Listopad 2016

Maho no Gadian- Kapitola 4- Zmizení

19. listopadu 2016 v 20:50 | Alida
A tu máme další dílek :D Předem se omlouvám za pravopisné chyby :D

Z pohledu Shinju:
Uběhl týden a pak další. Eri se pořád nemohla smířit s magickým poutem mezi ní a Kentou. Občas byla skleslá, někdy naštvaná a někdy zase chladná jako led. Prostě typická Eri.
Zrovna končil další školní den a já s Naotem jsem probírala různé kapely. Seděli jsme u jednoho posezení ve školní kantýně. Eri seděla kousek od mě a četla knížku. Kenta poslouchal písničky ve sluchátkách a dělal u toho úkoly.
S Naotem jsme se na sebe podívali a povzdechli si. ,,Mohli by alespoň mluvit s námi" zašeptal mi. ,,Jo, máš pravdu. Pojď, přinutíme je ke konverzaci" šeptla jsem nazpátek.
Kývli jsem na sebe a já se otočila na Eri. ,,Eri!!!!" Zvolala jsem a ona zvedla pohled od knížky. ,,Ano?"
,,Pojď si se mnou povídat- ehm- tedy s námi!" Objala jsem ji kolem krku.
,,Ano a o čem?" Řekla rezervovaně jako vždy.
,,Třeba..." A bylo to tu. Jako vždy, když jsem ji přinutila ke konverzaci ve skupině, zeptala se mě o čem a mě nic nenapadalo.
,,O všem možném!" Vyhrkla jsem rychle, když ticho trvalo až moc dlouho.
Nasadila jsem svůj nejnaléhavější a nejsmutnější pohled. Samozřejmě že to fungovala. Má sestra mě měla tak moc ráda, že mi vždy ve všem vyhoví, no, tedy skoro.
Eri zavřela knížku a přisedla si k nám blíže. Otočila jsme se a uviděla že i Naoto s Kentou si k nám přisedli.
,,Mise splněna" zašeptal mi a já se potichu zasmála.
,,Tak o čem chcete mluvit?" Zeptala se Eri.
,,Hm..." Zamysleli jsme se s Naotem a podívali se na sebe. Bylo mi jasné, že jej nic nenapadá, stejně jako mně.
Už to vypadalo na prohranou bitvu, když nás zachránil Kenta. Chtěla jsem ho za to obejmout, protože Eri už nervózně svírala ruce, ale ovládla jsem se.
,,Tak, jak se vám zatím líbí ve škole?"
,,Je to tu fajn. Jenom to učení se začíná hromadit" postěžovala jsem si.
Naoto se mnou souhlasil.
Jak jsem očekávala, mé sestře to nedalo a vložila se do toho. ,,To je sice pravda, ale musíme se snažit. Nikdo neříkal že to bude lehké."
,,Nikdy nic není lehké, nikdy nic není zadarmo" dodal Kenta.
,,Říkejte si co chcete" začala jsem. ,,Ale já se pořád učit nebudu" dokončil za mně Naoto. Zazubili jsme se na sebe.
Kenta nesouhlasně zavrtěl hlavou a Eri si povzdechla.
,,Že mi to nebylo hned jasné" řekla Erika. ,,Vy jste se hledali, až jste se našli." Kenta zabručel, jako že má pravdu.
S Naotem jsme se usmáli a vyplázli na ně jazyky.
Eri si znovu povzdechla, ale také se usmála.
,,Vy máte co říkat, jste oba stejně mrzutí" ozval se Naoto. Střelila jsem po něm pohledem. Tohle neměl říkat.
Eri se okamžitě zatvrdila a zamračila. ,,A to tvrdí kdo?"
Bouchla jsem Naota loktem do boku. On zalapal po dechu a střelil po mně pohledem. Zamračila jsem se a zašeptala. ,,No ty jsi tomu dal..." Naoto se okamžitě vyděsil, došlo mu co řekl.
,,Tak to promiňte, že jsem taková. Já jiná být nemůžu" sykla Eri.
,,Eri, on to-" Chtěla jsem ji udobřit, ale ona mě přerušila.
,,On to tak nemyslel?" Pozvedla obočí. ,,Ale ano myslel. A ty s ním souhlasíš, přece jste se hledali až jste se našli. A teď jestli mě omluvíte, musím se jít učit, na rozdíl od vás." S tímto vstala a sebrala si svou tašku.
,,Eri..." Natáhla jsem k ní ruku, ale ona ucukla. ,,Mějte se."
Sledovali jsme ji jak odchází. Znovu jsem na ni zavolala a omlouvala se ji, ale ona mě neposlouchala.
,,To to vyznělo až tak špatně?" Ozval se Naoto.
Střelila jsem po něm pohledem a mračila se. ,,To si piš. Eri nemá ráda, když se jí říkají takové věci."
,,Ne" ozval se Kenta, který celou dobu nic neříkal. Podívali jsme se na něj. Usmíval se. ,,Právě naopak." Řekl.
S Naotem jsme si vyměnili pohledy.
,,Brácho, to už ti přeskočilo?" Řekl Naoto.
Kenta nic neříkal. Jenom pozoroval místo, kam zmizela Eri. Jeho úsměv mu z tváře nezmizel a v očích mu hrálo pobavení.
,,No, já už půjdu" řekl po chvíli ticha a taktéž vstal. ,,Mám něco na práci."
,,Něco na práci s Eri?" Popíchla jsem ho.
Zamračil se na mně. ,,Nemůžeš si to odpustit? Právě proto se na tebe Erika naštvala." Dal si tašku na rameno a u toho ze mě nespouštěl vyčítavý pohled.
Trhla jsem s sebou. Měl pravdu. Sklopila jsem pohled. ,,Omlouvám se."
,,To nic" řekl a já vzhlédla. Usmíval se na mě. Přešel ke mně a rozcuchal mi vlasy. Zvedla jsem ruce a odtrhla jeho ruku pryč, u toho jsem nadávala ať toho nechá. Ještě zářivěji se usmál a já si přitiskla ruce více k hlavě.
,,Mějte se" zamával nám a také odešel.
Zůstala jsem tam s Naotem.
,,Ehm" odkašlal si Naoto. ,,Je to jenom mnou? Nechápu co se právě stalo..."
Usmála jsem se na něj. ,,Eri se naštvala a odešla."
,,To jsem pochopil, ale nepochopil jsem Kentu" založil si ruce křížem přes hrudník a vyhodil nohy na stůl. ,,A to je co říct. Znám ho už dlouho, takže občas odhadnu co udělá."
,,No..." naklonila jsem hlavu. ,,Nejspíš ji asi přečetl myšlenky, nebo pocity. Tohle patří ke vztahu mezi Magickým strážcem a Strážcem podsvětí."
,,Aha." Naoto se zaklonil hlavu a podíval se na čisté nebe.
,,Myslím- Ne, já vím, že se Eri s tím poutem pořád ještě nesmířila. A ještě to bude trvat, to mi věř."
Naoto zabručel a nespustil pohled z oblohy. ,,Tak to aby si na to rychle zvykla, Kenta z toho také není dvakrát nadšený. Myslím tím, když na ni vidí jak je s tím nespokojená."
,,Ale stojím si za tím co jsem řekla již předtím: Má sestra je dobrá duše" dodala jsem rychle.
Naoto se zasmál. ,,Když to říkáš. Kdo jiný by to mohl vědět lépe, že?" Podíval se na mě a jeho obličej zářil úsměvem.
,,To si piš" ukázala jsem palec nahoru. ,,Svou sestru znám jako své boty. A vím jistě, že se vše časem spraví. Také vím toto" mrkla jsem na něj ,,hodně ji na nás záleží a nikdy by nedovolila, aby se nám cokoli stalo."

Z pohledu Eriky:
Odešla jsem pryč.
Vážně mě to vytočilo. Proč mě s ním srovnávají? Vůbec si nejsme podobní. A to naše pouto mi také leze na nervy. Chtěla jsem si vybrat strážce rozvážně a ne zachránit nějakému klukovi život. Ale copak jsem ho mohla nechat jenom tak umřít? Ne, už nikdy nedovolím, aby někdo před mýma očima zemřel. Nebo aby někomu bylo fyzicky ublíženo zlou rukou.
Šla jsem udělat to co jsem jim řekla, učit se.
Vešla jsem do knihovny a zabrala jeden stůl. Postupně jsem si tam nanosila knihy a začala studovat.
Než jsem se nadála tak byla tma. Zůstala jsem jediná v knihovně. Ani bych si toho nevšimla, kdyby mě nepřerušila dívka s krátkými vlasy a brýlemi.
,,Ehm" uslyšela jsem jak si někdo odkašlal.
Zvedla jsem pohled a uviděla ji, jak se na mě dívá pronikavýma očima.
,,Omlouvám se, že vás vyrušuji, ale knihovna už zavírá" řekla mi s milým úsměvem.
Překvapeně jsem se podívala na hodiny. Bylo pomalu osm hodin.
Zasmála jsem se a znovu se otočila na dívku. ,,Omlouvám se, ztratila jsem pojem o čase." Zvedla jsem se a vzala knížky do náruče. ,,Jenom je vrátím kam patří."
Dívka přikývla. ,,Dobře, tak potom zhasněte" řekla a odešla.
Přešla jsem k regálům a začala dávat knihy na svá místa.
Když jsem zasouvala další knihu tak se ozvalo zapraskání. Okamžitě jsem zpozorněla. Naslouchala jsem ticho a čekala na něco, co by jej znovu narušilo. Pak se ozvalo křupnutí a světla zhasla. Ocitla jsem se ve tmě. Jedině měsíc, který zářil na obloze, svítil dovnitř.
Přimhouřila jsem oči a rozhlédla se. Zůstala jsem potichu. Ať už je tu cokoli, je lepší nepřipoutávat pozornost.
Uslyšela jsem nějaký syčivý a škrábavý zvuk. Otočila jsem se zrovna v té chvíli, kdy na mě ze tmy vyskočil Ikiryo- Přízrak. Uskočila jsem dozadu a vyděsila se. Nikdy jsem Ikiryo naživo neviděla, jsou to děsivá stvoření, která vyvolávají Padlí strážci. Ikiryo bývali kdysi lidé, ale propadli stínům.
Ikiryo měl zapadlé oči a ústa otevřená v nikdy nevyřknutém výkřiku. Ruce měl povisle kolem těla, z jejichž prstů vystupovaly podlouhlé, špičaté a ostré drápy. a na sobě potrhané oblečení. Z dlouhých špičatých zubů šel strach až mrazilo. Vlákna, která pokrývala hlavu a kdysi bývaly vlasy, jsou mastné a zplihlé. Vždy je doprovázel, tedy alespoň podle toho co jsem četla, strašlivý zápach smrti a bolesti. Tento zápach mi zrovna bil do nosu a mě se zvedl žaludek, jak odporem tak strachem.
Dívala jsem se do těch zapadlých očích a cítila se celá ztuhlá. Už se mi v hlavě zjevil obraz, jak mě Ikiryo trhá na kusy a následně táhne mou duši do podsvětí...
Zatřepala jsem rychle hlavou. Soustřeď se! Okřikla jsem se v duchu a zhluboka se nadechla.
Zaměřila jsem se na vnitřní pečeť, která skrývala magii. Pečeť se na můj povel rozpadla. Kolem mě se zjevilo modré světlo a zorničky rudě rozzářily.
Zvedla jsem ruku a nakreslila do vzduchu znak strážce. ,,Nenrei!" Zvolala jsem a v ruce se mi objevila moje katana, Nenrei.
Zaujala jsem polohu. Ikiryo se šouravým pohybem vydal ke mě. Vystartovala jsem a usekla mu hlavu. Hned na to se vypařil.
Vydechla jsem a otočila se na místo, kde byl Ikiryo. Zůstala tam jen černá skvrna.
Čekala jsem to horší... Pomyslela jsem si. Zvedla jsem svou katanu a usmála se. Nejspíš to bylo lehké díky Nenrei.
Sáhla jsem do kapsy a vytáhla pečetící papír. Podle postupu, který dělám při jakémkoli souboji, musím to co z oběti zůstalo zapečetit a následně papír spálit v posvátném ohni, který vyvolám. Ale než jsem stačila skvrnu vymazat, tak se ozvalo další šourání a sípaní.
Najednou se ze stínů vynořily další Ikiryo a obklopily mě. Bylo jich mnoho.
Než jsme stačila cokoli udělat, tak se na mě všichni vrhli.

Z pohledu Kenty:
Seděl jsem v pokoji a sluchátka měl na uších. Snažil jsem se soustředit na text v učebnici, ale nešlo to.
Povzdechl jsem si a posadil se, učebnici odhodil vedle sebe.
Podíval jsem se na hodiny. Bylo skoro osm hodin a Naoto se stále nevrátil. Nejspíš někde něco kutí se Shinju. A chraň nás pánbůh, co to bude.
Povzdechl jsem si a zachumlal hlavu do polštáře. Zavřel jsem oči a snažil se navodit si spánek.
Najednou jsem ucítil něco divného. Něco mi sevřelo hruď, bylo to chladné a strašně bolestivé, jako by mi srdce propíchla čepel. Chytil jsem se za hlavu a skousl zuby.
Opřela se do mně prudká bolest a jako by mně něco začalo trhat zevnitř. Stiskl jsem zuby silněji, abych nezakřičel.
Bolest se mi nahromadila v hlavě a pak vytryskla do celého těla. Bylo to nesnesitelné.
Padl jsem na postel a stočil se do klubíčka. Bolest se zvýšila a já pevněji sevřel zuby.
Pak najednou vše zmizelo.
Celý udýchaný jsem otevřel oči a tělo se mi třáslo.
Snažil jsem si rozjasnit mysl a jasně uvažovat. Vůbec jsem nevěděl co se stalo.
Když v tom mě něco napadlo. Projela mnou vlna nepokoje a paniky. Znovu jsem zavřel oči a soustředil se na Eriku.
Párkrát se mi to už povedlo se na ni napojit, ale vždy jenom na chvíli. Ještě jsem to nedokázal udržet.
Sáhl jsem po poutu, které spojovalo mou a její duši, uchytil jsem se ho a snažil se napojit na Eričinu mysl. Nic se nestalo
Vyděsil jsem se ještě více a zkusil to znovu. Nic.
Rychle jsem se postavil a vyběhl z místnosti.
Když jsem vyběhl z ubytoven, tak jsem to napálil do Naota s Shinju.
Všichni jsme skončili na zemi. ,,Hej! Dávej pozor!" Zanadával Naoto a protřel si hlavu. Pak si všiml, že ten kdo jej srazil jsem já. I Shinju si toho všimla, takže utnula proud svých nadávek, které ani nebyly sprosté.
,,Kento?" Shinju pozvedla obočí. ,,Děje se něco?"
,,Erika" řekl jsem jedním slovem. Jenom tohle stačilo a Shinju se vyděsila. ,,Co? Co se stalo?" Upřela na mě naléhavý pohled.
,,Nevím. Četl jsem si a najednou jsem ucítil strašnou bolest, která byla čím dál horší. Když opadla tak jsem byl zmatený a nedokázal uvažovat. První co mě napadlo, bylo pouto. Tak jsem po něm sáhl a pokusil se najít, ale nic se nestalo."
Shinju vytřeštila oči. ,,Ne..."
Naoto, který se konečně sebral ze země, se mi podíval do očí. ,,Kento, uklidni se. Zkus to znovu."
Zavřel jsem oči a znovu sáhl po poutu, pak se pokusil spojit Erikou. Dokonce jsme na ni zavolal, ale nic se neozvalo.
Otevřel jsem oči a tvářil se hodně zklamaně a zoufale.
Shinju se zaleskly oči slzami. ,,Musíme ji najít!" Vyskočila na nohy a rozběhla se do ubytoven. My se rozběhli za ní.
Vběhli jsme do holčičích kolejích a vrazili do Eričina a Shinjina pokoje. Ale nikdo tam nebyl.
Shinju zavrtěla hlavou.
,,Podíváme se jinam." Vyhrkl jsem rychle, protože se v jejích očích objevily další slzy.
Rozběhli jsme se k budově, kde se nacházely učebny. Bylo zamklo, ale Shinju to vyřešila. Odemkla zámek pomocí kouzla a my vtrhli dovnitř.
Zdroj obrázku: http://gallery.minitokyo.net/view/625648


Maho no Gadian- Kapitola 3- Instinkt

12. listopadu 2016 v 17:07 | Alida
Přináším vám po dlooooooooooooooouuuuuuuuuuhééééééééééééé době pokračování :D Předem se omlouvám za pravopisné chyby :D
Možná jste si už všimli, ale do sloupečku s menu jsem přidala tabulku ohledně vydávání kapitol k různým příběhům. Takže tam můžete najít data, kdy budou kapitoly vycházet.

Z pohledu Naota:
Když jsme já a Kenta vešli ráno do třídy, všichni utichli. Jejich pohledy se zaměřili na Kentu. Kvůli té nehodě nastoupil do školy trochu později, takže ho nikdo neznal.
Kenta se nervózně rozhlížel a spolužáci si ho prohlíželi.
,,Blokujete vchod, posuňte se" ozvalo se za námi. Otočili jsme se. Erika měla překřížené ruce přes hrudník a mračila se.
,,Ahojki!" Za ní stala Shinju a mávala nám. Jako vždy se usmívala a energie z ní jenom vyzařovala. Klidně by mohla napájet celé město.
,,Jo, promiň" řekl Kenta a uhnul stranou. Erika vešla do třídy a zamířila na své místo. Spolužáci ještě chvíli sledovali Kentu, ale pak si začali všímat svého.
Kenta si oddechl a šel se posadit. Sedl jsem si za něj a naklonil se k němu. ,,Je ti dobře?" zeptal jsem se ho. Byl nějaký bledý v obličeji, už od rána se choval nějak divně.
Otočil ke mě hlavu ,,Jo je mi fajn" řekl a usmál se. Ale vypadalo to dost nuceně. Co se mu v včera sakra stalo? Už když se vrátil na pokoj byl dost mimo.
Zazvonilo a do třídy vešel učitel. ,,Tak jo děcka, před tím než se pustíme do práce, musíme dořešit třídní záležitosti." Učitel se posadil za stůl a zaměřil na nás svůj pohled.
,,Nejdříve musíme vybrat zástupce předsedy třídy. Na předsedkyni jsme se už domluvili včera, a ohledně zástupce jste se měli rozmyslet" učitel se rukama opřel o stůl. ,,Tak? Jak jste se dohodli?" V třídě se rozhostilo ticho. Spolužáci se nervózně dívali jeden na druhého. Učitel se zamračil, nevypadal zrovna spokojeně.
,,Hlásím se" ozval se hlas. Všichni spolužáci se otočili, aby zjistili kdo to je.
Kenta měl zvednutou ruku a postavil se. ,,Hlásím se na zástupce předsedy třídy" řekl.
Učitel se na něj podíval. ,,Kenta Masyui, že? Ten co měl ten úraz?" zeptal se ho učitel. ,,Ano" odpověděl Kenta.
,,Dobře. Slečno Yukiko, nevadí vám to? Chcete jej jako svého zástupce?" Učitel se podíval na Eriku. Ta jenom pokrčila rameny. ,,Ne, nevadí" řekla a stoupla si na nohy.
,,Dobře, tak pojďte za mnou" řekl. Oba dva poslechli a postavili se k tabuli. Kenta se nervózně na Eriku usmál, ale ona mu nevěnovala pozornost. S chladným výrazem se dívala na spolužáky.
,,Představuji vám předsedkyni třídy, Yukiko Eriku a jejího zástupce Masyui Kentu" učitel upřel pohled na třídu.
Erika předstoupila v před. ,,Pokusím se vám co nejlépe pomoc. Jestli máte, nebo někdy v budoucnu budete, mít s něčím problém, tak se prosím obraťte na mě." Nikomu ze třídy neušlo jak Erika ignoruje Kentu.
Kenta se to pokusil napravit a udělal krok dopředu, takže se ocitl vedle Eriky. ,,U-" jeho hlas se zadrhl. Ale rychle zatřepal hlavou a s odvážným výrazem se podíval na třídu. ,,Jak už zmínila Yukiko, jestli bude jakýkoli problém, obraťte se na nás. Rádi vám pomůžeme a pokusíme se udělat vše co bude nutné."
,,Doufám, že budete pilně studovat a co nejlépe budete reprezentovat naši třídu" Erika pokračovala bez zadrhnutí. ,,Také doufám, že budeme všichni spolu vycházet a chovat se jako k sobě rovným."
Ve třídě nastalo ticho. Přerušil jej učitel odkašláním. ,,Děkuji, Yukiko a Masuyi. Můžete si jít sednout."
Třídou se rozlehlo váhavé tleskání, které se po chvíli změnilo v úctyhodné.
Kenta se posadil do lavice a vydechl úlevou. Erika se usadila beze slova a bez mrknutí. S neutrálním výrazem věnovala pozornost učiteli, který nás začal představovat s novým učivem.
Podíval jsem se na Shinju, která se ve stejnou chvíli otočila a mě. Vyměnili jsme si ustarané výrazy. Vypadá to, že Erika stále s Kentou nesouhlasí.

Z pohledu Kenty:
Po vyučování se Naoto, Erika a Shinju vydali každý do svých kroužků.
Shinju se přidala k roztleskáváčkám, takže bude fandit naším týmům na různých závodech a zápasech. Naoto je dobrý běžec, takže se přihlásil do běžeckého kroužku. Erika odešla beze slova a neřekla jaký si vybrala kroužek. Shinju mi to nemohla říct, slíbila to sestře. Ale navrhla mi, ať využiji svých nově nabitých schopností. Díky nich vždy poznám kde je a co dělá.
Jenomže já neměl nejmenší páru jak to udělat. Po několika marných pokusech jsem to vzdal.
Raději jsem se začal rozmýšlet nad tím , do jakého kroužku se přidat. Na téhle škole je povinné, být alespoň v jednom klubu. Ale učitelé mi kvůli mého zranění dali delší dobu na rozmyšlenou. Napadala mě spousta klubů kam chodit, ale bohužel mě nijak moc nelákaly.
Zhluboka jsem si povzdechl a změnil směr své chůze. Nohy mě nesly směrem k tělocvičně. Před tím, než se rozhodnu do jakého klubu se zapojit, tak si chci pořádně projít areál školy. Kvůli mému zranění jsem se k tomu ještě nedostal.
Tělocvična byla obrovská budova. Nacházelo se v ní několik místností. Od horolezecké stěny až po velké hřiště na míčové hry. Postupně jsem si prohlížel jednotlivé místnosti a pozoroval kluby, které zahajovaly svou činnost. Dostal jsem i pár nabídek, ale odmítl jsem je. Potřebuji ještě čas.
Když jsem procházel kolem Kendo klubu, tak jsem se prudce zastavil, div jsem si u toho nenabil pusu.
Byla tam Erika a poslouchala předsedu klubu. Takže Kendo klub? To by na ni sedělo... Pomyslel jsem si a otřásl se po tom, co jsem si vzpomněl jaké dává rány.
,,Tak, to by byly informace ke klubu!" Zakřičel předseda. ,,Také vám dávám možnost tu dnes zůstat a začít s tréningem. Samozřejmě pro dobrovolníky. Jinak oficiálně začínáme příští týden!"
Několik lidí odešlo, ale pár jich zůstalo. Mezi těmi, kteří zůstali byla i Erika.
Viděl jsem jak odešla do šaten.
Chystal jsem se odejít, určitě bych ji naštval, kdyby přišla na to že jsem tady. Ale někdo mě zastavil, jmenovitě předseda klubu.
,,Zdravím" pozdravil mě. ,,Zdravím" oplatil jsem mu podivný pozdrav a snažil se to nevyslovit jako otázku.
,,Přišel jsi se podívat na náš klub? Máš zájem o členství?" Zeptal se mě s nadějí.
,,Ne, jenom tu tak procházím. Pořád ještě nevím k jakému klubu se přidat." Vysvětlil jsem rychle, jako vždy.
,,Dobře" řekl bez známky zklamaní předseda. ,,Ale jestli si to kdykoli rozmyslíš, můžeš se přidat." S úsměvem odešel za nervózně rozhlížející se nováčky.
Už jsem se znovu otočil, ale v tom vyšla ze šaten Erika. Byla oblečená v kendo obleku, bez chráničů. Zastavila se u jedné lavice a nasadila si rukavice. Pak se sehnula zvedla ze země dlouho zabalenou věc. Pomalu ji rozbalila a vytáhla dlouhý dřevěný meč.
Meč sevřela v rukou a odhodlaně se vydala k odlehlému rohu místnosti.
Vážně jsem měl odejít, ale musel jsem vidět jak bojuje. Naposledy to bylo, když mě málem zabil ten vlk. A to se oháněla s katanou jako s druhou paží.
Musel jsem vidět jak je dobrá, připomenout si to.
Erika zůstala stát nehybně a zhluboka se nadechla a vydechla. Pak nastal klid, nehýbala se. Už jsem si myslel, že se nepohne, když prudce otevřela oči. Napřáhla se a udělala pár výpadů. Pohybovala se při tom tak ladně a dokonale, že jsem nedokázal odtrhnou od ní oči.
Najednou jsem ucítil její myšlenky. Byly velmi poklidné a šťastné. Celá její mysl se soustředila na výpady, pohyb jejího těla. Cítil jsem jak její duše se třepotá štěstím. Bylo to něco neuvěřitelného. Také jsem cítil jak mě její štěstí naplňuje.
Když se ozvalo vyjeknutí tak moje i její bublina klidu prskla. Jeden z nováčku upadl a při tom nešikovně upustil bambusový meč. Meč vyletěl do vzduchu a začal se s děsivou rychlostí snášet k zemi.
Mé tělo zareagovalo tak rychle, že jsem to malém nezaregistroval.
Před tím než mohl bambusový meč zasáhnout vykolejenou Eriku, tak jsem se najednou ocitl přímo před ní. Moč mě uhodil do hrudi a já zavrávoral.
Cítil jsem jak mě něco zezadu opřelo a kolem hrudi se mi obmotaly silné paže. Zatnul jsem svaly a udržel se na nohou
Ozvalo se zadunění, meč dopadlo na zem a já zasyčel bolestí.
Erika byla celá vyděšená, cítil jsem to.
Otočila mě k sobě čelem a u toho mě pořád držela, abych neupadl.
,,Panebože!" Ozval se hlas předsedy. ,,Nestalo se ti nic?"
Na hrudi mě to bolelo jako čert.
Erika mě pozorovala rudýma očima a cítil jsem z ní zmatení.
Já se nezmohl na slovo. Pořád jsem myslel na bolest.
Předseda na nás cosi mluvil, ale my nereagovali. Já se snažil odolávat bolesti a Erika vnitřnímu zděšení. Jako první se ovládla ona.
,,Pojď" zašeptala a vytáhla mě na nohy.
Bez ohledu na ostatní, kteří se kolem nás seskupili, mě vyvedla pryč z tělocvičny.
Skončili jsme v jedné skryté části školní zahrady.
Erika mě opatrně posadila na lavičku pod stínem stromu, aby nás nikdo neviděl.
Zvedl jsem k ní pohled a pokusil se o úsměv, ale v tom rána zabolela a já zasyčel bolestí. Sehnul jsem se a přitiskl si ruku na hrudník.
V hlavě jsem měl zmatek. Co se to před chvíli stalo? Neměl jsem sebemenší tušení. Jenom tak jsem pozoroval Eriku při tréninku, pak upadl jeden nováček a bambusový meč mu vyletěl z rukou. Ten se nebezpečnou rychlostí a silou řítil na Eriku, která by v čas nestihla zareagovat. A já se najednou ocitl před ní, abych schytal ránu místo ní.
,,Co jsi tam proboha vyváděl?!" Erika se konečně přinutila mluvit. Její hlas zněl velice starostlivě, namísto chladného a odtažitého.
,,Procházel jsme se" zašeptal jsem velmi tiše.
,,Procházel?!" Vyjela Erika. ,,Procházel?! No, příště si to snad rozmyslíš, než se přede mě vrhneš jako nějaký hrdina."
Uchechtl jsem se a hned toho zalitoval. Protože se rána rozbolela na novo.
Ucítil jsem jak mi Erika položila ruce na ramena a opřela mě o opěradlo lavičky.
Já u toho křivil obličej bolestí, která stále více a více sílila. Ale i tak jsem zahlédl její ustaraný výraz. Byl to pro mě šok.
Dnes ve třídě, když jsem se stal zástupcem předsedy třídy a ona předsedou třídy, tak byla zase chladná a odtažitá. Vůbec mě při svém projevu nebrala na vědomí, jako bych byl vzduch. I když jsem se stal jejím strážcem, tak mě pořád neměla ráda. Ale teď to vůbec nedávala najevo.
Erika mi rozepnula košili i sako. Dost mě to překvapilo a chtěl jsem ji odstrčit, ale ona se nenechala.
,,Drž, nebo to bude bolet" řekla přísně. Přestal jsem s sebou šít a čekal na to co udělá.
Podívala se na mou hruď, která byla celá zarudlá a pomalu se tam tvořila velká modřina.
Zvedla ruku a přejela po zarudlém místě rukou. Ucítil jsem jak mnou projel mráz. Nevěděl jsem jestli z toho, že se dotkla mé holé kůže, nebo kvůli tomu co mělo přijít.
Najednou se její rudé oči rozzářily a z rukou ji vyšlo modré světlo. Také se zvedl mírný vánek a její vlasy sepnuté v culíku zavály.
Erika zavřela oči a začala něco odříkávat, slovům jsem nerozuměl. Ale rána najednou přestávala bolest a štípat. Zarudnutí postupně mizelo až mi na hrudi nezůstala jediná stopa po zranění.
Modré světlo postupně zhaslo a Erika prudce vydechla. A nebýt mě tak by se i zhroutila na kamennou zem.
Chytil jsem ji kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Ucítil jsem její vyčerpání.
Chvíli jsme tak zůstali. Tiskl jsem ji k sobě, aby neupadla, a já se snažil urovnat si myšlenky, ale moc mi to nešlo.
Najednou Erika procitla a vyskočila mi z náruče. ,,Co-! Co si myslíš, že děláš?!" Vyjela na mě a držela si ode mě bezpečnou vzdálenost.
,,Zachraňuji tě, už podruhé" řekl jsem a zazubil se.
Erika se prudce otočila. ,,To je jedno. Teď už jsi vyléčený. Je načase abych se vrátila a urovnala ten zmatek." S tímto odešla.
Nezastavil jsem ji, nic dobrého by z toho nevzešlo.


Z pohledu Shinju:
Po úspěšném zakončení mého prvního dne v týmu roztleskávaček, jsem se rozhodla navštívit Eri v Kendo klubu. Určitě ještě neskončila, protože nemohla odolat touze si zacvičit. Znám ji jako své boty, takže je to pravda.
Procházela jsem spojovací chodbou, ve formě mostu, vedoucí nad školní zahradou.
Najednou jsem se prudce zastavila, protože jsem zahlédla Eri a jak odchází směrem ke tělocvičně. Chtěla jsem na ni zavolat, ale v tom jsem si všimla zmateného Kenty, jak sedí na lavičce . Vypadal dost vykolejeně.
Zajímá mě co se stalo? Prolétlo mi hlavou. Musím se zeptat Eri.
Rozběhla jsem se chodbou a seběhla schody.
,,Eri!" Zavolala jsem na ni těsně před tím, než vešla do tělocvičny.
Otočila se ke mně a radostně mi zamávala. ,,Ahoj, Shinju. Jaký byl první den v klubu?" Zeptala se a u toho se přívětivá usmívala. Jako vždy, když jsme byli sami.
,,Bylo to boží! Trenérka nám, společně se staršími studentkami, ukázala pár nových kousků! Bylo to totálně ultra mega boží!" Chrlila jsem na ni své dojmy a málem zapomněla na to, z čeho jsem ji chtěla vyzpovídat.
,,Počkat!" Vyhrkla jsem prudce a nadechla se, abych popadla dech. ,,To můžeme řešit potom. Ale nejdřív se tě musím na něco zeptat."
Eri naklonila hlavu na stranu. ,,A na co?"
,,Stalo se něco mezi tebou a Kentou? Viděla jsem jak od něj odcházíš a on je nějaký vykolejený. Nějaké problémy s poutem?"
Eriin výraz se náhle změnil na uzavřený. ,,Vůbec nic" řekla rázně.
,,Eri..." Začala jsem, ale ona mě přerušila.
,,Ne. Řekla jsem nic." řekla prudce a hned toho zalitovala. ,,Promiň, Shinju, jenom..." Povzdechla si. ,,Je to těžké, vůbec nevím co si mám počít..." Vzhlédla k obloze a kolem nás zavlál vítr. Rozevlál nám vlasy. ,,Nikdo nás neučil o tom, jak s poutem zacházet, a co se s ním pojí. Vůbec nevím co nás čeká... Je to těžké..."
,,Dobře" zvedla jsem prudce rukou a umlčela ji. ,,Chápu tě, omlouvám se, že jsem byla tak dotěrná."
,,Ale ty vůbec-" Znovu jsem ji umlčela gestem ruky. ,,A na jednu věc nesmí zapomenout. Vždy tu pro tebe budu a můžeš se na mě spolehnout." Přiskočila jsem k ní a zavěsila do ní svůj loket do jejího. ,,Jsme přeci rodina, nebo ne!" Věnovala jsem jí svůj zářivý úsměv.
Eri mě chvíli pozorovala, ale nakonec vybuchla ve smích. ,,Ano, to je pravda."

Z normálního pohledu:
Erika a Shinju vešly se smíchem do tělocvičny.
Osoba, která byla celou dobu schovaná za stromem se usmála a vytáhla svůj mobil z kapsy. Odeslala zprávu o svém zjištění a následně ji přišla odpověď. Osoba se zlověstně usmála.
,,Ano, můj pane" zašeptala a schovala mobil do kapsy. Pak zahlédla jak se Kenta Masuyi pomalu blíží ke schodům vedoucích na ubytovny.
Osoba se znovu usmála. ,,Erika Yukiko, Shinju Yukiko a Kenta Masuyi..." Zašeptala a z kapsy vytáhla chrastící nástroj. ,,Těšte se, brzy vše ukončím..."

Zdroj obrázku: http://www.zerochan.net/1833090