Savior of my life 4- Lost Souls- Kapitola 2- Barva podobná Tobě

7. července 2017 v 18:48 | Alida
Ej! Jak jsem slíbila!
Předem se omlouvám, za tu armádu pravopisných chyb a případně překlepů. I když to vždy kontroluji snad stokrát, něco se najde, hehe:D

Z pohledu Ryoa:
,,Ryo?"
Po skončení vyučování si před mou lavici stoupla Yumeiko. Vzhlédl jsem k ní, od balení svých věcí.
Yumeiko se prudce nadechla. ,,Nechceš někam zajít?"
Překvapeně jsem zamrkal očima. Tohle jsem nečekal.
,,No, jako..." Yumeiko se začala červenat. ,,Víš, abychom oslavili ten začátek nového školního roku a tak..." Začala se ošívat a u toho nervozně usmívat.
Povzdechl jsem si. ,,Promiň, ale mám práci. Musím zajít za Takayukim-senseiem." Vstal jsem a hodil si školní tašku na rameno.
Yumeiko se zatvářili zklamaně, ale i tak mi věnovala zářivý úsměv. ,,Dobře, tak někdy jindy?"
Přikývl jsem.
Yumeiko se se mnou rozloučila a odešla pryč.
,,Dobrý den!" Zavolal jsem jako vždy, když jsem vkročil do sborovny. Pár učitelů na mě kývlo.
Rozhlédl jsem se a pokusil se najít Takayukiho-sensei. Ale nikde nebyl.
Už jsem se chtěl otočit, ale kolem mě prošel učitel tělocviku- Kazuki Taio.
,,Hledáš někoho?" Zeptal se mě.
,,Ano. Nevíte, kde je Takayuki-sensei? Chtěl se mnou něco probrat."
,,Myslím, že ještě bude ve třídě" sdělil mi.
Poděkoval jsem mu a odešel se sborovny.
Jak Taio-sensei říkal, tak i bylo. Takayukiho jsem našel v učebně umění. Zrovna balil štětce ze stojanů.
,,Takayuki-sensei?"
Učitel se ke mně otočil a věnoval mi přívětivý úsměv.
,,Miro-san, přišel jsem za mnou ohledně té soutěže?"
Přikývl jsem a zavřel za sebou dveře od třídy.
Takayuki odložil štětce do krabice, kterou následně zavřel a vrátil do police na své místo.
,,Jak už jsem zmínil před tím" řekl a opřel se o učitelský stůl. ,,Termín odevzdání obrazů je na začátku listopadu a soutěž se bude konat na konci listopadu" kývl na mě, abych si sedl, ale já zavrtěl hlavou.
,,Tématem celé soutěže je Tvá mysl. Ale každá kategorie má takové ,,podtéma". Tvoje kategorie má podtéma Odraz Duše. Budeš se muset řídit oběma tématy, abys byl, co nejúspěšnější. Zvládneš to?"
Pomalu jsem přikývl. ,,Snad to nějak půjde."
,,To rád slyším" usmál se na mě. ,,Jestli budeš cokoli potřebovat, jako třeba malířské potřeby, či jenom pouhou radu, neváhej a zeptej se mě."
Znovu jsem přikývl, poděkoval mu, rozloučil se a chystal se odejít.
,,Čekám od tebe hodně, Miro-san" ozval se ještě Takayuki, když jsem stál na prahu dveří. ,,Máš mimořádně velký talent."
,,Děkuji" řekl jsem a odešel.
Zašel jsem do školních zahrad a tam vytáhl mobil. V seznamu jsem našel číslo pevné linky mého domu. Přiložil jsem mobil k uchu a čekal až jej někdo zvedne.
,,Halo? Tady rodina Miro" Ozval se mamčin hlas.
,,Mami, to jsem já, Ryo. Omlouvám se, že jsem nezavolal dřív, ale teď je tu hodně rušno." Posadil jsem se na kamenný obrubník a tašku položil vedle sebe.
,,To je v pořádku. Dojel si v pořádku? Cestou žádné potíže?"
,,Ano, vše je v pořádku. Cesta byla klidná, žádné potíže" řekl jsem a odehnal od sebe mouchu, která mě začala otravovat.
,,To jsem ráda" řekla mamka. Už jsem na ní chtěl vytáhnout tu soutěž, ale ona mě předběhla. ,,Ryo? Mám pro tebe novinu" řekla náhle. Zpozorněl jsem a lépe uchopil mobil. ,,Co se děje?" Zeptal jsem se ji.
,,Vzpomínáš si na Shiro a Fumita, tvou sestřenku a bratrance?"
,,Ano" řekl jsem.
,,Tak věř tomu nebo ne. Celou dobu chodili na stejnou školu jako ty." Mamka se nevorně zasmála. Nijak mě to nepřekvapilo. ,,Já vím, párkrát jsem je viděl" sdělil jsem ji.
,,Co? A to jsi se nezmínil? Nebo s nimi nemluvil?" Mamka byla překvapená, bylo mi jasné že zvedla obočí.
,,Nepřišlo mi to nutné. Ty a strejda spolu moc nevycházíte, že?"
,,Ne, tak to není" řekla mamka. ,,Jenom jsme se jednou nepohodli a od té doby jsme spolu nemluvili. Ale zpět k tématu" pokračovala. ,,Shiro a Fumito se odstěhovali do Toshi. Shiro se chystá na otevření své restaurace, mohl by jsi za nimi zajít? Určitě tě rádi uvidí." Byl to sice návrh, ale mamka naléhala. Dobře jsem si vzpomínal na to, jak jsme si jako malí spolu hrávali. Ale od svých sedmi let jsem je neviděl. Mamka se pohádala se strejdou a pak spolu přestali mluvit. Následně jsme se s rodiči odstěhovali pryč a já je od té doby neviděl. Během těch let, jsem se je ani nepokoušel kontaktovat.
,,Dobře, zajdu tam až budu mít čas. Nejdřív musím vyřídit věci ve škole" sdělil jsem ji.
,,Děkuji ti, Ryo" poděkovala mi a oddechla si.
,,Já mám taky novinky" sdělil jsem rychle, než se stihla se mnou rozloučit. Určitě měla hodně práce v domácnosti. V téhle době se otec vracel z práce a mamka se chystala do té své.
,,Ah, a co to je?" Zeptala se zvědavě mamka.
,,Můj učitel výtvarné výchovy mě přihlásil do soutěže umění, která se bude konat v listopad v Tokiu" uslyšel jsem, jak mamka uznale zabroukala.
,,Jestli se mi v té soutěži povede, tak je tu možnost, že dostanu stipendium Tokijské univerzity v součásti umění"
,,Páni, tak to ti budeme s otcem držet všechny palce, ať to zvládneš. Ale ty na to máš, věř mi" pověděla mi.
,,Děkuji" řekl jsem ji.
,,Tak se zatím měj a někdy se ozvi. A hodně štěstí!" Zvolala povzbudivě.
,,Dobře a znovu děkuji."
Zavěsil jsem a hodil jsem mobil do tašky.
Pomalu už jsem začínal uvažovat nad tím, co bych mohl nakreslit. Soutěž se měla konat za půl roku, ale čas běží strašně rychle.
Tvá mysl a Obraz duše, že? Pomyslel jsem si. Co si pod tím mám představit?
Pohled se mi zastavil na jednom rozkvetlém záhonku, který zářil všemi barvami. Pak jsem se rozhlédl znovu, všude to bylo stejné. Modré, růžové, bílé, žluté, fialové...
Podíval jsem se na svou ruku, odhrnul rukáv uniformy a spatřil náramek. Náramek byl spletený z provázku a u prostře byla malá modrá květina. Nepamatuji si, kde se vzal, nebo kdy jsem ho vyrobil. Ale už od mala jsem byl k němu citově připoutaný. Nikdy jsem nechápal proč. Kdykoli jsem si ho sundal, tak mě chytil pocit prázdnoty a když jsem si jej nasadil tak ten pocit zmizel.
Vstal jsem. Tady mě žádná inspirace nechytí.
Hodil jsem si tašku na rameno a otočil se. Koutkem oka jsem něco zaregistroval. Prudce jsem se znovu otočil, pohled mi padl na vzdálený záhonek, ale i tak jsem ho viděl. Sáhl jsem do tašky a nasadil si brýle.
Přistoupil jsem k záhonku a pohlédl na květiny, které tam rostly. Ty květiny jsem ještě nikdy neviděl. Ale byly překrásné...
Kdo je vypěstoval? Není jich tu moc, takže to nejspíše neudělal Zahradnický klub. A navíc je ten záhonek schovaný až tady vzadu. Obrubníky byly také dost poničené, na rozdíl od těch okolo, které byly nové.
Vytáhl jsem z tašky skicák a začal kreslit.


Z pohledu Yumeiko:
Dost mě zklamalo, že nešel se mnou Ryo nešel. Ale pokud má něco na práci, nebudu ho přemlouvat, že?
Seděla jsem na pokoji se sluchátky v uších a notebookem na klíně. Moje spolubydlící před chvílí odešly do města. Ptaly se mě, jestli nechci jít s nimi, ale já odmítla.
Okusovala jsem konec tužky. Byl to takový můj zlozvyk, když jsem se hodně soustředila.
Důvodem mého soustředění bylo hledání hudby na jedno důležité představení.
V listopadu jsem se měla zúčastnit soutěže v Tokiu. Hlavním tématem bylo Tvá mysl. Tématem mé kategorie, což byla kategorie tanečníků, bylo Rytmus srdce. Musela jsem zabrat do tance obě témata. A prvním krokem bylo najít správnou hudbu.
Brouzdala jsem na internetu, u toho si pouštěla různou hudbu, hledala informace ohledně té soutěže a pouštěla si různá taneční představení, která se v minulosti na té soutěži objevila.
Ani po hodině hledání jsem nic nenalezla. Konec tužky byl tak okousaný, jako bych ho hodila bobrům.
,,Ah!" Vykřikla jsem frustrovaně a padla na postel. Vůbec jsem nenašla žádnou hudbu a hledání těch informací mi taky moc nepomohlo.
Zavrtěla jsem hlavou a protřela si oči. ,,Musím ven..." Zaklapla jsem notebook a položila ho na noční stolek.
Převlékla jsem se ze školní uniformy, sepnula si vlasy do copu na levé straně hlavy a vydala se směrem na autobus.
U školy každou hodinu stavěl autobus, který bral studenty přímo do města. Nemuseli jsme platit, škola vše zaplatila. Další službička od rodiny Mori.
Vystoupila jsem v centru města. Všimla jsem si, že se tu pohybuje hodně studentů.
Zamířila jsem do obchodu a tam si koupila zmrzlinu. Bylo sice, jaro, ale venku bylo vedro.
Tohle divné počasí měli na starosti tzv. ,,Magické probuzení". Asi před rokem se v městě Toshi stalo něco šíleného. Doslova odnikud se vynořili vlci, kteří vypadali jako vytesaní z ledu a zaútočili na obyvatele. Následně se objevila i nějaká nadpřirozená bytost v dlouhé kápi a maskou na obličeji. Město začal pokrývat led a zkáza.
Později se všichni vypařili. Nikdo neví jak se to stalo. Ale prostě to skončilo a město se vrátilo do normálu, jako by se nic z toho nestalo. Hodně lidí tvrdí, že spatřili na nebi ohnivý záblesk. A s tím zábleskem zmizeli i vlci z ledu a i ta nadpřirozená bytost. A další zase tvrdí, že ještě před tím spatřily různé barevné záblesky na podivných místech a že spatřili dívku v modrém kimonu jak ,,vládne" vodě. Ale vše to byly jenom diskuze. Lidé byli v té době tak vyděšení, že si jejich mysl nejspíše vytvářela iluze. Tak to alespoň vysvětlovali vědci.
Později se na zemi začaly objevovat podivné úkazy. Lidé začaly vidět magická stvoření a různé jevy. Ale jakmile se ty věci objevily, tak zase zmizely.
Vědci a vláda z toho šílely. Strašně je štvalo, že to nemohly nijak vysvětlit. Nikdo nechápe, co se to vlastně děje.
Ale i přes tohle všechno šel život dál a lidé pomalu zapomínaly na to, co se událo.
V ten den, kdy vlci z ledu napadli Toshi jsem tu byla. Zrovna jsem cvičila v tělocvičně se svojí trenérkou Yoshino. Naštěstí se nám nic nestalo, protože jsem zůstali bezpečně zavřené vevnitř.
Vzpomínám si, že jsem se strašně strachovala o Ryoa. K mé úlevě jsem později zjistila, že odjel někam pryč. Aby nabral inspiraci. Jsem strašně ráda, že se mu nic nestalo.
Sklopila jsem pohled.
Občas mám pocit, jako by se mi Ryo vyhýbal schválně. Jako by se mnou nechtěl trávit čas.
Vím, že mu hodně lidí kdysi ublížilo a kvůli tomu je takový, jaký je, ale dost mě bolelo ho vidět takhle. Pořád se ho pokouším navést na tu správnou cestu, ale on mě vždy odvrhne.
Povzdechla jsem si.
Proč nedokáže pochopit, že mi na něm vážně záleží? Proč nevidí to, co pro mě znamená?
Vzhlédla jsem k nebi, které bylo čistě modré. Ano, modré jako jeho oči.


Z pohledu Ryoa:
Slunce zapadalo a obarvilo školní nádvoří do oranžové. Foukal příjemný větřík, který roznášel po areálu lístky sakur.
Když jsem dokreslil svůj výkres, tak jsem odešel ze zahrad. Rozhodl jsem se jít přes školní nádvoří a podívat se na nově vysazené sakury.
Sakury byly vysazené po obou stranách nádvoří, dohromady jich bylo šest. Okvětní lístky padaly do vody ve fontáně, která se zbarvila do oranžové vlivem západu slunce.
Sedl jsem si na volnou lavičku, vytáhl skicák a tužku a podíval jsem se na můj výtvor: Jeden ze záhonů v zahradě, který mě vážně zaujal. Byl skoro pustý, ale i těch pár květin, co tam bylo, dodávali záhonku podivný tajemný nádech. Vypadalo to, jako by nepatřil k zahradnickému klubu, jako by se o něj někdo staral ve volném čase.
Květiny byly oranžové, že mi připomínaly oheň.
Povzdechl jsem si. Tohle stojí za houby. Na co jsem to vůbec myslel?
Sundal jsem si brýle a strčil je zpátky do tašky. Ani ten obraz nebyl hotový, jenom skica květin. Ještě to chybělo vybarvit.
Vytrhl jsem papír a chystal se ho skrčit, ale zvedl se prudký vítr a papír mi vyletěl z ruky. Natáhl jsem ruku, abych ho zachytil, ale nestihl jsem to.
Sledoval jsem papír unášený větrem a čekal na to až spadne. Už se blížil k zemi a já vstal, přešel k němu a chystal se ho zvednout, ale znovu zavlál prudký vítr. ,,To si děláš srandu..." zamumlal jsem.
Papír odletěl a já se narovnal. Podíval jsem se směrem kam letěl a uviděl něco, co mě doslova okouzlilo.
Na okraji školní fontány seděla dívka. Dívala se na nebe a okvětní lístky sakur poletovaly kolem ní.
Vlasy ji vlály ve větru a jejich zrzavá barva splývala se zapadajícím sluncem.
Papír, který mi uletěl, se pomalu snesl do jejího klína. Ona s sebou trhla a podívala se na něj. Zvedla ruku a vzala ho. Na tváři se ji objevil úsměv a přejela skicu prstem.
Nedokázal jsem od ní odtrhnou pohled, nešlo to. Jako by mě něco nutilo se na ní dívat. Ve mě se najednou vzbouřili emoce. Co se to děje?
Dívka ke mně prudce otočila hlavu a tmavé fialové oči se ji otevřely úžasem. Postavila se, papír stále držela v ruce.
Nervózně jsem k ní přišel. Podíval jsem se ji do očí, teď když jsem ji viděl zblízka, tak mi došlo, že překrásná. V tmavě fialových očích se značilo překvapení, zrzavé vlasy ji vlály ve větru. Na sobě měla školní uniformu a když jsem si ji prohlédl, tak jsem si vzpomněl na rozhovor těch studentů v kantýně. Ti by teď zírali. V duchu jsem se uchechtl.
,,Tohle je nejspíš tvoje" dívka promluvila a podala mi papír.
Podíval jsem se na skicu.
,,Ano je, chystal jsem se to vyhodit" řekl jsem a chtěl si papír vzít, ale ona odtáhl ruku. ,,Tak v tom případě, si jej s radostí nechám. Je to nádherné" řekla a pohlédla na obrázek ,,miluji květiny."
Podíval jsem se ji do vlasů, na pravé straně měla sponu ve tvaru rudé květiny, usmál jsem se. ,,Jo, to by k tobě sedělo" řekl jsem nahlas.
Dívka ke mně zvedla překvapený pohled. ,,Myslíš?" Prohlédla si mě a pohled se ji zastavil na mém skicáku. ,,Rád maluješ?" Zeptala se mě.
Přikývl jsem.
,,Ukážeš mi další obrazy? Tedy jestli chceš" Zeptala se mě. Začal jsem váhat. Mám ukázat své obrazy někomu, koho znám sotva dvě minuty, když je nehodlám ukázat Yumeiko se kterou ze znám asi tři roky?
Dívka se na mě očekávaně dívala.
Něco ve mně mi říkalo, že jí můžu věřit. Na její přítomnosti bylo něco smutného a osamělého. Trošku mi tím připomínala mě, možná je na tom stejně?
V duchu jsem si dal pohlavek.
Na co to myslím? Vždyť se na ní podívejte! Jak by ona mohla být bez přátel?
Ale než jsem se stihl zastavit, tak jsme vytáhl skicák a dal ji ho. Moje tělo se pohybovalo samo od sebe, jako bych mu přestal vládnout já, ale někdo jiný.
Dívka se posadil na okraj kašny a otevřela ho. Sedl jsem si kousek od ní. Ona si postupně prohlížela skici a u toho se usmívala.
Znovu jsem si ji prohlédl. Nemohl jsem uvěřit tomu, že může někdo tak překrásný existovat. Nevím proč, ale nemůžu z ní spustit oči. Jako bych byl něčím najednou posedlý. Co se to sakra právě děje?
Po chvíli mi skicák vrátila. ,,Nádherně kreslíš" řekla.
,,Děkuji. Ale hodně lidí si myslí že je divné, že umím takto kreslit" řekl jsem.
Pozvedla jedno obočí. ,,Proč?"
,,No, nejspíš proto, že jsem kluk" řekl jsem a zasmál se. ,,Každý ode mě čeká nějaký sport, nebo zájem o auta, ale mě zajímá umění."
,,Na tom není nic divného. To znáš jenom divné lidi" řekla s milým úsměvem. ,,Znám jednu dívku. Kdyby jsi se s ní setkal, tak si budeš myslet že dělá komika, nebo hraje v divadle. Je totiž hrozně akční a veselá. Ale ji zajímá vaření a pečení, také by jsi to do ní na první pohled neřekl."
Poslouchal jsem ji. ,,Nejspíš máš pravdu, ale u kreslení to vše nekončí..." Samotného mě překvapilo jak jsem se rozpovídal.
,,Všimla jsem si" ukázala na mé zápěstí, kde jsem měl uvázaný náramek z provázků a modrou květinou.
Spravil jsem si rukáv košile a tak jej schoval. ,,Promiň."
,,Za co se omlouváš?" Zeptala se mě.
,,Musím ti připadat jako nějaký homosexuál, spousta lidí si to o mně myslí" řekl jsem popravdě. Z úst mi unikl povzdech.
Dívku to rozesmálo. ,,Tak to se pletou, věř mi. Mě tak rozhodně nepřipadáš. Prostě ty lidi neposlouchej, nejlepší je být sám sebou. Věř mi, já si to také zažila."
,,Aha, tak děkuji" odvrátil jsem pohled.
,,Můžu se zeptat na tvé jméno?" Zeptal jsem se ji a zpátky se na ni otočil. Překvapeně zamrkala, ale nakonec se usmála. ,,Pokud mi povíš to svoje."
,,Hele, já se ptal první" řekl jsem.
Ona se znovu rozesmála. ,,Jak chceš, v tom případě ti ho neřeknu." Vstala a chystala se odejít.
Rychle jsem vyskočil na nohy. ,,Jsem Ryo, Ryo Miro" řekl jsem rychle. Ona se zastavila a otočila se ke mně. ,,Ráda tě poznávám, Ryo Miro. Já jsem Akage." Její ústa se usmívala, ale v tmavých očích se skrýval hluboký smutek.
Stalo se jí snad něco?
,,Říkej mi Ryo" řekl jsem a nabídl ji ruku na uvítanou. S úsměvem ji přijala. Její dlaň příjemně hřála. Překvapeně se dívala na naše spojené ruce.
Akage mi věnovala svůj milý a tak trošku smutný úsměv. ,,Tak se měj Ryo Miro, doufám, že se zase setkáme" řekla a otočila se.
Díval jsem se na to jak odchází, v rukou držela mou skicu.

Přechozí/ Další

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aria Aria | Web | 8. července 2017 v 15:41 | Reagovat

Jezus to byl tak krásný díl :) Asi mě rozbolí zase zuby jak to bylo tak sladké :D Jsem hrozně šťastná, že se ti dva setkali :) Jsem překvapená, že se tam Akage od začátku ukázala, těším se na další díly hrozně moc :)

2 Alida Alida | 8. července 2017 v 20:01 | Reagovat

[1]: Awww, děkuji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama