Duben 2018

Tamashi Yukari- Kapitola 1- Den před budoucností

28. dubna 2018 v 18:19 | Alida
Hele kdo je naživu? No konec řečí, stejně se tu možná zase na několik týdnu neobjevím( škola= žrout času a energie...)
Doufám, že si užijete můj nový příběh. :D


Yukari
Když jsem ráno vstala, nastala má každodenní rutina. Zajít do koupelny, dát kočce jídlo, najíst se, postlat... Tentokrát mi však ještě přibylo obléknout se do školní uniformy, kterou jsem měla již od prvního dne jarních prázdnin ve zavěšenou na dveřích skříně. Při zapínání sukně jsem však měla problém s již dlouho pokaženým zipem. V duchu jsem si připomněla, že bych s tím už mohla konečně něco udělat. Otočila jsem se, abych zavřela okno, ale na krátkou chvíli jsem pohlédla do parku, který se nacházel před našim domem. Takhle brzo ráno v něm bylo typické ticho a klid, jedině sem tam proběhl nějaký běžec, či pes se svým pánem. Opřela jsem se o okenní parapet a vydechla. ,,Poslední ročník na střední škole..."
Do paže se mi otřelo něco hebkého, pohlédla jsem do modrých kočičích očí. ,,No, musím si to pořádně užít, že? Mariko..." Podrbala jsem ji na bradě a ona se mi opřela hlavou o ruku se spokojeným výrazem.
Při odchodu jsem našla na botníku vzkaz od mých rodičů, abych si něco koupila na večeři, dnes se vrátí z práce později. Povzdechla jsem si, ale ne zklamáním spíše přijetím.
Vyšla jsem z našeho bytu a řekla že odcházím, i když to bylo mířeno jenom na mou kočku. V duchu mě napadlo, že tohle bude nejspíše má budoucnost, šílená kočičí máma.
Na výtahu jsem nalezla nápis mimo provoz, takže jsem byla donucená sejít schody. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli celkem vysoko, to chvíli trvalo.
U vchodu do budovy jsem si všimla dvou známých tváří. Dívka s černými vlasy na mě zamávala a její bratr se na mě přátelsky usmál. ,,Dobré ráno Rinko" usmála jsem se na dívku, která mi pozdrav oplatila. ,,Nemáš být na univerzitě?" Zeptala jsem se Arata, jejího bratra. ,,Taky tě zdravím. A nemám, přednášku mám až na deset, tak jsem se rozhodl vás doprovodit" řekl.
Rinko převrátila oči. ,,Chce si hrát na dospělého mladého muže."
Vydali jsme se ranní rušnou ulicí Tokia. Po cestě jsem se ptala Arata, jak se těší na svůj první den na univerzitě. Sám nevěděl, co si o tom měl myslet, ale mírné nadšení v něm bylo. ,,Nejsou práva trošku těžká?" Zeptala jsem se ho.
Arato krátce pokrčil rameny. ,,Říká se to, ale to budu muset usoudit sám."
Před branou školy jsme se s ním rozloučili, ale než mohl odejít, tak jej zastavil Kitagawa, jeho bývalý třídní učitel.
,,Práva" řekla Rinko, když si zula boty. ,,Ani nevíš, jak byli rodiče nadšení, kdy se tam dostal. Zvládne to, o tom není pochyb, vždyť byl předsedou školní rady, nejlepší průměr na škole a tak, ale..."
,,Stále tě chtějí poslat na medicínu?" Zavřela jsem skříňku. Rinko si nazula botu která byla určená pro vnitřek školy. ,,Očekávají to, ale nejspíš to nebude pro mně... Prostě chtějí, aby jejich děti pokračovali ve stopách úspěchu a neskončili v kanceláři. Vzhledem k tomu, že mi otec nedovolí žádného kluka, tak skončím, jako stará, zahořklá a protivná ženská jako moje teta."
Naše další zastávka byla u tabule s rozpisem tříd. K našemu štěstí jsem byly zase ve stejné třídě, ale když jsme viděli jméno našeho třídního, tak nás to překvapilo i pobavilo. ,,Kitagawa? Arato mi to nebude věřit" zavrtěla Rinko nesouhlasně hlavou.
Kdesi napravo se ozval hlasitý řev. ,,Eh?! Jak to že nemáme za třídní Airin-sensei?!"
Rinko si hlasitě a podrážděně povzdechla. ,,Takový kravál hned po ránu."
Vydali jsme se směrem k naší třídě a procházeli jsme kolem zdroje toho ,,kraválu." Nějaký kluk s hnědými vlasy, které nejspíše ráno neviděly hřeben, stál u tabule a tvářil se zoufale. Přinutilo mě to k úsměvu, další ctitel naši mladé Airin-sensei.
Jelikož jsem se nedívala na cestu, tak jsem do někoho vrazila ramenem. Sice ani jeden z nás neupadl i tak jsem se rychle omluvila. Ani jsem se nestihla podívat, do koho jsem to vlastně narazila a Rinko mě už táhla směrem ke třídě. ,,Pojď, ať zabereme dobrá místa."
Našli jsme si volná místa za sebou. Usedl jsem před Rinko. ,,A to si nechceš třeba s vašima promluvit?" Navázala jsem na naši předchozí konverzaci. Rinko zaúpěla a svezla se na židli. ,,A riskovat vyhazov z domu? Ani ne. Ale mám plán. Přihlásím se jak na medicínu tak na pedagogiku.... Pak uvidím..."
Po zahajovacím ceremoniálu v tělocvičně a zahajovací hodině nás pustili domů. S Rinko jsme se vydali do naší oblíbené kavárny poblíž nádraží. Jakmile jsem vstoupili dovnitř, tak se rozezněl její mobil. Ona tiše zaklela a mávla na mě, ať jdu najít místa k sezení.
Usedla jsem na místo poblíž pultu a sledovala ji přes okno, jak pochoduje venku s vytočeným výrazem. Vrátila se ke mně se žalostným výrazem. ,,Za deset minut mi jede vlak, otec mě chce doma, neprodleně" hluboce si povzdechla. ,,Bože , proč si mi odebral mou svobodu? Omlouvám se, Yukari." Pleskla rukama o sebe.
,,V pořádku, můžeme sem zajít někdy jindy" vstala jsem se svou taškou v ruce.
,,Někdy jindy není první den posledního ročníku. Měli jsme si to užít..." svěsila hlavu mezi ramena. ,,Ale co nadělám, že? Raději nepřilévat olej do ohně hněvu mého otce..."
Rinko sklesle seděla na lavičce, když jsme čekali na příjezd vlaku. Nedokázala jsem se na ni tak dívat, tak jsem si vydala k automatům a vrátila se s ovocnými džusy. Rinko na mě zmateně pohlédla, když jsem ji jeden džus dala do dlaní. Pozvedla jsem krabičku do vzduchu. ,,Na poslední rok povinného studia. Doufám, že společně přežijeme testová období a pořádně si užijeme festivaly i konečný ceremoniál."
Její výraz se okamžitě rozzářil, vyskočila na nohy. ,,Já doufám, že si konečně někoho najdeme a můžeme chodit na dvojitá rande!" Zvedla ruku s džusem a ťukla s ní o tu mou.
Sedla jsem si zpět vedle ní a začala zápasit s obalem brčka. ,,Neboj se, určitě si někoho najdeš. Otec nad tebou nemůže pořád držet pevnou ruku."
,,Závidím ti. Ty si můžeš najít kohokoli a rodiče nic nebudou říkat ani zkoumat..." Svěsila ramena.
,,Ani by si toho nevšimli, vzhledem k tomu, že jsou neustále v práci. Zajímá mě, jestli si stále pamatují můj obličej..."
Rinko prudce zvedla pohled, který říkal, že jí došlo co právě řekla. ,,Neměla jsem to říkat, promiň."
Mávla jsem nad tím rukou a opřela se zády o opěradlo. ,,Už jsem si zvykla. Ale asi máš pravdu, bylo by hezké mít někoho kdo u tebe bude vždy, kdy to budeš potřebovat."
Rozloučili jsme se s příslibem, že se uvidíme znovu zítra. Vyšla jsem z nádraží a můj úsměv náhle povadl. Kolem mě se sice pohybovaly husté davy lidí, ale připadala jsem si strašně osamocená.
Hluboce jsem vydechla a v duchu se podpořila myšlenkou na svou kočku, která jako jediná na mě čeká. Šílená kočičí máma.
Zastavila jsem se u přechodu a pohlédla na své boty. Někdo, kdo bude při tobě stát, jo? Skousla jsem si spodní ret. Jenomže jak tu osobu najít?
Z mých hlubokých myšlenek mě vytrhl hlasitý křik. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že všichni lidé prchají urychleně pryč. Než jsem stačila zjistit co se vlastně děje, tak mé oči osvětlilo prudké světlo. Ucítila jsem pach spálené gumy, kouře a benzínu. Světla mě prudce oslepila, ale než jsem stačila udělat krok, tak vše zmizelo.

Tamashi
Připravit se do školy po dlouhých prázdninách začalo nepovedeným oblékáním do uniformy. Nejenže mi upadl jeden z knoflíku na košili, k tomu jsem nemohla najít druhou část své obuvi. Přitom se vždy snaží mít všechny části uniformy tam, kde mají své místo. Pod postelí jsem nic nenašel, i tak ve skříní, či v koupelně. Jak všeobecně platí, našla jsme ji na místě, kde jsem to nečekala- za skříní v chodbě, kde čouhala pouze její špička. Začala jsem omývat botu v umyvadle, abych ji zbavila nečistot ve formě prachu a pavučin.
Vedle na lince seděl můj kocour Akiko a nespokojeně mrskal ocasem. Pohlédl jsem do jeho hnědých očí. ,,Asi o tom nic nevíš, že?"
S nově nalezenou a čistou botou jsem se vrátil do svého pokoje a zaklel. Překročil jsem hromadu oblečení v lavoru a následně se vyhnul hromadě časopisů. Podařilo se mi dostat k oknu a otevřít jej, aby se do mého nepořádku dostal čerstvý vzduch. V duchu jsem začal uvažovat, že bych měl udělat něco se svým životem. Dobrým začátkem by mohl být úklid, ale při pohledu na hodiny jsem svou životní změnu přesunul na odpoledne.
S odhodláním, že vše uklidím po škole, jsem si na sebe oblékl zbytek uniformy a probojoval se zpět ke dveřím. V polovině jsem si vzpomněl, že bych měl zavřít okno, pokud nechci nahánět kocoura po celém Tokiu.
Se zavazování kravaty jsem sešel schody do přízemí, kde mě přivítala příjemná vůně jídla a také můj otec u plotny. Kolem mých nohou prošel Akiko a důstojně vyskočil na stůl, pohledem začal hypnotizovat otcova záda.
Musím vám říct, že vidět ředitele jedné z nejvýznamnějších firem v Tokiu , jak smaží vajíčka v zelené zástěře s obrázkem soba se jen tak nevidí. Pozdravil jsem ho a usedl na své místo. On přede mě položil talíř se snídání, natož se vrátil zpět k plotně ,,Připravený?" Zeptal se mě.
,,Vzhledem k tomu, že mi někdo odvlekl botu" podíval jsme se na Akika, který se skláněl nad svou miskou. ,,Si tím nejsem zas tak jistý." Pohledem jsem zabloudil po místnosti. ,,Kde je mamka?"
,,Už je v práci. Brzo ráno ji volali, nějaký akutní případ."
,,Aha" zamručel jsem a vložil si poslední sousto do úst. ,,Po škole se za ní půjdu podívat na kliniku." Vzal jsem svou tašku a hodil si ji přes rameno. ,,Nezapomeň si sundat tu zástěru, jinak si tví zaměstnanci budou dělat srandu dokud nepůjdeš do důchodu." Než jsem odešel z našeho domu tak mi otec popřál hodně štěstí ve škole.
Vydal jsem se po cestičce vydlážděné kameny, ke vstupní bráně. Můj dům se nacházel dál od centra Tokia, takže místo vysokých panelových domů tu byly rodinné domy. Vzhledem k otcově povolání se ten nás vyvyšoval nad ostatními, jak výškou, tak architekturou.
Zamířil jsem k nádraží, vzhledem k tomu, jaký byl na ulici klid, by nikdo neřekl, že se nachází v Tokiu.
Vlak přijel v moment, kdy jsem si stoupl k vyznačení stání. Nastoupil jsem do podivně poloprázdného vlaku, z řady poloprázdných sedadel na mě zamávala světlovlasá dívka jménem Miyuki. ,,Proč ses mi přes prázdniny neozval?" Zeptala se mě. Usedl jsem vedle ni a na klín si odložil lehkou školní tašku. ,,Neměl jsem čas, vypomáhal jsem mamce."
,,Ale napsat si mi mohl" zamumlala si pod nosem, její tváře byly mírně nafouknuté rozhořčením. Ignoroval jsem to a raději se zahleděl z okna, zrovna jsme vjeli do tunelu na jehož konci na mě vykoukla typická scenérie Tokia. Vlak po pár minutách znovu zastavil a dovnitř se nahrnuli lidé. Vstal jsem, abych uvolnil místo a stoupl si k tyči, které jsem uchopil, jako prevenci pádu. Miyuki se na mě trošku rozrušeně dívala, že jsem ji tam nechal.
O tři zastávky dále jsme vystoupili, kde nás za vstupními bránami čekal Takahiro, můj nejlepší kamarád. Zazubil se na nás a pěstí mě přátelsky praštil do ramene. ,,Yo! Jak bylo, chlape?"
,,Ty jsi ještě nedospěl?" Odsekla na něj Miyuki a ustoupila od něj dále, před podobným případným pozdravem. ,,Člověk by si myslel, že v poslední ročníku na střední by jsi dospět mohl."
,,Já?" Odfrkl si. ,,Žijeme jenom jednou. Rád ten život strávím mládím."
,,Takhle tě nikdo nezaměstná, natož tě bude chtít nějaká holka" zamumlala si pod nosem a velkým obloukem ho obešla.
,,Zase kouše jako had..." Otočil se ke mně. ,,Zase si se neozval?"
,,Nemusel jsem, navíc jsem měl důležitější věci."
,,Ta holka tě má ráda, neměl by jsi to ignorovat" drkl do mě loktem. Kývl jsem na něj hlavou, abychom šli. ,,Jestli se bude chovat takhle, tak ji spíše nikdo nebude chtít. Nemám chuť ani energii na ty její výčitky."
,,Máš pravdu, raději zůstat sám, než být s ní" otřásl se. ,,Proč jsme k sobě přitáhli ji a ne nějakou hezkou a roztomilou, která ti bude dělat obědy a tak?" Zasnil se. ,,Sice jsem mladý, ale chybí mi troška té romantické zábavy." Nic jsem na to neřekl a raději ho nechal dále básnit a snít.
Myuki čekala před východem se snad ještě více zahořklým výrazem. Po celou cestu neřekla ani jediné slovo, a k tomu se držela kousek před námi. ,,Co prázdniny?" Zeptal jsem se Takahira, abych zahnal tíživé ticho.
,,Brigáda...Chtěl jsem jet původně někam na výšlap, mimo Tokio, ale sešlo z toho. Mamka si v práci zranila nohu, takže jsem musel přiložit ruku k domácnosti. Po škole budu muset jít zase, než se uzdraví, i když s její nelibostí, že bych měl během školy pracovat. Ale co naděláme, od té doby, kdy nás opustil ten parchant, nám nic jiného nezbývá. Ale i tak mám ten nejlepší život, jaký jsem mohl mít. Život se svou úžasnou mamkou, senilní ale parádní babičkou a hyperaktivním psem."
Uznale jsem zabručel. ,,Takže jsi své matce neřekl o té práci na baru?"
,,Ne. Jak jsem řekl, nechce, abych pracoval přes školní rok. Ale univerzita něco stojí a já ji chci zajistit hezkou budoucnost. Takže budeš mě nadále krýt?"
,,Spolehni se" zvedl jsem ruku a on mě do ni plácl. ,,Pro takové dobráky jako ty, bych se rozkrájel."
Ve škole jsem automaticky zamířili k rozpisům tříd. Chvíli nám trvalo, než jsem našli naše jména. Největší problém s tím měla Miyuki a její malá výška. Našel jsem její jméno a řekl ji, že je s námi, za to vše mě samozřejmě seřvala, že mou pomoc nepotřebuje.
,,Eh?! Jak to že nemáme za třídní Airin-sensei?!" Vykřikl Takahiro a ramena mu poklesla.
,,Zlomené srdce?" Utrousila Miyuki a tím si získala jeho vražedný výraz.
,,Neboj se, ještě ji uvidíš na hodinách japonské literatury" prohlásil jsem s mírným sarkasmem. Sklesl ještě více. ,,Budu se snažit" zamumlal tiše.
Ucítil jsem, jak mi někdo vrazil do ramene. Následně i tichou a rychlou omluvu. Natočil jsem hlavu a spatřil dívku s hnědými vlasy, jak jde pryč. Spíše ji táhla nějaká jiná dívka. ,,Pojď, ať zabereme dobrá místa." Sdělila ji.
,,To si nemůže dávat pozor?" Odsekla vedle mě Miyuki.
Po zahajovacím ceremoniále a úvodní hodině se Takahiro rozběhl střemhlav chodbou a řval na nás slova rozloučení a omluv. Pohlédl jsem vedle sebe na Miyuki a připadal si jako největší smolař na světě, ale pak jsem si na něco vzpomněl.
,,Musím taky jít" řekl jsem ji. ,,Slíbil jsem mamce, že se zastavím."
,,Já vás nechápu" zavrtěla světlou hlavou. ,,Neustále se hrnete do práce."
,,Ty snad brigádu nemáš?"
,,Mám, ale netrávím tam celé dny" mávla na mě rukou a zamířila ke skupince holek u okna.

Došel jsem před zvířecí kliniku mé matky, když se dveře otevřely a ven vyšla paní Ryumi, Takahirova babička, s malým hnědým pejskem, který zběsile vrtěl ocasem a když mě uviděl, tak začal skákat jako pružina. Klekl jsem si a podrbal to malé stvoření za ušima. ,,Hodný kluk, hodný Yu" řekl jsem a Yu štěkl.
,,Zdravím tě Tamashi, už vám skončil ceremoniál?" otázala se paní Ryumi s milým výrazem na tváři, který ji dělal podivně mladší. Také jsem se na ni usmál, u toho nepřestal hladit Yua. ,,Ano. Jako vždy měl úvodní řeč náš, až moc akční, akční ředitel. Naše ceremoniály tak nejsou nikdy nudné, bude mi to chybět."
,,Ano, ano. Pan Reina je velice aktivní a milý člověk, i na jeho věk. Ale neříká se, že s věkem někteří mládnou?" Krátce se zachichotala.
Musel jsem se zasmát. ,,Myslím si, že Reina-san je toho živoucím důkazem. Jeho žena, naše učitelka tělocviku, seděla za ním na židli a vždy něco zvesela dodala, takový pár se moc nevidí."
,,Oba dva je znám už spoustu let, opravdu jsou k sobě dokonale stvoření. A co ty Tamashi, máš nějakou slečnu?" Ani mě to nijak nepřekvapovalo, tuto otázku mi pokládala prakticky vždy, když jsem se setkali. ,,Ne, zatím nikdo takový není." Odpověděl jsem a začal drbat Yua na břichu, protože se převrátil, samozřejmě nezapomněl pokračovat ve zběsilém vrtění ocasem.
,,To je škoda, takový hezký mladý muž" dodala a já cítil mírné rozpaky. ,,Život je dlouhý, ale nejlepší je ho strávit s někým." Na tváři se ji objevil zasněný výraz.
,,Ještě se prostě neobjevila ta pravá." Mírně jsem sklopil pohled a pocítil známý pocit samoty. Samozřejmě se už vyskytlo pár dívek, které se mi líbily, ale žádná nebyla ta pravá, nějak jsem to prostě věděl.
,,Neboj, určitě se objeví. To mi věř" řekla s podivným úsměvem na tváři a dále to nerozváděla. Rozloučil jsem se s ní a také s Yuem, kterému vysel jazyk z pusy z toho věčného poskakování.
Vešel jsem do ordinace a zpoza recepce se na mě usmála maminčina spolupracovnice. ,,Aiko! Tamashi je tady!"
Hned na to zpoza tmavých dveří vyšla má mamka s krabičkou v ruce. Když mě uviděla tak se usmála a na uvítanou mě krátce objala. ,,Dneska si nemusel chodit. Měl by jsi si užít první den školy s přáteli" řekla.
,,Raději jsem tady s tebou, navíc Takahiro nemá čas a s Miyku čas trávit nehodlám."
Mamka se krátce zasmála. ,,Dobře. Když už jsi tady, tak tě použiji" podala mi krabičku. ,,Volala mi Nokizaki-san, jejímu novému papouškovi objednala tuhle speciální stravu, ale nemůže si sem pro ni přijít. Na krabičce je adresa, dobře?" Přikývl jsem na souhlas a vložil krabičku do tašky.
,,Klidně si vezmi kolo, je připoutané na stojanech venku, ať si tam rychleji." Rukou mi pocuchala vlasy.
Chvíli mi trvalo, než jsem oddělal bezpečností řetěz z kola. Vložil jsem tašku do koše vzadu a vydal se k cestě. Vyrazil jsem rušnou ulicí a pokoušel se co nejdál držet od hlavní vozovky, ale u nádraží jsem se musel připojit k hustému provozu.
Zrovna jsem čekal na červené, když se ozvalo hlasité pískání. Natočil jsem hlavu a spatřil nákladní auto, jak se řítí ulicí a z kapoty se nese hustý kouř. Lidé začali zběsile křičet a uhýbat z cesty, auto mířilo k jednomu z přechodů. Lidé se odtamtud s křikem rozběhli, ale nějaká dívka tam zůstala stát. Prudce zvedla hlavu a vyděšeně pohlédla na blížící se auto. Zaskřípal jsem zuby a sešlápl pedál. Vyřítil jsem se vpřed do provozu, doprovázený hlasitým troubením a křikem řidičů. Auto už bylo několik metrů před dívkou, která ztuhla strachem. Než ji auto stačilo srazit, tak jsem seskočil z kola a svým tělem ji odstrčil stranou. Oba dva jsem skončili na chodníku, než jsem však stačil cokoli udělat, tak se za námi ozvala hlasitá rána a svět mi před očima zhasl.


Následující


Tamashi Yukari- Kapitoly

28. dubna 2018 v 17:49 | Alida
Příběh:Vše se z počátku zdálo jako normální den v životech Tamashiho a Yukari. Jenže jak je všeobecně známo, nikdy nic není jak se na první pohled zdá. V tomto případě se Tamashi i Yukari ocitnout po nehodě na míste, které je ani ve snu nenapadlo.

Žánry: Romance

Kapitola 1- Den před budoucností


Kapitola 2- Cizí tvář


Povídky

7. dubna 2018 v 17:02 | Alida

Savior of my Life



In the heart


Present and We



Behind the mask



Maho no Gadian



Erased Voice



Moonlight