přibližovaly. Už jenom pár milimetrů, byly naše rty od sebe, a Katana přestala zářit a spadla na podlahu.
Otevřela překvapeně oči. Ozval se smích.
Na terase stála žena se zahalenou tváří. ,,Až přijde čas" řekla a poté se vypařila. Jako zmražení jsme se tam dívali. Dneska se událo moc podivných věcí....
Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/51398