Květen 2018

Tamashi Yukari- Kapitola 2- Cizí tvář

5. května 2018 v 20:17 | Alida

Sobota je zde a s tím i druhá kapitola :D



Yukari

Prudce jsem zalapala po dechu a otevřela oči do tmy. V uších mi velice nepříjemně pískalo a hrudník mi svírala jakási podivná těžká síla. Zvedla jsem ruku a natáhla ji směrem, kde by se měl nacházet můj noční stolek. Našla jsem telefon a rozsvítila obrazovku, světlo mě na chvíli omámilo. Vyjekla jsem a telefon dopadl s ránou na zem. Obrazovka krátce zablikala, ale zůstala svítit. Vedle mě se ozvala další rána a následné hlasité zaúpění.
Ohlédla jsme se a spatřila podivně vypadající tmavou siluetu. Se stále otočenou hlavou se mi podařilo najít lampu na stolku a rozsvítit ji.
Z mého hrdla se vydral dlouhý jekot. Ze země na mě koukal nějaký muž a tvářil se dost zmateně. Natáhla jsem ruku za sebe, ale nahmatala jsem prázdno, a následně také skončila na zemi, hned vedle telefonu z jehož tapety se na mě usmívaly dvě tváře- jedna patřila mě a ta druhá vypadala až moc, jako onen muž.
Podařilo se mi sundat ze sebe deku, kterou jsem stáhla při pádu s sebou. Loktem jsem se u toho praštila do stolku a vyjekla.
V hlavě mi sice stále nepříjemně hučelo, ale i tak jsem dokázala rozeznat věci okolo sebe. Nacházela jsem s v něčí ložnici, a podle digitálních hodin na stole bylo něco málo po osmé ráno.
Klekla jsem si na všechny čtyři a opatrně nahlédla přes okraj postele, jestli spatřím onoho muže. Okamžitě jsem se přitiskla zády k posteli když jsem se setkala se jeho modrýma očima.
Zhluboka jsem se nadechla a pokusila si vybavit, co se včera stalo. Mých smyslů se zmocnilo pískání pneumatik, zápach spálené gumy, země a kouře. Prudce jsem zalapala po dechu a pocítila, jak mi tep nabral šílenou rychlost. Včera mě... Přitiskla jsem si ruku na ústa, abych nezačala ječet. Auto...Nehoda... Já...
Z poza druhé strany postele se ozval tichý hlas. ,,Kdo jsi?"
,,N-na" vydala jsem chraplavým hlasem, takže jsem si odkašlala. ,,Na to bych se tě mohla ptát i já."
,,Jmenuji se Tamashi Shingetsu" řekl k mému velkému překvapení. Nastalo ticho a mě došlo, že bych také měla něco říct. ,,Yukari Yoru."
,,Jak jsme se sem dostali? Nevypadá to, jako nemocniční pokoj. I kdyby byl, proč je tu jenom jedna postel? K tomu dvojitá" pokračoval muž. Absolutně zmatená jsem odolala hodlání se na něj podívat s výrazem, jestli to myslí vážně. Vzhledem k tomu, že jej neznám, on mě asi také ne, se choval podezřele klidně.
Skousla jsem si spodní ret a přitáhla si kolena k sobě. ,,Neměla bych tu být... to auto..." Znovu jsem uslyšela pískavý zvuk pneumatik, na kůži mě polechtala husí kůže.
,,Počkej, ty..."Ozvalo se zalapání po dechu. ,,Mohu se na tebe podívat?"
Překvapením jsem zamrkala očima. Mírně jsem natočila hlavu. ,,Proč?" Tak jo, jeho chování nebylo divné, bylo iracionální.
,,Chci se o něčem ujistit" vysvětlil. Uslyšela jsem šustění látky a zaskřípání podlahy. ,,Nic ti neudělám, slibuji. Jsem stejně zmatený jako ty."
Znovu jsem si skousla spodní ret. Samozřejmě jsem mu v žádném případě nevěřila. Nestane se každý den, že se probudíte v cizí místnosti vedle neznámého muže, tedy ne těm kteří nejsou pod vlivem nějakých látek. Po chvíli jsem došla k názoru, že stejně nemám na výběr. Nemůžu se tu za tou postelí krčit navždy.
Zhluboka jsem se nadechla a vstala. Pomalu jsem se otočila čelem k němu, ale raději jsem se dívala do strany.
Tamashi nic neřekl, jenom na mě zamyšleně hleděl. Po pár vteřinách pootevřel ústa šokem a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Udělal klopýtavý krok vzad.
Chystala jsem se ho zeptat, co se děje, když se mobil na zemi začal zvonit. Mírně jsem nadskočila a pohlédla na jméno volajícího. Takahiro. Nikoho takového jsem neznala. Když zvuk neztichl ani po chvíli, byla jsem nucena telefon zvednout. Roztřesenou rukou jsem přejela po displeji a hovor přijala. ,,Haló?"Zašeptala jsem roztřeseně.
Malém jsem telefon znovu upustila, když se na druhém konci ozval velice hlasitý hlas. ,,Yukari! Konečně! Kde vězíš! Dnes máme tu důležitou akci! Šéfová už šílí! Hej! Jsi tam! Řekni něco!"
,,Já..." Polkla jsem a pohlédla na Tamshiho, který se tvářil, jakoby viděl ducha.
,,Zníš nějak divně" řekl muž jménem Takahiro tiším hlasem. ,,Není ti dobře?"
Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Hlasivky se mi stáhly, cítila jsem, jako by mi pod nohama mizela země.
,,Pokud ti není dobře, tak tě omluvím. Mám zavolat Tamashimu? Asi bude dávno na klinice, ale kvůli tobě-"
,,Ne!" Vyjekla jsem prudce a tím sama sebe překvapila. Na druhém konci nastalo ticho. ,,Já... Necítím se zrovna nejlépe, tak mě prosím omluvte..."
,,Proč mi vykáš?" Zasmál se Takahiro. ,,Ale dobře, omluvím tě. Tak ať je ti brzy lépe."
,,Hlavně Tamashimu nevolej" podívala jsem se na muže, který se představil jako Tamashi. ,,Nechci mu dělat starosti."
,,Jsi jeho žena, je jeho povinností se o tebe starat" namítl Takahiro. Mé srdce vynechalo úder a až teprve teď jsme si všimla lesklého prstýnku na mé ruce. ,,Slib mi, že mu dáš vědět, dobře?"
,,D-dobře" zakoktala jsem, abych se vyhnula dalším zbytečným otázkám.
,,Tak ho pozdravuj. A vyřiď mu, ať se o tebe hezky postará, jinak si to s ním vyřídím."
,,Dobře" zašeptala jsem.
,,Uvidím se, až ti bude lépe. Brzy se uzdrav." Ozvalo se pípnutí, když zavěsil. Moje ruka klesla k mému tělu a telefon znovu dopadl s ránou na zem.
,,Proč ti volal Takahiro?" Zeptal se Tamashi.
,,Ty ho znáš?" Zamrkala jsem překvapeně očima a rukou se opřela o noční stolek, svět před očima se mi točil.
,,Je to můj nejlepší přítel a- je ti dobře?"
,,Já..." Přitiskla jsem si ruku na čelo. ,,Co se to tu děje? Kde to jsem? A ty jsi...kdo?"
Tamashi pozvedl ruce. ,,Hlavně se uklidni, na vše přijdeme. Chceš vodu, nebo něco?"
Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a těžce usedla na postel. ,,Bylo tam auto a pak... Co se pak stalo? A jak to že jsi tak klidný?" Nedůvěřivě jsem si jej sjela pohledem.
,,Já vím" řekl a usedl na druhý okraj postele. ,,Všiml jsem si ho, když jsem jel na kole. A ty... jsi tam stála tak nehybně, chtěl jsem ti pomoc. Ale poté, co jsem tě strhl stranou si nic nepamatuji. A k té mé klidnosti... Myslím, že by ani jednomu z nás nepomohlo, kdyby jsme začali vyvádět když ani nevíme, kde jsme..."
,,Cože jsi udělal?" Můj hlas vyletěl o několik oktáv výš. ,,Ty jsi tam byl?"
Přikývl na souhlas a založil si ruce na klíně. Nastala chvíle ticha, kterou rušil občasný zvuk z venčí. Přitáhla jsem si kolena k tělu a opřela se o ně bradou. V hlavě jsem měla naprostý zmatek, který přerušovala vzpomínka na nehodu. Pohledem jsem se zahleděla na prsten na mé ruce a následně na telefon na zemi, kde stále svítila tapeta. Mohla by... ne... to přece...
,,Možná jsme se dostali... bude to znít divně... ale..." Tamashi se zavrtěl a pročísl si vlasy. ,,Ne, nesmysl... ale prakticky by to vysvětlovalo..."
,,Budoucnost" zašeptala jsem tiše do svých kolenou. Sevřela jsem ruce okolo svých nohou, v duchu začala svádět souboj s tou myšlenkou.
,,Nejspíše ano" řekl. Pocítila jsem, jak se matrace krátce prohnula, když vstal. Pak jsem uslyšela jak hlasitě sykl. Otočila jsem hlavu a spatřila, jej, jak zírá na svou paži. ,,Sen to asi nebude, dost to bolelo" protřel si kůži.
Položila jsem chodidla na zem a zastrčila si vlasy za uši.
V duchu jsem se vrátila k tomu, co mi řekl. A k té mé klidnosti... Myslím, že by ani jednomu z nás nepomohlo, kdyby jsme začali vyvádět když ani nevíme, kde jsme... ,,Co budeme dělat?" . To, že bych tu teď začala jančit, nebo dokonce zavolala policii či rodiče, by vážně ani jednomu z nás nepomohlo. Možná to bude i všemi těm fikcemi, co jsem četla jako malá, abych zabila čas o samotě.
O mou nohu se otřelo něco hebkého a já se otřásla. Následně něco vyskočila na postel a začalo se mi to otírat o paži. Zadržela jsem dech a pohlédla na zdroj. Zamrkaly na mě dvě modré zářivé oči. ,,Mariko?" Zachroptila jsem. Kočka se mi znovu otřela o paži a začala vrnět.
Z druhé strany jsem pocítila další hebkou srst a otočila hlavu. Tentokrát se na mě dívaly dvě hnědé oči zrzavé kočky.
,,Akiko?" Ozval se Tamashi. Hned na to, se ocitl na mé straně a nevěřícně zíral na kočku. ,,Jak..." Jeho pohled padl na Mariko, která si ho se zájmem prohlížela. Natáhl se ke mě a já se stáhla dozadu, ale do rukou uchopil zrzavou kočku a začal si ji prohlížet. Kočka mu krátce kýchla do obličeje a nesouhlasně mňaukla.
,,Co ty ti děláš a jak?" Znovu pohlédl na Mariko, která mrskla ocasem a zastříhala ušima.
Vzala jsem svou kočku do náruče a vstala. ,,To je tvoje kočka?"
,,Kocour" opravil mě a položil ho na zem. ,,Jenomže co tu dělá, to..." Zahleděl se na svou ruku, kde se leskl kovový kroužek. Pak pohlédl na mé ruce a zůstal zírat. Nejspíše tu část o tom, že jsem jeho žena přeslechl.
,,Myslím si" odkašlala jsem si, abych se zbavila stáhnutí hlasivek. ,,Měli bychom se podívat dál, nejenom tady trčet."
Tamashi přikývl, ale neudělal ani krok. Rozhodla jsem se, že budu první já a otevřela dveře do tmavé místnosti, kde jsem rozpoznala sedačky, stůl a televizi. Udělala jsem krok vpřed a mé chodidlo polechtal koberec. Natáhla jsem ruku na stěnu a pokusila se najít vypínač, podařilo se a místnost osvětlilo bílé světlo. Přimhouřila jsem před náhlým světlem oči.
Udělala jsem krok v před a napravo si všimla řady rámečků. Prudce jsem se zarazila a zůstala zírat na vystavené fotky. Na některých na mě hleděly známé tváře, jako například Rinko, Arato a k mému překvapení i mí rodiče. Některé z nich jsem neznala, drobnou světlovlasou dívku a rozcuchaného hnědovlasého muže, pak postarší pár. Uprostřed všech těch fotek byla jedna v zdobeném rámečku. Dech se mi zarazil v hrdle. Byla jsem na ni já a Tamashi. Mé o něco starší já, mělo na sobě... svatební šaty.
Uslyšela jsem za sebou zalapání a po dechu a všimla, si že Tamashi stojí těsně u mě a také zírá na fotografii. Pod ní byla další s námi, třeba u moře, nebo před školní bránou s diplomy.
,,Jak..." Vydechl a pohlédl na mě. Nedokázala jsem na to nic říct, jenom nevěřícně zírat.
Ticho přerušilo zvonění telefonu. Tamashi s sebou trhl a pohlédl na stůl v obýváku, kde na stole vyzváněl další telefon. Na displeji svítila fotografie postarší ženy s nápisem Matka. Tamashi přistoupil k telefonu a opatrně jej vzal do rukou. Po několika vteřinách sebejistě hovor zvedl. ,,Ano, mami? Ach, promiň, ale... Yukari nebylo zrovna nejlépe, tak... dobře... ano... neboj se... jistě.....budu....zatím a děkuji." Zavěsil a zůstal zírat na telefon ve svých rukou. Během jeho hovoru jsem pustila Mariko na zem a rozhodla se jsem vydat dál a zjistila že na obývací pokoj se napojuje kuchyň. Otevřela jsem nejbližší dveře, které vedly do prostorné koupelny. Přešla jsem k zrcadlu se sklopenou hlavou a hleděla na dva kartáčky v kelímku. Následně jsem pozvedla hlavu a uviděla svůj odraz, který mi byl známou a zároveň cizí tváří. Barva vlasů a očí, i tvar mých očí a dalších částí obličeje byl stejný, ale zdál se nějak podivně starší. Bez toho, aniž bych odvrátila pohled, jsem se štípla do ruky a sykla, odraz v zrcadle udělal to samé. Zvedla jsem ruku a dotkla se chladné skla, i toto odraz dokonale zopakoval.
Za mnou se objevila Tamashiho tvář, tvářil se dost překvapeně. ,,To si děláš srandu" zíral na svůj odraz. Zvedl ruku a přejel ji po svém obličeji.
Společně jsme se vydali dál, ale našli jsme pouze prázdný pokoj, nejspíše pokoj pro hosty a předsíň. Tamashi otevřel hlavní dveře. Zalapala jsem po dechu, když jsem spatřila chodbu a v ní další dveře, jenž jsem nepoznávala.
Otočila jsem se a rychlým krokem se vydala k nejbližšímu oknu, tedy do kuchyně. Otevřela jsem ho a přimhouřila oči před náhlým větrem. Prudce jsem zalapala po dechu a hleděla na rušnou ulici Tokia, hluboko pode mnou. Odstoupila jsem od okna a zády vrazila do Tamasiho, okamžitě jsem uskočila stranou. ,,Ono to... vážně..." Pohlédla jsem dolů na Mariko, která nás celou dobu následovala i s kocouřím společníkem.
,,Já vím" vydechl Tamashi. ,,Ocitli jsme se v budoucnosti."
Polkla jsem. ,,Ale jak..."
,,Slyšel jsem o cestování v čase, ale ve fikcích, kdy měl hlavní hrdina nehodu a ocitl se někde jinde..."
,,Ale on se ocitl v minulosti, aby mohl té nehodě zabránit" namítla jsem. Překvapeně na mě zamrkal očima. ,,To je pravda...ty čteš?"
,,Jistě, kdo by- " Zarazila jsem se. ,,Hele, na to není správná doba, nemyslíš?"
,,Jo, promiň" poškrábal se na zátylku. ,,Co chceš dělat?"
Nastala další chvíle ticha, díky jsme se na sebe navzájem dívali. Ani jeden z nás nevěděl, co teď bude. Možná je tohle všechno jenom špatný sen a - Pohlédla jsem znovu na kočky, které z nás nespouštěly pohled. Pak jsem se znovu podívala na vystavené fotky a na zátylku mě polechtal vánek. ,,Na to, aby to byl vše pouhý sen, je to až moc skutečné" zašeptala jsem. ,,Nebo teď ležíme někde v kómatu..."
,,To je možné, ale nějak tomu nevěřím" Tamashi se otočil směrem k fotografiím. ,,Jestli jsme se vážně ocitli v budoucnosti, tak to znamená, že my dva..." Koutkem oka na mě pohlédl a tváře se mu mírně začervenaly. Pocítila jsem jak mě polilo horko. Ustoupila jsem o krok dozadu a ucítila za svými zády prázdno otevřeného okna.
Tamashi se ke mě otočil s pozvednutými dlaněmi. ,,Neboj se. Nic ti neudělám, vážně. K tomu oknu bych se moc nepřibližoval, pád bude dlouhý." Na důkaz ustoupil více dozadu, až na druhý konec místnosti.
Udělala jsem krok vpřed od okna, ale i tak byla od něj co možná nejdále. ,,Co chceš udělat?" Zopakovala jsem jeho předchozí otázku.
,,Pokud je to pravda a my dva jsme..." Odmlčel se a krátce polkl. ,,Manželé. Myslím si, že by bylo divné, kdybychom začali zběsile pobíhat a tvrdit, že jsme z minulosti."
,,Rozvod asi také nepřipadá v úvahu, lidé by se ptali" namítla jsem a on souhlasně přikývl. ,,Podle stavu tohoto bytu, nejsme ten typ páru, který spolu nevychází" řekla jsem a on na mě zmateně pohlédl. ,,Vzhledem k tomu, že mí rodiče nejsou skoro doma a když jsou, tak se jenom hádají, tak je vše takové opuštěné, ale taky to vypadá vše čistě. Žijeme v celkem velkém bytě a vzhledem k škole, nemám čas vše pořád uklízet."
,,To je mi líto" řekl. Mávla jsem nad tím rukou. ,,Dokud nenajdeme způsob, jak se vrátit zpátky, budeme se muset zařadit do tohoto...času."
,,Tobě to nevadí? Vždyť mě neznáš..." Namítl a krátce pohlédl na fotografie. ,,Pokud máme hrát na ty kterými máme být, musíme se chovat... však víš."
,,Je tu ještě možnost, že když půjdeme spát, tak se probudíme v realitě, ale i tak... Přečetla jsem toho hodně a vím, že panikařit a poletovat tady s tím, že jsem z minulosti by nikomu nepomohlo. Nejlepší bude zapadnout."
,,Takže ráda čteš?"
Pozvedla jsem na něj nechápavě obočí, že se mě ptá na něco, co se sem nehodí.
,,Myslím si, že bude nejlepší, když si toho o sobě řekneme co nejvíce, abychom nevzbudili pozornost" konstatoval a já pochopila.
Zhluboka jsem si povzdechla. ,,To je tak... šílené. Opravdu tomu začínáme věřit?" Mlčky jsme na sebe pohlédli. Už po několikáté nastala chvíle ticha, kterou přerušovaly zvuky z ulice Tokia.
,,Myslím si, že nám nic jiného nezbývá."


Předchozí / Následující